Krev a dým - Meneineth

Krev a dým

XXII. Meneineth

Klabzej Myšilov

Spala neklidně. Les šuměl a nad korunami stromů se vyhoupl srpek měsíce. Ostrý jak šavle námořníka, bílý a drásající. Světelný koráb z dob, kdy ještě všechno dřímalo v údolí Čekání. První paprsek protnul temnotu, dotkl se jejího čela. Celá se zachvěla. Její horký dech se srážel, kapénky v svitu luny tančily, byly živé. Tvořily obrazce, plovaly vzduchem, lehce a něžně, než je pohltil. Občas její krásnou tvář přelétl stín. Mohl to být let nočního ptáka, skok laně nebo odraz vnitřního světa. Toho, nad nímž neměla vládu, který vznikal jen v jejím podvědomí, tam hluboko. Byl to zlý sen. A v tom snu byl den a ona stála a věděla nebo alespoň tušila, že přijde.

Všude byla mlha, dusivá a bytnějící. Stravovala tvary, požírala nepozřitelné a v hluchém tichu se líně převalovala. Sálala ze země, padala z mraků, tekla. Bílá obludná nicota. Jak cáry košile nebožtíka plující krajem. A ona s hrůzou poznala samu sebe, kráčela, malá postava vstoupila do popředí vlastní mysli. A kolem ní okruh snu, náhle jasný a zářivý, a ta zvláštní perspektiva. Bylo v ní oko vznášejícího se sokola a pohled z nitra mozku ven. Rozhlédla se. Krajina okolo byla opravdu hnusná. Kámen, štěrk a bolest beznaděje, co zalyká. Dech smrti z prázdnoty. A ten zvuk při každém kroku! Skřípot zubů? Škrábání nehtů na víko rakve? Otřásla se a dlaní mimoděk se dotkla chladné rukojeti nože. Cítila jeho mohutnost a tíhu, tak nepřirozenou na útlém dívčím pase, zdálo se že bytní s každým okamžikem a tepe. Jakoby kovové srdce uvnitř vědělo, sdílelo pocity a bušilo stále rychleji až k šílenství. Ten zvuk jí cuchal nervy, hruď se napjala, bradu bojovně vystrčenou.

‚Vstaň‘, vzkřikla, ‚přijď ke mně, když já nemohu za tebou‘. ‚Chci tě už konečně pořezat, ty stvůro! Chci projednou spatřit svou bolest na tvé tváři. Chci tě už konečně najít. Nemůžeš přede mnou utíkat až do smrti, zrůdo prokletá! Chci tě už...‘. Byla odhodlaná.

Rozplakala se. Klesla na zem, oči v dlaních, tenké řetízky slzí kanuly po šatech, na kolena, rozpálenou zem. Kutálely se jako stříbrné kuličky perel korálků. Když slza skápla na kámen, zasyčela. Chvíli se jen tak třásla a zmizela. Zbyla po ní jenom bílá solná skvrnka na hrubém čedičovém loži. Mateřské znaménko, pigmentová tečka, malá jizvička na kůži kamene.

Stružky vyschly, nebylo proč tišit bolest, tu ničitelku. Ne, teď už ne. Už nemohla vláčet kámen všech svých dívčích let. Prokletých roků plných touhy po pomstě. Plných zrady a marnosti. Země se zachvěla. Nejspíš poprvé jen tak vzdychla, ale otřesy se staly stále hmatatelnějšími. Byl v nich rytmus kladiva kováře, přesnost kata, a ona věděla, že přichází. Cítila jej. Všemi póry, chřípím, jasně vnímala jeho blízkou přítomnost. Semkla ústa, tenké čárky bez barvy, přesto ladné, vytrhla nůž, chladného druha. Slabě se blýskl, jeho ostří, ožil. Jediné, co teď cítila, byla úpornost, křeč svalů. A on se šoural, blížil se. Byl nejspíš skutečně silný, silnější, než si vůbec dokázala představit.

