Pohádky bezesných nocí
O wenarenských listonoších, Francíkovi Lišků a pošťáku Hlůvovi
Sarimovi Gorůdyjskému
"Podívejte, děti, skřivánek", dychtivě ukázal na malou černou tečku na obloze pan učitel Hrášek a nervozním ťukáním hůlky o balvan na kraji polní cesty vybídl své svěřence k pozornosti. Všech jedenáct žáčků první třídy nurnské obecné školy jako mávnutím kouzelného proutku přestalo štěbetat a jejich šibalská očka jako dva a dvacet tmavých neposedných rozinek se upřelo k nebi. Ptáček dotřepotal křidélky a spadl.
"To byl jistě wenarenský listonoš", pravil, moudře pokyvujíc hlavou, pan učitelskej a popostrčil si tlusté brejle vysoko na nos. "Oni to takhle dělají. Ve výšce létají a potom padají. Jsou to nebeští poslové. Ptáčkové zpěváčkové, co nosí moc důležité zprávy".
"A starý pan Hlůva, co k nám domů nosí psaní a parádí se tím legračním kloboukem, je taky wenarenský listonoš, pane učiteli?", optal se zdvořile malý Francík Lišků, známý šťoural a čertovo švícko, a otřásl se odporem, asi tak, jako když musí vlézt do studené vody a na zčeřené hladině se pohupuje leklý okoun. "Tatínek povídal, že pan Hlůva je kořala a každý slušný člověk by se mu měl z daleka vyhnout", prohlásil rezolutně Míla Vařpl, jehož otec jest místním vetešníkem. Z hloučku se ozvala nevinná dětská říkanka Smraďoch Hlůva, stará sůva, špatně slyší, žere myši.
Učitel Hrášek znovu poklepal vycházkovou hůlkou, popošoupl si tlusté brejle a jal se vysvětlovati, že starý pan Hlůva není žádný wenarenský listonoš, ale jenom docela obyčejný pošťák a poslíček, navíc místní ubožák, protože propadl kouzlu kořalky, což je tuze zlé a tupí to ducha. Dále učitelskej pravil, že sice tatínek Vařpl má pravdu, protože tatínkové mají vždycky pravdu, ale je nehezké dělati si z ubohých lidí dobrý den. Své pojednání ukončil výrokem, že wenarenští listonoši to takhle dělají. Ve výšce prý létají a potom padají.
Vážnost listonošů poškodil opět malý Francík, který skálopevně tvrdil, že pan Hlůva taky padá, a to hlavně z kozlíku, občas upadne i na schodech. Jednou dokonce vypadl z druhého patra, když nesl ctěné paní Běličkové nový klobouk. Nesl ho v takové velké škatuli a jak si tak štrádoval od zábradlí k zábradlí, spadl z pavlače. Domovník tenkrát naň dosti huboval a křičel, že opilci mají vždycky štěstí a že by mu patřilo, aby si zlámal vaz. Pan učitel Hrášek se zachmuřil a Francíka Lišků pokáral, že je nezbedný a jistojistě dopadne jako ten Hlůva, když se nepolepší. Na to ještě dětem řekl, že pan Hlůva nemá pražádných křídel, takže, jak známo, nemůže ani létat. Z toho plyne, že ač je bezpochyby pošťákem a padá z výšky, nemůže být wenarenským listonošem, kteří jsou navíc šlechetní a je jich jako šafránu. Francík začal pofňukávat, na což Vařpl něco posměšného zabručel, ale jenom tak potichoučku, aby nic nebylo slyšet, protože se bál pana učitele Hráška. Nějaký nebojsa pištivým hláskem zanotoval to známé Smraďoch Hlůva, stará sůva, ale pan Hrášek se nezlobil, protože nic neslyšel, jak si usilovně pucoval tlusté brejle.
Po nebeské pláni se proháněl bílý mrak, který tak trochu připomínal hlavu opilce Hlůvy, neškodného pošťáckého veterána, a uslzeným očím Francíka Lišků se zdálo, že se na něj ten bílý Hlůva dívá a vrtí hlavou, jako by chtěl říci, ne, ne, ne, z chudáků si, Francíku, nikdy neutahuj. Ale mrak, hnaný větrem, se za pár chvil změnil v bílou ovečku. A bílé ovečky jsou přeci neškodné. A tak si malý Francík utřel slzičky do rukávu a umínil si, že Vařplovi hned po škole nabančí, za to, jak se mu poškleboval. Učitel Hrášek si klekl do trávy, protože zpozoroval nějakého střevlíka a hned volal všechny žáčky, aby se kolem něj shromáždili. Přitom hlasitě poklepával svojí vycházkovou hůlkou o zem, aby si zjednal ticho. Francík se naposledy podíval na bílou ovečku, ale už nic neviděl. Ani ovečku, ani hlavu starého pošťáka Hlůvy, nic. Mrak se rozplynul. Jediné, co na nebi zůstalo, malé tělíčko ptáčka zpěváčka, které třepotalo takovými docela malinkatými křidélky. A potom najednou, jako když utne, se tělíčko zřítilo k zemi. Inu, wenarenští listonoši, pomyslel si Francík Lišků, oni to takhle dělají. Ve výšce létají a potom padají. Jsou to nebeští poslové. Ptáčkové zpěváčkové, co nosí moc důležité zprávy.