Krev a dým - Naše země

Krev a dým

XVIII. Naše země

Getd z Ruindoru

Koňská kopyta zaklepala na dla bě mostu. Darblin se podíval dolů na divokou řeku Braha, která se nezadr itelně hnala peřejemi k jihu. Temně modré bublající vlny se tříštily o kameny zaoblené léty, které tu stály jako překá ka nespoutanému toku. Bylo obtí né představit si, jakým způsobem dělníci dokázali překlenout tuto divokou hlubinu pevným kamenným mostem, navíc z jedné strany su ováni výpady domorodých Mariilů, kteří byli stejně divocí jako řeka.

Most končil polorozpadlou branou, po jejích stranách se tyčily dvě strá ní vě e. Ještě před deseti lety byla jednou z nejlépe bráněných výsep království, jeliko bránila most jako to jediný přístup na území mezi rozvětveným tokem Brahy, díky němu mohly být podnikány výpady na území domorodců, které nakonec skončily jejich vyhnáním. Dnes však ji z brány mnoho nezbylo, část zničil čas, část přistěhovalci, kteří potřebovali kámen na stavbu svých příbytků.

Darblin projel pod nepříliš bezpečně vypadajícím obloukem brány a naskytl se mu pohled na několik domků a jejich obyvatel pracujících na svých malých políčkách. V těchto místech byla ji d ungle zcela vykácena a dokonce tu u začaly růst zemědělské plodiny a ovocné stromy.

Cesta vedla přímo na západ mezi políčky, ale pracující lidé nevěnovali pozornost jedinému jezci. Byli zvyklí na časté průjezdy vojáků, kteří bránili západní hranici na druhém toku Brahy, přes ní se Mariilové často přeplavovali, aby útočili na okupanty svého dřívějšího území. Netrvalo dlouho a ozvaly se tupé rány, zvuky seker a pil, pomocí kterých osadníci pronikali stále hlouběji do nitra pralesa a zároveň získávali vzácné dřevo místních stromů, jako i stavební materiál na další osady. Darblin projel kolem pracujích dřevorubců a octl se v pralese, kudy vedla cesta do pevnosti. Od ní se oddělovalo také několik dalších cest, ale tato hlavní se nedala zaměnit a navíc vedla takřka přímo. Cesta míjela také několik dalších osad, a čím více na západ, tím méně připomínaly pokojné osady království. Domy byly bytelnější a měly menší okna, navíc s pevnými okenicemi. Kolem několika vesnic dokonce stála menší palisáda. Také lidé se výrazně lišili od vnitrozemí, zde byli vesměs zachmuřilí, napjatí a připravení se o sebe sami postarat. Mu i byli statní a jistě nechodili pro ránu daleko. Navíc nebylo nikoho, krom nejmenších dětí, kdo by u sebe neměl alespoň dýku. Tyto kraje dosud nebyly tak bezpečné, jak by si místní obyvatelé přáli.

Pak se konečně objevil cíl cesty, vojenská pevnost na pahorku, jen z druhé strany ústil do Malé Brahy, jak se říkalo druhému, mešímu toku prudké řeky. Celý pahorek byl odlesněn, aby pro případné útočníky nebyla velká šance na nenápadné přiblí ení.

Darblin přijel k jediné bráně pevnosti, kterou pohotová strá okam itě otevřela, a on vjel dovnitř. Všiml si, e voják u brány nemá nasazenou helmu, a ani další části výstroje nebyly v předepsaném stavu. V hlavním městě by si za to odseděl pěkných pár dní v chládku, mo ná by byl dokonce zbičován, podle toho, který z důstojníků by měl zrovna slu bu. Čím dále od hlavního města, tím se na předpisy hledělo méně a méně a zde, tváří v tvář nepříteli, se u vojáci zjevně o podobné věci nestarali vůbec. O kus dál seděla skupinka mu ů a hrála v kostky, ani by přijevšímu věnovala pozornost. Předepsaný vojenský mundůr neměl ani jeden z nich. Skupince vévodil mohutný širokoplecí barbar v krou kové košili a s masivním obouručním mečem po boku. Takový mu byl nepřehlédnutelný a Darblina ihned zaujal. To u se ovšem kvapně blí il důstojník, na poslední chvíli ještě připínaje opasek s mečem.

“Buďte vítán, pane”, pozdravil a mírně se uklonil. “Čekali jsme na váš příjezd. Já jsem Narim Allea a byl jsem pověřen prozatímním velením pevnosti, ne se ujmete svých povinností”.

“Darblin z Hallitu”, představil se nový velitel a sesedl.

“Jaká byla cesta? Počasí vám tedy vyšlo, jen co je pravda, a poslední dobou je v okolí celkem klid. I ten prales tu u vypadá méně strašidelně ne kdysi, a za pár let, to u bude krajina docela kultivovaná. Bude tu růst pšenice jako v ka dý pořádný zemi a z pralesa zbude sotva pár stromků. Jó, hned by nám ubylo práce, kdyby ti zatracení Mariilové neměli kde se skrývat, v tom pralese jsou jako doma”.

Narimovo plkání přerušil dusot kopyt a za chvíli ji do pevnosti vcválalo několik jezdců. Tři z nich měli přes koně přehozeno černé tělo. “Hlídka hlásí návrat”, zasalutoval směrem k Narimovi plavovlasý mladík, který přijel v čele jezdců.

“Narazili jsme na stopy tří Mariilů a nakonec jsme je dostihli asi tři míle od Hartadovy usedlosti a beze ztrát pobili”.

Darblin přistoupil k jednomu tělu a zvedl mu hlavu. První, čeho si všiml bylo, e nemá uši. “Jak to, e je bez uší?”, obrátil se tázavě na Narima.

“Za zabití těch divochů je vypsána odměna”, vysvětlil důstojník, “a vyplácí se právě za uši. Kdo by se taky tahal s celým tělem, e?”.

Darblin kývl a otočil se k mrtvému. Zadíval se do černého obličeje zvláštních rysů, jaké se u lidí z jeho krajů nevyskytují. Tak takhle tedy vypadají divocí Mariilové. Pak si prohlédl těla a uhlídal, e jejich postavy jsou pomenší, s krátkýma křivýma nohama. Ani jeden z mrtvých neměl víc ne patnáct jar. “Byli mladí”, prohodil směrem k Narimovi.