Obraz se změnil. Přišlo to prudce, jak výpad útočníka. Mlha prudce zavířila, zdvihla se. Obrovský kužel, špici zaraženou do kamene, nasál vzduch kolem ní. Vířil a syčel, roztáčel se stále rychleji, bílé plachetky běloby tvořily proudy, které prudce stoupaly. Připomínal klubko hadů cestou do hadích lovišť. Syčeli, ona stála pevně a jejich těla ji mačkala. Mrštné jazyky bičovaly prostor, braly si ho. Cítila jejich mastné doteky, odporné jako pohlazení nebožtíka. Prudký vichr jí vysával plíce, rval vlasy, byl neúprosný. Zdálo se jí, že padá, když všechno okolo utíkalo vzhůru. A pak náhle kvílení zlé metelice ustalo. Ani počasí v horách, ta smrtící nevěrnice, by nedošlo změny rychleji. Ocelová oblaka cáry vysála, spolkla, a ona stála nad propastí Ozvěn. A tam, na vrcholu... dřepěl on.

Zrůda. Bezejmenná. Její jméno bylo tak strašné, že proň lidská řeč neměla vyjádření - v záplavě slov nepříznačné. Kývala se, obzorem ohraničená nepřítomnost, rozplizlá tkáň rudých boláků a vředů. Zbytnělost netvorova těla tkvěla v něčem naprosto nejasném, na pohled snad konzistentním shluku rosolovitého slizu, zažloutlých chrupavkových výztuh nebo blanitého pojidla nade vším. V hrudi se hýbalo maličké srdce, černé a patrné přes tenkou stěnu hrudi, chlopně plácaly o sebe, pumpovaly žluklou směsku kornatými trubicemi kapilár. A nejhorší snad byla jeho tvář, tam, kde ji oko tušilo, zela nejhlubší prázdnota, plytká a stravující. Pach, který šířil, byl nelidský. Z otevřených pórů, širokých a sípajících, v sloupcích páry stoupal jeho dech. Jako tisíce činných sopouchů v rozpraskané krajině slintaly malé erupce hlenu. A beztvářný tvor se scukl, napružil a skočil, stín se mihl vzduchem a jí se před očima zatmělo. Amébovitá tkáň ji celou pohltila, obtekla. Bodla nožem tam, kde cítila netvorovo srdce. Minula, pokud bylo vůbec možno neminout, strašlivá síla jí vytrhla zbraň z ruky. Poslední, co spatřila, byla zelenkavá tkáň sytá čirých bublin, slyšela čvachtavý zvuk šťáv, přelévaly se a formovaly obal k poslednímu stisku. Přišel s rozhodnou konečností a ona svůj boj vzdala. Ztratila vědomí. Van černoty ji vlekl kamsi dolů, do hlubiny.

„Ne!”, vyjekla a překvapeně zamžourala do temnoty. Byla zmatená, strnula, chvíli jí to trvalo uvědomit si, že všechno byl jen sen. Zlý sen, který ji občas děsil svou věrohodností. Otřásla se ranním chladem, snad i úlevou, když vzpomínka zalétla o pár chvil zpátky. Les byl klidný. Na nebi už dávno nebyl měsíc, jasný bod, jen tenký světlý proužek obzoru, jako slabý a třpytivý lem večerních šatů, šeptal spáčům o probouzení nového dne. Zpěv ranního ptáka, zprvu střízlivý a nesmělý, letmo dotkl se poklidu, zlatý klíč odmykání. To prosté klap, jasně postřehnutelné, znamenalo hranici mezi tím, co bylo, a tím, co je, a dívka věděla, že je na konci cesty. Na tento den se tolik těšila, tisíckrát o něm snila, poznala jej hned, jak přišel na svět.

Meneineth se samoty nebála. Když byla malá, často si hrávala v rohu zpustlé zahrady, kam děti nechodily rády. Její hračkou byl starý strom a slámová panenka s trnkovýma očima. Kopřivové království bylo malé, voňavé, tolik nepodobné studeným zdím městského sirotčince, když si lehla do trávy, viděla mraky plující oblohou do dálav, kam nesměla. Někdy si vzpomněla na matku. Její tvář neznala, ve snech však byla krásná a mladá, tančila ve větru, zpívala, zvala ji za sebou. Tam, mezi oblaka, bílá a svobodná, stáda divokých nebeských koní nepokořených, bez uzdy a sedel. Zemřela a nechala ji světu, který pro ni nebyl stvořen. Byl krutý a neúprosný, bral si svou daň, tolik jí ublížil, a to málo, z čeho se kdy radovala, bylo tolik pomíjivé.

