Krev a dým

---

XXI. Prokletí krve

---

Getd z Ruindoru

Voda se začínala vařit. Týlie přestala drhnout špinavé prádlo a přešla k plotně. Vroucí vodu nalila do konvice s čajem a promíchala vařící se fazole. Její muž byl ještě na poli a děti si hrály venku. Jejich křik se rozléhal po okolí. Něco se jí otřelo o nohu. To se kocour Majk hlásil o večeři. Týlie ho podrbala za ušima a nalila mu do misky trochu mléka. Ještě jednou zamíchala fazole a vrátila se k prádlu.

Dodělala posledních pár kusů oblečení a mezitím vůně vařených fazolí naplnila dům. Týlie šla k plotně a ochutnala. Hotovo. “Večeře”, zavolala a začala plnit dřevěné misky. Najednou se zarazila. Očekávaný řev dětí, blížících se k jídlu, nepřicházel. Najednou si uvědomila, že křik ustal už před chvílí. Pohlédla na Majka. Kocour stál naježený na okně a prskal.

Týlie zděšeně vyběhla ven. Dvorek byl prázdný, jen dětské hračky se nepořádně válely po zemi. Uprostřed dvorku byla temně rudá skvrna. Vtom Týlie zahlédla jakýsi pohyb. Pohlédla tím směrem a spatřila malou, shrbenou, téměř groteskní postavičku. Její lebka byla podivně nelidsky deformovaná a dodávala jí démonický vzhled. Jen na kratičký okamžik se Týliiny oči setkaly s prázdnýma očima, které nebyly očima lidské bytosti. Pak postava zmizela v křoví. A Týlie začala křičet.



Když se Tirdan vrátil vyčerpán z celodenní práce na poli, našel svou ženu zhroucenou na prahu. Rychle k ní doběhl a vzal ji do náručí. Skoro se lekl, když spatřil její bolestí zkřivenou tvář pokrytou slzami. “Co se stalo?”, zeptal se Tirdan zděšeně. Pak se zarazil. “A kde jsou naše děti?”. Jeho žena se mu zkroutila v náručí a ztratila vědomí. Vzal ji do náručí a odnesl do postele. Pak se rozběhl pro felčara.



“Stop je tu hodně”, prohlásil Kardes, když dokončil prohlídku zahrady. Jako letitý pytlák k tomu byl z okolí nejpovolanější. “Lidské, i když poněkud menší, všechny bosé”.

“Pojídači”, zašeptal Tirdan, sedě na prahu s hlavou v dlaních.

Okolostojící sousedi neříkali nic. Několik z nich už také přišlo o některé ze svých potomků. Pravda, děti se tu ztrácely, co si kdo pamatoval, ale poslední dobou začaly únosy přibývat. Na stížnosti chudých vesničanů vrchnost nijak nereagovala, žádné dítě ze šlechtického rodu se nikdy neztratilo. A vesničané měli příliš starostí, aby stačili uživit živé, než aby truchlili dlouho. Vždyť je mohly potkat horší věci, sucho, mor nebo válka.

Zajuk vyšel ze dveří a položil Tirdanovi ruku na rameno. “Dal jsem jí vypít nějaké bylinky, to by ji mělo uklidnit. Ale byla to pro ni těžká rána, nemohu říct, za jak dlouho se z toho vzpamatuje”.

Tirdan zvedl hlavu a očima plnýma slz se podíval na doktora. Pak vstal a pomalým nejistým krokem přešel ke kůlně. Na chvíli zmizel vevnitř, a když vylezl, držel v rukou velkou dřevorubeckou sekeru. “Nenechám jim svoje děti”, oznámil sousedům a vykročil k lesu.

“Počkej”, zavolal na něj Kardes. “Nemůžeš tam jít sám”.

Tirdan se na něj podíval a v jeho očích bylo zoufalé odhodlání. “Musím”, řekl potichu.

“Říkám, že nemůžeš jít sám”, opakoval Kardes. “Potřebuješ někoho, kdo bude držet jejich stopu”.

Ostatní vesničané obrátili pohled na usmívajícího se pytláka. Myslí to skutečně vážně? Pak se rozběhli domů pro zbraně.



