Krev a dým

XII. Zastávka

Sepsal Angel Petrochan


Malyk byl rád. Byl rád, že vypadl z Blešárny. Byl rád, že od sebe odsekl jednotvárnou dřinu předměstské manufaktury, monotónní hučení transmisí a ubíjející nudu pohyblivého pásu. Připadal si jak magický hodinový stroj, který kdysi viděl na jarmarku. Jeho části se přesně a pravidelně pohybovaly, stále stejně, po celé týdny a měsíce s odpornou pravidelností. Blešárna byla pro něj synonymem tisíce nenaplněných nápadů, které ho při jeho duchamorné práci napadaly. Blešárna se vlastně jmenovala Papperckova velkodílna, ale od chvíle, kdy Malyk přišel na vlastní přiléhavé jméno, jí už jinak neřekl. Malyk byl rád, že se dal dohromady se dvěma chlapíky, co projížděli městem, přestože jejich vzhled vzbuzoval odpor. Nebo možná právě proto. Elfové se už vyskytovali jen velmi vzácně, a i když byl Quémarc jen míšenec, jeho společník stavěl hrdě na odiv svůj původ. Benavien byl čistokrevný nečlověk. Malyk byl rád. Byl rád za koně, kterého mu půjčili, aby mohl jet s nimi. Byl rád, že se mu splní to, o čem tolikrát snil u pásu. Seděl na koni a jel po prašné silnici poledním sluncem. Přál by si, aby ho viděl mistr z Blešárny. Ten bastard! Řekl by Benavienovi, aby ho přetáhl těžkým zákopnickým bodákem, který nosil, přestože elfové ani jiní nelidé nesměli nosit zbraně. Malyk byl rád, protože mu vítr čechral husté kudrnaté vlasy. Nechá si je narůst hodně dlouhé. Tak dlouhé, aby je mohl vzadu stáhnout a nosit jako Quémarc. Byl rád, že mu začíná nový, o mnoho lepší život.

“Co na mě zíráš, mladej?”. Malyk spěšně odvrátil zrak.

“Promiňte”.

“Jaký promiňte, co? Béne, slyšíš? Mladej, cestujeme společně, tykáme si, jasný?”.

“Ano, promiň”, hlesl Malyk.

“A přestaň na mě civět, nejsem bordelová tanečnice”, řekl Quémarc a odplivl si.

Půlelfova téměř chlapecká tvář byla porostlá řídkým strništěm. Nevypadalo to nijak hezky, ostatně jako většinou u míšenců. Malyk jednou, ještě jako dítě, navštívil s matkou trh s otroky a viděl tam tvora, půl trpaslíka, půl elfa. Jeho matka pak musela celé odpoledne tišit jeho pláč. Už ho na trh s lidmi nikdy nevzala, až do doby, kdy byli otroci oficiálně zrušeni a trh byl zbořen.

Cesta jim ubíhala a krajina kolem nich se pomalu měnila. Malyk poslouchal řeči svých společníků. Mluvili i mezi sebou obecnou řečí, Benavien s charakteristickým přízvukem.

“Jak je ještě daleko do místa, kam chceme?”, zeptal se Malyk Benaviena. “Dojedem tam už dnes, nebo budem tábořit v lese?”.

“S Odinovou pomocí”, elf provedl zbožná gesta, “budeme v Ispolinu pozítří navečer. Dnes však není třeba spěchat. Koně jsou již unaveni a ty, Malyku, jistě také. Podle odpadků u cesty můžeš uhodnout, že nedaleko před námi je ves či městys. Tam uděláme zastávku a přenocujem”.

“A poveselíme se”, zašklebil se Quémarc.

Půlelfova myšlenka se Malykovi zamlouvala. Veselení se patřilo k jeho představám o dobrodružství.

“Zajdem do hospody?”, optal se opatrně.

“Kde jinde bys chtěl bydlet, ty troubo?”, houkl na něj Quémarc. “A jestli tam budou mít hampejz, zajdem i tam”.