Uvědomila si, že má hlad. Pečlivě složila přikrývku vedle svých věcí a ve vyhaslém ohništi, z poslední jiskry, rozdmýchala plamen. Smrkový věchýt zapraskal, vzňal se. Prohlédla kabelu a z toho mála, co zbylo, uvařila polévku. Hbitými prsty nakrojila jablko, rozloupla jej a jen tak ze zvyku pohledem smýkla o fresku jádřince. Najedla se. Když jasné slunce protklo stromy pavučinou svých paprsků, věděla, že je čas jít. Byla připravená, ten pocit ji svíral uvnitř, prazvláštní svrbění prostupovalo celým tělem, ke kořínkům vlasů. Rozhodnost, s jakou vykročila směrem k městu, Meneineth zaskočila.

Kráčela pěšky, volnou chůzí. Ladnost a lehkost, s jakou se pohybovala, byla tak podobná rodícímu se letnímu dni, a když vítr čechral její vlasy, zářily a blyštěly se ve slunci jako provázky horských bystřin zjara, bublavé a divoce ševelící. Prašná cesta, která Meneineth táhla k cíli, se vinula mezi poli, kroutila se, lemována topoly a hraničními kameny, míjela samoty, roztroušené domky se slaměnými střechami a květinami v oknech, a koleje vozů, dvě vyježděné čáry, se kdesi na obzoru sbíhaly, protínaly, jakoby rameno stezky bylo slepé a konečné. A Meneineth s každým krokem jakoby se nepřiblížila ani o píď. Ten klam byl pro ni ne právě nepříjemný, oddaloval to, co si přála a čeho se tolik obávala. Když ji začínala pálit chodidla, zastavila trhovcův povoz, prostý a nekrytý, nechala se vézt. Patřil prostému muži, hrnčíři, voněl pálenou hlínou a koňským potem. Meneineth se pohodlně natáhla vzadu, opřena o vrklavou postranici ponořila se do vlastních úvah. Krajina se pozvolna měnila, přibývalo známek lidského konu, tu a tam vůz minul poutníka, belhavou stařenu, osamělého jezdce. Slunce se dávno přehouplo přes nejvyšší bod nebeské pouti a jak zlehka a vláčně padalo k zemi, stíny se prodlužovaly a bytněly. Město se každým zaskřípěním kol přibližovalo, vítalo příchozí kolotem lidského hemžení všech svých uliček, plácků a náměstí.

Střídmá malebnost, co zdálky tolik oslepovala, byla jen klam oka, jeho mrzký blud. Blud osidel, jež do svých tenat táhnou duše zbloudilců, je pojmou a přetvoří. Snad magnetová hrouda skrytá někde uvnitř slepence baráků a děr z nejhorších, živé jádro jejich koncentrace, šlehala do vzduchu neviditelnými chapadly cizí energie. Byla lepkavá a pružná, a přesto prázdná na dotek. Jejich přítomnost znal jenom ten, koho vtáhla a přesto unikl. Kdo se zázrakem nestal součástí celku, který byl ve své podstatě sebezáhubný, ke svým otrokům v úplné konečnosti smrtelný. Lomoz, křik a pobíhání, nesrozumitelné výkřiky žebráků, nářek strhaných ženských, to vše jakoby neodmyslitelně patřilo k děsivé šedi zdí. Stejně jako vyšeptalé pohledy kurev na rohu nebo mžouravá prosba prašivého psa o utracení. Nezaměnitelný zvuk tohoto místa neměl jinde obdoby. To město ve dne mřelo, jako uvězněné tělo lososa, toužícího po přílivu. Přílivem byl soumrak a otevřené dveře taveren, co za bouřlivých nocí praskaly ve švech. Hospody ožívaly jako houby po dešti, do své tkáně sály tenkou mzdu bezzemků a přidavačů. Almužnu žebráka, lup kapsáře nebo jenom nalezený peníz vytáhlého spratka. Tehdy vládla královna zapomnění, tlumička bolesti, tekutá radost. Ona mohla za bujarost šňůry veselic a chlapských pitek i ranní kocovinu opilce. Jak rádi sáli z jejích žláz, nekonečně bezedných. Byla pozlátkem z pouti, opilým pohledům tak věrohodným. A do tohoto města Meneineth odvážně vkročila rovnýma nohama, protože dobře věděla, že právě tady ho potká.

Už se cítil lépe. Přišlo to pozvolna, jak čepel oposuma ztrácela svůj říz, pulsující hlavybol.

