Krev a dým
XVII. Okulus - trubky kus
Klabzej Myšilov


Divadelní hra pro dva herce. Sestává se ze dvou obrazů.

Osoby:
Hyen Hábit
elf učeného zjevu, oblečen v domácké roucho, přes prsa zavěšený soudek na víno
Pošťák
ouředník, oblečen v nebohaté ouřední roucho, přes rameno torba na dokumenty

Základní rekvizity:
Hadrník
slaměný strašák v hadrech, tělo ušité z prostěradel a pytloviny, hlava tvaru obřího kedlubnu, nos ze sušené kukuřice, ústa protažena do šklebu, oči hnědé
Racek
kašírovaný s rozepjatými křídly
Okulus
objemný kus trubky
Dvoukolák
pošťákova kárka s ojí uzpůsobená pro lidský potah
Mociplášť
obnošené elfské roucho pošité plameny

(Ostatní rekvizity rozepsány v popisu závěrečného obrazu)

Obraz první - dramatický
Rozevře se opona. Je vidět planinu, uprostřed v zadní části jeviště se tyčí křivá věž s plochou střechou. V levé části střechy stojí slaměný strašák v hadrech. Je slyšet slabý hukot příboje - divák tuší, že věž stojí na útesu nad mořem. Po celé délce jeviště se ve výšce táhne tenká struna, na které je zavěšen kašírovaný racek s rozepjatými křídly. Kulisák jej ovládá dlouhým provázkem. Kulisákem tažený pták letí zprava doleva. Když spatří strašáka, poplašeně zaskřehotá a letí dál. Na střeše věže se otevře dřevěný poklop, z nějž se vrávoravě vynoří Hyen Hábit. Otřese se zimou, pořádně se zahalí do pláště a dýchá si na zkřehlé dlaně.

HÁBIT (dýchá si na zkřehlé dlaně)

To je ale skuňčí zima
že by elfa nevyhnal
co dím, elfa, ani zvíře
ani švába, co spí v díře
a to vůbec nemluvím
o učenci, jenž tu dlí
jenž tu věrně slouží vědě -
pilně louská svazky šedé
ano, šedé, šedé prachem
...jak opojen jsem jejich pachem -
a jenž v své věži hrdě plove
krajinami vědy nové
již zde kámen po kamenu
staví jako pilíř, stěnu
aby silna mohla nésti
břemene všech pavěd lestí
všech theorií, hypothesí
všech scestných bludů, které vězí
v kruzích vědy zakotveny
tak pevně, že jen těžko se mi
podaří je vyvrátit
A právě proto hledám klid
pro svou práci v osamění
vždyť kolkolem tu nikdo není
stačí se jen podívat...

(rozhlíží se nešťastně kolem sebe)

...hle, pustina, snad akorát
tam zpustlý hřbitov, támhle ruina -
kde jistý vědec bahna bujná
zkoumal, loučil, extražil
však prý své blízké otrávil
a pod tíhou zločinu
v alkoholu spočinul
a odešel, už tady není -
a co to támhle zuby cení?
Hospoda, však dnes už pouze
pro myši, jež podhrabou se
pod oken, dveří bedněním
Je zavřeno a zdá se mi
že není, kdo by nalil číš
Sníš jen to, co ulovíš
a vypiješ, co zkvasíš v sudě
ať ocet nebo víno chudé
Zde v Hladichvostech lidí není
A ti co byli? Vybydlení
...snad starý předák, předák Hlína
jenž stejně jak já ruce spíná
by štědří byli bohové
Co lze víc dělat? Mnoho ne...
Vždyť sotvaco on dovede
Jsme jediní dva sousedé
snad kromě tebe, kamaráde...

(zahledí se strašákovi vroucně do očí)

Sám ušil jsem tě z prostěradel
a starých pytlů od pšenice
tvůj nos je uschlá kukuřice
tvá hlava obří kedluben
Jsem vcelku zručný, dodám jen
že v očních jamkách hnědé šišky
toť ztvrdlé koňské kobližky
a ústa tvoje, ty můj kluku
já vydlabal jsem v tvaru luku
jenž otvírá se směrem k bradě
což značí, že jsi zlobně laděn
ne však, že se zlobíš na mě
K sobě jsem tě ladil kladně
ale k ptákům, co tu krouží
a svým trusem věž mou souží
k těm jsi hněvný, záští mořen
Hadrníku, taks byl stvořen

