Krev a dým
XIX. Zasvěcení
Menhorian Blathel z Cairn


Kupci neklidně přecházeli místností. V Krvavém kameni se hromadila jedna kolona za druhou. Vozy se zdály být dobře chráněny městskou posádkou, o kupce bylo dobře postaráno, jen zprávy o dění za městskými hradbami byly kusé a neurčité. Venku je prý válka a je nebezpečné putovat krajem. To každý z kupců dobře věděl, v těchto pustinách bylo nebezpečné takřka cokoliv, proto žádná z karavan necestovala bez dobře vyzbrojených žoldáků najímaných v příhraničních městech. Ne každému z žoldáků se dalo věřit, ale kdo se vrátil sám, bez kupce a se zbožím, toho si příště už nikdo nenajal. Zákony na okraji civilizace příliš neplatily, s výjimkou zákona silnějšího a zákona plného měšce, samozřejmě. Ale velitel města, Khan, nechtěl karavany pouštět ani jedním směrem.

“Je škoda vašich peněz, které nám platíte za hospody a ochranu. A nezapomínejme na mýtné, že? Když vaše těla zůstanou ležet v bahně, už sem nikdy nepřijedete. A to by byla škoda...”, říkával Khan kupcům v oválné pracovně ve věži nad hlavní branou otočenou k jihu. “Ale jedno je jisté, v polovině zimosmeti bude po všem a v kraji bude dostatečně bezpečno, aby se karavany postaraly samy o sebe”.

“Ještě čtyři, pět dnů”, přemýšlel Larden nad korbelem zkyslého piva a pohledem bloudil po jediné pořádné ulici ve městě. Okna byla špinavá, olysalý hostinský nebyl schopen ani za šest dnů umýt okna od bláta z podzimní plískanice, která už zaváněla zimou. Larden se těšil do jižních měst, kde stráví zimu za peníze vydělané obchodem. A bohatě mu zůstane. Snad by si mohl koupit dům. Víno, koření, jantar, surové drahokamy, těch bylo velmi málo a kdyby o nich některý z ostatních kupců věděl, Larden by se sotva dožil pohledu na hranici, to vše bylo vysoce ceněno. Čím dál od hranic, tím větší cenu jeho náklad měl. Opojná vína vyráběná neznámým způsobem se v některých královstvích nesměla ani objevit, ale tím větší cenu jediná láhev měla. “Možná si jednu nebo dvě lahvinky nechám pro sebe”.

“Hasto, doufám že stále někdo hlídá naše vozy, víš, co v nich vezeme”.

“Vím, ale hlídají je i ti zatracení elfové, nějak se o nás podezřele starají”, odpověděl zarostlý muž v pobíjené koženici. Už spolu udělali nejeden kšeft. Taky už by se neměli ukazovat v některých královských městech, pro klid duše a hlavy na ramenou.

“Proč nás nechtějí pustit do chrámu? Rád obětuju něco za zdar cesty i místnímu bohu, i když v bohy moc nevěřím, co, Hasto? Ani do svejch hospod nás nenechaj nakouknout...”.

“Příde mi, že nás hlídaj”, odplivl si Hasta na podlahu. Zem posypaná slámou nacucaná bahnem a vylitým pivem už ani nepřijala hromutlukův plivanec. “Snad je to proto, že nás tady je už skoro dvě stě. Kdyby sme chtěli, můžeme to tu vydrancovat. Stačí někdo, kdo všechnu tu kupeckou chátru povede, co, Lardene?”, zubil se Hasta a rukou mávl k zaplněné taverně.

“Sami jsme obchodníci a kupci, Hasto”, ušklíbl se další z Lardenových mužů, ale nemyslel to vážně.

“Jistěže jsme kupci, ale nic podnikat nebudeme, posádka je zatraceně dobře vyzbrojená a pak, rvali bysme se mezi sebou o kořist. Jaká je šance, že v tý panice a požárech přežijeme zrovna my? Hm?”.

