Krev a dým
XIV. Přiblblá pohádka o vedoucím Kokrhelovi
Klabzej Myšilov
(osoby, vystupující v příběhu, jsou poměrně smyšlené)
„Dobrý den, já jsem Kokoška”,
řekl posel.
„Už ste nám to řikal”, řekl barbar Hábez.
„Ko... Ko... Kokoška”, řekl posel a
zatvářil se tajemně, „Pastuší Tobolka”.
Hyen Hábit koukl do nebe, létal tam neviditelný
pták.
„A já jsem Božka, jeho holka”, řekla paní Kokrhelová a omluvila se. Odešla vyvenčit
Bulíka.
„Moje holka”, řekl omluvně Kokrhel. „A já jsem ňákej Kokrhel”.
„Jó, Kokrhel,
náš vedoucí”, řekl slepý houslista, když mu osahal tvář.
Vedoucí byl v růžovém županu a na hlavě
měl kokrhel. Všichni ostatní byli také v barevných županech, ale kokrhel neměli. Kokrhel totiž nosil jenom
Kokrhel a jeho holka.
„Vy nemáte župany?”, zeptal se s údivem Kokrhel.
„To ale
musíte, když s náma mluvíte”, řekl houslista a otevřel futrál. Měl v něm ještě nějaké barevné župany. Housle
nosil v pochvě a smyčcem oťukával prostor.
Hábez si všiml, že Houslista rád mluví v
rýmech.
„Když si hodlám povídat, musí se to rýmovat”, ozřejmil Houslista.
„Nechci
župan, mám svůj hábit”, řekl Hábit. Jeho hábit vypadal skutečně jako župan. Byly na něm plameny a velké
S.
„To jako že jsem z Bimbamdólu”, dodal na vysvětlenou.
Kokrhel to uznal. Potřeboval
Hábeze i Hábita, protože to řeklo Proroctví. Proroctví konkrétně řeklo, aby poslal Kokošku jako posla. Kokoška
pak musel přivést ty dva. Božka musela jít vyvenčit Bulíka a Houslista měl zazpívat nějakou písničku. O
županech Proroctví nic neříkalo, to si Kokrhel vymyslel sám. Začínal v tom mít nějaký
zmatek.
Hyen Hábit koukal do nebe, kde létal také jeho pták. Jmenoval se Flajboule. Flajboule dy
Bimbam. Neviditelný pták si Flajboule všiml a chtěl ji sežrat. Byl dost rychlý a Flajboule dost pomalá. Takže ji
uklovl a sežral.
„Je to hrozné otroctví, zpívat tohle Proroctví”, řekl vyčítavě Houslista a tasil
housle.
Kokrhel jej okřikl, že Proroctví řeklo, aby je houslista zazpíval. Houslista se Proroctví ještě
nenaučil zcela zpaměti. V hluchých místech proto zpíval dvakrát dyja-dyja-dá, aby se to
rýmovalo.
„...Poslyšte mé Proroctví
i když je to otroctví
pro
Houslistu
vrzálistu...”.
„Tady malá pauzička”, poklepal Houslista smyčcem o
Hábeze, „vloudila se chybička. Nejsem žádný vrzálista, to je fáma jistá”.
Hyen Hábit přitakal a
vyzval hudce do
produkce.
„...Dyja-dyja-dá
dyja-dyja-dá...”.
Potom si
zpěvák vzpomněl a věnoval Kokrheli omluvný pohled. I přes svou slepotu.
„...Pošlete
pak Kokošku
koktavého Kokošku
pro Hábita z Bimbamdólu
s Hábezem ať přijdou
spólu
před tohohle Kokrhela
pak už bude sešlost celá
A ta Božka
jeho
kožka...”.
„Tady mělo být spíš kočka”, omluvil se znovu Houslista, „proroctví je pěkná
močka!”.
„...Ať jde venčit Bulíka
po čůrání naříká
A pak ten váš
hudec
co neumí vůbec...”.
Houslista zrudl a vypadl z rytmu. Než se znovu
uklidnil, odrecitoval dvě hluchá místa.
„...Na obloze zrádný pták
neviděný
Brkošák
sežere pak Flajbouli
až se břicho vyboulí
A ten hudlař se skřipkami
jeho cajdák
ucajdaný...”.
Houslista zavrčel, do rýmu zachrčel, sebral futrál s župany a do smyčce
ťukání... Prostě odešel.
„Nevadí, mí drazí páni, když tu hudce není k mání...”, pronesl obřadně
Kokrhel a zarazil se, „Promiňte. Asi je to nakažlivé”.
„Nejspíš”, posteskl si netrpělivě Hábez.
Svrběly ho pracky. Když barbara svrbí pracky, bývá to vždy nemilé. Nemilé v tom, že je hnedle
vzteklý.
„Když Houslista v zlém odešel”, omluvil se Kokrhel, „zbytek vám už
dovyprávím”.
Potom se zamyslel: „Tady malá pauzička”. V této zemi si na občasné pauzičky
potrpěli. Ne tak Hábez. Měl rád věci rychle vyřízené. Vyřízené třeba za cenu, že už je nebylo s kým
vyřídit.
„Kdopak je ta Flajboule?”, zeptal se Kokrhel.
„Můj zhltlej pták”, řekl smutně
Hábit. “Pták dy Bimbam”.
„A co je zač ten Brkošák?”, zavrčel Hábez.