(Hábit si mimoděk všimne na podlaze ptačího trusu, tedy rozzlobeně)

Fuj... chvíli, chlape, jen tě chválím
a už tě vzteky málem pálím
jak se pálí Fousalíci -
rituálně na hranici
víš kde... přeci v Bimbamdólu
Jsi hnusný panák plný molů
a já tě vůbec nemám rád
Jsem vědec, proč mám čuchat smrad
z opeřenců kadění
Ty, Hadrníku, zdá se mi
že tvé tresty nějak šidím
Za ty lejna, co tu vidím
za ty drzé ptačí hleny
já nezůstanu k tobě němý
a když mi nechceš plašit racky
urazím ti holí pracky...
Ne, neurazím, nemám hůl
však nemysli si, nejsem vůl
Jsem učenec a sloužím vědě...

(je vyrušen vrzavým zvukem a pohlédne do hlediště)

Hle, co to vidím, kdo to jede?
Jakýs povoz, jakýs vůz
to bude můj okulus
Než pošťáka věž přiláká
zapálím si čvaňháka

(Na jeviště přijíždí nekrytý dvoukolák, tažený pošťákem, na káře leží dlouhá roura. Pošťák se rozhlíží po okolních ruinách a ustrašeně sesedá. Tluče na zeď křivé věže. Stále se vystrašeně rozhlíží)

POŠŤÁK (rozhlíží se)

Jste doma, pane, hola, hola?
Mě bolí zadek, vůz zas kola
a rádi bychom kvapem pryč!
Ej, dům je pustý, tasím bič
a proklestím si cestu zpátky
V té adrese jsou jisté zmatky:
Hladichvosty, Hábit Hyen -
a zde jen ruiny, vítr vyje
to místo čpí číms ponurým
Už z dálky jsem si dávno všim
že těžko v téhle křivé věži
dalo by se vůbec přežít
vždyť nemá dveří, oken, škvír
tam nepřežil by ani štír
...až na ty blbé racky

(V tu chvíli přeletí racek, zachechtá se, utrousí a letí dál.)

HÁBIT (znovu se vztyčí a spílá strašákovi)

Máš u mě dvě facky!

POŠŤÁK (radostně)

Co to slyším, co to vidím?
Přec tu kdosi zůstal živý
Někdo vás tam, pane, bije?

HÁBIT (omluvně)

Aj, Hadrník mi krev zas pije
Racky, lenoch, neplaší
a oni mi sem zanáší
čmelíky a ptačí trusy
Ptákance se elfům hnusí -
to vám musím předeslat
- jinak mám však ptáky rád
Když jsem býval malinký
miloval jsem slavíky
i ten jejich milý křik -
každý elf či Fousalík
musil toho ptáčka ctíti
sic by dostal kruté bití
byl by samé jelito
Tak už je to zažito -
slavíci jsou radostí
bimbamdólské státnosti

POŠŤÁK (uklidněně)

Jste Hábit, pane, Hábit Hyen?
Ten, který v Hladichvostech žije
kdepak to mám... čé-pé tři?
A nebo vám to nepatří?!
Jsemť z poštovního ouřadu...
pan Hábit přišel na řadu
a mám tu pro něj jedno psaní
...kdeže psaní, ani zdání -
zde i balík ztvární blechu -
celou rouru, trubku z plechu
a na ní nápis: Neklopit!
Možná jde o hloupý vtip
Můj však úřad nemá vinu
příkaz jasný: Kulatinu
s dírou uvnitř přivézt sem,
předat, stvrdit podpisem
že doručena byla řádně
a tím to pro mě všechno vadne
nebo hasne, chcete-li
Jsem unavený, příteli
Pane, ptám se na Hyena
jemuž má být doručena
tahle obří dutá tyč
je snad doma nebo pryč?

(Zvuk příboje sílí. Oba dva zvyšují hlas)

HÁBIT (spíná ruce a křičí)

To se mi snad jenom zdá
Hyen Hábit jsem přec já
Cožpak vy mě nepoznáte?
Vlídný úsměv, vlásky zlaté
zdravý smysl pro humor
takový jsem zkrátka tvor
když pominu svá další plus…
Vezete můj okulus?