“A ta žena?”, zeptal se kníže Lorngh. Byl to vysoký muž ušlechtilých rysů. Vlasy měl černé jako havraní peří a jeho bradu zdobil nakrátko sestřižený vous. Jeho jasné hnědé oči se teď rozhlížely po opuštěném dvoře.

“Našli jí před několika dny”, odvětil důstojník. “Ležela na zemi a měla rozbitou hlavu. Místní felčar usoudil, že zřejmě bila hlavou o zeď, až ztratila vědomí a následně zemřela. Prý byla pološílená, od té doby, co ztratila děti”.

“Proč mě nikdo neinformoval?”, otázal se kníže a v očích mu jiskřilo.

“Nevím, pane”, pokrčil rameny voják. “Zřejmě vás nechtěli obtěžovat hned po stěhování. Měl jste mnoho starostí...”.

“Starostí?”, zvýšil kníže hlas. “Tady se ztrácejí děti mých poddaných, a mně nikdo nic neřekne”.

“Nestává se to příliš často, pane”, důstojník se snažil zachovat klid. ‘To je zase služba', pomyslel si, ‘Co po mně chce? Abych šel pro ty haranty na Bílý blata? To určitě'.

“Nestává se to často”, zopakoval kníže, “Nestává se to často a jsou to děti chudáků, tak proč se obtěžovat, že? Třiadvacet mužů je už měsíc nezvěstných. Oni se vydali ty děti hledat, když vojáci neudělali nic. Tak to teď musí skončit”.



“Jak tomu mám rozumět, že jste ze zvědů, které jsem vyslal na Bílá blata, jednoho chytli?”. Lorngh začínal mít čím dál častěji pocit, že není úplně při smyslech. Správa nového panství byla těžší, než zpočátku předpokládal.

“Chtěl prchnout, aby nemusel splnit rozkaz, pane”, vysvětloval důstojník. “Prohlásil, že ho na blata nikdo nedostane”.

‘To je vojsko. Jenom chlastat a válet se s děvkama, ale když dostanou rozkaz, tak rači utečou. Ale co by se taky dalo čekat od naverbovanejch chlapců?'. V Lornghově hlavě se rozčilení mísilo s pochopením. “A ostatní?”.

“Nikoho ze zvědů jsme neviděli od doby, co opustili hrad, pane”, pokrčil rameny důstojník. “Těžko odhadnout, kolik se jich pokusilo splnit rozkaz. Každopádně pochybuji, že se ještě někdo vrátí”.

“Díky, můžeš jít”, propustil důstojníka kníže. Pak složil hlavu do dlaní. Proč se ze všech míst zrovna na jeho panství musí dít tohle? Myslel si, že je šťastný, když získal tyto pozemky a se ženou a dětmi se sem přistěhoval, ale nyní začínal pochybovat, že to bylo to nejlepší, co mohl udělat. Už několikrát si v životě musel poradit s lapky či zbojníky, ale tohle připomínalo spíš zápas s přízraky.

“Tati, tati, já dostal kance”. Do sálu se vřítil Targ, mladší syn knížete, se zářivým úsměvem na tváři.

Následovala ho však Llianne, jeho matka a žena Lornghova, která jeho radost ani v nejmenším nesdílela. “Vrhl se na divočáka jen s oštěpem, ten mladý blázen, měl bys mu lov zakázat, dokud nedostane rozum”, sdělila Lornghovi přisně.

“Ale jdi”, vstal kníže a oba objal. Nálada se mu zlepšila. “V jeho věku jsem už také kance složil. Jsem rád, že můžu být na něj hrdý”.

“Přestaneš být hrdý, až si zlomí vaz”, prorokovala stále rozzlobená Llianne.

“Ale jdi, je silný a obratný, a bratr na něj dá pozor”.



Posel předstoupil před knížete. “Tak jak to dopadlo?”, zeptal se Lorngh, který ho již netrpělivě očekával.

Posel se mírně uklonil a cvičeným hlasem přednesl zprávu: “Král vzkazuje, že v současné době nemůže poskytnout vámi požadované zvědy. Kvůli problémům na východě nemůže postrádat ani jediného muže”.

“Cože?”, vybuchl Lorngh. “Ani jednoho zatracenýho chlapa? Copak mu je jedno, že tady umíraj jeho poddaní?!”.

