Pohádky bezesných nocí

O krollce Žlosce, veliké lásce a smaragdovém prstenu

Byla jedna samota, ale vlastně o samotě ani nešlo mluvit. Byl to jen takový malý statek poblíž cesty mezi Nurnem a Černými vrchy. Po obchodní cestě každý den projelo velké množství kupeckých vozů, sedláckých potahů, spousta poutníků procházelo sem a tam. Na statku se ale nikdo nikdy nezastavil, ani jedinkrát, nikdo nezaklepal na vrata a nepoklábosil. Každý spěchal tou svojí cestou, ani na chvilku si neodpočinul, nedíval se nalevo ani napravo, jen vláčel těžký ranec svého soukromého světa, svých vlastních strastí. Ti lidé se s nikým nepodělili, šli až do úmoru, do konce svých sil.

A ten statek, to vlastně ani nebyl statek. Byl to takový prachobyčejný kamenný dům s tuze vysokými stropy, celý na bílo vápnem omítnutý, i když tu a tam už zub času notně zapracoval. Už byl hodně starý a nemnoho udržovaný. Krovem zatékalo, zdi byly vlhké, plesnivé. A v trámoví žila bělomorka a zpívala svou tichou tesknou melodii slávy a pádu.

V tom domě žili tři obyvatelé. Rodem to byli krollové, velký a prastarý lid s historickými kořeny tak hlubokými, že ani starý věrný Dub z Liscannorského lesa neměl větší a pevnější. Jsou to prazvláštní národ, tihle krollové. Prý jejich dávní předkové žili v jeskyních a vyvinuli se z jeskynních obrů. Možná proto je lidé nemají mnoho v lásce, pro tu jejich temnou a předlouhou historii. Pro všechny ty maličkosti, jimiž se tolik odlišují. Prostě a dobře, v kamenném domě u cesty bydleli tři krollové. Pantáta Hromajzna, paňmáma Hromajznová a jejich dcerka, které dali jméno Žloska, podle zvyku jméno prosté a snadno vyslovitelné. Pantáta s paňmámou už měli dávno nejlepší léta života za sebou a Žloska zatím v ústraní, daleko od lidí, rozkvetla v ženu.

Hromajznovi také vlastnili nevelké políčko, na kterém pěstovali brambory. Žluté bachraté brambory, které se na jazyku rozplývají, obzvláště s čerstvým podmáslím. Přepečlivě se o svou úrodu starali. Když hlízy do kypré jarní země sázeli, políbili zemi, každé místo do posledního zrnka zulíbali. To aby byla k mladým klíčkům milá, laskala je jako své nejmilejší děti. Aby nešetřila živinami, i v dobách suchopáru poskytla alespoň trochu vláhy. Každé ráno se pak pantáta potěšil pohledem na křivolaké řádky, nabral hrst zeminy, přičichl a políbil ji. Prach vhodil do větru a zatančil tanec hojnosti. Ten byl věnován duchům. Anebo bohům, chcete-li, ač krollové bohy neznají. Ani je nechtěl opomenout nebo nahněvat. Dobře věděl, že na některé věci lidská píle nestačí. Některým věcem se nedá ani nemá chtít porozumět. Jsou to síly přírody. Člověk je dítkem jejich rozmaru, je určen k pokoře před svými stvořiteli. Jen tehdy jsou k němu vlídní a šetrní.

Tvrdá práce byla každodenním chlebem, byla jejich údělem i řetězem, oni ji přesto milovali, dávala smysl jejich životu, a to málo radosti, které se v jejich domově urodilo, bylo o to sladší a plnější. A při tom tvrdém živobytí byla Žloska stařečkům jejich malým drahokamem, soukromým štěstím, zářila jako smaragd v trnitém suchopáru, který svým leskem napájel jejich prosté duše, stárnoucí a tolik znavené. Žloska toto dobře cítila, byla ke svým rodičům hodná a milá, dbala jejich rad a nakázání. A také dobře věděla, že tatíček tam hluboko přál by si mít raděj syna, silného jako pár volů, aby na stará kolena zastal jeho práci a dal mu alespoň trochu oddechnout a spokojeně dožít. Snad proto se s vervou učila mužské práci, osvojila si vládnout toporem i pluhem, aby dokázala, že žena dokáže být muži rovnou, ne-li lepší. Žloska dělala chlapské práce, na poli sela, pluhem brázdila řádky malého políčka. A když umřel starý valach Prašivák, sama jeho místo zastala, zapřáhla se do koňských postrojů a zabrala tak silně, div rydlo nepolámala. V létě pak úrodu sama zvládala sklízet a trochu té pšenky, co mezi koukolem kývala zlatavými hlavami klasů, sama do snopů svázala a v mlatu cepem vytloukala. To se pak do dálky neslo práskání a rámusu, jako když v hospodě opilí ogárci se bijí a štípají stoličky na třísky. Hoj! Tak byla silná, ta Žloska Hromajznovic, dlaně měla hrubé tou lopotou, že už by si jiného za muže nepřála, než siláka co by mohl skály lámat, krollího samce v říji, mohutného a dobře stavěného, tělo samý sval a šlachu, a snad jistě nějakou tu jizvu, co se v dřině natrefí. Hoj, hoj! Jenže takového chlapce široko daleko nebylo, i když se pocestných tu a tam ptala, zajímala se.

A potom, když zvěst o té dívce dorazila ke mně cestou křivolakou, umínil jsem si, že právě takovou ženu hledám, ženu milou, muži rovnou - takovou, co zkazka tato náležitě popsala mi. Budu stručný, osedlal jsem koně a v skvostném šatu, co škrtil, dřel a byl mi přítěží (lépe bylo by mi v staré vlčí kůži přes bedra, co vůdci smeček odpradávna nosí), vydal jsem se na pouť k domku Hromajznových, za svou láskou. A potkal jsem ji...

Opětovala můj pohled. Ta povídačka vážně nelhala. Však na vině má jednoduchá představivost přidala si ke všem úctyhodným řečem tělo dívky útlé a jemné na dotek. A toto stvoření, co rázem zalilo mne vlnou citu a začalo se dvořit, mne vylekalo jako vylekanou holubici v sítích chorobného druida lapenou. A já ji ranil, to si do smrťoucí smrti neodpustím. Vykoktal jsem čtyři hloupá slova Nashledanou... krásko... zatím... paní... a zmizel jako z bramborové natě dým. A ještě předtím prsten smaragdový, prsten zásnubní v bláhové představě předem připravený, jsem podle obětoval k sebezáchovnému zmizení. Ta holka byla vážně hnusná... a teď se poutním vozkům nedivím, že u Hromajznů žádný nezastaví, byť žízní třeba práchniví.

To je můj balvan, který si vleču a budu vláčet do konce dní. Na mojí cestě tímto světem zůstala ležet spousta špatných věcí. Jsem s nimi smířen, stejně jako budu jistě smířen se smrtí, až mě pojme do své náruče, ale jedné noční můry, té se nezbavím. Že jsem zranil čisté srdce dívky svého rodu a rozhojnil tak zástup hlupců, jichž je tento sprostý svět sytý. Jsem tupý bídák, hloupý chlap, co zkřivil tvář svou šklebem před velikou a čistou láskou Žlosky Hromajznové. Vím to. A teď to víte i vy...