“Nemyslel jsem to vážně, jen se zatraceně nudim. A co se chrámu týče, tak já na bohy kašlu. Nikdy mi nic nedali. Beztak to bude banda úchylnejch jeptišek, kerý se klaněj něčemu, ani nevědí čemu, a pořádnýho chlapa neměly”.

“Čteš mi myšlenky, taky bych šel plenit klášter”, smál se další z bandy kolem stolu a řeč doprovázel jasnými pohyby, dokonce si na to stoupl z rozvrzané lavice.



Lardenovi muži mluvili o zdmi obehnaném chrámu. Jen jedinou branou se dalo vejít. Podle střech, čnících nad kamennou hradbou, nebyl chrám jediná stavba uvnitř. Snad i ten klášter tam byl. Pravdou je, že takřka nikdo neviděl žádnou elfí ženu. Snad proto, že ty čarokrásné ženy si jejich černovlasí muži se špičatýma ušima drželi doma, když v Krvavém kameni bylo tolik cizinců.



Když šel Larden spát, z okna pokoje viděl hejno otroků chřestících řetězy, jak táhnou městem. “Válka končí, už se hromadí pracovní síla”, pomyslel si Larden spokojeně. Ani mu nepřišlo, že posledních pár hodin se osazenstvo hospody obsluhovalo samo. Jak si lehl, tak usnul. V botách a v kabátě, ani těch pár štěnic mu nevadilo. Otroky spolkla brána ve chrámové zdi.



Město bylo podivně tiché. Místní nevěděli, co se bude dít, ale podle nálady svých vůdců poznali, že této noci bude lépe zůstat doma. Ještě lépe ve sklepě.



V podzemní místnosti páchlo přes sto mužů. Všichni byli namačkáni v široké chodbě, nikdo raději nešel do kobek vyhloubených ve skále, i když zde nebyl nikdo, kdo by mříže zamykal. Nejvíce lidí se tísnilo kolem mříže uzavírající chodbu. Ve světle pochodní bylo vidět, že schody za mříží vedou kamsi nahoru.

Jeden přes druhého křičel, řval, kdosi plakal. Na chvíli se otevřel poklop ve stropě a do vřavy přibyl další člověk. A další. Po chvíli přibyla celá skupina, se kterou Larden vjížděl do města. Několik trpaslíků se snažilo mříž nadzvednout, ale bez výsledku.

“Hasto, Hastóóó”, řval Larden. Bez odezvy.

Po hodině dohadování a křiku se dav v podzemí utišil. Nikdo neznal důvod, proč jsou drženi v kobkách starších než celé město. A proč samí kupci, nikdo z místních. Nikdo nepřišel, aby podal vysvětlení.

Muži se rozesadili podél zdí, někteří si ošetřovali zranění. Občas se kdosi zvedl a připálil novou pochodeň. Čas plynul zimou a vlhkem podzemního sálu. Den nebo dva? Nikdo nevěděl.

“Tak jsem se dočkal, už jsem ve vězení, ale proč?”, Larden pomalu střízlivěl.

Neklidný spánek přerušil lomoz, křik a sténání. Někde nahoře se bojovalo. Převažoval vysoký ženský jekot. Pak vše upadlo do klidu.

Lardena opět probudil řinkot zbraní, tentokrát velmi blízko. Ze stropního poklopu začaly padat zbraně. Začal boj o ocel. Na podlaze zůstal ležet mrtev jeden mladík a další z mužů v koutě sípavě dodělával. Každý byl po zuby ozbrojený a na zemi stále ležela hromada nejrůznějších zbraní. Larden svůj meč nenašel, ale poznal Hastův. Přibral ještě dvě dýky a vrhací sekeru. Všichni stáli, pozorovali ostražitě jeden druhého. Neklid narůstal. Nakonec se mříž s vrzáním zvedla.



Obrovský prostor osvětlený stovkami loučí a svic. Uprostřed stála hrubá socha muže s mečem vytesaná z kamene. Okolo ní kamenné schodiště šíře třech sáhů, dál směrem ke kamenným stěnám byla hlína, a pak dlažba přerušovaná desítkou sloupů podpírajících klenbu vysoko ve stínu.

