Pohádky bezesných nocí
O lidské malichernosti, střevní nehodě a spravedlivém světě
Halkovi Erinskému
Děsně se jim vomlouvám, mladej pane, za svojí vopovážlivosť, co sem si dovolil
vohledně těch jejich Pravidel na baráky, jesli si eště pamatujou, když se vrátili z těch tůze
vysokejch kopců ouplně pohublej a pak si louskali v tý Lyškánoře a málem se tentononc, když
se dolouskali až k samýmu nadpisu, kde bylo uvedený vedle jejich ména eště méno nějakýho
Duiróna, to ho asi neměli rádi, toho chlapa, když se kuliva takovej malichernosti málem
tentononc, ale tak už to bejvá, že s řití se neshodnou nejvíc tam, kde to nejmíň čekaj, takže se
jim eště jednou vomlouvám, protože vim, že sou moc ctěnej a slavnej pán, a jelikož se nehodí,
aby se takovej tůze fajnovej pantáta tentononc přejď našincem, tak jim svatosvatě slibuju, že
budu držet tu mojí hubu jako ten hrob, i kdyby mně třeba břicho párali, nic nepovim vo tej
jejich nehodě, a tak tady jen řikám, jak to muší bejt, aby se pravda vokázala, jak to vždycky
bejvá na tom tůze spravedlivým světě, že tu literatůru vo těch barákách nenapsal žádnej
Duirón, což byl vomyl z mý blbosti, ale jenom a pouze pán Halk z toho Erýnu, starosta
liscannorskej, chlap lidem milovanej pro svojí moudrosť a spravedlivosť, ač mi přesto v tý mý
blbý hlavě pořád vrtá, že toho Duiróna, toho chlapa špatnýho a nečistýho, museli teda pořádně
nenávidět, jen co je pravda, když se kuliva jeho vosobě neváhali tentononc.