Pohádky bezesných nocí
O vetešníku Vařplovi, obchodní bitvě a nadšeném potlesku
Timonu Tchan Čimu, s obdivem k jeho vypravěčskému nadání


Je to takový nenápadný zastrčený krámek. V loubí na nurnském náměstí. Přesně tam, kde ústí ta malá křivolaká ulička. Polní ulice se jí říká. Asi proto, že vede přímo do polí. Je to takový nenápadný krámek. Obyčejný obchod, řeknete si. Špinavá okna, oprýskaná omítka, poctivé jasanové dveře se zvonečkem, takovým tím mosazným, co tenounce zvoní, když náhodou přijde zákazník, tři schody dolů, nic víc, žádný zázrak. A ještě bych zapomněl. Nad vchodem se v ševelícím větru houpe rozvrzaná orezlá tabulka, vývěsní štít. Vařpl Bulivoj, obchod tovarem opotřebovaným, pláčou vybledlá tiskací písmena. Prostě, vetešnictví, řekne si kolemjdoucí, sklad různého haraburdí a všelijakých krámů.

Zvoneček zacinkal, do obchodu po několika schodech sestoupila skupinka dobrodruhů a pan Vařpl se vybatolil na scénu. V ochodě je to jako na divadle. Všichni jsou herci, nakupující i prodávající. Kdo zahraje svou roli lépe, sklidí potlesk. A hlavně peníze. Pan Vařpl je dobrý obchodník.

"Shánim baťoh. Vobyčejnej baťoh", pronesl mutujícím hlasem chlapec v plandavém brnění a opřel o pult lacinou hůl z tvrdého dřeva. Ty budeš asi chudej, pomyslel si pan Vařpl. Ale co. V obchodě neznám bratra. Nacvičeným pohybem ruky hrábl do regálu, vybral jednu postarší tornu a oprášil ji.
"Tak, štyry zlatý, pane", začal obchodník nelítostnou ofenzívu.
Chlapci zamžikaly oči překvapením a polkl nasucho. "Dva zlatý, pane. Sem chudák, dočista chudák", odvětil plačtivě a začal si přepočítávat drobné.
"Štyry zlatý sem řek, pane, níž nemůžu jít", zůstal Vařpl neoblomný. Dobře si spočítal, na co kluk má a na co ne.
"Tři a půl, tři a půl", zaškemral chlapec. Nakonec se ještě rozplakal. Vařpl shrábl peníze do truhličky a v uších mu zazněl potlesk. První dějství má za sebou.

Malý hobit s pichlavýma očima na důkaz přátelství vyplázl jazyk, vesele se zahihňal a zatroubil na pestrobarevnou pouťovou trumpetku. Šprýmař. A nebezpečný protivník. "Mám, abych tak řek, zájem o šperháky. Zlodějský nádobíčko, víme?", promluvil hobit, postavil se na špičky, aby dosáhl na pult a ukázal zlomený paklíč.
"Pane, měl bych tady jeden svazek speciálně pro vás", rozhodil lstivý Vařpl své sítě, "Podívejte na ty vytepaný nápisy". A ukázal zlodějské náčiní s roztodivnými klikyháky puncovních značek.
"Ty tepaný nápisy mě ani tolik nezajímaj. Jde mi hlavně vo funkčnost", zbystřil hobit pozornost. Dobře si uvědomil, že co je takříkajíc speciální, bývá mnohdy drahé.
"Nó, sou fakt dobrý, to je vyzkoušený vodborníkama", kul Vařpl železo, dokud bylo žhavé. To se ale přepočítal. Malý hobit nebyl jen tak leckdo. Byl to zloděj a vyznal se dobře v hodnotě těch kterých věcí a cenností.
"Vy mě totiž, pane, nutíte, abych ty šperháky na vás vyzkoušel".
Vařpl couvl a dál nepokoušel osud. Prodal, ale potlesk připadl prťavému hobitovi. Druhé dějství se na celé čáře skončilo porážkou.
"Víte, nás malý každej terorizuje. Každej nás přehlíží", omluvil hobit svou obchodní neoblomnost, schoval nové nádobíčko s vytepanými nápisy, nádobíčko speciálně pro něj, do příruční mošničky, vytáhl pouťovou trumpetku a jal se muzicírovat.