Do tohoto prostoru se vřítilo sto dvacet a jeden muž. Zaraženě se dívali kolem sebe. Pozorovali sochu k nim otočenou zády. Hlína kolem schodiště byla nasáklá krví. Podstavec, svícny, zdi, snad i strop ukrytý ve tmě, to vše neslo stopy krve. Čtyři sáhy nad zemí na ozdobné hlavici sloupu se usadil malý rudý krápníček. O kus dál další. Larden přemýšlel, kam zmizela všechna ta těla.

Zpoza monstrózního kamene vystoupila takřka nahá žena, oči se jí divoce leskly. “Mé exotické víno, oni dostali můj náklad”, napadlo Lardena bezděky. Podivně se usmívala. Byla nádherná a odporná. Meč zakrvácený až k jílci, v druhé ruce zubatý tesák. Pomalu udělala krok, dva, zapředla jako kočka a olízla krev z ostří. Začaly vystupovat další bělovlasé krasavice. Rudá barva kontrastovala s jejich pokožkou a vlasy. Někde praskal oheň. V tichu bylo slyšet tlumené bublání.

U nohou obří sochy klečel černě oděný muž. Skončil svoji modlitbu, dvakráte se uklonil.

“Pane, dnes je tvůj den. Po dlouhém hledání jsem našel tvůj ztracený chrám, Wer-arhe Mursael wach Alech. Pro někoho jen kámen vztyčený kýmsi. Nikoliv však pro mě. Jsem tvůj služebník, má poslední zkouška začala”. Muriel vytasil nádherný meč z černé oceli a zakrvácený tesák. “Jedenáctkráte jedenáct mužů ti bylo obětováno, teď tedy nastává druhá oběť. Dalších sto dvacet a jeden přibude v brzké chvíli. A polovinu z nich dnes skolím já. Každý zemře jinak. Noc smrti končí a vrcholí”. Muriel se ukonil a zmizel ve stínech.

Jen několik chvil zbývalo do půlnoci.



“Jsem Eleon Sulephet, vítám vás”, pravila sametovým hlasem žena stojící na vrcholu schodiště.

Muži vypuštění ze sklepení se shlukli a s vytasenými zbraněmi zuřivě pozorovali okolí. Krása bělovlasé ženy, strohost sochy, obrovitost stavby a hlavně těžký dým neznámého kadidla, to vše útočilo na smysly ozbrojené hordy. Nic se nedělo. Jen svíce se pomalu krátily a dýmem houstl vzduch, líně se převaloval chrámem a nechal mizet detaily vyobrazení na zdech.

“Hej, krasavice, nechceš si to rozdat?”, vykřikl jeden a udělal pár kroků dopředu. Na to se několika rychlými kroky zpoza sloupu vynořila další bělovlasá. Mečem, na němž zaschla krev, uťala opovážlivci hlavu. Rudá šmouha v dýmu jakoby zůstala viset ve vzduchu.

Bělovlasá s krůpějemi krve na ostří pomalu vystoupila na první schod a olízla čerstvý šarlat. Eleon se protáhla a se spokojeným zavrněním ochutnala také.

Kolem mužů se objevovaly další a další takřka nahé elfky.

Ticho přehlušil jekot žen. S tasenými čepelemi se vrhly na ozbrojený dav zkoprnělých mužů. Nastal boj. Třeskot zbraní zněl stěží hlasitěji než neustálý jekot bělovlasých válečnic. Necitlivé vůči vlastním zraněním rozsévaly smrt mezi muži, kteří se rozprchli mezi sloupy chrámu. Znalí žoldáci si kryli navzájem záda, využívali stěn, sloupů a svícnů.

Ze stínu pozoroval Muriel obřad s ponurým úsměvem, skrz stažené rty pronikla krátká modlitba. Pak odhodil plášť a začal zabíjet.