“Většinou to jsou mladí, prý to nějak souvisí se zkouškou odvahy, či co. Navíc se ti divoši většinou vysokého věku nedo ívají”, ušklíbl se Allea. Pak se obrátil k mu ům: “Jako obvykle ta těla pověste na stromy ke břehu”. Na vysvětlenou k Darblinovi dodal: “Jednak je to zastraší, a pak prý také věří, e místo kolem těla chrání jeho duch, tak e se bojí vystoupit na břeh. Ale chcete si jistě po cestě odpočinout a spláchnout se, e? Pojďte, uká u vám vaše pokoje”.

“Pojďme ”, přikývl Darblin. “Mimochodem, co jsou zač támhleti mu i v rohu?”.

“To jsou dobrovolníci”, vysvětlil Narim. “Loví tu divochy pro uši a také hledají v okolí nějaké staré poklady. Trochu blázni, ale jsou to vynikající bojovníci a pomáhají nám hlídkovat, tak je tu necháváme. Kdy čas od času přijde nějaký větší útok divochů, tak jsou velmi u iteční”.

“Ták, tady to je”, uvedl Narim Darblina do nevelkého domku. “Tady je vaše pracovna, většina věcí je tu po Grammantovi, předchozím veliteli, jenom papíry a pokladnu mám u sebe, to vám ještě předám. Tady je lo nice a tady dokonce káď, tak e se mů ete nerušeně koupat, Grammant si na to potrpěl. Jestli chcete, tak vám hned nechám nanosit vodu, po cestě se hodí trochu se spláchnout. Jasně, hned zavolám chlapce”, dodal po velitelově lehkém přikývnutí. “Jo ještě, s ostatními důstojníky a mu stvem se seznámíte při večeři, většina je teď pryč na pravidelných hlídkách. Včas pro vás pošlu”. S tím se Narim odporoučel.

Zanedlouho dorazili dva mu i s vědry vody, nalili ji do kotle a rozdělali oheň. Darblin si mezitím vybalil zavazadla. Neměl toho příliš, pro ivot v armádě toho ani příliš nepotřeboval, všechno jeho oblečení bylo předpisové, nemohl si vybírat, co bude nosit. Také měl s sebou věci připomínající domov, od kterého ho vojenské povinnosti odloučily. Obrázek matky a šátek té, kvůli které byl odvelen do tohoto zapadákova, ač oficiálním důvodem byly jeho schopnosti a úkol konečně zabránit divochům, aby podnikali útoky na obyvatele království.

“Pane”, přerušil Darblinovo rozjímání jeden z mu ů. “Koupel je připravena”. Pokoj se ji vskutku naplnil parou z vroucí vody, kterou vojáci nalili do kádě.

“Díky”, kývl hlavou velitel a mu e propustil. Tak, nejdřív smýt prach cest a pak se seznámit se svým novým působištěm. Toť plán na nejbli ší dobu.

Navečer pro Darblina přišel voják a odvedl ho do důstojnické jídelny. Tam ji čekalo všech pět důstojníků místní posádky. Narim ostatní představil. Mladík, který předtím přivedl hlídku s těly, se jmenoval Drag Balin. Následoval But Praiss, mu nevysoké, ale silné postavy, jemu jizva, táhnoucí se od úst přes levou tvář a k uchu, dávala výraz hrozivého šklebu. Pak Bian Laco, nejstarší z důstojníků, odhadem se blí il k padesátce, a nakonec trpaslík Darim, velitel oddílu neighburgských trpaslíků.

Situace byla v posledních měsících klidná. Útoky na osady nebyly nijak časté, většinou byly podnikány skupinami mladíků, často dokonce jednotlivci. Organizované útoky větších skupin se u dlouhou dobu nekonaly. Přesto však museli být vojáci neustále v pohotovosti a hlídky ka dý den pročesávaly břeh řeky i vnitrozemí, hledajíc stopy. Ka dé zaváhání by mohlo způsobit smrt některého z osadníků, ač to byli vesměs tvrdí chlapi, kteří nejden útok dokázali odvrátit sami. Mariilové se naštěstí nepouštěli příliš daleko do vnitrozemí, kde byli osadníci daleko méně připraveni na eventuální útok.

Výhodou také bylo, e jednotlivé mariilské kmeny bojovaly mezi sebou, co potvrdili dobrodruzi z pevnosti, kteří se čas od času vypravovali na západní břeh Malé Brahy na průzkum a hlavně kvůli uším nepřátel. Tyto výpravy však příliš časté nebyly, jeliko Mariilové byli v pralese doma a dokázali vetřelce velmi rychle objevit a eliminovat, tak e se na ně pouštěli jen ti nejlepší a nejodvá nější, a i tak se řada dobrých mu ů nevrátila.

Darblin si pečlivě prostudoval mapu, rozebral s ostatními plány a úkoly hlídek, jako i ka dodenní ivot a řád v pevnosti, nače šel spát. ádné rozkazy nevydal. Vše bě elo podle zaběhnutých zvyků a podle všeho to bě elo dobře. Proč tedy něco kvapně měnit?

Ráno se posádka pevnosti seřadila na dvoře a Darblin byl oficiálně představen vojákům jako nový velitel. Prohodil k vojákům několik slov, ale sám byl málomluvný a místní vojáci ani mnoho nečekali, na podobné nástupy si příliš nepotrpěli a rádi to odbyli co nejrychleji. Většinu času mluvil jako obvykle Allea, který přiblí il Darblinovi slo ení posádky a vojáky upozornil, e nového velitele je třeba poslouchat, co ti ostatně sami nejspíš tušili.

Po nástupu se vojáci vydali po své práci. Hlídky se rozjely do všech stran, aby prozkomaly prales a odhalily případné vetřelce, zbytek vojáků zůstal v pevnosti. Darblin spolu s Narimem a Dragem rovně opustili pevnost a vyjeli na hlídku, aby se nový velitel seznámil s okolím.