“Nevím, pane”, odvětil vyrovnaným hlasem posel, “Já pouze tlumočím, co mi řekl. Mohu odejít?”.

Lorngh jen mávl rukou, posel se uklonil a opustil místnost. Kníže zuřil. Měl chuť vstát a rozbít všechno, co mu přijde pod ruku. Přesto ale zůstal sedět a ani se nepohnul, jen jeho rudá tvář dávala tušit, co se uvnitř něj děje, a také to, že by se nemuselo vést dobře komukoli, kdo by se přiblížil.

“Tak král nemůže postrádat ani jediného muže”, procedil Lorngh po chvíli mezi zuby. “Ani jediného muže”, zopakoval, obraceje při tom každou slabiku několikrát na jazyku.

V tom se otevřely dveře a do místnosti vešla Llianne. Bez okolků zamířila k trůnu. Doslechla se, co se stalo, věděla rovněž, jak jejímu muži na celém případu záleží, a za léta manželství ho znala dobře, aby předvídala jeho náladu a postavila se mu po bok. Přistoupila k manželovi a jemně ho objala.

“Ani jediného muže”, zašeptal Lorngh, přestože dobře věděl, že jeho žena ví všechno. Potřeboval si však někomu postěžovat: “Králi nezáleží na nějakém poddaném, stará se jenom o svoje spory se šlechtou”.

“Ale no tak”, chlácholila ho Llianne. “Přece si s tím poradíš i bez královy pomoci. Vždycky si se vším poradíš”.

Lorngh se na ni podíval, pak ji obejmul a přitáhl k sobě. Její přítomnost ho vždy uklidnila. S klidnou myslí se lépe přemýšlí. Musí si poradit sám. Samozřejmě. Byla hloupost spoléhat se na někoho jiného. A už se i rozhodl, co udělá.

Políbil ženu a vstal. “Vypíšu odměnu”, prohlásil s úsměvem. “Potuluje se tu spousta žoldáků, někteří se jistě nechají najmout. A nezaleknou se nebezpečí, jako tihle bažanti”.

Llianne se na něj usmála a objala ho. Kníže se chvíli těšil z jejího doteku, ale pak ji jemně odstrčil. “Půjdu to hned oznámit”, prohlásil a vydal se za svým písařem.



Lorngh seděl v křesle a přemýšlel. Na průzkum Bílých blat se nikdo nehlásil, a to už zvedl cenu na celých pět tisíc zlatých. Pověst o jejich tajemnosti a nebezpečnosti už se příliš rozšířila, nikdo nechtěl riskovat život.

Pojednou se ozvalo zaklepání a na Lornghovu výzvu vstoupil do komnaty sluha. “Pane, někdo se přihlásil”, oznámil knížeti.

“Vážně?”, zaradoval se kníže, “Rychle ho uveď”.

Do místnosti vstoupil muž. Byl vysoký, černovlasý a se sebevědomým výrazem pozoroval knížete. Oblečen byl v hnědé kalhoty, tmavě zelenou kazajku a vysoké kožené boty. U pasu mu visel meč. Lehce se uklonil a prohlásil: “Jmenuji se Brant. Slyšel jsem, že potřebujete zvěda, který by prozkoumal Bílá blata”.

Kníže přitakal.

“Dobrá”, pokýval muž hlavou. “Požaduji dvacet tisíc zlatých”.

Lorngh nevěřil svým uším. “Cože? Za to bych postavil celé vojsko”.

“Můžete”, ušklíbl se Brant. “Pokud by to vojsko bylo ochotno dojít na blata, proč ne. Moje požadavky znáte. Pokud byste si to rozmyslel, najdete mě v hostinci. Odjíždím zítra dopoledne”. S tím se muž rozloučil a opustil komnatu, zanechávaje tak zmateného knížete vlastním myšlenkám.



Lorngh držel svou malou dceru za ručičky a snažil se ji přimět k udělání kroku, ovšem bez valného úspěchu.

“Ale no tak”, ozvala se s úsměvem Llianne. “Nech jí. Je ještě malá”.