Larden ustupoval s několika zkušenými lidmi ze své bandy chodbou, kterou objevili snad v západní zdi. Pronásledující elfka jednoho stačila zabít šíleným útokem, ale navzájem se kryjící muži ji rozsekali dříve, než stačila ranit dalšího. Ani rychlost a šílenost útoků nestačila na zkušenost těchto mužů.

Nikdo po nich nešel. Zvuky slábly a muži pospíchali. Z postranní chodby, tentokrát v tichosti, vyrazila bělovlasá čarodějka. Larden kryl sek směřující na hlavu. Bodnutí podivně tvarované dýky vykryl takřka instinktivně předloktím levé ruky, otočil se kolem soupeřky a sekl. Kryla zdvojeně a rychle zaútočila. Zdola a zprava. Larden udělal úhyb a ještě jeden. Bělovlasá zapomněla na další soupeře a vrhla se na Lardena. Ten se jen kryl. Pak jen uznale kývl na svalnatého muže v kroužkové zbroji, když čarodějce vykvetl na hrudi karmínový květ. Jen hekla a sesula se na zem.

Pospíchali dál.

Za sebou slyšeli křik mužů. Únikovou chodbu objevili další, ale také je nikdo nepronásledoval. Po chvíli se zezadu ozvalo zachroptění a řev. Nikoli ženský. Několikrát zachřestily zbraně a ticho.

Muži raději zrychlili. Někdo odbočil do postranní chodby. Skupina se roztrhala.

Larden spolu s osmi dalšími byl nejvíce vepředu. Za ním se čím dál častěji ozývalo sténání a křik. Žádný ženský jekot. A čím dál blíž.

Někdo se otřel o Lardena. Svalnatý ve zbroji se zapotácel, hlava se mu odklopila dozadu a z krku vyrazila fontána krve. Další z mužů se držel za pahýl ruky, upadl dozadu a tiše sténal.

“Jde zleva”, uslyšel výkřik vysokého muže se sekerou.

“Jde zprava”, vřískal stejně ozbrojený trpaslík třímající navíc pochodeň.

Oba padli takřka současně. Trpaslík rychle na ránu zleva probodávající srdce. Muž velmi pomalu s nevyřčenou otázkou v oku, které mu zbylo.

Kdosi zvedl pochodeň, ale vzápětí padl k zemi. Teď se s tmavým mužem bojovalo v kruhové místnosti. Larden uklouzl po kaluži krve. ‘Kde se vzala tady před námi?’. Ihned se postavil. Zbyl sám. Proti němu stál hubený a vysoký muž. Zakrvácený meč držel špičkou k zemi. Dýchal pravidelně. Rozhlédl se kolem se spokojeným úsměvem, pak kývl a postoupil k Lardenovi.

Larden pozvedl meč, z boty vytáhl dýku. Nadechl se a... proti němu vyrazil neznámý. Byl rychlý, až příliš. Lardenova dýka zmizela v chodbě za ním. Už bojoval obouruč. Jeho nepřítel také. ‘Kam zmizela jeho dýka?’. Kryt a chabý výpad.

Neznámý jen odstoupil, meč v bodnici. Nedíval se na Lardena přímo, hlavu otočenou na stranu. Čemusi naslouchal a čekal.

‘Nač, pro všechny bohy, čeká?!’.

Pak začal boj. Boj kočky a myši. Míhání čepelí osvětovala dohořívající pochodeň ležící opodál.

Sek, úhyb, kryt, kryt. Kryt, výpad! ‘Jak jsem mohl minout?’.

Najednou byl neznámý za ním. Klečel na levém koleni, meč vodorovně se zemí. Kapala z něj zas o něco čerstvější krev.

Zazvonila ocel o kámen. Larden padl na kolena a tiskl si rozpárané břicho. Pozoroval čadící pochodeň v ruce useknuté u ramene. Pomalu dohořívala.

Muriel se vztyčil, vytáhl dýku a pomalým kočičím krokem se vydal zpět do chrámu.

Právě minula půlnoc. Nastala dvanáctá zimosmeť.