Pohádky bezesných nocí
O zvonech, zvoncích a střeše modrého domu
Věnováno všem Thindaffům, co jich Starý svět nosil
Zvon nurnské radnice se rozezpíval svým monotónním bim-bam, bim-bam, bim-bam.
Jeho libý zvuk se smísil s ozvěnou zvonů, zvonků a roztodivných bimbátek okolních vísek a
samot a naplnil vzduch rozvernou písničkou. Lidé na ulicích a pláccích se zastavovali, někteří
poklepávali do taktu vycházkovými hůlkami, a odpočítávali, kolik že to vlastně už je hodin
nebo komu to tak krásně a dlouze bijí.
"Deset... Jedenáct... Dvanáct...", odpočítal kovář Thindaff, labužnicky se usmál, líně se
převalil na břicho a shlédl ze střechy dolů. Už dobrých třiadvacet let, od jara do podzimku, den
co den právě touhle dobou zamkne dílnu, na dveře pověsí mosaznou cedulku Jsem na obědě,
schová klíč do starého květináče paní domácí a vyleze na střechu toho modrého domu na rohu
Přístavní a Preclíkové ulice. Tam si obvykle lehne na záda, opojen nenadálou svobodou sladce
přemítá o bytí a nebytí, a když zrovna nemá náladu na světoborné úvahy nebo ho prostě jenom
začnou svědit záda, jednoduše se převalí na břicho. Potom obyčejně civí tam dolů, drbe se na
zádech a občas zeshora plivne po lidech. To je teprve ta pravá zábava, moci si beztrestně
plivnout. Prostě jen tak, z náhlého popudu, v závanu posledního zbytku vědomí, dosud
nespoutaného nějakými konvencemi, etikou či rozumným myšlením voskových figurin.
Kdepak, ze střechy modrého domu, v jehož loubí stojí Thindaffova dílna, je nejhezčí rozhled.
Městečko jako na dlani.
Hřmotný mistr kladiva se vyklonil přes okraj střechy a znavené paže volně svěsil dolů,
do prázdna. Celé to lidské hemžení, z té neskutečné výšky tak malicherné a nicotné, vyloudilo
na tváři kováře Thindaffa letmý úsměv. Všechno je tak směšné. Celé to lidské hemžení.
Všichni ti ubozí lidičkové, kteří se ženou jen za zlatkou nebo za stříbřencem, všichni ti
pouliční prodejci, trhovci, kuplíři, nemravné služtičky, prodejné holky, veškeré to občanstvo
vážené i nevážené, všichni se zdáli být najednou malincí a bezmocní.
Thindaff zamával majetnicky rukama a jenom tak zlehýnka, aby nepřetrhl příval
opojných myšlenek, zabručel: "A to všechno je teď moje. Moje...". A připadal si jako sám
Bůh, Stvořitel či Prozřetelnost, prostě jako jeden z těch, kteří mají nad vším vládu a moc,
dokonce i nad osudem. Kovář líně pohupoval rukama a s blaženým úsměvem si představoval,
kterak veškerá váha Starého světa leží na jeho bedrech. Viděl, jak jeho vlastní mozek je
středem světa. Cítil k němu obdiv, úctu i uznání. Klaněl se před ním i ve své velikosti.
Sluneční paprsky se hřejivě opíraly do kovářových rozložitých ramen a napájely jeho bronzové
tělo, každičký sval, každý úpon blahodárnou energií a silou.
Trnkové oči se upřely na mozolnaté dlaně, ztvrdlé poctivou těžkou prací u výhně.
Thindaff roztáhl prsty na rukou, přivřel víčka, až mu z očí zůstaly jen dvě malé štěrbinky a
znovu se ponořil do svých úvah. A pak je uviděl. Malé sotva postřehnutelné nitky, tenčí než
hedvábí a průhlednější než tabulky křišťálu, ústící z dlaní a volně padající tam dolů. Byly jich
desítky, stovky, tisíce. Ani se nedaly spočítat, jak byly malé. Každé z těch vláken vedlo k
jednomu člověku tam dole, na zemi. K řezníkovi, k paní domácí, k holkám od Červené sedmy.
Každý člověk měl svůj vlastní pramínek, svou vlastní vlásečnici. A Thindaff se cítil loutkářem
i životadárcem najednou. Byl to úžasný pocit. Nádhera. Cítil se šťastným.
Nurnská zvonkohra se opět rozezvučela svým okouzlujícím mnohohlasým kovovým
hlaholem a vytrhla nurnského kováře ze sna. Naklonil znova hlavu přes okraj a plivl tam dolů.
Kapka křišťálové sliny se řítila volným pádem a její dráha připomínala něco z těch
hedvábných nitek nabitých energií. "Jeden... Dva...", odpočítal Thindaff údery obrovského
radničního zvonu. Nějaká žena, procházející se tou dobou po rynku, vykřikla. "Zásah...",
usmál se kovář a naposledy se otočil na záda. Jeho srdce se naplnilo uspokojením.