“To těžko”, zchladil Malykovy naděje Benavien. Měli jen velmi málo peněz.

Zanedlouho skutečně přijeli do větší vesnice. Postarali se o koně a vešli dovnitř. Tam si sedli do rohu, vyhrazeného pro nelidi. Benavien objednal víno. Malyk s elfem si jej rozlili do sklenic, Quémarc pil přímo z láhve.

Zatímco Quémarc se zaobíral čerstvým výtiskem Publich Monblatt, největších zemských novin, Malyk s Benavienem rozprávěli.

“Pěkná dívka, což?”, poznamenal Benavien na adresu černovlasé štíhlé dívky hovořící s hostinským.

Malyk pokrčil rameny.

“Nemusíš nic skrývat, vím, že se ti líbí”.

“Jak můžeš vědět, co se mi líbí?”, řekl pochybovačně Malyk.

“Můžu”, přisvědčil Benavien.

“Umíš se vžít do mých myšlenek? Můžeš se vžít do mojí situace?”.

Elf mu dlouze pohlédl do očí a přikývl.

“I když jsem člověk?”.

“Aha, vidíš, toho jsem si nevšiml. Tak nejspíš ne”, řekl Benavien ironicky a zmlkl.

Quémarca zaujal titulek na první straně: “Ravenské radovánky”. Četl tedy dále, už nahlas, aby z toho Benavien s Malykem také něco měli.

“U příležitosti čtvrtého výročí bitvy u Ravny se na ravenském hradě konala veřejná exekuce tří elfů, spojená s jarmarkem a poutí. Popravení se hlásili k volnomyšlenkářskému hnutí a ve válce bojovali na straně nepřítele. Podle slov kastelána Fryngra byl letošní jarmark neobyčejně bohatý, kupci vystavili nevídané množství nejrůznějšího zboží, taktéž pouť se vyvedla. K vidění byly...”.

“K vidění byly odsekané hlavy a rozpáraná břicha”, přerušil jej Benavien. “Lidé nacházejí v mučení a popravách podivné zalíbení. Není divu, že jim to leze na mozek”.

Malyk se neklidně zavrtěl. Řeči těch dvou začínaly zavánět šibenicí.

“Množí se případy, že se lidé z nenávisti k nám, nelidem, dočista zblázní. Věř mi, Quémé, nedávno se mi dostala do rukou sbírka básní. Její autor zešílel, pravděpodobně se tolik užíral svojí ubohostí, nespal, nedbal o sebe ani okolí a najednou...”, elf naznačil výmluvné gesto, “dočista zmagořil”.

“Co psal?”, otázal se Quémarc.

“Většinou úplné nesmysly”, řekl Benavien. “Hlavní roli v těch veršovánkách hrála krev, vyhřeznuté vnitřnosti, sperma, rozstříknutý mozek a nadávky. Ten chlapík prostě strávil moc času sledováním poprav. Příliš na jeho chatrnou mysl”.

Nešťastně se tvářící Malyk si nervózně poposedl. Benavienovi to neušlo.

“Chlapče, neměj obavy. Tady nás nikdo neuslyší. Tvoje uši by ale mohly zůstat našich řečí ušetřeny”. Benavien se rozhlédl po místnosti. “Všiml jsem si, že tvoje myšlenky jsou stále upřeny k té dívce”, kývl směrem k výčepní stolici. “Nechceš ji oslovit?”, zeptal se.

“Určitě bys jí nezůstal lhostejný, věř mi”.

Malyk zavrtěl hlavou, ale přesto se na další elfovo vybízení zvedl a přistoupil k dívce. Quémarc, sleduje jej, se tiše pochechtával a upíjel z láhve.

Rdící se mladík se po chvíli vrátil ke svým společníkům. “Jmenuje se Nedaia”, prozradil jim. “Bydlí tady, ve vsi”.

“Nedaia, Nedaia, tobě ale nedala”, zarýmoval kostrbatě Quémarc. Začínal mít špičku.