POŠŤÁK (přikládá si dlaň k uchu a udiveně křičí)

Ves je temnou oku lůz?
Pán je básník, aspoň tuším…
Hodnotit mi nepřísluší
i když, zdá se, tahle víska
po opravách že si stýská
Z Hladichvost mě jímá hrůza
a to nejsem vůbec lůza
Jsemť z poštovního ouřadu…

HÁBIT (zjevně nerozumí, podezřívavě)

Že jste přijel z mokřadu?
Cožpak je to moje vina?
To mě vůbec nedojímá
a dojme mě asi stěží
O co vám to vlastně běží?!
Almužničky nedávám!
Zatímco si zavdávám
a potahuji z čvaňháka
čekám tady pošťáka…

POŠŤÁK (nechápavě)

Co to ten chlap huláká?!
On si snad dal panáka
co to dím, spíš láhev rumu
slova jeho mizí v šumu
zběsilého příboje…
A kdo jsem já!? A co to je!?
Máte mne za neřáda?
Já jsem přec pošťák, ouřada…
zde na voze je vaše trubka…

(Zvuk příboje opět slábne)

HÁBIT (uklidněně)

Tak jste ten pošťák!, moje hrubka
že na tu dálku nedoslýchám
Mám rýmu z věže, proto kýchám
a navíc dneska příboj zuří
Vy jste mi však oko kuří
zašlápl svým sdělením
že převázaná řemením
tam na voze je pouhá trubka…
To je jak by panně říkal čubka!
Vysvětlím vám proto kuse
jak pracuje se s okulusem
Věnujte mi chvíli…

POŠŤÁK (odevzdaně)

Ten chlap je nad mé síly -
Tak né trubka, dlouhá roura…

HÁBIT

To je jak by panně říkal coura!

POŠŤÁK

Dobře tedy, dutá tyč…

HÁBIT

…že si na vás vezmu bič!?

POŠŤÁK (odměřeně)

Co vás hněte? Co vás souží?
S balíkem se sotva ploužím
abych dostál povinnosti
a zatím vaše kletby, zlosti
lání musím poslouchat
Mám toho tak akorát!
Buď si tu věc převezmete
a na lejstro se upíšete
nebo, medle, jedu pryč!

HÁBIT (rozčileně)

Hadrníku, podej bič!
Ten chlápek je snad věru blázen
že bych k němu slezl na zem?…
I když vskutku chce se mi
nejdu… jsem přec šlechtěný
Vznešeného rodu

POŠŤÁK (odsekne)

Sejděte z těch schodů
A vemte si tu hloupou věc!

HÁBIT (vybuchne a pohlédne na Hadrníka)

Toť vskutku mrzký pitomec!
Dím, není zbytí, Hadrníku
za opasek schovám dýku
a ty mi podej Mociplášť
Víš, lidským světem zloba, zášť
vládne na každičkém kroku
S ní setkávám se drahně roků
co odešel jsem z Bimbamdólu
Hned za tím mužem sejdu dolů
Když zjistím, že mi lže ten pán
pak zmlátím ho a pochovám
zahrabu ho pod topolem
s povozem i s každým kolem
které má ten jeho vůz
Ač na voze zřím okulus
přesto není všechno zřejmé:
Sejdu dolů, on mě sejme
a vydrancuje moji věž
Jak rozeznati pravdu, lež
či zabijáka od pošťáka?
Srdce mé mě dolů láká
a mozek šeptá: ‚Hyene
zchlaď své tužby plamenné!‘
Jat zvědavostí cítím strach
jenž mě svírá v útrobách…

(krátká dramatická pauza)

Když tápu, hledám řešení
vždy, Hadrníku, zcepeníš
Že tě bouchnu pěstí?!

POŠŤÁK (znovu odsekne)

Ráčil by pán slézti?
Už mi nohy dřevění…

HÁBIT (zatímco si obléká Mociplášť, promlouvá prosebně, leč výhružně)

Hadrníku… řešení?!
Chceš, abych se na tě katil?
Málo jsem tě, klacku, mlátil
smolnou loučí pálil nohy
Z vděčnosti jseš ku mně strohý
škleby hubou tvaru luku
splácíš dluhy, hloupý kluku
Sešlu na tě blesky…

POŠŤÁK (rezignovaně mávne rukou a otáčí se k hledišti)

Mějte se tu hezky
obracím a hajdy domů
Stěží uvěřit lze tomu
že by mne chlap z věže stih
a převzal těžkou rouru dřív
než mě obzor šerem schvátí
Sám sobě švihnu do opratí
Na tohle je věru krátký

HÁBIT (vzrušeně)