Pocítil dokonce něco jako chuť k jídlu. Přicházelo to odněkud z nitra hlasitým mručením, žalostnou prosbou útrob. Zašátral po paměti. Jediná almara všivého pelechu vydala to nejlepší, co mohla. Rozlomil ztvrdlý pecen, namátkou uhryzl zkusmý hlt a žvýkal. Ta chuť nebyla nejhorší. Alespoň přebila kyselost hlenů na jazyku a v podrážděné trubici jícnu. Sousta pozvolna měkla a stávala se polknutelnějšími. Kochman hltal, ta činnost soustřeďovala veškerou jeho pozornost. Řídké zuby krájely pórovitou výplň mezi kůrkami, drtily ji, cpaly mezi vnitřní stranu pysků. Slinné žlázy, zprvu vyschlé noční pitkou, jak černí pavouci obalily oběť vlákny sekretu, zajaly ji, bez milosti trávily. Muž funěl, dýchal ztěžka. Jednotlivé vzdechy vířily moučný posyp, bílý prach pokryl desku stolu, jeho tvář. Kochman zbavil poslední skrojek pecnu obav před zelenými štětičkami rozkladu a ve vítězném tažení mocně říhl. Už to byl zase on, pán svého těla, vládce nervů. Krev sytá živin hnala je do všech koutů, na místo určení, podle důležitosti. Mozek rozjitřil vjemy, řídil pohyby. Přežil další den v tomto městě, a když to věděl, cítil to i muž.

Kochman nejspíš ani nebyl starý. Ten tvor, který na něj zíral ze zrcadla, zdál se být bídným odleskem daleké budoucnosti. Tukovitá odulost, chorobně roztřesená, byla rozhodně nepěkná. Černé kruhy pod očima jako levné šminky děvky měly v sobě něco z přízraku. Mimoděk se dotkl čela. Bylo chladné, zrosené krůpějemi, výměšky potních otvorů. Přízrak učinil taktéž, v jeho pohledu se zračil úlek, zdálo se, že tápe. I Kochman přemýšlel. Byl to snad jeho skutečný obraz? Byl to on sám, koho se lekl? Ta malá ošklivá troska, plačtivý výkřik beznaděje?

Zařval. Zařval jako poraněný medvěd, zběsilý a šílející, který na útěku o třech tlapách svou zbylou, chromou, vláčí v železech. Zvíře, které z posledních sil zbídačený pařát raději uhlodá a sežere, i když stejně ví, že zajde. Nějaká temná síla Kochmanovi vymrštila paží, pěst sevřenou. Zabil ten hrůzný přízrak, zrcadlo se rozletělo na tisíc kusů, drobné úlomky třpytivého skla rozlétly se vzduchem, po podlaze. Jeden střep, ostrý a mečovitý, otřel se o hřbet ruky a v místě dotyku bílá kůže rozevřela rudý chřtán. Rozšklebená držka vyplivla tmavé cákance nenávisti, krev stékala, kanula po předloktí. Rána nebyla hluboká, přesto se Kochmanovi podlomila kolena náhlým návalem slabosti, hlavu mu naplnil monotónní zvuk skřípavého rumpálu.

Den se sešeřil. Kochman dřepěl na židli a zamlžený zrak upíral neurčitě skrz okno, ven do města. Na konci pohledu, kde se myšlené čáry zornic nejspíš protínaly, lpělo šedé nic. Brzy se v jeho soustředění uhnízdil chladný závan smíření. Zklidnil se. Tep byl vyrovnaný, bolest, která cukala nervy pravého předloktí, naučenou lstí zatlačil do pozadí. Utlumil ji. Teprve teď si všiml na skle černých map špíny. Zdravou rukou hmátl po modré přikrývce a cípem obkroužil okenní tabuli, vyčistil průzor. Hemžení venku nestálo za nic. Ne. Ještě nebyl čas radosti a zapomnění. Ještě ne. Ale blížila se, blížila hodina vlády královny Veselice. Královny opice s tělem panny. Kochman ji cítil a věděl, že to bude jeho poslední noc. Snad už této noci se propije ke Smrti. A tam, na druhé straně, bude krásný.