Malyk vrhal kradmé pohledy k dívce. “Je nádherná”, vydechl.

Quémarc se k němu naklonil. “Chceš jí?”, zašklebil se. “Co?”. Pak se zachechtal a ukázal na Malyka. “Béne, no to mě podrž, on se ještě stydí!”.

“Však je mlád”, odvětil elf, ale i on se Malykovi smál. Pak postavil na stůl lahvičku se smaragdově zabarvenou tekutinou. “Tohle ti pomůže”.

“Co je to?”, vzal Malyk lahvičku do ruky a zvědavě si ji prohlížel.

“Magický elfí lektvar. Po pravdě řečeno, mám jej po prabábě. Byla čarodějkou, mimochodem. Lektvar má tu moc, že po jeho požití žádná dívka neodolá tomu, kdo jí jej podal”. Benavien se smutně usmál. “Já jej už nevyužiji. Lidské ženy mi padají k nohám i bez něj, o elfkách nemluvě”.

Quémarc se hurónsky rozesmál, ale elf nehnul ani brvou.

“Smíš jej použít”, pravil Malykovi. “Pamatuj, stačí jen pár kapek. Ne abys jí nutil vypít to všechno”. Malyk horlivě přitakal a odběhl za hostinským. “A taky to asi nebude žádná dobrota, po těch staletích”, zabručel Benavien a napil se vína. Malyk chvíli cosi kutil s hostinským a pak přistoupil k Nedaie se dvěma skleničkami. Oba muži elfské krve jej zaujatě sledovali.

Dívka se napila a chvíli s Malykem hovořila. Pak se na něj mile usmála, odešla a Malyk se vrátil ke stolu.

“Bydlí na konci vesnice, v domě se zelenými vraty. Mám se s ní zítra ráno rozloučit, až budeme odjíždět”.

“Rozloučit?”, nechápavě opáčil Quémarc. “Ona je tvoje příbuzná?”.

“Ne, proč?”, nechápal teď pro změnu Malyk.

“Ten lektvar měl účinkovat jinak než k loučení. Na jarmarcích lidé něco podobného prodávají pod názvem Užít si a zmizet”.

“To šarlatánství ovšem nemá s mým lektvarem nic společného”, ohradil se Benavien.

“Cílem dobrodruhova snažení není ráno se rozloučit”, poučoval mladíka Quémarc.

“Anóbrž večer si užít”.

“Aha”, řekl Malyk a celého jej naplnil pocit zahanbení. Strašně se styděl za svoji nezkušenost, za bezmocnost. Zahanbovaly ho vlastní činy, ale zároveň věděl, že kdyby dostal pořádnou šanci, ukázal by jim, že je stejný jako oni. Pořádný dobrodruh.

Quémarc do sebe obrátil poslední lok z láhve. Už byl mírně opilý.

“Taková neschopnost si žádá činy. Vložím se do věci osobně. Zelená vrata, říkáš”.

“Quémé, pamatuj, žádné násilí”, varovně řekl elf.

“Neboj, jen co bude nezbytně nutný”, zašklebil se Quémarc. Vypadl ze dveří a Malyk slyšel jeho veselé pískání ještě na ulici.

Chvíli poté, co Quémarc odešel, odebrali se Benavien s Malykem do jejich pokoje.

Dostali od hostinského nejhorší pokoj, průchozí místnost v patře. Jednoduše zařízenou, se třemi kavalci, na kterých přespávali vojenští kurýři, kteří se tu občas zastavili. Malyk si lehl na kavalec. Nad kavalci visel, jako všude v tomto kraji, obrázek svaté Murgany s pacholetem. Jak si jej Malyk prohlížel, pocit zahanbení pomalu zmizel. Teď cítil spíše velkou úlevu.

Asi za hodinu byl Quémarc zpátky. Malyk byl hrozně zvědavý, ale bál se půlelfa vyptávat. Quémarc však spustil sám.