Okulus je vezen zpátky!
Úkol zhola nadlidský
hravě zvládnu magicky
Před zmateným zrakem muže
jenž mi balík zůstal dlužen
Objevím se, vyřknu-li
zaklínací formuli:
Volá, volá, hyjén, volá

(Hábit, zavěšen na laně, je kulisáky pomalu spouštěn k zemi v iluzi magického letu)

POŠŤÁK (vyrazí, ale vzápětí se strašně vyděsí Hábita)

Hejbněte se, bídná kola…
…Dobré se mnou a zlé pryč!
Vezměte si vůz i tyč
jen mě, prosím, nemordujte…

HÁBIT (mateřsky)

Neděste se, vozko, stůjte
Já jsem Hábit, Hábit Hyen
ten, co v této věži žije
žádná hrůzná zrůda z blat
S každým jsem hned kamarád

POŠŤÁK (stále vyděšeně)

…byl jste tam a teď jste tu…

HÁBIT (uklidňujícím hlasem, učeně)

…Dobře - pár slov o letu:
Nemá peří vše, co plove
vzduchem, stejně tak neklove
všechno, co se letem snáší
k zemi, nevím co vás plaší
Let je zkrátka umění
jehož znalost pramení
ze studia starých svazků
Pak odpověď znát na otázku
zda má vědec dosti v hlavě
a nemyslím tím pití právě
rum, či jiné lomcováky
když říkám v hlavě, míním magy
to jsem vám chtěl ozřejmit

POŠŤÁK (klidněji, upřímně)

A já chci mít už od vás klid
Jsemť z poštovního ouřadu…

HÁBIT (obrací se k hledišti)

…V jednom jistém pořadu
při jarmareční slavnosti
jež ku oslavám státnosti
tam v Bimbamdólu každým rokem
jest konána, já jedním okem
když pod stromem jsem dřepěl v parku
a svačil věnec polopárků
jsem pozoroval óbrmana
jak k davu volal slova známá:
‚Přistupte, jen pojďte blíže
k pokoření zemské tíže
dojde před vašimi zraky
umělec náš předčí ptáky
Z věže od soudního dvora
slétne, krátce zavrávorá
přistane a bude celý
To jste ještě neviděli!‘
Dav zašuměl, zřel na kejklíře
jak se sápe do vikýře
Nejvyšší z tamějších doškových střech
Dav ztichl, i mně se zatajil dech
a o zbytek příběhu dělit se netřeba
I když rád dělím se s pocestným o chleba
zážitek z jarmarku byl dosti otřesný

POŠŤÁK (znechuceně)

…Chleba mi netřeba, vždyť nejsem pocestný
Předám vám trubici, pokud ji chcete
na lejstro převzetí podepíšete
a tím je náš dialog najisto skončený
Měl byste pochopit, když jste tak učený
skončený znamená, že pro mne hasne

HÁBIT (kroutí hlavou, se zápalem hovoří k hledišti)

Vidím, že pánovi není vše jasné…
Vysvětlím vám proto kuse
jak pracuje se s okulusem
v příkladu užiji vědecké pojmy:
Tělo je děleno v tubus a stojny
Stojny jsou trnože z poctivé oceli
které se sbíhají k středové hřídeli
na jejímž čepu dlí otočné lože
do lůžka samotný tubus jest vložen
v oblasti těžiště, které je garancí
že všech sil působky v jisté jsou balanci
Odborně řečeno: tubus je ve váze

POŠŤÁK (strká Hábitovi pod nos lejstro a olůvko)

Jakožto listonoš s kdekým jsem vycházel
s vámi však vyjíti lze mi jen ztuha
Tu máte pergamen, tady je tuha
v kolonce ‚Převzato:‘ vložte svůj autogram

HÁBIT (pyšně)

Přáním jsem potěšen - rád vám svůj podpis dám
zřím, že jsem autorem široce čteným
Přestože získal jsem všeliké ceny
od obce vědecké, vždycky mne dojme
když laická veřejnost vstřebá a pojme
Myšlénky, kterých jsou mé statě syty
jimiž zde s pavědou vedu boj lítý
a rozžínám v temnotách lampičky poznání
Děkuji, příteli, píši vám vyznání:
‚Věrnému čtenáři věnuje Hyen H.‘
H. značí Hábit, jak jistě každý zná

POŠŤÁK (nesouhlasně vrtí hlavou)