Meneineth se opřela o zeď domu. Tak málo stačilo k tomu, aby našla své místo. Lidé, kteří ji míjeli, byli skutečně nehezcí. Soucit si nezasloužili. Žili na odkladišti tohoto světa, byli jeho otroky i původními strůjci. Nepřítomná fádnost plouhavého přesunu bez cíle, holého hybu mezi dvěma body, čpěla svou neopodstatněností. Hrůznost tohoto místa netkvěla v přímém nebezpečí, spíš netečnost a prázdná odevzdanost jakoby mořila zbytek živého. Třeba ti lidé na něco čekali. Možná to byl výraz prosby o pomoc. Meneineth nechtěla podlehnout soucitu, nepřála si to. Její srdce mělo být ocel, chladné a kruté, scvrklé do malého pulsujícího předmětu bez místa pro jiné. Ani pro lásku, již nepoznala, ani pro tu ne.

Kolem osmé otevřeli nejbližší knajpu. Muselo to tak být, i když tady čas nehrál zvláštní roli. Plameny smolnic ozářily okna, odlesky jako lapače nočních motýlů ověnčily náměstí paprsky lákadel. Meneineth v jejich svitu zahlédla hemživý rej. Chudáci zmateně pobíhali, taženi třpytem, jeho síla byla nejspíš skutečně silná. Davy proudily jedním směrem, tam, kde dokořán otevřené dveře pojímaly nejtěsnější shluk těl. Ozval se smích, první od té doby, co sem vkročila. Nezněl šťastně, byl hrubý a vulgární, vtíravě nepříjemný. Meneineth popošla na místo, odkud lépe viděla vstupní otvor a kde tmavá zeď baráku alespoň trochu vystupovala z šeré anonymity. Nechtěla propást svou chvíli, zanedbat jedinou maličkost.

Vytáhla z kabely zrcátko, hezký kousek vyleštěného plechu, naposledy se prohlédla. V tomto směru byla přesná. Vypadala opravdu svůdně, až se z toho pomyšlení pod pestrými líčidly začervenala. Letní sukně, kterou v opuštěném průchodu patřičně zkrátila, odkrývala dlouhé štíhlé nohy, nahá kolena. Preciznost proměny byla dokonalá. Ráno dívka, teď žena, vyzývavá a magnetická, bytost plná energie a sebestřednosti. Hruď se jí vzrušením chvěla, a jak zrychleně dýchala, malá ňadra vyplňovala skrytý prostor, nejkrásnější tajemství, jehož krása tkvěla právě v základní podstatě tajemna, jeho neobjevenosti. Meneineth si úplnou smyslnost své ženskosti neuvědomovala, ale to nebylo nutné, cítila svou krutou převahu.

Poznala ho hned. Nikdy nespatřila jeho tvář, to, co jí dávalo jistotu, byl instinkt, snad vnuknutí. Něco, co neuměla pojmenovat, bylo to nejisté a přesto neomylné. Tělem jí projelo zachvění, nepřítomný polibek mrazivé jsoucnosti. Potácel se přímo proti ní, kování těžkých bot klapalo po dláždění rozpraskaném věky, s nosem zdviženým lapal po vábničce nezmylné, vtíravé vůni kvasnic. Táhlo ho to. Meneineth učinila vyzývavé gesto, on ji minul, nevšiml si. Dělilo je několik stop těžkého vzduchu, cítila pach jeho kůže, vlhký pot. Zachvěla se nechutí, skousla rty, odněkud z plic se vydral vzdech, jenž rozkomíhal vějířky hlasivek, ten náhlý zvuk se prodral ven. Jakoby to ani nebyla ona, kdo řekl: „Vem si mě. Chceš? Chceš, pane?”. Ta prudká válka, která vzplála kdesi pod škraboškou od stěny těla po hluboký střed svého já, trvala jen okamžik, přesto věky. Zachvátila ji svou horkostí, vlny pnutí narážely do břehů, tříštily se, utichly. Lesklý pohled, který snad věnovala nepříteli, odrážel dětskou prosebnost a krutost hada. A on se otočil, zaváhal. Měla to být jeho poslední noc, černá a konečná, noc prožitku. Otevíral bránu smrti a vykoupení, těch několik hodin, které zbývaly, byly prostorem vrcholné proměny. A jeho trup, pozemsky chatrný, nádobou těkavých hmot a substancí. Kolot vření, náhodné pohyby uvnitř organismu, pociťoval v každém pohnutí. Mínil vyšílet smysly k nejvyšší hranici vnímání a aktivity, tam na rozhraní naprostého pominutí a snu očekával průvlak do něčeho zatím nepředstavitelného a nejspíš krásného. Bod, ve kterém by se všechno zlomilo, zářil v tmavých komorách hlavy, svých představách, na sítnici oka. Uvězněn lebečními kostmi a švy blikal zlou pustinou hladomorny, Kochman jej vnímal, chtěl se ho dotknout. V tom posledním doteku mělo puknout jeho srdce a dojít ke konečnému úniku. A Meneineth byla v hnusu města skutečně krásná a Kochman tušil, že s pomocí dívky zbylou vzdálenost překlene. Hodila se mu. Sáhl do kapsy, nahmátl její dno a tvrdé věci kolem. Vydala ze sebe poslední kov, lesklý a chladivý, když roztáhl prsty, zlato švihlo vroucím leskem směrem k té holce. Byly to jeho poslední mince, Kochman už další peníze nepotřeboval. Tam, kam směřoval, nebylo nejspíš nutné vydávat něco ze sebe, myslel si to, byl přesvědčený. Ona tu nutnou oběť fyzické lásky přijala, beze slov a bez mrknutí, byla v tom už vážně dobrá. A namísto přitakání zavěsila se do něj, jeho tlustá paže ji objala kolem boků, obtočila ji. Ve způsobu, jakým ji uchopil, nebylo náznaku něžnosti, snad v pohlazení švába našlo by se více citu, než v objetí Kochmana. A potom vraceli se liduprázným seřadištěm baráků, těch němých svědků lidské hniloby, rozeklaných a zpustlých, až k jeho poslednímu brlohu.