Vydali se po břehu Malé Brahy k severu. Narim neustále vysvětloval, kde se zrovna nacházejí, případně přidal i nějakou příhodu, která se k tomu kterému místu vztahovala, ukazoval Darblinovi orientační body a vůbec se všemo ně staral o to, aby svému nadřízenému usnadnil s ívání se s prostředím. Darblin vesměs mlčel a pečlivě si prohlí el kraj. Prales mu byl nesympatický, v té změti stromů a křovin se mohl kdokoliv skrývat, navíc tu byla hojnost zvěře, co sice usnadňovalo zásobování, ale v hluku, který způsobovali především ptáci, bylo tě ko co slyšet a kdy , tak se nedalo určit, zda to způsobila zvěř či nepřítel.

Během cesty se hlídka stavila také u několika osadníků, kteří vřele přivítali nového velitele, tak e ke konci hlídky měl ji Darblin problém dostat se bezpečně do sedla, neboť vřelost se v těchto krajích vyjadřovala sklenkou pálenky. Nakonec však vše zvládl a bezpečně dojel. Hlavou mu proudily nově nabyté poznatky. Bude ještě chvíli trvat, ne bude moct toto místo nazvat svým domovem, ale nedá se nic dělat. Sám nemů e dělat jen to, co se mu líbí, teď má povinnosti zde a bude je dělat, jak nejlépe dovede.

* * *

Vesminzawa kráčel pralesem. Šel pomalu a opatrně našlapoval, tak e ani lísteček nezašustil pod jeho bosou nohou. Rozhlí el se po místech, která tak dobře znal, a naslouchal zvukům, tak známým a přesto stále se měnícím. Pak konečně stanul u tisíciletého stromu ra, stál tam, kde stál od úsvitu zdejších kmenů a ještě dávo předtím. Vesminzawa rozevřel náruč a opřel se o strom, jakoby se ho sna il obejmout, co byl ovšem úkol nejméně pro tucet mu ů. Vzápětí ucítil energii, která proudila jeho tělem. Strom ho ihned poznal, jakoby ani nebyl pryč téměř dva tucty let. Po chvíli mu odstoupil a sedl si před strom, zavřel oči a pohrou il se do šumu lesa. Cítil to, co mu dlouho zůstávalo odepřeno, ale na co stále vzpomínal - ucítil domov. Ucítil sílu všech stromů, jako i ptáků a zvířat, které znal z dob, kdy byl ještě mladý a učil se poznávat les a les ho učil poznávat. Ale ucítil také bolest. Bolest po trhlině, která les postihla, a bolest stromů, které úpěly zraňovány tvrdým elezem. Vesminzawa se zamračil. Hledal stromy, které tak dobře znal, ale nemohl je nalézt. Snad čtvrtina lesa, v něm vyrůstal, byla nav dy mrtvá. A kolik stromů jen v tuto jedinou chvíli křičelo bolestí ve smrtelné agónii? Vesminzawa cítil bolest, jako by mu někdo přejí děl po těle havým elezem. V hlavě slyšel nářek a prosbu o pomoc. O pomoc proti lidem, které nezajímala bolest stromů ani zvířat, nebo snad jim dělalo dobře, kdy ostatní trpěli? To Vesminzawa nevěděl, ale věděl, e musí pomoci dříve, ne bude jeho les, jeho domov, pouhou vzpomínkou.

Vesminzawa rychlým krokem postupoval d unglí, a pojednou zahlédl čtveřici mu ů. Vynořil se z křoví a velitelsky jim pokynul rukou. “Ke kterému kmeni patříte?”.

“Valaga”, odpověděl zřejmě vůdce skupiny a uklonil se zjevně mocnějšímu mu i.

“A co tu děláte? Vypadáte jako válečná výprava”.

“Jdeme na průzkum”, vysvětlil válečník. “Kmen Gabišta se odmítl podřídit našemu náčelníkovi, tak e je válka”.

“Kmen Gabišta nikdy nebyl závislý na kmenu Valaga”, zachmuřil se Vesminzawa.

“Náš náčelník, mocný Takira, rozhodl, e kmeny Gabišta, Moraku a Sixoo jsou podřízeni kmeni Valaga. Je to prý vůle bohů, tak pravil šaman Ahirgutchu”.

Vesminzawa se na mu e přísně zadíval, “A?”.

“Ehm, slabý kmen Moraku se podrobil. Kmeny Gabišta a Sixoo odmítly příkaz Takiry, ale neuhasily starý spor mezi sebou a bojují nyní mezi sebou a ještě s námi, kmenem Valaga”. Vesminzawa vybídl mu e k pokračování. “Navíc na našem území začínají lovit válečníci kmene Ouizo, jeho loviště v dy byla daleko směrem putování slunce”.

Vesminzawa mlčel a jeho pohled byl upřen kamsi daleko za válečníka. Přemýšlel. Nakonec se jakoby vzpamatoval ze snění a řekl: “Dobrá, bě do své vesnice, s tvým úkolem je pro dnešek konec. Já brzo také dorazím do vesnice kmene Valaga. Mů eš to vyřídit”.

Všichni obyvatelé vesnice byli na nohou. Vesminzawa kráčel mezi nimi směrem ke kmenovému totemu, před kterým pyšně stál náčelník Takira. Vesminzawa se před ním zastavil.

“Jsem Takira, velký náčelník zdejších kmenů”, prohlásil válečník povýšeně. “Kdo jsi a co tě sem přivádí, e ses opová il poroučet mým mu ům?”.

“Mlč”, přikázal šaman. “Kde je Ahirgutchu?”.

Takira se zarazil a jeho pohled sklouzl k jednomu ze stanů. Vesminzawa si prohlédl zvířecí lebky a znaky vypálené do dřeva nad vchodem a zamířil k němu.

Hned po vstupu do stanu ho zasáhla omamná vůně bylin, která naplňovala celý vnitřek. U malého ohniště seděl starý šaman. Jeho bílé vlasy mu volně spadaly na ramena a tvář byla plná vrásek. Zvedl hlavu a podíval se na příchozího. Jejich oči se setkaly.

“Kadara”, zahučel Ahirgutchu.

“Kadara je mrtev”, prohlásil mladší z šamanů. “Jsem Vesminzawa, šaman a od nynějška nejvyšší vládce kmenů”.

“To není mo né”, vyprskl Ahirgutchu. “Já jsem nejstarší šaman a jen já jsem nejvyšší”.