‚Věrnému čtenáři věnuje‘ škrtněte
‚Hyen‘ je v pořádku, ‚H.‘ ještě rozveďte
aby list dosáhl ouřední platnosti

HÁBIT (uraženě)

Vy jste mi puntíčkář, ouřada od kosti
Škrtám své vyznání, vpisuji příjmení
jak známo, příjmení jména je koření
kořením Hyena tudíž je Hábit

POŠŤÁK (pomalu, ponuře, pohřebně)

Občas jsou momenty, kdy toužím zabít
Naštěstí přes nervy nebývám labilní
pravda, že poštou si občané senilní
zřídkakdy nechají posílat z ocele
trubice nevšední, mráz mi jde po těle
když jenom pomyslím, že by se, vašnosti,
stávalo takové konání daností
Leč dosti chmur, čmárání škaredých vizí
balík zde odkládám, nadobro mizím
Za učenou přednášku děkuji vřele…

HÁBIT (učeně, s viditelným zaujetím)

Z hlediska výkladu není to celé
Naváži vědecky tam, kde jsme přestali:
Tubus je ve váze, takže se nesvalí
jelikož pevně jest usazen v loži
Teď jsem však, příteli, teprve ožil
Tubus je základním kamenem přístroje
jak vidno, s důmyslem, umně je sestrojen
Navenek vypadá jak prostá roura
kolkolem lesklý plášť, uprostřed ďoura
když se však juknete skrzeva hledí
soustava zrcadel uvnitř tam sedí
soustava zrcadel z leštěných plíšků
Těmito hejblaty nastavím výšku
zaměřím, šroubem pak záměr ten fixuji
řečeno vědecky sklon zaaretuji
čímž přístroj připraven k bádavé fázi
Však výklad neúpln, dva malé kazy -
jedním je projekce, druhým je zvětšení
Ve vašem pohledu zřím čisté zděšení
na malém ekzámplu vysvětlím procesy:
Žhne malá hvězdička někde nad nebesy
její lesk nicotný snáší se ku zemi
až skorem zaniká, kde ční namířený
okulu lačný chřtán
do něj lesk polapán
zvětšen jest čočkami z ryzího křišťálu
neb krystaly broušené do tvaru oválu
stanou se čočkami, okulu brejlemi
Hvězdný lesk zesílen, krystaly zmocněný
tažen jest tubusem, odrážen zrcadly
vzhůru však nohama, stranově přepadlý
jak střela kalená letí vstříc hledí
Co hlupci nechápou, moudří už vědí
Na konci tubusu, duté to nádoby
prosviští čočkami, nabyde podoby
věrné, jíž nabýval v počátku přenosu
neboli transferu, lesk vržen v úkosu
oproti plátnu, jež napnuto v rámu
je černé jak saze, když zapálíš slámu
Lesku zde vmetení říká se projekce
hvězda je zvětšena na plátnu umělce
jemuž se odborně přezdívá okulus

POŠŤÁK (hystericky)

To co tu melete, to už je vážně hnus
nač je mi poslouchat bláznivé historky
Domů chci, za ženou, nalít si cikorky
s dětmi se k večeři podělit o chleba
Žvanit tu o rourách s vámi mi netřeba
dejte mi pokoje, nechte mě být!

HÁBIT (uraženě, nasupeně)

Nikdo vás nedrží, můžete jít…

(Obrací se k hledišti, pošťák zatím odjíždí i s vozíkem z jeviště. Okulus leží na zemi)
Tak drzého holomka sotva by pohledal
jeden tu rozdává, div by se nepředal
on pak na školení ještě si hubuje
Co zplozeno ve slujích, vrací se do sluje
Ej, darmo učit pošťáka
zapálím si čvaňháka…

(láskyplně se zahledí k okulu)

Tak to vidíš, Okuluse
ať se snažíš v jednom kuse
ať se ždímáš sebevíc
můžeš křičet z plných plic
a přece lidi nepoučíš
Tys však moudrý, jistě tušíš
jak je plytké lidské plémě
Okuluse, pojď sem ke mně
pohoupám tě ve svých dlaních
již se těším, nemám stání
až tě, hochu, přinýtuji
nýty z mědi, jež rozkuji
kladivem, dám dvě tři rány
stát budeš jak přikovaný
na vrcholku tamté věže
Ochoz ten jest ostře střežen
mým chasníkem Hadrníkem
přístup chráněn pevným víkem
a navíc stavba nemá dveří
Musil by mít zloděj peří
nebo mým být obrazem
či být jištěn provazem
Však kdo by mu jej shůry shodil
zde by žádný nepochodil
kdyby nebyl kým jsem já
Věž je vskutku poctivá
a na střeše, věz, bez řečí,
jednou provždy v bezpečí
Okuluse, budeš dlít…

