Pohádky bezesných nocí
O uzlíčku prošlé krásy, ztraceném světýlku a medové vůni
Wenoře K.
Wenoro Katzbalgerová
z domu U dvou srdcí,
uzlíčku prošlé krásy,
na sklonku dlouhé hvězdné noci
když se vracíš domů
Komu?
Sama sobě asi
Ve vlasech ti svítí kapky ranní rosy,
na lýtkách taky
Kdo jsi?
Kdo jsi?
Skláníš své zraky
To je zase strachu najednou,
tvář máš plnou nachu
a v srdci velkou rokli bezednou
a v krátkém letmém okamžiku
stiskla jsi kliku,
otočila klíč
a ranní opar rumělkový
je náhle pryč
Kreslím si slovy
otázky na oblázku
z křemene
Najdeš svou lásku?
Kdo ví
Kdo ví
Světýlko ztracené
v hlubinách tůně černočerné,
dusí jej tklivá prázdnota,
navěky věrné
statečně u dna mihotá
je tolik vzdálené,
na míle vzdálené
Samota
Wenoro Katzbalgerová
když k ránu sladce usínáš
na sklonku dlouhé hvězdné noci
za hradbou zamlžených skel
a okenic,
jež oddělují světa rub a líc,
jiným se zdáš
V tikavých krocích
zatím, žel,
úporné nic
ryje první vrásku,
ač se tě, zdá se, netýká
pozdní čas léta tvého čela
Mám tě na obrázku
ze štětce mistra Chrastníka
a z malého těla
závan barev medový
naplnil celé podkroví
Je tě plný dům