Pohádky bezesných nocí

O bramborovém salátu, ohnivém skřetu a rozdvojené osobnosti

Marlinu Limbalovi, s úctou


"Ať pozřu, co pozřu, vždycky zvracím bramborový salát", prohlásil před lety s tajemnou tváří Marlin Limbal, můj přítel z mládí. Byl to, abych tak řekl, přírodovědec-amatér, věčný student večerní školy života a lidový filosof.
Letní slunce se ze všech sil svých leskometek opřelo o zaplivaná okna krčmy U prasete a vyhlásilo stanné právo. "Sluneční diktát! Výjimečný stav! Zákaz vycházení! Kdo bude přistižen, ten bude usmažen!", křičel ohnivý skřet tam nahoře a hejno neviditelných blyštivých pěstiček s neutuchajícím úsilím bušilo do špinavých okenních tabulek skla.

Seděl jsem nad korbelem gwendarronského ležáku, táckem s utopenci a blahořečil těm, kteří na ta okna plivou. Dobří lidé. Žlutý hadrák na obloze se odporně chechtal a v krátkých odmlkách vykřikoval svůj nemilosrdný zákon o kremaci. Obsah korbele zasyčel v rozpáleném jícnu vyprahlé sopky a v bezedném kráteru, jako v černé díře, zmizela i nakládaná konina s cibulí.

Utopenci mají blízko k vodě, řekl jsem si s nádechem černého humoru a otřel zpocené čelo rukávem beztak už zapáchající košile. Blbost. Dopil jsem zbytek octa. Další blbost. Snůška hloupostí, prýštících z přehřátých závitů a přetopených tajuplných a záhadných komůrek mozkové tkáně.

Na okně přistály tři kyselé sliny a tvář ohnivého skřeta zbrunátněla pravidelným podvečerním návalem hněvu. Jsem taky dobrý člověk, konstatoval jsem s uspokojením a vysypal na stůl obsah svého omšelého měšce. S pocitem odsouzence a elegancí vysloužilé prachovky jsem shrábl na hromádku poslední tři měďce a objednal si krajáč mléka. Měli jenom kozí. Na víc mi nezbylo.

Usrkával jsem pomalu bílou páchnoucí tekutinu a konečně pochopil smysl předkomatického výkřiku opilcova: "Žízeň je věčná!". Vzteklý erupující skřet pohrozil naposled a svalil se z oblohy.

Na Nurn se konečně snesl černý závoj noci, chladivý a toužebně očekávaný, a já jsem se s pocitem rozdvojené osobnosti vypotácel do tmy. A potom jsem se poprvé přesvědčil o pravdivosti tvrzení pana Limbala, jež od oné choulostivé příhody nazývám zákonem salátového absolutna.