(opět promlouvá k hledišti a přemýšlivě přechází po jevišti)

Však teď se musím soustředit
a připravit si řešení
Jak vidno, žádné lešení
či kladky, zdviže kol mé věže
vidět není, žádné dveře
ani rámy okenní
žebřík, ve zdech žbrlení
což jen obranný má účel
Každý jiný teď by skučel
lál by plánům stavitele
Já v opaku vítám vřele
jak je objekt vystavěn
Přes překážky za pár směn
přemístím se s okulusem
v mžiku oka, takřka šusem
odsud rovnou k Hadrníku
Ne nadarmo kouzelníků
z malých vísek v okolí
ač se skromnou nevolí
byl jsem zvolen předsedou
Vždyť znám, co kouzla dovedou
když zkoumal jsem je křížem krážem
Není divu, že jsem vážen
veřejností odbornou
a přesto tvář mám pokornou
Ač jsem si vědom vlastní ceny
nejsem zhola namyšlený
v tom tkví ryzost osobnosti
Leč rozum praví: ‚Mlčiž, dosti…‘
Dosti mi o vlastní osobě vyprávět
příběh je skončený, na závěr jen pár vět
které, jsa pointou, moudrost by předaly
myšlénku, poselství, slova jež odhalí
pravdu v své prvotní, nejprostší nahotě:
Postavit před soudce, předhodit porotě
ptáka, co chechtá se namísto zpěvu
jenž v ptáků obilí zosobní plevu
Neštěstí pokroku, ti bílí rackové
většího humusu po nebi neplove
většího odpadu shůry zem nemoří
Chodil jsem po zemi, plavil se po moři
leč nikde jsem nespatřil takého tvora
který by výkaly sužoval shora
co jiní stvořili úmornou prací
Jeden pták utrousí, druhý se vrací
ptákanec cílený usírá divoce
třetí už krouží, zlobně se chechoce
by řití cíl trusu dopadu zaměřil
Kdo to kdy neviděl, sotva by uvěřil
Racků zlé síření krve mi pije
Popíši, jak by to řešili Chlié
kdyby zde nad krajem nabyli vlády
Jak známo k problému stavět se zády
od věků věkoucích Chliím je cizí
Pro příklad uvedu jednu z mých vizí:
Nejprve racek jest prohlášen za psance
včetně svých příbuzných, každého zastánce
který by vzdoroval, dál nutno především
zostudit rebela přízviskem hanlivým -
stejně jak trpaslík zován jest Fousalík
taktéž i pro ptáka vymyslit hnusný křik -
letmo mě napadá Usíral, Kadivec…
a jak se nad ptákem zavírá zlobná klec
pomstu lze završit v následném kroku:
Usíral, zbaven práv, oněmí v šoku
civí, jak lidé se v sraziště houfují
dechovka vyhrává a bubny bubnují
vývěsky jásají: ‚Pití je zdarma
plus párky hobití‘, komise kárná
do stolců usedá, tu Mistr Palivec
přichází, vede jej červený koberec
co slouhové pokladli, a rudý běhoun pak
končí, kde hranice tyčí se do oblak
Tam Mistr ustrne, prohlédne vatru -
utichnou zástupy sester a bratrů
zmlkne i kapela… Mistr se dívá
nad prací tesařů uznale kývá
Spokojen, pokyne borovou fagulí
komise povstává, dle platných regulí
obřadně zahájí Plamenné svátky
Usíral naložen v poněkud vratký
a rezavý dvoukolák, tažený spřežením
dvou tuctů kapounů, vezen je srocením
davu, jenž zšikován v uličku pohany
častuje Kadivce kamením, fackami
Kárka po třikráte objede hranici
Usíral pochopy stržen a na špici
hranice v železech řetězem přikován
Opodál Palivec, plamenný mistr, an
faguli zažehl magickou formulí
zarazí pochodeň do vatry, neřku-li
v posvátnou hranici Plamenné zloby
a zatímco škvaří se pařáty, droby
tkáně a perutě v spečenou hroudu
slyšet je poselství Svatého soudu:
‚Vinen jest Usíral, odsouzen k smrti
napřesrok dalšího plameny zhatí
ve jménu tradice ať oheň sálá
v den, jenž se nazývá Dnem Usírala…‘

