Pohádky bezesných nocí
O novoroční slavnosti, palouku nad městem a elfově kletbě
Llandaffovi Quonsettskému


Palouk nad městem se zahalil černočernou tmou, tak černou, že nebylo vidět nic, jen stovky malých světýlek z rozzářených oken nurnských domů a chalup. Připomínaly tak trochu zástupy malých skřítků, strážců lidského štěstí. Právě těch, kteří ve svých lucerničkách hlídají plamínky života a stříbrnými kladívky tepou v lidských srdcích. Právě těch, o nichž hovoří dávné pověsti.

Na stráních ležely zbytky tajícího sněhu, divoké potůčky hlasitě bublaly svou tolik předčasnou píseň jara. Bylo to až s podivem, nastal teprve poslední den přednovoroku, dalo se očekávat, že mrazy ještě udeří v plné své síle. Přírodě se nedá poručit, řídí se úplně jinými zákony, než jsou zákony lidského pokolení. Jsou nevyzpytatelné a naprosto spravedlivé pro každého. Bez rozdílu. Z dálky se ozýval bujarý smích a veselí, vždyť se chýlily k vrcholu novoroční oslavy, oslavy, kterými se lidé loučili se starým rokem a vítali příchod toho nového.

Na palouku nad městem ale vládlo naprosté ticho. Ticho vskutku posvátné a důstojné. Takové to ticho, co v člověku vyvolává pocity úcty a čistého přátelství. Malá skupina mužů nehybně stála a mlčky pozorovala les na horizontu. Za chvíli vyjde měsíc. Vyhoupne se nad koruny stromů a zaplaví krajinu stříbřitým svitem. Vynoří se jako ztracený koráb z dávných dob. Blížila se půlnoc.

Ještě chvilku, pravil vážně malý kudůk ve svátečních šatech, pečlivě vyžehlených, když se jeho vlídné tváře dotkl první něžný paprsek luny. Jasně jej ucítil. Jeho vlídný chladivý dotek. I tváře ostatních vystoupily z temnoty a na stráních nad Nurnem se roztančilo na tisíc stínů v krásném půlnočním reji. V reji tak úchvatném, až oči přecházely.

Kudůk postavil na mokrou zem starožitné přesýpací hodiny a obrátil je dnem dolů. Maličká zrnka křemenného písku se dala do pohybu a drala se úzkou vpustí ven. To bylo najednou tlačení a předbíhání. To bylo najednou spěchu! Muži mlčky stáli, uzavřeni do svého nitra, a s jistým napětím sledovali tenkou čárku padajícího písku. Nachýlil se čas.

Poslední zrnko dopadlo do skleněné baňky hodin a v dálce nad městem zarachotily první salvy rachejtlí a roztodivných alchymistických prskátek a barevných ohýnků. Obloha se rozzářila záplavou světel. Tak a máme nový rok, prohlásil zvesela malý kudůk, drahocenné hodiny šetrně zabalil do hedvábné látky a uložil zpět do mošny. Potom otevřel láhev mallikornského perlivého, ročník 1028, a naplnil plechovou číš. Dobré víno, to šumivé mallikornské. Říkalo se mu Perlík. I ostatní se chopili pohárů a připili na zdraví. A nejenom na zdraví. Také na přátelství, které je velmi vzácné, a na svobodu, již si obyvatelé západního Gwendarronu v dávných dobách tolik těžce vydobyli a i dnes pro ni byli ochotni obětovat třebas i život. A na lásku připíjeli, na tu opravdovou, voňavou. A na dlouhý život. Tolik se toho našlo, čemu bylo důležité připít. Bez tolika věcí se člověk necítí člověkem, ač si to mnohdy neuvědomuje. Ty věci jsou všední, obyčejné, když je člověk má, ale jsou velmi důležité. A na to vše muži připíjeli a radovali se a veselili. A také děkovali, že jim bylo dáno tohoto dne se dožít.

V kruhu přátel stál jeden pán. Stál mlčky a tiše, třímal pevně svou číš, ale neveselil se tolik, jako ostatní. Vlastně se vůbec neveselil. Ani trochu. Aspoň tak to vypadalo. Byl vysoký a vypadal vznešeně v té velké chvíli. Elf. Mezi druhy se těšil velké vážnosti a úctě. A právem. Hlavně pro svoji moudrost a učenost. A ten elf jen tak tiše stál a oči se mu podivně leskly v měsíčním přísvitu. I tvář měl bledou. Připomínal funebráka v tom dlouhém černém plášti a bílé košili. Ale ne takového toho morbidního zřízence, co odváží mrtvé a dělá špinavou práci. Měl v sobě něco důstojného, co vyvolává tichou bázeň.

Elf se napil vína a znenadání promluvil. Mluvil vážně a pomalu. Přitom kladl důraz na každé slovo, které pronesl. A jeho hlas měl takovou zvláštní barvu. Dolehl na veselé druhy jako těžký balvan.

Jsem rád, že je pryč, ten starý hloupý rok, pravil elf. Byl to nejhorší rok v mém životě. Doufám, že se už nikdy nevrátí. Nenávidím každý jeho den, každou chvíli, kterou mi přinesl. Ať si táhne, ať zmizí každá vzpomínka naň. Ať si táhne, odkud přišel. Třeba do řiti, ale ať už táhne. Ó, jak jej nenávidím. Ó, jak jej proklínám. Kletbou strašlivou a temnou. Ten rok znamenal jen utrpení a bolest. K čertu s ním.

Tak řekl ten moudrý pán a znova se napil. Snad aby spláchl hořkost z úst. Možná chtěl uzřít pravdu, která je prý ve víně. Prostě se napil. A nad jeho hlavou se utvořil šedavý obláček, kdo ví, kde se tam vzal, který chvilku kroužil a tančil, než se úplně rozplynul. Vypadal jako aura bohů nebo svatozář. Těžko říci, co měl znamenat. Možná byl dílem náhody, možná ne. Snad šlo jen o dým z nějaké opožděné třaskavky. Ten úkaz trval jen pouhý okamžik, ale dodal elfovým slovům na významu. Kdo ví, proč elf tak divně hovořil. Těžko říci, proč cítil takovou nenávist. Své důvody nikdy neprozradil, ani po nějakém čase ne, a o novoroční příhodě už nikdy nemluvil.

O jakém utrpení elf mluvil? O jaké bolesti byla jeho slova? Nikdo neví. Na každý pád, bylo to pro něj asi těžké údobí.
Bylo to v roce, kdy divocí skřeti povstali na severní hranici. Mnoho lidí tehdy pocítilo barbarskou krutost skřetích nájezdníků.
Bylo to v roce, kdy mladičká Andula Skálová skočila z nešťastné lásky z Nurnské radnice. Dělala květinářku v Přístavní ulici. Rozbila se o dlažbu.
Bylo to v roce, kdy dědeček Heřmánků ochrnul na obě nohy. Spadl ze střechy. Chudák stařenka Heřmánková se potom udřela k smrti.
A ve stejném roce se přišlo na podvody jistého druida. Taková pochybná existence. Byl to přítel.
Ta doba byla pryč. Byl nový rok.