Pohádky bezesných nocí

O Huhlavém Herbertovi, Rvizovi Hnisovi a Plešounu Sarimovi

Lidské malosti, která chce být velkou


Bylo, nebylo, v jedné chudičké vsi žil elf. Alespoň se to o něm říkalo, že je elf. Byl celý takový podivný. Měl chlupaté ruce i prsa a divokou nečesanou kštici. Jeho hlas rozechvíval skály burácivou ozvěnou, až samy pukaly. Byl sprostý a jedl rukama. Požíral lupení a pil jen pramenitou vodu. Jmenoval se Herbert Álfheimský, ale nikdo mu neřekl jinak, než Huhlavý Herbert. Prostě taková pochybná existence.

Bylo, nebylo, v jedné plesnivé jeskyni žil kroll. Alespoň se to o něm říkalo, že je kroll. Byl celý takový podivný. Měl poďobaný obličej a kudrnaté chrouny, spečené do copánků. Hlásal mír a mučil mouchy. Miloval lidi a tak je chtěl zabít. Po celém těle měl ošklivou hnisavou vyrážku. Jmenoval se Rviz, ale nikdo mu neřekl jinak, než Rviz Hnis. Prostě taková pochybná existence.

Bylo, nebylo, v jednom šeredném lese žil barbar. Alespoň se to o něm říkalo, že je barbar. Byl celý takový podivný. Měl nepěstěný vous a lesklou bílou pleš. Byl ješitný, lhal a podváděl. Miloval zlato, zálesácký dort a likér z jehličí. Nejraději ze všeho měl ale sám sebe. Jmenoval se Sarim Gorůdyjský, ale nikdo mu neřekl jinak, než Plešoun Sarim. Prostě taková pochybná existence.

A ty tři pochybné existence se vám takhle jednou zpřátelily. Vlastně ne, vůbec ne. Nespřátelily se. Ani nemohly. Ony totiž přátelství neznaly. Ale zkrátka, ty tři existence se vám takle jednou daly dohromady a zavraždily mého synovce. Prostě smůla, řeknete si. Náhoda je blbec. A pak má mít člověk v něčem jistotu.