“U všech rohatých, Béne, ta tvoje vodička funguje. Kouzla a čáry, neznám mocnější než zavléct holku na seník a pohrozit jí, aby moc nekřičela. Na lidské ženy si sice nepotrpím, ale tahle měla něco do sebe”. Na důkaz svých slov si prohrábl slámu z vlasů.

“Jenom cestou zpátky mě kdosi obtěžoval. Asi její matka, soudě podle nevraživosti, s jakou se dívala na ubohého míšence”. Půlelf si hlasitě říhl. “Ale lektvar funguje, je to jasná věc. Jseš na řadě, mladej, měl bys toho rychle využít, dokud kouzlo působí. Jestli si pospíšíš, tak si ta tvoje Nedaia ani nestačí všimnout, že si s ní užívá někdo jinej než před chvílí”.

Malyk se nejistě podíval na Benaviena. Věděl, že k životu dobrodruha patří takové věci, a byl to i jeden z důvodů, proč se chtěl dobrodruhem stát, ale netušil, že při tom bude pociťovat takové rozpaky.

“Snad se nebojíš?!”, hecoval jej Quémarc, upravuje si vlasy před popraskaným zrcadlem. “Nebo jo?”.

Malyk vzal rozechvěně za kliku. Vyšel ven, vlastně se o to pokusil. Mezi rámy dveří se ozval krátký švih a odporný zvuk drcených kostí. Malyk se vpotácel zpět do místnosti. Sekyrku, zaseknutou v jeho hrudi, stále ještě držela žena v pruhované zástěře.

“Vy bestie, hajzlové násilnický”, zaječela, a jak se Malyk hroutil na zem, vytrhla mu sekyru zpět.

“Ath feáps”, zaklel tiše Benavien.

Z chodby se ozval dupot těžkých bagančat biřiců, přilákaných zdola Malykovým řevem. Mladík se stále ještě svíjel v křečích v rychle se zvětšující louži krve. Vyl přitom jak zvíře.

“Zabiju vás, vy zvířata, vy nelidský mutanti!”.

Benavien vytasil svoji zbraň z pochvy a ostrým koncem těžkého železa švihnul ženu přes tvář. Svatá Murgana i pachole zmizeli v krvavé spršce.

“Do hajzlu”, zařval vztekle Quémarc, hmátl dozadu na opasek po noži a zaklel. Dýka ležela na stole vedle bochníku chleba. Rychle zhodnotil svoje šance. Na lavici vedle něj byly jeho sedlové brašny, které popadl a vyhodil z okna. Ke protějším dveřím to byly dva skoky, ze schodů o jeden víc. To už slyšel, jak se Benavien bije s biřici. V přízemí prolétl Quémarc kuchyní, překvapeného tlustého kuchtíka srazil v běhu mezi hrnce na rozpálené plotně. Brašny ležely pod oknem, z kterého byl slyšet řev kohosi zabíjeného. Hodil je na záda a úprkem zmizel mezi chalupami. Za ním troubili biřici na poplach. Quémarc se proplížil zahradami a vytratil se do křovin za vesnicí. Tam si musel odpočinout. Nabrat dech. Rychle proštrachal torny a oddechl si. Jeho nejcennější majetek, tlustá dalekohledová skla v mosazných rámech byla, chvála Odinovi, v pořádku. Zvedl se a pádil dál.

Ani ne dvě versty za vsí byl skalní komplex zvětralých útesů. Kamenné bloky byly proděravěné ptačími hnízdy a porostlé lišejníkem. Vzhůru po strmé skále vedlo cosi jako cestička. Na ní se Quémarc zastavil a ohlédl se k vesnici. Poplašné troubení ustalo. Benavien, napadlo Quémarca. Sbohem, starý příteli. Však přátelé přicházejí a odcházejí... Zhluboka se nadechl a vydal se hledat úkryt ve skalách.