“U ne”, zahřímal Vesminzawa a jeho ruka se prudce vymrštila. Náhle se na krku staršího šamana objevil malý hádek a bez váhání se zakousl.

“Pošetilý starče”, zamumlal Vesminzawa směrem k zčernalému obličeji mrtvého šamana. “Během svého putování jsem poznal sílu, o ní se ti ani nesnilo. Jak velice málo jsi mě dokázal naučit”. Pak vyšel ze stanu.

Za několik okam iků opět stanul před Takirou. “Zítra se soumrakem se celý kmen shromá dí u posvátného stromu ra, okam itě pošlete zprávy ostatním kmenům, ať se shromá dí také, jako nejvyšší šaman tam očekávám všechny”.

“Kde je Ahirgutchu?”, otázal se rozčileně náčelník.

“Bohové ho přijali”, odvětil Vesminzawa klidně.

“Přesto mi nemů eš přikazovat”, vysunul bojovně bradu Takira. “Jsem náčelník kmene Valaga, jako i ostatních kmenů...”.

“U ne”, umlčel ho šaman a mávl rukou. Válečník se vznesl a prolétl dobrých dvacet sáhů vzduchem, ne zády narazil do mohutného stromu. Sesul se po kmeni a zůstal bezvládně le et. Z úst mu začala vytékat krev. “Vyřiďte všem, e se nesmí protivit vůli nejvyššího šamana”, zadeklamoval Vesminzawa ke shromá děným a v trvajícím tichu opustil vesnici.

Čtyři mariilské kmeny se shromá dily na malé pasece uprostřed d ungle. Uprostřed paseky seděl na zemi Vesminzawa, měl zavřené oči a ani se nehnul. Kdy se všichni rozestavili a šum utichl, šaman vstal, významně se po všech rozhlédl a promluvil. “Jsem Vesminzawa a od nynějška jsem vrchním šamanem vašich kmenů. Zatímco si tady řešíte své malicherné problémy bojem mezi sebou, mí bratři umírají vinou bílých nájezdníků. Zem našich otců je zabíjena a vy se tu vybíjíte mezi sebou. Ale to od nynějška končí. Vy všichni jste jedna rodina a budete se taky tak chovat. Toť moje vůle”. Šaman domluvil a rozhlí el se po tvářích shromá děných. Na některých tvářích viděl nesouhlas, ale s tím počítal. Po chvíli vystoupil jeden z mu ů.

“Jsem Atarak, vůdce kmene Gabišta”, promluvil a tvářil se při tom zamračeně. “Nikdo mi nemů e přikázat, abych spojil svůj kmen s kmenem Valaga. Ani ty ne, kdo se chceš stát vrchním šamanem”.

“Já se nechci stát vrchním šamanem”, prohlásil klidně Vesminzawa a jeho tvář se stáhla do hrozivého šklebu. “Já jím jsem. A nikdo nebude odporovat mé vůli”.

S těmito slovy zvedl ruce a cosi zamumlal. Za okam il bylo lze spatřit, jak se země u Atarakových nohou začala hýbat. Vzápětí u se dalo rozeznat, e válečníkovy nohy jsou obepínány kořeny a kořínky nejrůznějších rostlin. Atarak se sna il vymanit z moci kořenů, ale marně sebou škubal či se sna il kořeny přesekat svým no em. Brzo byl zcela znehybněn a jen hlava vyhlí ela ze změti kořenů.

“Tak dopadne ka dý, kdo se bude protivit mé vůli”, zahřměl Vesminzawa a pohnul rukou, nače kořeny i s milým válečníkem zmizely zpět pod zem. Další námitky se neozvaly. “Od nynějška nikdo nevztáhne ruku na jiného z kteréhokoliv kmene, jinak ho stihne hněv můj a rovně bohů, kterým slou ím a kteří mi dali mou moc. Jediným nepřítelem nás všech se stávají výhradně bílí lidé, které pod mým vedením porazíme, proto e to tak bohové chtějí”.

* * *

Darblin se probudil uprostřed noci. Nocí se neslo nepřetržité dunění bubnů, které trvalo již tři dny a tři noci. To nevěštilo nic dobrého. Pravda, za měsíc, který zde Darblin už strávil, se nestalo zhola nic. Hlídky nenarazily ani na jednoho vetřelce, nedošlo ani k jednomu přepadení osadníků, dokonce nikdo nenalezl ani žádné stopy. Ale už to bylo podezřelé, mohl to být klid před bouří. Těžko se dalo věřit optimistům, že domorodci konečně dostali rozum a zanechali bláhových výpadů.

A teď přišlo to bubnování. Prý bývalo občas slyšet i dříve, ale nikdy ne tak hlasitě a zejména ne tak dlouho. Co to znamená? Darblin tu byl nový. Za poslední měsíc objel celé území, aby se zorientoval v místním prostředí a seznámil se zdejšími lidmi. Většinou šlo o vytrvalé osadníky, kteří využili možnosti získat levnou půdu, přestože v této divoké, nepřívětivé a nebezpečné zemi. Ale byli tu samozřejmě i různí pochybní dobrodruzi, lichváři a všudypřítomné kurvy. Darblin zatím neměl čas se s někým seznámit blíže, u řady lidí, zejména místních zbohatlíků, kteří nového velitele několikrát zvali na oběd, o to ani příliš nestál.

Vstal z postele a podíval se z okna. Viděl jasně svítící hvězdy na bezmračné obloze. V táboře bylo rozsvíceno několik pochodní, v jejichž odlesku se tu a tam mihla procházející stráž, ale jinak byla krajina ponořená do černočerné tmy.

Nocí se stále neslo monotónní bubnování, do kterého se z pralesa ozýval křik divokých zvířat. Jakých, to Darblin zatím nedokázal rozeznat. Viděl už několik ulovených opic a také papoušků, kteří se prý dokázali naučit opakovat slova. Lovci tu také pro vzácnou kůži lovili velké kočkovité šelmy, mající na svědomí nejednoho osadníka. Prales ale skrýval mnoho dalších zvířat. Ale žádné nebylo nebezpečnější, než lidé.

Darblin znovu ulehl. Musí se pokusit ještě usnout. Přes den měl příliš povinností, než aby si mohl dovolit být nevyspalý, neřku-li dospat.