Kochman odemkl a vstrčil dívku do temnoty pokoje. Zvuky, které ji obklopily, rozhodně nebyly přátelské. Bouchnutí dveří, klapnutí západky, skřípavé sténání skleněných úlomků pod těžkou botou, to všechno ji dráždilo. Směsice pachů, těžká a nezdravá, Meneineth pálila při každém pohybu bránice. Cítila plíseň, kyselost moče, pozvolný rozklad odložených nedojedků. Rozeznávala i něco dalšího, jí zatím nejasného. Dýchalo to ze zdí, odevšad. Snad zlý duch této části domu otíral se o nočního návštěvníka. Meneineth čekala, štítila se v té tmě dotknout čehokoli neznámého. Muž došel ke stolu, rozžehl karbidovou lampu. V jejím světle pokoj obnažil své tvary, vyhřezly v celé své obludnosti. A on, živočišný tvor, dřepl si na kavalec vedle neurovnané modré pokrývky. Vypadala spíš jako pytel, hrubý a neútulný, brázdily ji mastné skvrny nepranosti, zašlé cákance lhostejnosti. Dívka se opatrně pohla směrem k jediné židli, odložila kabelu. Kochman jí nevěnoval pozornost, jediný pohled. Věnoval se svlékání svrchních hadrů, ponořen do divných úvah svého nitra. Upnul se na jedinou věc, s níž dívka souvisela jen okrajově, ruce samovolně běhaly po knoflících a úponech, které byly součástí oděvu. Rozloupl tu vnější stěnu těla, vysoukal se z ní. Připomínal kuklu smrtihlava, snad motýl noci, deroucí se na svět skrz tenkou skořepinu obalu ještě věděl cosi o své hnusotě a bezbrannosti, však za pár chvil, až křídla napnou se a zbarví mimikrami, bude rychlý jako vítr a stejně bezcitný. Kochman byl navlečen ještě v čemsi nezvyklém. Nebyla to vrchní strana kůže, ta lněná příze však jakoby tvořila její součást, z ní vystupovala a slupkou jistila ji. Úbor ten byl chránič těla, pružný vak s otvory pro jeho údy a také otvory tělesné potřeby. Jej Kochman nikdy nesvlékal, ani v létě ne, možná to už ani nebylo možné, třeba se svým neživým krunýřem srostl, tělo jej přijalo za své, prolnulo tkanou strukturu úponky vaziva a nervů. Ten muž se vždycky bál choroby a jejích poslů. Štítil se těch tvorů. Hrozil se hvizdu komára, bodnutí včely nebo jen doteku bahenního brouka. V té fobii tkvělo jeho šílenství, možná tím všechno začalo, možná šlo jen o vedlejší produkt mozku mrzáka, zkroucené myšlenky. Neprodyšnost obalu dávala Kochmanovi pocit jistoty a bezpečí, uvnitř zela jeho niterní skrýš a noční vetřelec, lačný a úporný, marně hledal teplou žílu spáče, místo žíznivého vpichu nekryté.