Trpaslíci byli předvedeni před rychtáře. Pokorně smekli havířské čepice a tiše sypali mour na podlahu. Rychtář si založil ruce v bok a spustil:

“Trpaslíci! Jsem rychtář téhle obce. Mluvím k vám jako rovný k rovným, tak mě dobře poslouchejte! Obec vám dala domov, dala vám práci. Už tři roky kopete pro nás uhlí, namísto galejí v táborech. A je na čase, abyste se odvděčili”.

Trpaslíci tiše čekali, co je čeká.

“Dnes došlo v naší obci k zločinu. Spáchaly ho elfské živly a buřiči. Našim strážcům pořádku se nepodařilo zneškodnit je všechny. Vy se o to postaráte. Dneska budete zabíjet pro obec”.

“Nu, toť tuze složitá věc, zabít elfa”, řekl předák kopáčů, starý trpaslík Rudobor. “Je enem jediné, co nás za tu prácu zajímá, oni vědí co to je”.

“Co si to dovoluješ? Víš dobře, že občanská práva vám zakazuje královský edikt. Tvoje opovážlivost by tě mohla dovést ke špatným koncům, moje šatlava je pověstná... Dám vám za jejich hlavy patnáct zlatých. Do noci ať jste zpátky. S nepořízenou se ale nevracejte, to vám povídám”.



Quémarc se rozhlédl po skalním příbytku. Ležel těsně pod hřebenem skalního hřbetu. Tři strany tvořily skalní stěny, zatímco vchod byl ze dřeva a kůží. Poustevna páchla. Leč jako nocležiště na dnešní noc to Quémarc uznal jako přijatelné. Prohlídka poustevny mu vynesla hrst sušených hub, spoustu cibule, hrnek šípků a trochu mouky. Nic, z čeho by se navečeřel bez použití ohně, a tomu se chtěl vyhnout. Rozhlédl se po útulku. Kolem bezvládného těla ležícího v rohu se začínaly rojit mouchy. Na zemi ležely roztržený korálový náhrdelník, který měl poustevník na krku, a tepaný ovál boha slunce na koženém řemínku. Quémarc je odkopl. Artefakty nových náboženství ho nezajímaly.

Když vycházel rozhlédnout se ze skal po kraji, vycítil za sebou pohyb. Rozpřáhl se k ráně a prudce se otočil. Za ním stál Benavien. Těžce oddechoval a podél celého předloktí levé ruky měl krvavou ránu. Nedíval se nijak přívětivě. Quémarc ostražitě vyčkával, ale Benavien se nepohnul.

“Nechals mě v tom”. Zavrtěl hlavou. “Utekl jsi jako zbabělec a nechals mě o samotě. Proti všem”. Benavien tomu pořád nemohl uvěřit. “Tak dlouho se známe a tys mě zradil”.

Quémarc byl stále ve střehu.

“Ty hajzle”, dodal elf přátelsky a zamířil kolem Quémarca do přístřešku. “Nechal jsem tam všechny věci i peníze”, postěžoval si. “Máš mě na krku. A máš mi co splácet”.

“Kolik?”, zeptal se Quémarc a nemluvil o penězích.

“Čtyři. Možná tři, jestli umějí zastavovat tepenná krvácení. A ta žena, čuba prokletá. Škoda mladého, mohl nám dobře sloužit”.

“Nech být, takových je a bude. Nakonec, o jednoho míň nebo víc, nám se o nic líp nepovede”.

Benavien takové řeči neměl rád. “Ale on nám věřil. Chtěl být jako my. My jsme jej vytrhli ze života a přivedli sem. My máme na rukou taky jeho krev”.

Quémarc se nehodlal přít. Natáhl se na kamení, tak pohodlně, jak jen to bylo možné. Z keře si utrhl úzký list a zabalil do něj něco koření. Získal tak dlouhou a tenkou cigaretu a patentním křesadlem si zapálil.

“Četl jsem, že pogrom je původně elfí slovo”, pravil po chvíli Benavien. Označovaly se tak prý kdysi hony na lidi, když ještě žili divoce v lesích. Nějaký člověk se tím snažil dokázat, že elfové byli těmi, kdo porušil zákony soužití. Za což jsou nyní káráni”.