Kokrhelovi to
bylo jasné. „Brkošák je pták Brkoše”. To byla stěžejní část Proroctví. Každé proroctví má obvykle alespoň
jednu stěžejní část.
„Když je tady Brkošák, je tady i Brkoš”, dodal Kokrhel tajemně.
„A
co má bejt?”, zaúpěl Hábez.
„Slyš!”.
Hábez s Hábitem byli družina. Kokrhel to věděl a
řekl to i Kokoškovi. Řekl to ostatně i Božce, ale té to bylo jedno. Jedině družina mohla uskutečnit výpravu.
Výprava se běžně sestávala ze zápletky, úkolu a odměny. Zápletku zajistil koktavý Kokoška. Důsledně vše
zapletl. Kokrhel věděl, že na řadě je úkol. O úkolu mluvilo Proroctví a Kokoška už o něm mluvit nesměl. Zato
o něm mohl mluvit Kokrhel, což je jistě zajímavé.
„Brkoš má tři krásné nohy. Ty jeho nohy
přinesete”, řekl věcně Kokrhel, „To je úkol”.
„Jasně, úkol”, zaradoval se Hábez.
„Tady
malá pauzička”, řekl Kokrhel a vymínil si několik řádek monologu. To proto, aby čtenář v zápisu pochopil.
Byla to další ze stěžejních částí Proroctví. Občas bylo dobré, když lidé Kokrhelovi neskákali do řeči. Psané
záznamy o jeho myšlenkách pak byly více srozumitelné. A Hábez to pochopil. O Hábita tolik nešlo, protože byl
beztak zamlklý. Ztratil totiž Flajbouli, kterou si prostě vyvolal. Nebo nevyvolal, ale prostě ji dostal od svých
mistrů. Nebo prostě stala se mu taková věc.
Kokrhel měl takovou krabičku. V krabičce byla ostrá
pilka. Pilka měla zuby, ale byl v tom háček. Když se totiž vyňala a nevrátila včas, vypadly jí zuby. Zkrátka
zuby byly nutné pro uříznutí Brkošových nohou. Patřily jediné pilce, která na Brkošovy nohy stačila. V
krabičce byl ještě proutek. Když se proutkem ukázalo na krabičku, vypouštěla ztuchlý plyn. Ta krabička byla
docela šikovná. Mohlo se stát, že by Brkošovi kamarádi chtěli nohy zpátky. Aspoň Proroctví si to myslelo.
Když si Proroctví něco myslí, je to vážné. Ta krabička byla jistě dost silná. Brkošových kamarádů bylo totiž
hodně. Byli to takoví tvorové. Říkali si Tvorové. A neradi čichali ztuchlý plyn. Na krabičce byl ještě takový
čudlík. Připomínal maličkatý kokrhel. Ten čudlík mohl zmáčknout pouze Kokrhel. Kokrhel by jej zmáčkl, jen
kdyby dostal nohy. Nohy zase vlastnil jen Brkoš a nechtěl se jich vzdát. Čudlík tlačil na takové pérko, které
odsunulo pojistku. Pojistka byla pojistkou, aby nevypadlo závaží. Závaží mělo dírku, z níž vedl provázek.
Provázek zatahal za dvířka a otevřel je. Za dvířky byla komůrka s tučnou odměnou. A co tu chybí, ha?
Nakloněná rovina. Tak ta tam taky byla. Takže nebýt Kokrhela, nemůže být odměna za úkol, co splní vítězná
družina. Štěstí, že měl Kokrhel takovou šikovnou krabičku.
„Konec malé pauzičky”, oddechl si
Kokrhel. „Kdyby tohle říkal Kokoška, tak nikdo nic nepochopí”.
„A nebo třeba ten protivný
Houslista”, dodal vítězoslavně.
„A k čemu jsou ty nohy?”, zeptal se Hábez.
„No, pro
psa, přeci. Na hraní”.
Do dveří vešel tápající houslista, všecek usměvavý.
„Je řeč o mně,
mám vám housti? Ať je panstvu po libosti”.
„...Když hračku dáte Bulíkovi
bude
jiný, jako nový
s nožkami si bude hrát
a v tichosti je ožírat
Zaplaší se noční můra
místo
aby pořád čůral
pokvikával u dveří
bude žrát svou večeři
Brkošovy nohy tuhé
nepřeříz by
ani pluhem
takže hrátka tahle psí
jistě dlouho vydrží
Proroctví je celé, drazí
jediné, co
dojem kazí
že ten fidlal s houslemi
falešným svým kvílením...”.
„Zvonec!
Konec!”, zařval hudec. Přerval struny, zlomil krk. Pak se vydal na úprk.
„Je po slepcovi, zdá se mi
- přepadl přes žbrlení”, zaštkal Hábez v agónii.
Hyenu Hábitovi se udělalo nevolno. Tedy neudělalo
se mu nevolno, ale odešel hlídat koně. Nebo nešel vlastně hlídat koně, protože žádné neměli. Vlastně udělalo
se mu nevolno, prostě. Bylo to takové štěstí v neštěstí. Prostě, stala se mu taková věc.
Hábez zůstal
sám. Jelikož byl sám, už nebyl družina. Kde není družina, nemůže být zápletka, úkol ani odměna. Tak praví
Proroctví. Hábez se nahněval a vykopl dveře. Dveře se rozlétly, i když Kokrhel tvrdil, že to nejde. Kokrhel byl
nejspíš pěkný pitomec.
Některé pohádky bývají dosti přiblblé...