Pohádky bezesných nocí
O chlapovi, podivném smíchu a Kouzelném domě
Sarimovi Gorůdyjskému
Byl pozdní večer, večer jako každý jiný. Ale tak úplně obyčejný vlastně ani nebyl.
Když o tom večeru zpětně přemítám, vím, že mi něco přinesl. Otevřel mi oči, asi jako spáči,
který se probudí z dlouhého krásného snu, který zatřepotal křídly a je nenávratně pryč. A
malou škvírkou mezi ztěžklými víčky jsem ho uviděl. Chlapa, který se ledabyle klátil na
dřevěné sesli.
Na první pohled vypadal úplně obyčejně, trochu dobrácky a světaznale, jak tam
rozhazoval těma svýma dlouhýma rukama a uznale pokyvoval hlavou. Když jsem jej obhlédl
podruhé, od hlavy až k patě, padla na mne nevýslovná tíha. A taky úzkost, jejíž přítomnost
jsem si nijak nedokázal vysvětlit. Možná to způsobila tma, která obsadila zemi vojskem stínů,
možná svědomí z hrůzných činů, jež jsem zatím ještě nespáchal. Snad proto jsem naň do
třetice koutkem oka nepohlédl.
Sklopil jsem zrak a přemýšlel, co je zač ten podivín. Měl jsem strach. Ano, přiznávám.
Dnes už vím proč. Podvědomě jsem to cítil, ale nenašel jsem vhodné slovo pro ten prapodivný
pocit. Dnes už to opravdu vím. Bál jsem se jeho zlého nenávistného pohledu.
Znova mi před očima kolovrátek mého vědomí, tolik unavený, chrlí obrázky z oné
doby. Ten chlap se klátil na své sesli a jeho zpocené čelo se lesklo ve tmě noci. Orosenou
dlaní listoval v nějaké knize a ve zrychleném tepu hlasitě sípal. Jeho tvář byla stažena křečí.
Měl jsem dojem, že se dusí. Chtěl jsem mu pomoci, dát mu herdu do zad, jak se to dělává,
když někomu zaskočilo, ale on mi řekl, že se směje. Já si ale spíš myslím, že se dusil. Ve tváři
vystřídal několik barev, popelavě šedou počínaje a temně rudou konče, a křeč z jeho sveřepého
obličeje nezmizela.
Pořád mi opakoval, že se směje. Ale já vím, že se dusil. Tak či tak, neměl říkat, co
není pravda. Lhát se nemá. Když se někdo dusí, neměl by dělat, že se směje. Tomu se říká
pokrytectví. Když se člověk směje, mohou mu z očí vytrysknout slzy, to se stává, ale nikdy mu
nekapou od úst sliny a jed. Ten chlap se opravdu dusil.
Kolem se vytvořil hlouček jiných lidí. Kdyby se ten chlap opravdu smál, smáli by se
také. Jenže kolem vládlo dusivé trapné ticho. To ticho se taky dusilo, ale tomu nešlo pomoci.
Tichu nejde dát herdu do zad. Dusivé ticho totiž vzniká z dusu, který někdo vytvořil. Myslím
si, že to měl na svědomí onen zpocený chlap.
Zeptal jsem se toho muže, kde bydlí. Zvedl k mým sklopeným očím zlou brunátnou
tvář a odsekl, že v Kouzelném domě. Znám ten dům. Je opravdu kouzelný, už jsem jej jednou
potkal. Někdy stojí tam, podruhé jinde. Jednou je malý, jindy zas velký. Prostě, jak se to hodí.
Jedenkrát jsem ho dokonce zahlédl z okna svého pokoje, jak se krčí v mlází mezi stromy. Byly
to časy míru a pohody.
Od té doby jsem jej však více nespatřil. A tak mne napadlo, že možná pro ten dům se
ten chlap tolik dusí, ne pro tu knihu vázanou v kůži. Třeba se mu ten dům ztratil a nemůže jej
nikde nalézt. Inu, není snadné bydlet v Kouzelném domě. Je lepší být obyčejným člověkem a
bydlet v obyčejném domě. Vést obyčejný život a se svojí obyčejnou ženou z docela prosté
lásky přivést na svět několik roztomilých obyčejných dětí. Takový život je sice obyčejný, ale
radostný. Život v Kouzelném domě ve svém důsledku přináší neobyčejné utrpení. Je možné si
tam přivést obyčejnou ženu, která rozkvetla mezi docela obyčejnými lidmi, ale z jejich vztahu
stěží povstane potomstvo všední. A dávnou pravdou je, že nevšední a neobyčejné věci jsou
mnohdy považovány za odpudivé a prapodivné. Jako ten chlap, co se dusil, ten byl taky takový
celý prapodivný.
Možná proto jsem jej ponechal svému osudu. I ti ostatní už určitě odešli. Ale on tam
zůstal a dál se klátil na dřevěné sesli a hlasitě sípal. Dnes už tam jistě není. Možná se našel
někdo, kdo mu dal pořádnou herdu do zad, ale spíš si myslím, že se udusil.