“Lidi se vždycky snažili napodobovat elfy. Po svým vlastním, pokřivenym způsobu. Na tom nic nezměníš, leda je zabít všechny”. Když uviděl Benavienův vyčítavý pohled, dodal: “Nebo vystěhovat”.

Benavien zavrtěl hlavou. “Kdepak, jsme to my, kdo pořád ustupuje. To není otázka vyhrané či prohrané bitvy nebo nějakého pogromu, tohle už je definitivní. Pomalu se rozpouštíme. Rozmělňujeme se ve světě, který jsme vybudovali a který nás pohltí. Ale o tom už se toho napsalo a řeklo... Škoda dalších slov, pojďme odtud”. Quémarc se tiše zasmál. Benavien se zarazil. Pak se šel podívat na hřeben.

Druhá strana kopce sbíhala takřka kolmo dolů. Deštěm ohlazené desky byly místy zvětralé a hrana skály se Benavienovi drolila pod nohama. Pětadvacet stop pod ním končil sráz v hromadě kamenných úlomků, které spadaly do maličkého plesa. Napravo i nalevo, kam až jeho oko dohlédlo, to vypadalo přibližně stejně.

“Mocná Ethnié, tohle nepůjde. Quémé, prozkoumals hřeben?”. Benavien se rozhlédl po sporadicky porostlých svazích. “Vyhneme se vesnici, když půjdem po hřebeni?”.

Půlelf zavrtěl hlavou.

“Pořád myslím na naše koně. Na ta ubohá zvířata. Když si pomyslím, jak krutě s nimi budou krátkověcí zacházet, bolí mě u srdce”. Quémarc se zašklebil a potáhl z cigarety.

“Moc nebezpečné”, zavrtěl varovně hlavou elf. “Nemám zájem stát se zdrojem jejich zábavy. Chceš vědět, co s našimi lidmi udělali při pogromu v Kostenci, než je zabili?”.

“Už jsem slyšel, díky”, mávl rukou Quémarc a zvedl se ze země, oprašuje kožené kamaše. “Stejně musíme počkat do tmy. Za světla ze skal nemůžem, pěšky bychom byli moc na ráně. A v noci to bude na hřebeni ozlomkrk, pozítří je svátek Tabiite, a tedy nov”. Zaclonil si oči a podíval se zbrázděným krajem k vesnici. “Musíme zpátky, jak to bude s koňma se ještě uvidí”. Náhle zachytil v kamení pohyb. Sáhl do tlumoku pro dalekohled. Nemýlil se.

“Problémy”, konstatoval suše. “Podívej”.

Nebylo pochyb. Benavien viděl Quémarcovými skly úplně jasně skupinu šesti trpaslíků stoupající rozvážnými kroky do kopce. Všichni měli v rukách násady od krumpáčů nebo klacky zježené hřebíky. Jejich vůdce měl havířskou zástěru a na hlavě ukoptěnou vycpávanou ochrannou čepici.

“Všiví záprtkové”, uplivl si Quémarc. “Nechali se koupit. Padáme po hřebeni, pojď, Béne”.

“Neukvapuj se, Quémé. Na hřebeni jim neutečem. Jsou ve skalách jako doma”. Benavien pohlédl na svého společníka. “Oni se sem vůbec nesmí dostat. Připravíme past”.

Měli asi tři přesypy času. Ohromný viklan stojící kousek pod samým vrškem nevypadal, že by k cestě do údolí potřeboval mnoho pobízet. Benavien seběhl ke vstupu do poustevníkova příbytku. Po chvíli úsilí zbořil stříšku nad vchodem a vypůjčil si jeden ze silnějších trámků. Když pohlédl na Quémarca, uviděl, jak si půlelf robí primitivní zbraň z poustevníkovy motyky. Benavien odrolil něco zvětralé skály ze základny viklanu. Pohlédl na svah pod sebou. Komické postavy trpaslíků byly teprve v polovině kopce. Stoupaly k nim pomalu, ale neúprosně. Zpocený elf si otřel obličej a sedl si. Ještě chvíli si počkají na ten správný okamžik. Quémarc se posadil vedle něj.