Opona se zvedla, napětí v sále začalo vrcholit. Na scénu se vykolébal mohutný barbar. Mohutný, ale blbý, odtušil Vařpl a rozhodl se pro zdrcující útok.
"Chci baťoh", vyštěkl chlap své přání po barbarsku."A luk. Hele, máte luk?".
"Nó, tady nemám. Ale seženu. Uctivej služebník", usmál se dobrácky prodavač a poslal svého syna Mílu ke zbrojíři. Za chvíli už stanovil cenu. Neúprosně, tvrdě. Jak to musí být.
"Tys upad, chlape, kde na to asi mám vzít? To si myslíš, že kradu?", zaškaredil se tupý barbar a Vařpl o krůček couvl. Prohrát jednu bitvu neznamená projet celou válku. To je stará moudrost. Ta se u Vařplů dědí z otce na syna. Hlavně se ovládat a tvářit se mile. I když je zákazník buran.
"A co vaky na vodu?", překoktal nevzdělanec další položku ze svého seznamu.
"Dva zlatý".
"Vaky na vodu?", povytáhl obočí chlap v plechu, podle vizáže a jizev zřejmě válečník.
"Ano", zaznělo sotva slyšitelně, asi tak, jako když se čerstvý vánek prohání v korunách stromů.
"Vaky na vodu?!", zatvářil se barbar nevraživě a Vařpl se kousl do rtu.
"Ale mám tady pro vás speciální", hrdě se bránil obchodník. Už nechtěl prohrát. Už nechtěl ustoupit. Chtěl, aby mu hlediště zase jednou tleskalo. Přál si konečně aplaus.
"Já nechci speciální", zavrčel válečník, "Já chci vaky na vodu. A za zlatku": Zřejmě neumí počítat víc, než do jedné, prolétlo Vařplovi hlavou. No, nevadí. Musím vyjednávat s tím, co je.
"No, tak tady mám takový starší", pravil naoko rezignovaně kupčík a vysypal před zákazníka obsah lněného pytle. "Musíte si je zašít".
"Voni sou děravý", zarazil se barbar a zatvářil se krajně nedůvěřivě.
"Né, nejsou děravý", chlácholil jej Vařpl, "Ale musíte si je zašít".
To už bylo zřejmě nad válečníkovo chápání. "Za zlatku?", otázal se nejistě.
"Zlatku a jeden stříbrnej", zkoušel dále barbarovy nervy kupec. Barbar celý zkoprněl, bylo vidět, že mocně přemýšlí. Náhle mu v očích svitl plamének vítězství. Dostavil se nápad.
"Tak mi k tomu dejte eště křesadlo a sme si kvit". Inu, barbar. Chytil se do sítí velkého obchodničení a jako neohrabaná tlustá ryba se stále více a více zamotával do pevných ok.
"Ale křesadla tady máme drahý, pane. Móc drahý", vyrazil do dalšího útoku Bulivoj Vařpl, vojevůdce přes krámový pult, "Sedm zlatek".
"Tolik?", vykulil oči chlápek ve zbroji a začal mocně kalkulovat, jestli ho ten vetešník náhodou nechce okrást. Nechci, pomyslel si Vařpl. Alespoň ne moc.
"Jo, pane, sedm zlatech. My sme totiž vetešnictví. Vetešnictví", dodal jakoby na vysvětlenou.
"Ale když mi tam přidáte pět loučí a šicí potřeby", postavil se na chabý odpor nepříliš vzdělaný válečník.
Vařpl v duchu zajásal. Je to přeci jen tupec, ten barbar. "No, tak aspoň za deset, pane. Ale dám vám k tomu dvě špulky nití zdarma".
"Tolik? To ste vetešnictví?", podivil se znovu válečník. Podivil se, pravda, ale už jen tak mírně. Byl mile překvapen, že dostane nitě jako pozornost podniku.
"My nejsme vetešnictví", začal plést Vařpl prostoduchému barbarovi hlavu, "My sme obchod s opotřebovaným zbožím".
"Takže deset zlatejch i s tim baťohem", postavil se zákazník na chabý odpor.
"Ne, baťoh už máte na účtě. Slevim maximálně na devět", zněla tvrdá odpověď. Tvrdě, nekompromisně. To se musí. Barbar je ve slepé uličce. Je v koncích.
Mám už jenom vosum", pokusil se válečník pana Vařpla uškemrat.
"Tak vám seberu ty šicí potřeby".
"Tak jo, tak to beru", usmál se strnule barbar. Byl rád, že už ten obchod konečně uzavře. Byl rád, ale ty šicí potřeby ho stejně mrzely. Sbalil si tedy nákup a ještě se nejistě optal: "A co, když mi ta voda z měchů bude protejkat? Tak co potom?". Chce šitíčko, pomyslel si obchodník. Poslední záškub. Kapitulace. Nic nebude!
"Ta voda, pane", opřel se Vařpl hrozivě o pult, "Ta voda teda rozhodně protejkat nebude. Barbar se smutně vypotácel ze dveří a malý mosazný zvoneček se rozezpíval. Asi tak, jako když první nadšený divák na konci představení plácne dlaní o dlaň a spustí obrovskou lavinu, které se říká potlesk.