Kníže vzal dítě no náručí a pevně je objal. Malja byla jeho největším potěšením. Po dvanácti letech, které uplynuly od narození Targa, už rodiče ani nedoufali, že by jim bohové nadělili ještě další dítě, ač si holčičku tuze přáli. Ale nakonec se dočkali, a Lorngh byl přesvědčen, že je nejšťastnějším člověkem na světě. Zvláště, když se mu krátce po narození Malji podařilo získat alterské panství. Tehdy ovšem netušil, jaké tajemství skrývají Bílá blata. Ale při hraní se svou holčičkou zapomínal na všechny strasti všedního života.

Najednou vběhl do komnaty sloužící. “Pane, vrátil se”, vyhrkl kvapně, “ten muž se vrátil”.

“Vážně?”, nevěřil kníže svým uším. Jemně uložil Malju do postýlky, políbil ji, a už rychle spěchal ven, aby získal dlouho očekávané informace o blatech.

Brant seděl na lavici a usrkával přinesenou kořalku. Jeho tvář byla bledá, ale vyrovnaná.

“Tak co jste zjistil?”, dotázal se ihned Lorngh.

Stopař k němu zvedl oči, v nichž byla vidět únava. Vyndal zpoza opasku svitek a podal ho knížeti. Ten se na něj bez váhání podíval.

“Je tam kompletní plán cesty do jejich tábora”, podotkl Brant.

“Ano, ano. Jistě”, studoval Lorngh mapu. “Kolik jich tam je?”.

“Asi padesát”, odvětil Brant a pořádně si lokl kořalky. “Nedá se to dost dobře spočítat. Příliš se pohybujou. A taky maj výbornej čich, nedá se nepozorovaně přiblížit moc blízko”.

“A ten jejich tábor, jak vypadá?”, zajímal se dál kníže.

“Tady je mýtina”, ukázal zvěd, “A na stromech kolem ní sou takový rákosový hnízda. V tom žijou”.

“A tohle?”.

“To je skála. Z tý mýtiny tam vedou velký dveře, za kterejma bude nejspíš jeskyně. Asi svatyně, či co”, pokrčil rameny Brant.

“Dobrá”, pokýval hlavou kníže. “Ještě probereme podrobnosti s velitelem posádky a co nejdřív vyrazíme”.

“Beze mě”, podotkl stopař.

“Co?”, podivil se Lorngh.

“Říkám, beze mě”, zdůraznil Brant. “Stačilo mi to jednou, nehodlám se nechat zabít”.

“Ale my vás potřebujeme”, prohlásil kníže, ale mlčení mu bylo odpovědí. “Zaplatím”, zkusil to z jiné strany.

Brant se mu podíval přímo do očí. Pak pokýval hlavou. “Deset tisíc zlatých a dovedu vás sem”, zabodl prst do mapy, “ani o míli dál”.

Lorngh se zadíval do mapy. “Ale to je jenom na kraj jejich území”.

“Já už dál byl”, prohlásil Brant pevným hlasem. “A rozhodně se tam nehodlám vydat podruhé”.



“Proč nemohu jet s tebou, tati?”, dotazoval se Lorngha Grek, jeho starší syn.

“Je to nebezpečné”, odvětil kníže, zapínaje si zbroj.

“Nebezpečné?”, podivil se Grek. “Sám si říkal, že nebezpečí zoceluje pravé muže”.

“To je pravda”, přiznal Lorngh, “ale ty nejsi ještě dost starý a tato výprava bude těžká i pro ostřílené muže. Navíc tě matka bude potřebovat tady, seznámíš se alespoň s povinnostmi, které ti připadnou, až po mně převezmeš panství”.

“Ale já bych ti mohl být v boji přínosem, umím bojovat”, naléhal mladík.

“Už jsem řekl”, prohlásil rozhodně Lorngh. “Po dobu mé nepřítomnosti se budeš starat o běžný chod panství, spolu se svou matkou. A teď se pojď rozloučit”.

Lorngh následován svým synem vyšel na nádvoří, kde již čekala připravená setnina vojáků. Objal Targa, políbil Malju, která všechno dění kolem sebe pozorovala z náruče své chůvy, a pak k sobě přitiskl svou ženu.

“Vrať se brzo”, zašeptala.

“Vrátím se”, odpověděl kníže, “jen co bude tahle ohavná záležitost vyřízena”. Naposledy se na Llianne povzbudivě usmál a vyhoupl se do sedla svého koně. Pak v čele svých vojáků opustil brány usedlosti.