(dramatická pauza)

Takhle to vidím já v jedné z mých vizí
ačkoli násilí bývá mi cizí
přesto se ztotožním s případným zvykem
dík němuž rackové přestanou křikem
či kaděním ostouzet vezdejší kraje
a na účet kterého prostý lid, maje
trochu té radosti a zdarma pití
nebude láteřit, s pány se bíti
Ej, moudří to mužové, tihleti Chlié
pod jejich vedením lépe se žije
tak nějak ryzeji na křídlech svobody
Ó, jak jsou vyspělé proelfské národy
které pod praporem učení Chlií
vstříc časům hojnosti kráčí a plijí
po těch, co zůstaly daleko vzadu
ve špíně, v marastu, v bídě a hladu
Takovým po právu není už pomoci…

(Hábit se znovu zastavuje u okulu a promlouvá klidněji)

Však dosti lamentů, den šírá do noci
a na skvostném tubusu perlí se krůpěje
rosy, jež pokradmu než se kdo naděje
zaseje do kovu zárodky koroze
Až okulus připevním v patřičné poloze
důstojné pro jednu z nejdražších trofejí
klůckem jej vycídím máčeným v oleji
Každý den budu jej cíditi jak oře
hrdě tam na věži bude stát ztopořen
chráněn před korozí mastnotou těla
vystrčen k obloze jak hlaveň děla
a tam já, učenec, skrz jeho hledí
započnu bádati, jak mnozí vědí,
toulat se po hvězdách, po hvězdném prachu
poznatky popíši do almanachu
který jest vydáván vědeckou obcí
Mám cíl, kterým směřuji, dobře vím, co chci

(Hábit ve středu jeviště obřadně promlouvá k hledišti)

Chci položit život svůj na oltář vědy
Chci prací svou vstoupiti do dějin, tedy
sepsati hromadu odborných svazků
Chci moudrostí košatět jak těsto z kvásku
a státi se velmistrem nad mistry všemi
Chci pozvednout z nesnází svou rodnou zemi
by slavičí zpěv zněl zas svobodně, mile
Chci nechati omítnout svoji věž bíle
by nečněla ku očím poutníka ponuře
Chci snažením vzdorovat své líné nátuře
a nebýt tak vznětlivý, když slova lživá
říkají, že má věž obludná, křivá
jak seschlý prst stařeny trčí nad útesy
Chci překřtít ten skvostný dům, odít do noblesy
honosným pláštíkem elfského jména
Tak od této hodiny věž drahocenná
nechť zována po věky jest Minas Hábit
A na to se, příteli, musíme napít…

(Otevírá soudek, kyne k okulu a notně si přihýbá. Potom se obrací se znovu k hledišti)

…ne, že bych pohříchu holdoval kořale
po nocích z hospody klopýtal ožrale
opilství pro elfy nebývá vlastní
leč když slyším o vínu, doslova básním
a básním, když zlehýnka vínem jsem ovíněn
Mok ten jest hřejivý jak náruč vilných žen
pro mozek učence božským je vnuknutím
smysly jsou zjitřeny, učenec pádem tím
přetíná v myšlénkách hranice možností
Víno je symbolem poznání, hojnosti
Ej, kdybych byl dvojčetem sám sobě nadvakrát
chtěl bych být vinařem a víno lisovat
kvasil bych odrůdy vzácné i jabčáky
pro znalce dobrých vín, vesnické chudáky
měšťanům vína bych mixoval v nádobě
Však kdeže, dnes samotný v jediné osobě
vědcem jsem, proto mám vědecké touhy
Chci život zde prožíti sytý a dlouhý
leč pro dnešek, myslím si, bohatě postačí
když tento okulus magicky vytlačím
na místo k tomuto účelu určené
pak psychicky vyřízen z transferu břemene
prohlásím dnešní den nadobro skončeným
A ještě než zavrtám oudy své do peřin
ve spacím úboru, v Hábitu Noci
neboť přes den jsem oblečen do Pláště Moci…

(významně hledí do publika, dramatická pauza)