Opona spadla, potlesk v uších Bulivoje Vařpla dozněl, dokonce i jeho ozvěna, dokonce i malý zvoneček, všechno ztichlo, jen malý zapomenutý psík běhal po prostoru, jemuž majitel obchodu říkal hlediště, a ten psík tam běhal a vrčel, dokonce se vyčural v rohu, takový byl nevychovaný. A ten psík tam pořád běhal a všechno očichával a několikrát řekl jakési nepochopitelné: "Bug, bug, ágr", což je jistě na psa divné. A ten pes se vám najednou celý naježil, postavil se na zadní a pravil: "Já bejt skřet a chtít volej". Pan Vařpl se podíval blíž a opravdu viděl, že to není žádný zatoulaný pes, ale smradlavý skřet, co neumí ani pozdravit, nevychovanec. Zřejmě patřil k té družině, co právě odešla.
"Přijďte, pane, když tak za půl hodinky, já se porozhlídnu po skladě", řekl kysele pan Vařpl, protože neměl vůbec náladu se s nějakým prašivým skřetem bavit a dobře věděl, že takový prašivý eklhaft nemá ani ponětí o tom, co znamená půl hodiny, ani určitě neví, co to jsou peníze, a bez peněz k Vařplovi nelez, jak praví přísloví, takže pardón, pane skřet, ale dveře jsou támhleto dřevěný prkno ve zdi.
"Eště chtít jídlo, malej skřet", poulelo své smutné oči to chlupaté stvoření s žlutými zuby a nic nedbalo na prodavačův chladný pohled skvící nenávistí.
Ale tady není žádnej dobročinnej spolek, pane skřet, tady je Vařplovo, a kde je Vařplovo, tam platěj úplně jiný zákony, takže: "Přijďte zejtra, snad přijede zásobování". Vařpl dobře ví, že zítra je sobota, takže nikdo nepřijede, ba co víc, krám zůstane zavřený. Vždyť každou sobotu jezdí se starou, jako s Vařplovou, a malým Mílou za tetou do Ouněžlic, což jest sestra od starý, jako dcera tchýně. Takže ten skřet má smůlu a může se klidně uklepat, nikdo mu neotevře. Skřety tady nikdo nemá rád, už od starých válek tam na severu.
Skřet smutně odchází za svými kumpány a Vařpl je rád, že dohrál zase jedno představení do konce, že mu lidé tleskali. Jó, to je poslední generace dobrejch vobchodníků, pomyslel si vetešník Vařpl, ty mladý stojej akorát tak za prd. Sou do všeho hrr hrr a každej, kdo dokáže jít za svou kořistí celý hodiny, dny nebo roky, je přelstí. A voni si tak akorát natlučou a skončej v bahně se zlámanejma kostma.