Krev a dým
XIII. Zloděj růží
Krubrok Krouk
Kámen
Ruka sevřela kámen,
až klouby zbělely
a chtěla by s ním
někomu
rozbít hlavu!
Však ke kameni patřil prsten,
tenký proužek lesklého stříbra
Ten
symbolizoval zmatený pocit,
snad lásku, to nikdo neví.
Však k čistému stříbru
patří ten
kámen,
šedý oblázek strachu a hněvu
a ta pěst to vše pevně svírá.
Ale promluvit
nedokážu,
mlátím do všech,
všichni mě serou
a já seru
je.
Desetina
Říkám jí, co si myslím, asi ne
říkám snad polovinu, spíš
čtvrtinu
Není to pravda!
Říkám desetinu, a to jen to horší
z toho, jak ji mám rád
z toho,
jak ji miluju
říkám velice málo.
A to, jaký z ní mám strach
už nechci říct
vůbec.
City
Objevily se nové city
objevila se láska, ta už tak cizí
není
však objevil se smutek, když ona tu není
Pak objevil se vztek
jsem smutnej, vzteklej a
šťastnej
v rozmezí pěti vteřin
Nejvíc mě sere ten vztek
protože nevím, kde
vznik.
Bolest
Bolest překoná jen bolest
rozbitá holeň je lepší než
srdce
však fyzická bolest pomůže jen na chvíli.
A tak temná voda teče splavem
nahání
strach
já mám strach
Nejhorší ze všeho je oheň
pohání strach i náboj
náboj srdce i
olova.
Mělo
Bouře a slunce, dvě neslučitelné věci
Žár slunce a temná
zeď vodní šedi
přecpaná hromovým třeskem.
Čekat duhu, ten směšný záblesk
života
Mělo by cenu?
Přijde, vše zbarví, je to pak krásný a nádherný
Zmizí
Prostě se
nenápadně vypaří
A zas stojíte mezi žárem a temným vlhkem
obojí je život, obojí
smrt
Barevný krásno tu zůstalo
Ale někdo tu je blázen.
Jak
změní
Jenž samotu zvíš
uprostřed hvozdu
neb tam, co zrovna jseš.
Nech
vstoupit krásu tu
s vůní lesa, trávy
citem slunce tak
silou deště.
Do svého
vnitřku
Tak na palouk lesa zmatku vstoupila laň
tu lovec vidí přes špici
hrotu
nozdry laně a hebká šíje
rvou mu srdce
lovci, tomu vrahu citu
prasklo
srdce
Stojí s šípem v luku
nezabil, a už nezabije, nemá sil
Tak musí zemřít.
Stát se
tak solí neb senem
je touha být potřebnej pro někoho, koho je třeba
Proto, když nebýt solí, tak už jen
kamenem
Nemít srdce, nemít mozek.
Vlk nebo prase
Měl bych být
vlk
Jsem prase
prase v kůži vlka
Jsem postřelený prase
Tak rudé oči
šílenství.
Zhouba
Slůně lásky na vlásku strachu
při pohledu
mravkolevova smíchu
V budoucnosti štěněte při rozmaru smrti
kostře zákona, osudu
snobů.
Tak bludy boha šaška nicoty
při kráse deště ve tmě vzteku
zmaru slunce, rozkvětu
stromu.
Při popisu šumu v rose ctnosti
Nůž paprsku v pěsti dítěte
na prostoru bláznovy
duše.
V srdci zvířete zlato vzdechu
pohlazení jizvy žalu.
Jak malou
maj šanci na život a jak rádi se jí chytnou
I ten malý stromek
má chuť
růst
uprostřed skály
jen v malé škvíře.
Je malý, zkroucený
a samej suk
však
ukázal světu
že on chce růst.
Rostou tu tedy ty stromy dva
oba ať malý a
zkroucený
zarývaj kořeny hluboko do stěny
Je to stěna veliké skály.
Ta skála
prohraje
neb kořen každého stromu
zvětší tu mezeru trochu
bude to trvat možná i
věky.
Pak padne ta stěna
a padnou ty stromy
Padnou ty zábrany
a padnem i my,
lidi.
Chyba
Někde v bodláčí života
je láska vroucně opětována.
Přitom já
debil ji zvlád
kopnout do prdele.
Já nechci snít
Ve snách je
láska
něžná a vstřícná
Tak zanech spánku
pro jednu chvilku
Pro zlomek vteřiny
z
věčnosti bohů
Pro dotek, pro úsměv
pro lásku k tomu.
Muzikanti
hor
Dum bum, dum bum
tak trpasličí bubny zní
jen oni ho takhle
rozezní.
Trpaslík rukou svalnatou
bubnuje s vervou vrozenou
není to hudba krásných
tanců.
Však trpasličí bubny zní
jak do kovadlin bušení
a tak píšťaly vytáhnout
nebo
mekavé dudy nafouknout
je jak přihodit do pecí.
Přidat jen bučivé hlasy
tak rozechvějou
se hory
od špic až po základy.
Zloděj růží
Někdo je růžový
keř
někdo je sluhou krále
a někteří zloději růží.
Zloději růží se přikradou k růžovému
keři
jeden z nich uloupí růži
a schová si ji do srdce.
Tu přiletí sluha
krále
čas
a žene se za zloději.
Jednomu po druhém jim otvírá hruď
u někoho najde
srdce
u někoho zhola nic.
Otvírá zlodějům hruď
tak dlouho, dokud u jednoho neobjeví
srdce
a v tom srdci uloupenou růži.