* * *

Vesminzawa seděl u ohně a hleděl do pralesa. Přestože byla noc, viděl vše v jasných barvách. A nejen to. Viděl růst stromů, jejich myšlenky, jejich touhy. Viděl zvířata, pro které byl prales domovem. Šelmy na lovu, opice cpoucí se ovocnými plody, ptáky na vejcích. Po bylinách, které vykouřil, byla jeho mysl s pralesem jedno.

Pak se rozhlédl kolem sebe. Pláň byla pokryta Mariily. Někteří ještě křepčili kolem ohňů, ale většina už byla v transu. Bubeníci horečně bubnovali, jako celé poslední tři dny. Nejpozději večer padnou vysílením, ale to už bude po všem. Jejich oběť nebude marná. Pomohli navodit atmosféru. Spolu s bylinami, kořeny a bobulemi, z nichž Vesminzawa připravil pro domorodce kuřivo a omamné nápoje, přivedli válečníky do euforie. Dali jim sílu a energii. Dva dny křepčili kolem ohně, pak upadli do transu, v kterém naberou dalších sil. Až se z něj proberou, poslechnou šamana na slovo, jejich síla se vyrovná býku a budou odolní vůči bolesti.

Někteří možná nepřežijí. Ti slabí, jejichž organismus nevydrží nápor drog. Je to příliš malá daň, než aby na ni Vesminzawa byť jen pomyslel.

Šaman se podíval na oblohu. Viděl ji jako žádný člověk na světě v zářivých a stále se přelévajících barvách. Souhvězdí se mezi sebou honila a prolínala, tvoříce zcela nové tvary. To mu bohové dávali své požehnání. Až se nad východním pralesem objeví pruh jasnější oblohy, bude čas k útoku.

* * *

Darblin se posadil na posteli. Něco se mu zdálo. Nepamatoval si, o co přesně šlo, ale nebylo to příjemné. Chvíli přemýšlel, kde je, než se zcela probudil. Zamyslel se. Až na občasné skřeky z džungle bylo ticho. Bubnování, všudypřítomné posledních několik dní, zmizelo. Darblin si pomyslel, že by měl poslat zesílenou hlídku k řece, kdyby se dělo něco neobvyklého. Pak seskočil z postele, natáhl si kalhoty a vyrazil do vojenské jídelny na snídani.

Do jídelny nedošel. Bránou náhle projel jezdec a zhroutil se z koně. Okolostojící vojáci se k němu hned seběhli a Darblin také zamířil tím směrem. Když přišel blíž, poznal, že nebožákovi není pomoci. Byl celý od krve a na těle měl několik viditelných ran. Podle barvy pokožky se dalo soudit, že některé byly otrávené.

“Byl z ranní hlídky, pane”, oznámil veliteli Narim, který se neslyšně objevil za ním. “S ním bylo pět mužů, to patrně znamená, že je přepadl větší oddíl. Měli bychom poslat víc vojáků hledat vetřelce”.

“Pane”, ozval se hlas hlídky ze strážní věže. Darblin se podíval nahoru. “Pane, vidím ohně”.

“Kde?”, předešel Darblina s otázkou Narim.

“Všude”.

Darblin rychle vyšplhal na věž, následován Narimem a trpaslíkem Darimem. Na věži se rozhlédl do všech stran a skutečně, na několika místech stoupal k obzoru sloup kouře. Skrz prales však nebylo vidět, kde přesně a co hoří.

“Serdekův statek, Lomova samota, víska Darbling”, ukazoval Narim na jednotlivé kouře. “A támhleto vypadá na Rudkorovu pilu”.

“Vypadá to, že jsou všude”, prohlásil trpaslík.

“Dvě skupiny po padesáti mužích, jedna pojeden na sever, druhá na jih. První povedu já, druhou But Praiss. Bian Laco má na starosti obranu pevnosti. Shromážděte muže, vyrážíme za čtvrt hodiny”, nařídil Darblin. Narim přikývl a spěchal z věže provést rozkaz. “A hned pošlete jezdce, ať objedou civilisty”, zavolal na něj ještě Darblin. Naposledy se rozhlédl a jal se také slézat. Musel si ještě obléct brnění. Šlo do tuhého a on zůstal bez snídaně.

O hodinu později si Darblin prohlížel trosky Lomova statku, rozlehlé usedlosti, kde podle Narima žilo kolem třiceti lidí, krom Loma a jeho rodiny také najatí dělníci a posluha. Budovy stále hořely a vojáci se nehodlali zdržovat hašením, ale několik mrtvol leželo kolem. Byly děsivě znetvořeny, krom smrtících ran měly usekané hlavy a rozpáraná břicha. Darblin neměl žaludek na to, aby mrtvé zkoumal podrobněji, ale podle částečně vyhřezlých vnitřností hádal, že někdo hledal játra. Slyšel, že některé barbarské národy jedí játra přemožených nepřátel, aby jim dodaly sílu. Neslyšel však dosud, že by to dělali i Mariilové.

V trávě kolem statku ležely i dvě černé postavy. Obyvatelé se tedy snažili bránit, byť chabě. Jeden z černochů měl v hlavě zaraženou motyku, zatímco druhý byl provrtán celkem pěti šípy. Útočníků bylo odhadem kolem dvaceti a zjevně po pobití obyvatel a zapálení statku pokračovali dále, takže se vojáci vydali skupinu pronásledovat.

Skupina minula ještě několik vypálených stavení, když spatřila několik divochů útočit na osamocený srub. Darblin vydal okamžitý rozkaz k útoku a jezdci vyrazili. Mariilové se otočili proti nové hrozbě a sami se rozběhli proti řítícím se koním. Jeden z nich metl po jezdcích jakousi primitivní sekeru, která však trefila jednoho vojáka přímo do hlavy, načež se nebožák zřítil z koně. Pokud nebyl mrtev hned po ráně kamenné zbraně, pak ho dozajista dorazila koňská kopyta jeho druhů.

Útok jízdy byl drtivý. Mariilové byli doslova smeteni a jejich mrtvoly byly rozdupány cválajícími koňmi. Vojáci dojeli ke srubu, odkud vylezli dva zmatení dřevorubci se sekerami v rukou.

