Pohádky bezesných nocí
O Velké bábě, Malé bábě a jednom veselém chlapci
Velké a Malé bábě, ať je spere Ardasan


Malá bába seděla v malé světnici a třásla se zlobou. Takovou tou zžíravou zlobou, co žere vnitřnosti. A tvář měla úplně bledou závistí, tak moc, že vypadala dočista jako umrlec. Snad proto se jí mezi obyčejným lidem přezdívalo Rakev. Ó, jak mnoho ta Malá bába nenáviděla. Ó, jak ráda tu svou nenávist živila!

Nejvíc ze všech lidí nenáviděla Velkou bábu. Velká bába totiž měla větší moc, ačkoli nevím, který hlupák ji takovou silou obdaroval, ale už se stalo. Malá bába měla také moc, ale podstatně, podstatně menší. A to ji hrozně žralo. Žralo ji to tak hodně, že byla zevnitř úplně vyžraná. Jako malý tlustý buben, který loudí falešný tón.

Velká bába seděla ve velké světnici a třásla se strachem. Takovým tím strachem, co žere vnitřnosti. A tvář měla úplně brunátnou záští, že vypadala dočista jako prase. Snad proto se jí mezi obyčejným lidem přezdívalo Svině. Ó, jak mnoho ta Velká bába nenáviděla. Ó, jak ráda tu svou nenávist živila!

Nejvíc ze všech lidí nenáviděla Malou bábu. Malá bába totiž měla menší moc a Velká bába se hrozně bála, že ji ta druhá o její vlastní moc připraví. Bála se, že přijde o svou velkou světnici. A to ji hrozně žralo. Žralo ji to tak moc, že byla zevnitř úplně vyžraná. Jako velký tlustý buben, který loudí falešný tón.

Obě báby se tuze nenáviděly. Ale obě si brzy uvědomily, že se navzájem potřebují. Potřebovaly se mít rády, aby svou moc udržely pevně v rukou. Bylo to v dobách, kdy v zemi měly staré báby moc a za každou cenu si ji chtěly udržet.

Budeme se mít rády, navrhla Malá bába a v levé oku jí tikalo hněvem. Ano, budeme se mít rády, odvětila medovým hlasem Velká bába a v duchu tu Malou bábu proklela, že s tím přišla jako první. Víš, ty, co, Velká bábo?, zaskuhrala Malá bába. Budeme někoho společně nenávidět. Nenávidět dnem i nocí, jak to umíme. Potáhneme za jeden provaz a jedině pak se budeme mít rády. To je dobrý nápad, rdousila Velká bába tu Malou zlostným pohledem.

A tak obě báby začaly společně nenávidět a měly se rády. Nenáviděly stromy pro jejich dlouhý život. Nenáviděly květiny pro jejich kouzelnou vůni. A taky duhu pro její zářivé barvy. A déšť, vítr, slunce, zemi. Všechno nenáviděly pro něco, co ony samy neměly. A potom začaly nenávidět lidi. A mezi nimi i jednoho chlapce. Už jenom proto, že neměl vůbec žádnou moc. Nebyl zevnitř ani trochu vyžraný a nebyl jako tlustý buben, který loudí falešný tón. Tak převelice ty dvě zlé báby nenáviděly.

Ten chlapec byl šťastný a rád si prozpěvoval. Nelíbí se mi jeho zpěv, našeptávala Malá bába té Velké. Máš moc. Zakaž mu zpívat. Máme se rády, odsekla Velká bába. Nelíbí se mi jeho zpěv, když tobě se nelíbí. Zakážu mu tedy zpívat. A tak Velká bába zakázala chlapci zpěv.

Ten chlapec byl veselý a rád se smál. Nelíbí se mi jeho smích, našeptávala Malá bába té Velké. Máš moc. Zakaž mu se smát. Máme se rády, odsekla Velká bába. Nelíbí se mi jeho smích, když tobě se nelíbí. Zakážu mu tedy smát se. A tak Velká bába zakázala chlapci smích.

Ten chlapec byl mladý a měl rád život. Nelíbí se mi jeho mládí, našeptávala Malá bába té Velké. Máš moc. Zakaž mu existovat. Máme se rády, odsekla Velká bába. Nelíbí se mi jeho existence, když tobě se nelíbí. Zakážu mu tedy vůbec být. A tak Velká bába chlapci zakázala, aby vůbec byl.

Tím celé povídání končí. Celé to podivné povídání o dvou zlých bábách a malém chlapci. Už není, o čem bych dál psal. Někdo z vás možná ohrnul nos. Někdo se třeba ptá, jestli jsem ty báby znal. Inu, znal i neznal. Každý možná někdy podobné viděl. Nebo ještě uvidí. Je jich hodně. Stačí jen pořádně otevřít oči a dívat se. Možná se ptáte, zda se ten příběh opravdu stal. To vám dnes sotva někdo řekne. Vím jen, že to bylo v dobách, kdy báby měly v této zemi moc.