Pohádky bezesných nocí
O bramborovém salátu, ohnivém skřetu a rozdvojené osobnosti
Marlinu Limbalovi, s úctou
"Ať pozřu, co pozřu, vždycky zvracím bramborový salát", prohlásil před lety s
tajemnou tváří Marlin Limbal, můj přítel z mládí. Byl to, abych tak řekl, přírodovědec-amatér,
věčný student večerní školy života a lidový filosof.
Letní slunce se ze všech sil svých leskometek opřelo o zaplivaná okna krčmy U prasete
a vyhlásilo stanné právo. "Sluneční diktát! Výjimečný stav! Zákaz vycházení! Kdo bude
přistižen, ten bude usmažen!", křičel ohnivý skřet tam nahoře a hejno neviditelných blyštivých
pěstiček s neutuchajícím úsilím bušilo do špinavých okenních tabulek skla.
Seděl jsem nad korbelem gwendarronského ležáku, táckem s utopenci a blahořečil těm,
kteří na ta okna plivou. Dobří lidé. Žlutý hadrák na obloze se odporně chechtal a v krátkých
odmlkách vykřikoval svůj nemilosrdný zákon o kremaci. Obsah korbele zasyčel v rozpáleném
jícnu vyprahlé sopky a v bezedném kráteru, jako v černé díře, zmizela i nakládaná konina s
cibulí.
Utopenci mají blízko k vodě, řekl jsem si s nádechem černého humoru a otřel zpocené
čelo rukávem beztak už zapáchající košile. Blbost. Dopil jsem zbytek octa. Další blbost.
Snůška hloupostí, prýštících z přehřátých závitů a přetopených tajuplných a záhadných
komůrek mozkové tkáně.
Na okně přistály tři kyselé sliny a tvář ohnivého skřeta zbrunátněla pravidelným
podvečerním návalem hněvu. Jsem taky dobrý člověk, konstatoval jsem s uspokojením a
vysypal na stůl obsah svého omšelého měšce. S pocitem odsouzence a elegancí vysloužilé
prachovky jsem shrábl na hromádku poslední tři měďce a objednal si krajáč mléka. Měli
jenom kozí. Na víc mi nezbylo.
Usrkával jsem pomalu bílou páchnoucí tekutinu a konečně pochopil smysl
předkomatického výkřiku opilcova: "Žízeň je věčná!". Vzteklý erupující skřet pohrozil
naposled a svalil se z oblohy.
Na Nurn se konečně snesl černý závoj noci, chladivý a toužebně očekávaný, a já jsem
se s pocitem rozdvojené osobnosti vypotácel do tmy. A potom jsem se poprvé přesvědčil o
pravdivosti tvrzení pana Limbala, jež od oné choulostivé příhody nazývám zákonem
salátového absolutna.