“Co se to, sakra, děje?”, rozhlíželi se muži po mýtině. Kolem srubu se válelo několik mrtvých mužů.

“Mariilové útočí”, otřel si čelo Narim. “Co se tu stalo a kolik jich tu bylo?”.

“Jen tihle”, odpověděl dřevorubec. “Najednou se vyřítili z lesa a vrhli se na chlapy, co byli venku. My zastrčili závoru a zabouchli okenice”.

“Raději pojeďte s náma”, poradil Narim. “Tady nebude bezpečno”.

Jeho slova se vzápětí potvrdila, když se ozval hrozivý křik a džungle ožila útočícími černochy.

“Obrannou formaci”, zařval okamžitě Darblin a muži se začali kvapně řadit. O několik úderů srdce později se na narychlo sestavené bojové postavení vrhlo kolem dvou stovek divochů.

Vojáci byli zprvu překvapeni počtem nepřátel, ale rychle v jejich mysli převládl naučený dril. Začal boj o život. Početní přesila Mariilů byla taková, že vojáky obešli a zaútočili ze všech stran.

Darblin sledoval, jak se divoši neohroženě vrhají proti stěně štítů a mečů, kterou vytvořili jeho vojáci. Zdálo se, že se nebojí smrti, a dokonce ani nereagují na bolest. Viděl, jak jeden z vojáků usekl černochovi ruku, ale ten si rány ani stříkající krve nevšímal, a druhou rukou s dýkou proklál vojákovi hrdlo. Se strašným řevem se nepřátelé hnali kupředu a pronikali přes hradbu těl seřazených vojáků.

Darblin se otočil a spatřil Narima, kterak rozpáral útočícímu divochovi břicho. Ten však si z toho nic nedělal a bodl důstojníka do krku. Hovorný Narim jakoby chtěl ještě něco říct, ale v puse mu jen zabublala krev, než se zhroutil. Divoch se chtěl zjevně vrhnout na dalšího nepřítele, ale pak jakoby si konečně uvědomil, že má v břiše zabodlý meč a krev z něj cáká na všechny strany, padl nejprve na kolena, a pak se bezvládně sesul do trávy.

Mariilové jakoby byli všude a vojenská formace se brzo rozpadla. Boj se změnil na souboje muže proti muži, či spíše více mužům. Darblin už nedokázal sledovat, jak se bitva vyvíjí, oháněl se mečem a bojoval o holý život. Jednomu divochovi usekl hlavu, ale ten udělal ještě několik neohrabaných kroků, jakoby odmítal přestat bojovat i přes smrtelné zranění. Dalšímu proklál hrdlo, jiného přesekl v pase. Přestal přemýšlet, snažil se jen vydržet na nohou a sekat a sekat. Sám dostal několik zásahů, ale jeho drahé brnění ho ochránilo před nejhorším. Pak náhle všechno ustalo.

Darblin chvíli nemohl popadnout dech. Před sebou viděl pouze černotu. Padl na kolena a zhluboka oddechoval. Chvíli trvalo, než byl schopen rozhlédnout se po mýtině. Vypadalo to tu jako na jatkách. Všude se válela těla mrtvých a umírajících. Lepší výcvik při boji ve skupině a kvalitní brnění rozhodlo boj ve prospěch vojáků. Ale za jakou cenu. Darblin spočítal, že jich zbylo dvanáct, mnozí navíc krváceli z různě vážných ran.

U srubu stáli dva dřevorubci se zkrvavenými sekerami, kteří se bránili ve dveřích.

“Vezměte si koně”, pokynul jim Darblin, “a jeďte k mostu. K mostu a pryč”.

Muži se rozhlédli po hromadě mrtvol kolem. Zjevně došli k názoru, že na tomto místě nechtějí zůstat. Museli tu nechat své sny o lepším, svobodném životě, ale bylo to lepší, než tu nechat svůj život. Sbalili si pár cenností, vzali dva koně mrtvých vojáků a zmizeli na cestě.

Vojáci si zatím ovázali nejvážnější rány a hledali přeživší mezi ležícími. Mariily doráželi, ale nalezli i tři těžce zraněné druhy. Darblin věděl, že jim není pomoci, ale nemohl se odhodlat k vydání rozkazu. Náhle se však opět ozval bojový řev Mariilů.

“Na koně”, zařval Darblin a rozeběhl se ke svému oři, pasoucímu se opodál. Vojáci ho bez váhání následovali a za pár okamžiků už se skupina hnala zpět směrem k pevnosti. Všimli si, že z pralesa za nimi vybíhají divoši a pronásledují je, ale nemohli se vyrovnat rychlosti koní, takže zanedlouho zmizeli z dohledu.

Když Darblin projel branou pevnosti, hned viděl, že i zde došlo k boji. Viděl několik těl přikrytých dekami a vojáky starající se o raněné. Přes dvůr už k němu spěchal Bian Laco s ovázanou rukou zavěšenou na šátku.

“Asi před hodinou se vyvalili divoši z pralesa a vrhli se na pevnost”, oznámil.

“Kolik?”, zeptal se unaveně Darblin.

“Něco přes stovku”, odvětil Laco. “Vrhli se proti hradbám jako blázni. Ani jeden neutek. A bojovali, i když jim z těla koukalo pár šípů. Sakra, nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděl. Už pár let jich nikdy nepřišlo víc než pár desítek”. Laco nevěřícně kroutil hlavou.

“Nějaké zprávy?”.

“O But Praissovi nic. A ohně se šíří dost rychle”.

Darblin neměl sílu, aby vylezl na věž a přesvědčil se o rozsahu řádění domorodců. Svezl se z koně a usadil se na lavici. Nejraději by spal, ale teď musel jednat. Nad ním stáli Laco a trpaslík Darim. Cítil jejich pohled. Čekali na jeho rozkaz.

“Musíme pomoct civilistům”, vysoukal ze sebe nakonec. “Tady nemůžeme vyhrát, je jich příliš moc. Jediná možnost je bránit se na mostě, tam na nás nemůžou. A zajistit co nejvíc lidem odchod”.

Podíval se na své muže. Přikývli na souhlas.