…připravím flakóny s vonnými oleji
na ohni magickém vodu si ohřeji
a přihodím tři hrsti koupací soli
neb sůl hraje pro koupel zásadní roli
V krátkosti řečeno: sůl vodu změkčí
po ní je pokožka voňavá, hebčí
a když potom vhnětu si do kůže oleje
příjemný pocit mě prostoupí, prohřeje
V lázni si obvykle dost dlouho hovím
a poté, co vylezu, jsem jako nový
To se pak ve spánku nádherně plove
po širých končinách krajiny snové
to se pak ve spánku nádherně dříme
Mám prostě nutkání jasné a přímé:
Vlezu si do kádě a v horké lázni
ponořen v bublinách začnu si básnit
a verše kvalitní možná i zvěčním
ve sbírce autorské, zatímco řečním
bych řečněním zachytil myšlénky prchavé
čím více slov, tím víc mi myšlének uplave
bez řečnění méně se myšlének chytí…
Je to jak bludný kruh, dím, není zbytí
Než lázeň si ošklivit puzením verše psát
nechám si do vody pohroužen báseň zdát
nechám se kolébat ve vlnkách zdání
a to je mé, pro dnešek, poslední přání

(otáčí se a volným krokem kráčí k věži)

a to je mé
pro dnešek
poslední
přání…

(zavře se opona)

Obraz druhý - živý
(otevře se opona)

Jedná se o statický živý obraz, který je vyjádřením Hábitova snu v lázni. Je slyšet šplouchání vlnek a postupně sílí podbarvující dramatická hudba. Přes jeviště plynou cáry dýmu z kadidelnic. Dým zde má dvojí symbolický význam. Jednak diváka upozorňuje, že jde o snovou vizi, a jednak jej ujišťuje, že je lázeň skutečně horká. Na jeviště se snášejí mýdlové bubliny. Křivá věž je omítnutá na bílo. Na střeše věže stojí ztopořený okulus, Hyen Hábit v Mociplášti upřeně zírá skrz jeho hledí. Hábit i přístroj jsou vidět z profilu. Hábitova postava má také dvojí symbolický význam - pozoruje hvězdy a budoucnost. V jeho tváři se zračí radost z vědeckého bádání, ale i chmury z toho, co snad vidí v budoucnosti. Od paty věže je rozvinut rudý běhoun, na němž stojí tři postavy v různých fázích pohybu. Jsou oděny v černé kápě, není tedy patrné, že tyto osoby jsou ztvárněny hercem pošťáka a dvěma kulisáky (jeden byl užit pro vedení racka, druhý jako výpomoc při provedení Hábitova transferu dolů z věže v průběhu hry). Zosobňují záhadné postavy Chlié. Běhoun vede k hranici. U hranice stojí slaměný strašák Hadrník, držící faguli. Představuje Mistra Palivce, konajícího odpovědně svoji práci. Strašákova zlobná ústa tvaru luku jsou symbolem, že je sice zodpovědný, ale nemá ke své práci kladný vztah. Hranice je situována v popředí levé části jeviště. V nitru hranice je skryta další kadidelnice. Její dým dává tušit, že Den Usírala byl již zahájen. Do špice hranice je zaražen hlavou dolů bílý kašírovaný racek s rozepjatými křídly. Symbolizuje Usírala, který se sice snaží osvobodit, ale nemá sil. Je proto zřejmé, že moc Chlií je značná. V popředí pravé části jeviště stojí opuštěný pošťákův vozík, do nějž je zapřaženo několik kašírovaných kapounů. Divák si všimne, že Hábit skrze okulus vlastně hledí na opačnou stranu, než je hranice. Toto je také dvojsmyslné. Hábit je učený a ví, že by mu dým stoupající z hranice zastíral dobrý výhled. Druhý výklad tohoto symbolu divákovi napoví, že Hábit ve své humánní podstatě s osudem racka vlastně v hloubi duše nesouhlasí. Na druhou stranu rudý běhoun vedoucí od paty věže dává tušit, že Chlié jsou ve věži vítanými hosty. O úctě k Chliím svědčí i skutečnost, že Hábit uvolnil strašáka pro zosobnění Mistra Palivce. Tento živý obraz má v divákovi vyvolat hluboké a rozporuplné niterní pocity, podněcující zamyšlení nejen nad divadelní hrou samotnou, ale i nad sebou samým. Divák je nucen k přijetí myšlenky, že skutečný svět je postaven na samých rozporech. Z toho důvodu také živý obraz trvá, dokud poslední divák neopustí představení. Oponu v tomto případě není třeba zavírat.