Krev a dým

XV. Výlet do Kokrhelova

Getd z Ruindoru


Družiníci seděli jako vždycky v hospodě U hrocha, když se na liscannorské návsi ozvalo zaržání koně následované žuchnutím. O chvíli později se otevřely dveře a v nich se objevil elf v podivném oblečku, který vyšel z módy v době, kdy pradědeček našeho krále ještě neuměl chodit. “Jsem Ko-ko-ko-kokoška”, prohlásil elf a zakopl o práh, až se se zaduněním rozplácl na špinavé podlaze hospody. Následoval hurónský smích ostatních návštěvníků hospody. “Ech, p-p-promiňte”, omlouval se elf, “hledám Nu-nu-nurnskou družinu”. “To jsi tu dobře”, zahulákal od korbele pěnícího piva Allen Moskyt, rozmazlený syn proslulého čaroděje Krochty Moskyta. “Jen se u nás posaď”. “Dě-děkuji”, zahuhlal Kokoška a posadil se na třínohou židli, načež opět skončil na zemi. Další výbuch smíchu.

“A mám vytřeno”, prohodil Jeremiáš, když před zvedajícího se posla z dalekých krajin postavil pěnící korbel. “Tak povídej, proč nás hledáš a co chceš?”, vybídl hosta s úsměvem Rien Gwardit, rovněž elf, tvrdící o sobě, že je učenec. “Můj pa-pa-pán, veliký vládce na-na-naší velké říše...”, začal Kokoška a rukama naznačil, jak veliká ta říše je, přičemž na sebe zvrhl korbel. “Zastavte ho někdo, nebo se neudržím”, blekotal Dyni Longodon, svíjející se za stolem v křečích smíchu. “...ma-ma-má pro vás práci”, dodal potichu Kokoška, ždímaje pivo z košile.

* * *


Po několika týdnech cesty dorazila družina vedená zmateným poslem do cíle své cesty. Byla jím rozlehlá elfí metropole rozkládající se na území velikosti království Gorgan. Celá oblast byla zastavěna dvaceti a více patrovými domy z podivně velkých šedivých cihel, samé skvosty elfí architektury. Nurnští by se bez Kokošky ve vší té nádheře nejspíš ztratili, ale takto mířili přímo do paláce. Ten tvořila nádherná budova celá ze skla tvaru krychle. Družiníci byli promptně předvedeni před krále, který je již očekával. Byl to elf v županu s podivnou hučkou na hlavě. Vedle něj stála jeho manželka vypadající obdobně.

“Vítejte u nás”, uvítal družinu král. “Jsem Agamemnón. Totiž vlastně Aedodatus. Mně se to trochu plete”. “To nevadí, budeme ti říkat Kokrhel, podle toho čepce, to se plést nebude”, oznámil mu druid Myšilov. “Dobrá, dobrá”, souhlasil elf. “Tak tedy, řeknu vám, co mě trápí a souží a proč jsem si vás nechal zavolat. Mám nepřítele. Jmenuje se Brkoš a je zlý a podlý. Vede smečku elfů, divokých a necivilizovaných. Naše armády se střetnou zítra za úsvitu a po vás chci, abyste šli do bitvy a přinesli mi Brkošovy uši”. “A proč né rovnou celou hlavu?”, zajímal se známý řezník Harez. “Ne, ne, já nesnáším pohled na krev. Uši budou docela stačit”, odmítl král. “A jak poznáte, že jsou opravdu jeho a nejsou to první uši, které jsme našli cestou?”, zeptal se lstivý Dyni Longodon, alchymista a prťavec. “No, to vám budu muset věřit”, prohlásil podivný král.

“A proč toho Brkoše nezabije v tý bitvě někdo z vašich vojáků?”, dotázal se praktický Allen Moskyt, kterému podivnost úkolu vrtala hlavou. “To je kvůli prastarému proroctví. Prosím, barde, přijď a zapěj”, tleskl král.

Do místnosti vstoupil starý elf s páskou přes oči, evidentně slepec. V rukou držel housle, a když stanul před trůnem, začal na ně hrát a zapěl:

Já jsem malý mysliveček, sotva kuši nesu
když mě zvíře uvidí, hnedle prchá k lesu...


“Ty vole, vypněte někdo tu debilnost”, prohlásil moudrý elf Rien Gwardit. “Hnedle”, reagoval Harez a rozšlápl mistrovi housle. “Raději vyrazíme”, děl Myšilov.

* * *


Druhý den ráno se Nurnští ocitli na veliké pláni, kde proti sobě stály dvě armády čítající pár desítek tisíc elfů. “Co budem dělat?”, zeptal se nerozhodný Darlen Moorhed. “Co by, támhle uprostřed je Brčoch, tak tam vlítnem a sejmem ho”, děl bojechtivý barbar Harez. “Ten chlap se menuje Brkoš a navíc se mi zdá, že je jich tam trochu moc”, opravil válečníka vždy opatrný Gwardit. “Nevadí”, ušklíbl se Harez a vyrazil vstříc nepříteli.

Jeho instinkt byl správný. Nepřátelé padali jako mouchy a během několika okamžiků stál druid Myšilov nad mrtvolou Brkoše a strkal si jeho uši do mošny.