“Trpaslíci vyrazí přímo k mostu a vytvoří tam obranu. Laco, ty si vezmi na starost doprovod uprchlíků, kteří se stáhli sem, a cestou zjistěte, zda někdo přežil v oblasti Verkova. Já si vezmu další muže a podívám se, co se stalo s Praissovou skupinou a jestli někdo přežil v jižních úvalech”.

Darblinovi muži se hnali po cestě. K mostu už jim mnoho nechybělo. Cestou prošli místy mnohých bojů. Někde se bránili místní usedlíci, na Sakurasově samotě pobili obránci na třicet divochů, než podlehli a jejich těla zůstala zohavena ležet na troskách jejich obydlí. Jinde udeřila na divochy vojenské hlídka a jasně se též daly sledovat stopy Praissovy skupiny, stopy lemované převážně černými mrtvými těly.

Místo posledního boje Buta Praisse a jeho mužů bylo na pasece v džungli. Uprostřed byla do země zabodnuta mariilská kopí, na kterých byly nabodnuty hlavy padlých vojáků. Kolem se válely desítky černých mrtvol, ale bylo to málo.

Darblin a jeho vojáci svedli několik bojů s Mariily, ale narazili jen na malé skupinky. Podařilo se také objevit několik živých osadníků, kteří dostali koně a přidali se k vojákům na cestě k mostu. K záchraně.

Když vojáci vjeli na dohled brány a mostu za ní, spatřili všude panující zmatek. Mnoho osadníků, včas varováno rychlými posly, se snažilo uniknout do bezpečí za most, ale vzali si na cestu také celý svůj majetek. Vozy se nyní tísnily u vjezdu na most i na něm a blokovaly cestu.

Darblin přejel k mostu, kde se Darim s Lacem snažili přechod poněkud zorganizovat, ale vypadalo to spíše na hádky s prchajícími osadníky.

“Tak co se tu děje?”, zařval Darblin netrpělivě.

“Pane, jednomu vozu na mostě prasklo kolo”, ohlásil Laco. “Další vozy zablokovaly cestu a nedá se téměř projít, ale nikdo se nechce hnout”.

“A Mariilové?”.

“Objevilo se jich tu zatim asi deset”, ukázal Darim na mrtvoly pohozené opodál.

“Pane”, přitočil se k Darblinovu koni jakýsi dobře oblečený muž. “Jste povinni chránit životy a majetek občanů království. Žádám vás, abyste zajistil bezpečný přechod vozů přes most...”.

“Ticho!”, zařval Darblin. “Poslouchejte”.

Všichni kolem zmlkli a náhle bylo i přes okolní hluk slyšet hrdelní válečné pokřiky. Darblin pohlédl k západu a viděl, že z chalup v dálce šlehají plameny.

“Shoďte vozy do řeky”, nařídil Lacovi.

“Ale to nemůžete...”, protestoval muž.

“Kdo se bude bránit, shoďte ho tam taky”, prohlásil neúprosně Darblin. “Uvolněte cestu uprchlíkům přes most. Ostatní se připraví k obraně”.

Mezi domy se začaly objevovat černé postavičky a rychle se blížily.

Darblin vytvořil mezi domky u mostu provizorní obranu, aby dal osadníkům dost času dostat se přes most. Na něm vypukla tlačenice. Přes snahu vojáků udržet pořádek došlo k hádkám a pranicím. Někteří lidé se snažili dostat na druhou stranu i svůj majetek, jiní ve snaze dostat se do bezpečí naopak odstrkávali káry z cesty a házeli překážky dolů do řeky. Tam skončilo i několik nebožáků, kteří měli tu smůlu a v tlačenici se dostali příliš na kraj, jiní byli ušlapáni.

Pak do vojenské linie narazili Mariilové a Darblin nemohl dění dále sledovat. Nalevo nesli nápor neighburgští trpaslíci, kteří byli mistry boje v sevřené obranné formaci. Napravo byl seřazen zbytek bojeschopných mužů. Došlo k ukrutné řeži, divoši stále nejevili žádné známky únavy a pohrdali smrtí. Snažili se jen skolit co nejvíc nepřátel.

První vlnu útoku vojáci odrazili, ale sami měli ztráty a padala na ně únava. Během chvíle oddechu viděl Darblin několik jezdců, kteří vyjeli z různých stran a projeli kolem vojáků do bezpečí. Z jihu se přihnala skupina čtyř zkrvavených vojáků doprovázející asi deset civilistů.

Před Darblinem zastavil voják na koni. Byl celý od krve, brnění měl na několika místech prohnuté a únavou sotva seděl na koni. Před sebou měl usazené dvě malé děti, kterým ještě nemohlo být ani deset let. Darblin zvedl zrak a jeho oči se setkaly s vyčerpaným pohledem Draga Balina. V jeho zraku nebylo ani památky po jeho obvyklém rozpustilém veselí.

Důstojník zasalutoval na pozdrav. “Náš oddíl byl zničen U Skriberova mlejna. Několik osadníků tam ještě bojovalo”.

“Nějaká naděje, že se sem dostanou?”, zeptal se Darblin.

Drag smutně zavrtěl hlavou. “Ne, pane. Když jsem odjížděl, zůstávalo pět mužů a tři ženy, ale neměli žádné koně. Chtěli jen jedno”, jeho pohled sjel k dětem.

Darblin pochopil a smutně pokýval hlavou. “Dovez je za most”.

Pak se velitel rozhlédl. Dav u mostu řídl, nicméně s hurónským řevem se blížili další divoši. “Připravit k obraně”, vykřikl Darblin a zdvihl meč, aby vojáci viděli, že on připraven je.

Další útok Mariilů byl zničující. Zdálo se, že samotná džungle ožila černými těly. Zuřivých útočníků neubývalo a rychle začali vojáky zatlačovat.

“Zpátky, ústup k mostu”, křičel Darblin, snažící se udržet pořádek. To však bylo marné a linie byla proražena. Jen díky trpaslíkům, kteří pod Darimovým vedením spořádaně ustoupili a postavili se jako živá hradba ke vstupu na most, nedošlo k většímu krveprolití mezi civilisty zoufale se snažícími procpat se na druhou stranu.