Vojáci se plížili lesem. Podle plánu se již blížili k hranicím území nepřítele. Najednou se z křoví neslyšně vynořil Brant. Přistoupil ke knížeti.

“Dva tu byli na hlídce. Když budete mít štěstí a nebudou se tu potloukat další, můžete zůstat ještě pěknou chvíli nepovšimnuti. Asi půl hodiny tímto směrem je jejich vesnice. Držte se stále přímo na sever. Je tu malá stezka, pokud ji dokážete sledovat. Pozor, asi sto sáhů napravo od vás začíná močál. To je vše, buďte s bohy”.

Kníže pokynul stopaři, a ten se opět ztratil v podrostu. Tentokrát však mířil opačným směrem, pryč z nehostinných blat.

Kníže se svými vojáky postupovali podle Brantovy rady lesem. Blížilo se poledne a začínalo být nepříjemně dusno. Vtom se zepředu ozvalo zachroptění. Jeden z vojáků, kteří šli vpředu a prozkoumávali terén, byl zřejmě zasažen. Lorngh dal pokyn k útoku. Jeho muži okamžitě vyrazili. Záhy je obklopily svištící šípy a několik mužů s křikem padlo.

“Držte se při sobě”, vykřikl kníže, když viděl, jak se vojáci rozbíhají do všech směrů potrestat neviditelné střelce.

A pak je spatřili. Nebylo pochyb o tom, že to byli lidé. Jejich pokožka však měla nepřirozenou bílou barvu a jejich hlavy byly na temeni nepřirozeně zúžené, jako by od malička nosili na hlavě těsný hrnec. Oblečeni byli jen do několika hadrů. Jejich démonický vzhled způsobil, že Lornghovi muži zaváhali. Tvorové však nikoli a s kopími se vrhli na vojáky. Ti se ovšem záhy vzpamatovali a začala lítá řež.

Tvorové nebyli příliš zběhlí v boji jeden na jednoho, ale byli velice obratní a bleskurychle se pohybovali mezi stromy. Převaha vojáků však způsobila jejich porážku. Několik tvorů stačilo zmizet mezi stromy, většina však byla pobita.

“Nemáme čas”, vykřikl Lorngh. “Musíme rychle za nimi, než se znovu připraví”. Vojáci následovali knížete, kromě několika, kteří se měli postarat o raněné. Většině však nebylo pomoci, neboť zbraně tvorů byly otrávené, proto nezbývalo vesměs nic jiného, než přihlížet bolestvé smrti druhů.

Kníže zatím postupoval lesem bez vážnějšího odporu, pouze občas zasvištěl nějaký osamělý šíp. Vojáci se nakonec octli na mýtině. Na jejím konci se nacházela malá skála, v níž byly vsazeny obrovské dveře. Směrem ke skále se táhla souvislá řada hořících kůlů. Podél mýtiny rostly stromy, v jejichž větvích bylo vidět podivné koule z rákosí a větví, hnízda tvorů.

Odpor opět narostl. Tvorové neměli už kam ustupovat a zuřivě se vrhli na vetřelce. Přestože hromadně umírali, nezdolně se vrhali do boje a vojáci křičeli bolestí po zásahu jejich otrávených čepelí.

Lorngh rozdával rány na všechny strany, když tu si všiml postavy vycházející ze dveří ve skále. Postava byla zahalena v plášti a obličej byl ukryt pod rozměrnou kápí. Pak se zastavila, zvedla ruce a začala se kolíbat, jakoby tančila v podivném rytmu.

Najednou Lorngh ucítil, že se mu pod nohama ztrácí země. Chtěl jí opět dosáhnout, ale zjistil, že ho ruce ani nohy neposlouchají tak, jak by měly. Rozhlédl se kolem sebe. Stromy kolem mýtiny nabraly démonických tvarů a zároveň gigantických rozměrů. Kníže měl pocit, že k němu natahují své větve a chtějí ho uchopit. Chtěl prchnout, ale jeho tělo se jen neovladatelně roztřáslo. Pak zahlédl své muže. Zuřivě tloukli rukama kolem sebe, ale jakoby viděli jiného nepřítele než tvory, kteří se k nim blížili a postupně je pobíjeli. Kníže si všiml, že skupina tvorů se blíží k němu. Viděl výraz jejich očí, v nichž se zračilo šílenství. A náhle jeho mysl zahalila hustá mlha.