A takto jej Meneineth spatřila, za zády nůž, a tušila, kam nejspíš bodnout, aby ostrá čepel zabijáka prošla masem, hladce a neúprosně, vyhla se kostem a vzduchovým výdutím a s konečnou rozhodností přeťala čáru jeho chudého bytí. Toužila, aby příchod smrti vnímal střízlivými smysly, aby pocítil její nepřítomné objetí, krutý stisk spravedlnosti. Ten okamžik byl plný symbolické obřadnosti a zadostiučinění. Dívka v sobě shromáždila energii všech těch starých let pohany. Usměrnila ji do jediného bodu, odlesky ohromné síly rozšířily panenky modrých očí, byly to oči šelmy, číhající na kořist, která ještě netuší nic. Sykla, slabý zvuk nenávisti předznamenal skok, ona se vymrštila. Kochman netušil, nevěděl nic. Překvapení dalo jeho vzhledu něco z dítěte, prudká dráha nože našla svůj cíl dole pod ohryzkem hrdla, špice sjela po obratli, prorazila kůží druhou stranou ven. Bolest přišla později. Chudák zachroptěl, vyplivl krev, jeho tlusté prsty se zaryly do dívčiných ramen, sápaly se výš. Meneineth nůž nevytrhla z rány. Uchopila jej oběma rukama, otočila ke straně, tam, kde tušila krční tepnu, a zapřela rukojeť vahou těla. Kochman kopal, snažil se vyprostit, jeho velké tlapy ji škrtily, braly jí dech. Ostří zabijáka prořízlo tenkou stěnu tepny, krev vystříkla, ona ji mezi vzlyky polykala. Ta chuť byla strašná, sžírala ji, dusila. Už ani nevnímala svého nepřítele, stála před celým světem, rvala jeho vnitřnosti. Její zuřivost se stupňovala s tím, jak jeho síly ubývaly. A potom se ozvalo poslední zachroptění, temné a smrtelné. Prsty povolily stisk a v místě doteku se objevily fialové otlaky. A Kochman se svalil, oči vytřeštěné. Nedýchal. Krev z posledních stahů srdce bublala a tmavá kaluž se zvětšovala. Meneineth byla nejspíš bledá. Bylo ticho. Lampa na stole syčela, jak krůpěje vody rozežíraly bílý kámen.

Místnost osiřela. Otevřenými dveřmi proudil dovnitř čerstvý vzduch, který si slabě pohrával s kadeřemi mrtvého. A kolem něj rozeseto dvanáct zlatých penízů házelo leskem. To ona je vrátila muži, kterému patřily. Světlo vrhalo stíny, zlověstné a strašidelné, přesto nic nenasvědčovalo zlé přítomnosti nebezpečenství. Nejspíš byly posledním záchvěvem hrůz zde vykonaných, tady prožitých. Němé odrazy minulosti tápaly po stěnách, plazily se, oživovaly je prostými výjevy šerosvitu, jako dávné jeskynní malby praotců. Poslední erupce plynu v kahanci, životadárci plamene, pozvolna skomíraly. Ze skrýší civěla očka havěti, zvědavá a čekající. Brzy ten pokoj, místo předposledního dějství, měl se pohroužit do tmy, té smiřitelky.

A Meneineth zatím stála nad roklinou, zoufalá a udýchaná, město za zády. Slzy jí tekly po tvářích, čekala, až tam, zpoza kopců, vypluje sluneční kotouč. Chtěla se s ním polaskat, přijmout do své duše obraz něčeho skutečně krásného. Přemýšlela o svém otci, jak tam leží a krvácí. A jeho zbabělý duch klouže do hlubin štolou Zatracení. Měla jej snad nechat žít? Měla snad právo rozhodnout o něčím nebytí? Hledala zrůdu a nalezla ubožáka. Chtěla zardousit zlosyna a ukončila trápení muže, který o všechno přišel. Meneineth hleděla k obzoru, slyšela hlasy. Přicházely z veliké dálky. Hrozivé kňučení bloudícího Kochmana a zvonivý zpěv matky. „Už jdu, maminko, už jdu...”, zavzlykala. Tmavý lem zvlněné krajiny zahořel, paprsky jako hebké perutě divokých labutí zamířily k ní, hladily ji po vlasech, konejšily. A Meneineth k nim vztáhla ruce a skočila...