Pohádky bezesných nocí
O jednom kožním uhru, babiččině mudrosloví a lidské duši
Sarimovi Gorůdyjskému
Když má kůže uhra,
co furt jenom skuhrá
v dlouhém trapném tichu,
že je lidem k smíchu
Těžko radit v klusu
bílé bulce hnusu,
když chce být čím není,
sotva něco změní
Zda žít nebo nežít,
sténá tenhle nežit,
pro sobecké rmuty
zanítil se s chutí
Hemeroide vzteklý,
chceš-li, aby smekli
jiní v hold tvé kráse,
hemeroidí rase
Neshazuj se skuhrem,
zůstaň s pýchou uhrem,
v odpovědi hrdě
říkej smíškům: "Prde!"
* * *
"Na tomto světě existují dva druhy lidí", řekla babička vnoučatům a dodala: "U
prvního mnohdy hemeroidní schránka skrývá vysoce humanoidní duši. U toho druhého, žel,
mnohdy humanoidní schránka skrývá duši vysoce hemeroidní. Který z těch dvou druhů stojí
nejblíže vašemu srdci?". "Ten druhý", usmála se hezká šestnáctiletá dívka a zamrkala svýma
chrpově modrýma očima. Její starší bratr se také usmál. Ale neodpověděl...