“Quémé, existuje Valhalla?”, zeptal se najednou elf.

Quémarc překvapeně zavrtěl hlavou. “Co?”.

“Valhalla, víš, místo, kde se všichni, kdo si říkají dobrodruzi, sejdou a setkají. Místo, kde se vybojuje poslední boj a rozdělí se všechny poklady. Bude se tam bojovat jenom čestně”.

“Já bych řek, že naše Valhalla přijde za chvíli. Moc čestně se tu sice bojovat nebude a pokladů k rozdělování taky mnoho není, ale mně ty menší rozměry docela vyhovujou. Řekl bych, že šest trpaslíků je až až”. Půlelf neměl na Benavienovy filozofické myšlenky náladu.

Quémarc si zaclonil oči a zahleděl se do nebe. Západ slunce zbarvil oblohu do modrozelena. Uprostřed spatřil půlelf letící káně. Vypadalo jako neomezený vládce smaragdového nekonečna. Když na ně Quémarc vyfoukl kouř z cigarety ve snaze srazit je na zem, strašně mu záviděl.

Elf se hezky usmál. “Čas zahálky je pryč. Musíme do práce”.

Benavien s Quémarcem zapáčili několikrát trámem ze všech sil a podařilo se jim kámen rozviklat, až se nakonec naklonil a převážil. Ve spršce stržených kamenných úlomků se pak zřítil ze svahu dolů, s nadějí sledován dvěma muži nahoře. Balvan několikrát poskočil a proletěl neškodně kolem trpaslíků.

Benavien zklamaně luskl prsty a nadechl se k zaklení. Náhle sebou trhl a udiveně se podíval na Quémarca. Z úst mu vyrazil rychlý pramínek krve.

Půlelf měl sotva čas zapřít nohu v kamení a zachytit Benavienovo tělo, které se na něj bezvládně zhroutilo. Přes elfovo rameno spatřil šíp, trčící zpod lopatky a trpaslíka, stojícího na hřebeni. Ruče natahoval kuši k další ráně. Ze svahu se ozval hluboký řev a Quémarc se ani nemusel otáčet, aby se přesvědčil, že havíři se do kopce sápou jak o život. Šance na útěk byly minimální. V mžiku odhadl vzdálenost k muži s kuší, odhodil mrtvého a rozběhl se.

Trpaslík měl na své kuši klikový systém natahování, pro postavu jeho vzrůstu jediný použitelný. Točil kličkou jako šílený, ale když viděl, že nestihne založit šíp, než k němu půlelf doběhne, zdvihl zbraň železnými bodci proti němu. K jeho překvapení kolem něj Quémarc proběhl a skočil...

Nemohl uvěřit, že to přežil. Měl ruce, kolena i obličej rozdrásané od špičatých úlomků, ale vyštrachal se z jezírka a potácel pryč. Levá noha při pokusu o došlápnutí nesnesitelně bolela. Přesto mu nečinilo žádné problémy ztratit se střelci z kuše rychle mezi kamením.

“Včíl je konec. Rachtáky nám zaplaťjó i za jedného”, řekl v tu chvíli Rudobor a obrátil svojí partu dolů k vesnici. Za dlouhé, světlé vlasy slepené krví nesl elfovu hlavu.

Quémarc se dobelhal na cestu. Musel si znovu odpočinout. Sedě v příkopu u silnice se zaobíral na kost rozedřenými koleny, a tak nestihl včas vstát a zmizet, když se znenáhlu ozval klapot kopyt. Půlelf se napřímil a jezdec dojel až k němu. Nedaia seděla na Benavienově koni. Když z její ruky Quémarc bral uzdu svého vraníka, i v houstnoucím šeru si všiml, že má oči jako smaragdy.