Po cestě jel osamělý jezdec. Foukal studený vítr a už udeřily první mrazíky, ale jezdec si toho nevšímal, ač měl na sobě jen lehkou tuniku.Vítr si pohrával s jeho vlasy a ty mu padaly do očí, ale jako by to nevnímal. Jeho oči stejně nevnímaly dění okolo, jen hleděly před sebe, jakoby někde v dálce cosi hledaly. Kůň kráčel volným krokem a jezdec v sedle se ani nepohnul, jakoby nechával koně, ať si jde, kam uzná za vhodné. A kůň mířil k domovu, tam kde tušil teplou stáj a plný žlab.



Ač bylo na dvoře usedlosti mnoho lidí, bylo tu patrné podivné ticho. Lidé spolu téměř nepromluvili, a když, tak jen několik tichých vět. Kníže odjel už před dvěma měsíci a od té doby o něm nikdo neslyšel. Ani jeden z jeho mužů se nevrátil. První měsíc ještě uběhl ve znamení napjatého očekávání, ale nyní již všechny obcházela beznaděj.

Náhle vjel na dvůr jezdec a oči všeho přítomného služebnictva se k němu obrátily. Chvili bylo ticho. “Pán se vrátil”, vykřikl náhle kdosi a všichni se náhle rozeběhli do všech stran tu novinu rychle oznámit dál. Po dlouhé době se lidé zase probudili k životu.

První sloužící přiběhl ke koni, aby pánovi pomohl slézt. Ve chvíli, kdy se přiblížil, však jezdcova ruka nacvičeným pohybem sáhla po meči a jedním dlouhým pohybem vytáhla zbraň z pochvy a odsekla muži hlavu. Ti, kteří to viděli, strnuli uprostřed pohybu. Mnoho ostatních však již předávalo zprávu dále. Jezdcovy oči se náhle rozšířily, jako by až teď zjistil, kde vlastně je. Už neměly ten nepřítomný výraz. Jezdec nasál vzduch, který byl cítit krví. Pohlédl na ohromené přítomné a pojednou se usmál a ladným pohybem seskočil z koně.

“Tatí”, vyběhl ze dveří Targ s rozevřenou náručí a chystal se skočit otci do náruče, když si všiml sloužícího ležícího na zemi v kaluži krve. Jeho překvapený výraz mu zůstal ještě po té, co mu čepel meče prořízla hrdlo.

“Tati, cos to udělal?”, vykřikl Grek, který vyběhl za bratrem. Lorngh udělal několik kroků ke svému nejstaršímu synovi a napřáhl meč. Grek zůstal stát na místě, jakoby tomu nemohl věřit, a jen na svou obranu pozvedl ruku. Ta zůstala ležet vedle jeho bezvládného těla.

“Nééé”, ozval se plačtivý výkřik, “Proč?”. Llianne právě viděla smrt svých synů a v zoufalství se vrhla na vraha svých dětí, toho, jenž býval jejím mužem. Její šat rychle začala barvit karmínová krev, když se nabodla na připravený meč.

Vše se odehrálo velice rychle. Zkoprnělí sloužící pozorovali krvavý výjev, a až když se zrak knížete Lorngha obrátil na ně, pochopili nebezpečí a začali prchat. V tom jim však bránili ostatní, kteří se naopak hrnuli na dvůr, aby zjistili, co se děje. Ti, co se ke knížeti stačili ve chvíli své smrti obrátit čelem, viděli v jeho tváři široký úsměv. Jeho pohyby byly vycvičené mnoha hodinami šermu a rány dopadaly s ohromující silou. Zakrátko byl celý dvůr pokryt krví a kusy těl. Někteří prchli do domu, ale i tam si je kníže našel a dal svému meči ochutnat jejich krev. Jako by mu nadpozemská síla dala schopnost dohonit každého, kdo se mu pokoušel uprchnout, a rozsekat ho na kusy. Netrvalo dlouho a všichni obyvatelé domu byli pobiti.

Všichni? Lorngh procházel domem a rozhlížel se, jestli se ještě někde někdo neskrývá. Vtom za jedněmi dveřmi uslyšel šramot. Bez okolků vstoupil s mečem připraveným udeřit.