“Pobijem ještě další”, radostně poskakoval po bojišti Harez a vrhl se na další vojáky z elitní Brkošovy gardy.

“Hele, Harezi, nechceš už toho nechat? Je to trochu nuda”, zavolal na barbara Allen Moskyt. Kolem Nurnských se válelo několik stovek nepřátelských bojovníků. Už i Myšilova přešlo počáteční nadšení a jen s nechutí pobíjel nepřátele svou dubovou holí. “Có, už končíme?”, zvolal Harez z vrcholu několikasáhové hromady zmasakrovaných těl. “Tak dobrá, nějak mi vyschlo v krku”, prohlásil nakonec, zběžně zabil ještě deset dalších nepřátel a vydal se s družinou zpět do hradu, aby předali uši.

* * *


Večer po splněném úkolu šli Nurnští spát. Každý měl přidělen pokoj. Pouze opatrný druid Myšilov čující nějakou čertovinu se teleportoval do vedlejšího pokoje, kde se zneviditelnil a schoval pod postelí. Myslel si, že tam se mu nic nemůže stát. A to se mýlil.

S úderem půlnoci do každého pokoje vlezli dva trpaslíci a odvlekli Nurnské do kobek pod hradem. Samosebou, že ihned věděli o Myšilovovi pod postelí v jiném pokoji, než měl být. Byli to přece trpasličtí kováři, nejobávanější nestvůry na kontinentě.

Hareze probudil stisk několika pevných dlaní, jak ho trpaslíci zvedli z postele. Začal se bránit, byl to přece barbar, nejsilnější ze všech barbarů, které svět znal. A nejen barbarů. Hned se snažil vytrhnout, ale proti síle trpaslíků neměl šanci. Alespoň se po trpaslících ohnal pěstí, ale bylo to jako mlátit do skály. Cvičně tedy praštil do vedlejší stěny. Ta se rozpadla v prach. Čarodějné dračí náramky, dodávající mu nadlidskou sílu, tedy stále fungovaly. Ale trpaslíci byli ještě silnější. “My jsme trpasličtí kováří. A máme na pažích pásky”, prohlásil jeden z nich. Harez začínal tušit, proč se Luncius rozhodl stát kovářem.

Zakrátko všichni Nurnští skončili v žaláři, kam za nimi přišel král. “Zabili ste královnu, bídáci”, pronesl k vězňům. “Co to plácá, ten člověk?”. “No dovol”. “Ten elf”, opravil se Harez. “Podejte mi něco”. “Je tu jenom tohle”, podal Gwardit barbarovi sadu papírových tácků a příborů, to aby je vězni nemohli použít jako zbraň. Harez je stejně všechny vyházel na krále.

“Chcete snad zapírat?”, deklamoval král. “Budiž tedy. Přineste tělo”, pokynul vojákům. Po chvíli několik vojáků přineslo mrtvé tělo královny zabalené v oblíbeném županu. Královna neměla uši. “Podívejte”, děl král a vytáhl z kapsy svého županu dvě elfí uši. Pak vylovil jakousi tubu a ukápl z ní trochu podivné hmoty na uši, které následně přitiskl královně k hlavě. Uši držely.

“Vidíte, pasují přesně”, ukázal Kokrhel své dílo družiníkům. “Ještě chcete zapírat?”. Nurnští se na sebe nechápavě podívali. “Barde, pojď sem a zapěj”, nařídil král.

Do vězení se přibelhal slepý elf, místo houslí tentokrát svíral vozembouch. Odkašlal si a začal: “Můj děda bejval blázen, gorganskej aúúúúúúúúúúúúúúú”, zavyl, když rána vozembouchem skončila na jeho palci. Chvíli poskakoval kolem na jedné noze, než narazil do zdi a zhroutil se na zem.

“Tak co řeknete na svou obhajobu?”, otázal se Nurnských Kokrhel. “Ale my to fakt nebyli”, prohlásil za všechny Darlen Moorhed a vrhl na krále nejnevinnější pohled, jakého byl dlouholetý nájemný zabiják schopen.

“Ne. No tak dobře, když říkáte, tak já vás teda pustím a dám vám odměnu”, rozhodl Kokrhel.

* * *


“Tak tady v té truhle máte sto tisíc”, předával Kokrhel Nurnským odměnu. “Snad to za takovou práci není málo”. Družiníci raději královy projevy už nekomentovali. “A tady v té bedně jsou takové bomby, vynález našich vědců. Dám vám za dobré služby dvě. Tímhle zařízením se to na dálku odpaluje”, vstrčil Kokrhel Myšilovovi do ruky dva přístroje s podivným ciferníkem a anténkou. “Funguje to na dvacet mil. Nedoporučuji chodit blíž a pro jistotu se schovejte za nějakou překážkou, aby vás nezasáhla tlaková vlna. Jsou to silné bomby”, dodal král.

“A teď si ještě můžete vybrat koně z našich stájí, jsou nejrychlejší na světě”, oznámil Kokrhel a pokynul ke stájím, kde sloužící vyváděli několik koní. “U všech lesních duchů, ten kůň má šest nohou”, vytřeštil oči Myšilov, druid a znalec přírody. “Samozřejmě”, pokýval hlavou král. “Proto jsou taky nejrychlejší na světě”.

“Raději pojedeme”, prohlásil Rien Gwardit.