Pohádky bezesných nocí
O tlustém střevu, tenkém střevu a veliké při
Lewellynovi Álfheimskému
Hádalo se tenké střevo s tlustým. Taky střevem. Shodou náhod. Hádka byla úporná a
dlouhá. A úplně nesmyslná, jak už to tak u hádek bývá. Padlo pár urážek a ran. Taky plivanců.
Pro nic a za nic. Tenké střevo se šklebilo tlustému, že je tlusté. Tlusté střevo utrousilo cosi o
rachitidě. Tenké střevo se tuze rozhněvalo, jak by taky ne, a začalo to tlusté škrtit. Po chvilce
škrcení a přetahování se obě unavila a rvačka skončila tak rychle, jak vzplála. Alespoň na
nějaký čas.
Rvačka skončila, pravda, ale hloupá pře pokračovala. Třeba o tom, které střevo je delší.
Nebo které z nich je důležitější, potřebnější, oblíbenější. A pohlednější. To zvláště. Jako by to
nebylo jedno.
Já, já, já, křičelo tlusté střevo.
Já, já, já, křičelo tenké střevo.
Když se dva hádají, nikdy se neshodnou. Prostě, tak to bylo a tak to je co stojí svět
světem. Náhle se dostavil nápad. Těžko říct, komu. Copak to není jedno? Přejděme to
mlčením. Mohlo by dojít ke škrcení a když se dva škrtí, není na to hezký pohled. I když jde
jenom o střeva. Tím hůř. Prostě a stručně, dostavil se nápad.
Zeptáme se těla, aby nás rozsoudilo, prohlásila střeva vítězoslavně. Tělo je moudré.
Vždycky bylo. Naštěstí, tělo mělo jinou starost. I když o štěstí zase tolik nešlo. Nacpalo si
břicho starým vajíčkovým salátem a teď mu bylo zle. Tuze zle. Mělo bolení.
Tak na kterém břehu ležela pravda? Kdo byl v právu?
Já, já, já, křičelo tenké střevo.
Já, já, já, křičelo tlusté střevo.
Hloupá hádka. Inu, střeva, řeknete si.