Pohádky bezesných nocí
O Rýžové Hoře, žlutém lidu a pytli válečného štěstí
Timonu Tchan Čimu, s obdivem


Daleko na východě, tam, kde ještě noha žádného civilizovaného člověka nestanula, ba možná ještě dál, v chudičkém mokřinatém kraji porostlém jen divokou rýží a žlutými blatouchy, stála odedávna prostá vesnička. Skromné příbytky z rákosu a směsi bahna a rýžových slupek obývalo několik početných rodin, jež zplodila sama země, Matka Země, představující nejsvětější zákon a spravedlnost.

Té vísce říkali Rýžová Hora. Je to sice prapodivné, když široko daleko žádný kopec nebyl, ani takový docela malinký, ale proč vlastně ne, ta vesnička patřila místním lidem, a kdyby ji pojmenovali třebas Psojedy nebo Vepřokrky, tak do toho cizímu člověku vůbec nic není, zvláště pak ne, když v těch končinách ještě jeho noha nestanula.

Místní obyvatelé byli zvláštní. Měli temně žlutou pleť, na první pohled tak neobvyklého odstínu, jaký není vidět na celém tom placatém světě, kam až mapy sahají. Prý to bylo od blatouchů, jejichž květy byly rozseté po podmáčených lukách v široširém okolí Rýžové Hory. To Matka Země, když se rozhodla stvořit žlutý lid, natrhala celý věrtel léčivých blatouchových lístků a zázračnou barvu z nich nechala vpít do jejich kůže. Tu potom tak dlouho louhovala v blatouchové lázni, až celá úplně zežloutla a vdechla účinky zázračné moci. Žlutí lidé tak získali sílu a houževnatost, ač byli obdarováni malým vzrůstem.

Usedlíci z Rýžové Hory měli však ještě jednu zvláštnost, nad jiné podivnější. Šikmé oči. Ty oči vám byly tak šikmé, že to bylo až k pousmání. Vypadaly dočista jako dvě velká bílá rýžová zrna. Tenkrát, když Matka Země vdechla žlutému národu život, byly jeho oči úplně všední, kulaté jako stříbrné penízky. Lidé z Rýžové Hory však na počátku dní dostali do vínku semínka rýže a umění, jak s nimi hospodařit. Pěstovali je na svých skrovných políčkách a žili z tvrdé a namáhavé práce. Jedli rýžovou kaši, pekli rýžové placky, pili rýžovou kořalku, která byla obzvláště chutná, a dětem lisovali zdravý rýžový mošt. Snad proto se za dlouhé věky jejich oči zúžily a ztenčily, až věrně připomínaly dvě rýžová semínka.

V Rýžové Hoře žil starý rolník. Jmenoval se Tchan Či. Byl to syn moudrého děda Tchan Čiho, ze starého rodu Tchan Čiů, kteří byli odedávna považováni a ctěni jako přírodní léčitelé, neboť oni už jako jediní z žijících dětí Matky Země znali zázračnou moc žlutých blatouchových lístků. Rolník Tchan Či velmi ctil svou ženu, které se, podle starých tradic, když přijala společnou cestu s milovaným mužem, začalo říkat paní Tchan Čiová. Oba dva, jako párek vrkajících hrdliček z bambusového háje, v pokoře před Matkou Zemí, dárkyní života, vychovávali podle starých moudrostí synka Tchan Čiho, z čisté lásky zplozeného a obdařeného houževnatostí žlutého lidu, a dali mu jméno Timon.

Timon byl od mládí vychováván v skromnosti a lásce, podle starých nepsaných zákonů Matky Země, nepsaných proto, že obyvatelé Rýžové Hory psát neuměli a proč taky, když psaných slov nebylo potřeba. Všechny zákony světa se už dávno skvěly v rýžových výhoncích, ve voňavé půdě a v bílých oblacích, které se každým dnem proháněly po vysokém modrém nebi jako svobodná stáda divokých koní.

Pan Tchan Či vlastnil malé rýžové pole, bylo to spíš takové úplně maličké úhledné políčko, docela jako pupík na těle blatouchových strání, ale plodilo právě tolik rýže, aby rodinu právě tak uživila, ale aby nemusela strádat. A to ani v zimě nebo dobách neúrody.

Malý Timon, který už zatím dospěl v mladého muže, byl jiný než ostatní potomci dětí Matky Země. Dočista jiný. Jeho svět nebyl zúžen jen na Rýžovou Horu, skrovná políčka, Matku Zemi, dárkyni života. Kladl si otázky. Neustále bloumal po blatouchových lukách a tázal se sám sebe. Proč rýžohorci jedí jen rýži? Proč se neživí třebas rybami, jako psi? Vždyť psi mají taky duši. Kdo má větší moc, než Matka Země? Jaké kraje se rozprostírají za blatouchovými lukami? Kde leží Konec světa? Takové a jiné otázky se milému hochovi honily hlavou, takové otázky si kladl Timon Tchan Či, syn rodičů Tchan Čiových, mladý muž se srdcem dobrodruha, a jelikož se mu nedostávalo rozumné odpovědi, rozhodl se, že přinese uspokojení své tolik napínané zvědavosti.

Jedné noci, kdy měsíční paprsky byly tak zářivé, že se jevily skorem jako pravé stříbro, sbalil si Timon do plátěné mošny několikjeho velkému srdci drahých věcí, nohy obul do rákosových střevíců, do ruky vzal bambusovou hůl a beze slova rozloučení si to namířil přes blatouchové louky přímo na západ.

Šel mnoho dní a mnoho nocí, cesta byla těžká a zrádná, rákosové střevíce se už dávno rozpadly v prach, ale mladého Timona to neodradilo. Šel tedy bosky, vedl jej hlas srdce a rozumu, až jednoho dne dorazil na samý pokraj Starého světa.

Mnoho věcí spatřily jeho šikmé oči od toho dne, mnohému se naučil a pochopil, že svět je tak obrovský, převeliký. A tolik krásy je v něm, až oči přecházejí. A na stráních, na polích, na lukách, v lesích, všude na stovky květů září stovkami barev. Stovkami barev duhy.. Není jenom žlutá a bílá, blatouchy a rýže. Svět je vlastně jedno velké duhové pole!

Ale potom poznal i bídu a zlobu. Tolik krásy viděl. Ale i bolest a bezpráví, Když se rozkoukal z celé té nádhery, pochopil, že největším nepřítelem člověka je zase jenom člověk, a ne jinak. A Timon se rozhodl, že proti zlým lidem bude bojovat. I kdyby měl zemřít, i kdyby byl sláb a podlehl. Tak mocné bylo jeho odhodlání. Chtěl něco udělat, jenže nevěděl, co. Trvalo dlouho, než na to přišel. Opravdu dlouho. A pak náhle, jako když teplý vítr přivane zjara, takový ten veselý, kouzlem zrodu provoněný, ten den konečně nastal. A tehdy si Timon umínil, že najde pytel válečného štěstí.