Uprostřed místnosti sedělo na poduškách děvčátko a hrálo si s hadrovou panenkou. Zvedlo své velké modré oči k přicházejícímu muži a pohlédlo mu přímo do očí. Chvíli tak na sebe hleděli. Náhle Malja otevřela pusu a vypadalo to, jako by o něčem přemýšlela.

“Tá-ta”, vysoukala ze sebe nakonec pomalu a roztáhla pusu do širokého úsměvu. Pak vztáhla ruce ke svému otci.

Meč v Lornghově ruce začal klesat a on udělal pomalý krok blíž k dítěti. To k němu stále natahovalo své ruce, dávajíc najevo, že touží po jeho objetí. Lorngh se spuštěným mečem pomalu došel až k holčičce. Už už se ho její ručičky dotýkaly, když se vymrštil meč a rudá krev potřísnila jemné polštáře. Kulaté dívčiny oči se stále upíraly na muže a zabodávaly se mu do mysli, ač v nich už nebyl žádný život. Náhle se před Lornghovýma očima zatmělo a on upadl v bezvědomí na zem.



Lorngh se probral a ucítil v ústech vlhko. Uvědomil si, že leží na břiše a obličej má v kaluži teplé a slané tekutiny. Zvedl se a zjistil, že je to krev. Podíval se vedle a pohlédl do páru velkých modrých očí, které na něho vyčítavě hleděly. A v tu chvíli si na všechno vzpomněl. Vzpomněl si, jak přijel do svého domu, jak sáhl po meči a jak poprvé udeřil. Jakou radost mu udělala vystříknuvší krev. Jak zabil své syny a ženu. A jak před ním služebnictvo prchalo a on jej nemilosrdně zabíjel. Nemohli uprchnout, toužil vidět a cítit jejich krev a to mu dodávalo energii potřebnou k tomu, aby je všechny chytil a zabil.

Znovu si vzpomněl na tváře svých dětí a své ženy. Dívali se na svého milovaného otce a manžela a přitom hleděli do tváře smrti. Výraz jejich tváří mu nezmizí z mysli, ani kdyby žil navěky. Jeho zrak znovu pohlédl do modrých očí. Chvíli do nich hleděl a po tváři se mu koulely slzy. Pak ukryl hlavu v dlaních a plakal.



Až po dlouhé době se zvedl. Vyhnul se pohledu očí své mrtvé dcery, ač ho cítil v zádech, a vyšel z místnosti. Na chodbě se pevně chytil zábradlí lemujícího schodiště. Cítil, jak se chvěje. Před očima se mu stále honil obraz jeho příjezdu domů.

Ale co bylo předtím? Pamatoval si, jak se se zbytkem svých mužů probojoval na podivnou mýtinu. Tam se jeho mysl ztratila v hluboké mlze nečistých magických sil. Ale pak? Před očima se mu objevila tvář. Vrásčitá tvář staré babice, odpudivá, ale nejhorší byly její oči. Z jejích očích se dívala smrt. Nebo ještě něco horšího. Setkal se však s touhle ženou? Byla to skutečnost nebo zlý sen? Nemohl se upamatovat. Byla toto čarodějka, která způsobila jeho nynější stav? Byla to ona, kdo z něj udělal stvůru?

Rozhlédl se kolem sebe. Všude se válela bezvládná těla. Ani jedno nejevilo známky života. Ale to bylo dobře. Lorngh si uvědomil, že pokud by spatřil čerstvou krev, neovládl by se. A začalo by to znovu. Jeho zrak padl na nůž, který ležel na stole. Sáhl po něm... Ale nodokázal si vzít vlastní život. Chtěl ukončit své trápení, ale jeho vlastní ruka odmítla udělat jednoduchý pohyb. Tělo už ho neposlouchalo. Nebylo mu dovoleno celou věc milosrdně ukončit. Se vzpomínkou na smrt svých blízkých je mu souzeno žít dál. Jeho prokletí na něj znovu dopadlo jako kámen. Najednou se rozběhl a běžel pryč z místa svého žalu. Běžel pryč, daleko. Daleko od lidí, kterým ublížil. Daleko od lidí, kterým ublížit mohl.

---