Darblin byl však s několika muži odříznut. Sekal kolem sebe a snažil se probít ke svým, ale síly ho opouštěly. Vojáků kolem něj rychle ubývalo, mizeli pod černými těly divochů.

Darblin viděl, že těch několik sáhů k mostu je pro něj nepřekonatelných. Přesto sekal jako šílený, odmítaje se vzdát. Spatřil před sebou zuřivou tvář útočícího divocha a zasekl mu meč hluboko do lebky. Ten se však zaklínil o kost a nechtěl ven. Rána do hlavy srazila Darblina na zem, kde se na něj vrhla těla divochů a okamžitě mu znemožnila pohyb. Cítil blízkost smrti.

Přes šílený bojový řev Mariilů náhle zazněla velitelská slova. Darblin jim nerozuměl, ale ucítil, že chování divochů se změnilo. Náhle se ho přestali snažit zabít. Uchopilo ho několik rukou a postavilo ho na nohy.

Darblin se v rychlosti rozhlédl. Trpaslíci už byli zatlačeni na most a před tlakem Mariilů pomalu ustupovali. Divoši se však začali stahovat a shromáždili se na okraji mostu, kde začali křepčit a pokřikovat něco nesrozumitelného směrem k vojákům království.

Pak velitel pohlédl před sebe. Mezi divochy prošla podivná postava, které všichni uctivě uhýbali z cesty. Vypadala ještě divočeji než válečníci kolem, jakoby snad byla něčím mezi člověkem, zvířetem a stromem. Aura moci kolem ní však byla přímo hmatatelná.

Vesminzawa stanul před Darblinem, kterého pevně držely ruce jeho válečníků ochotných ho na jediný rozkaz rozsekat na kousky. Šaman však poznal sílu ducha nepřátelského velitele. Jeho rozhodnutí zachránilo mnoho bílých lidí. Šaman dobře věděl, že nikoli dav, ale jednotlivci určují osud světa. A podávají svědectví.

Vesminzawa pohlédl Darblinovi přímo do očí a prsty levé ruky se dotkl jeho hrudního krunýře. Darblin cítil spalující pohled, vidící až do hlubin duše, a zároveň pocítil žár, jakoby se jeho brnění rozžhavovalo v kovářské výhni. Po chvíli šaman ruku odtáhl a zčernalé brnění spadlo na zem. Pod Darblinem se podlomila kolena, ale divoši ho drželi pevně.

Pak Vesminzawa promluvil, tentokrát obecnou řečí, byť silně zkomolenou: “Toto naše země. Jdi a podívej se. A pak vyprávěj pro váš náčelník”. Pak natáhl ruku a přiložil jeden prst Darblinovi na tvář, kde načrtl jakési znamení. Darblin ucítil žár, jakoby ho cejchovali žhavým železem.

Šaman pak ustoupil a vykřikl několik příkazů. Paže divochů popadly Darblina a odtáhly ho k mostu. Na okraji ho pustily a postrčily na most. Darblin se otočil a ještě jednou pohlédl do šamanových očí.

“Jdi. Jdi a nevracej. Nikdy”, zaskřehotal na něj Vesminzawa.

Darblin poslechl, vyrazil belhavou chůzí přes most, na jehož druhém konci stál zbytek jeho vojáků v čele s Darimem, připravených postavit se útoku Mariilů. Darblin k nim došel a beze slova kývl na trpaslíka. Ten si ho zkoumavě prohlédl, ale neřekl nic. Vyčerpaný Darblin se opřel o zábradlí a zadíval se na druhou stranu mostu, na zemi, kterou měl bránit.

Vesminzawa došel před most, kde se zkříženýma nohama usedl. Mariilové se v posvátné úctě rozestoupili. Šaman zdvihl hlavu, jakoby se díval k nebesům, a začal recitovat slova, kterým ani okolostojící bojovníci nerozuměli. Vesminzawa cítil, jak kolem něj proudí síla pralesa, a nechal ji vstoupit do sebe. Nechal ji prostoupit svou vlastní duší. A pak svou duši vypustil ven, spojil ji s duší pralesa. Ucítil, jak prales znovu získává svou sílu, jak se jeho rány hojí, zatímco čas letěl kolem něj neuvěřitelným tempem.

Darblin sledoval šamana, k němuž byly obráceny rovněž oči všech vojáků bránících most. Dlouho se nedělo nic. Přesto se jejich pohledy nemohly odtrhnout od osamocené postavy. Darblinovi se zdálo, jakoby kolem něj opalizovala jakási aura, ale nemohl říci, proč si to myslí.

A pak se to stalo. Nejprve pomalu, ale pak stále rychleji se začaly ze svahu vynořovat kořeny, a postupně omotávaly bytelný kamenný most, jako chapadla nějaké nestvůrné bytosti. Kořeny dosáhly zhruba dvou třetin mostu, když se jejich postup zastavil. Pak se ozvalo temné dunění a praskání. Napětí kolem bylo téměř hmatatelné. Nejprve se z mostu uvolnil kámen a zřítil se dolů do hlubiny, kde s hlasitým žblunknutím dopadl do řeky. O chvíli později odpadl další, a pak další. A náhle s obrovským rachotem mohutný most praskl a sesul se do propasti vyhloubené řekou.

Vojáci ustoupili, vystrašeni mocí, kterou před sebou právě spatřili. Většina stále nemohla uvěřit vlastním očím a nevěřícně hleděla do hlubiny, kde si Braha klestila cestu přes nové překážky. Darblin se podíval na druhou stranu údolí. Viděl, že přestože šaman seděl před chvílí na volném prostranství, nyní ho obklopovaly nízké výhonky nových stromů a křovin. Prales si začal brát nazpět, co mu lidé chtěli vzít.

Darblin sledoval, jak šaman vstal a zadíval se přes řeku. Jejich oči se znovu setkaly. Pak se divoch otočil a zmizel v pralese, a spolu s ním i všichni mariilští bojovníci. Náhle byl druhý břeh prázdný a pustý.

Darblin přesto stále pozoroval zemi, z níž právě zázrakem unikl, jakoby ještě na něco čekal. Po chvíli k němu přistoupil Darim.

“Je čas jít”, prohlásil trpaslík mírně.

Darblin kývl a vydal se na cestu do vnitrozemí. Už se neohlédl.