Krev a dým

---

XI. Síla lásky

---

Podle zápisků básníka a dobrodruha Rallwiga z Walkenu sepsal Getd z Ruindoru

Nebe bylo čisté, bez jediného mráčku. Ptáci křižující oblohu vesele zpívali. Lehký větřík se proháněl v korunách stromů a šustil jejich listy. Řeka volně plynula, jakoby nikam nespěchala. Na jejím břehu seděl muž a provizorní udicí chytal ryby, ale dalo by se říct, že spíš jen čeká, nechytí-li se něco samo. Na první pohled bylo zřejmé, že nepatří mezi zemědělce, kteří pracují na okolních polích. Měl na sobě lehkou drátěnou košili, kožené kalhoty a vysoké jezdecké boty. Pás s mečem, těžký pancíř a helma ležely opodál, spolu s mužovými vaky. Na šťavnaté trávě u řeky se pásli dva koně, veselící se z toho, že byli na chvíli osvobozeni od těžkého nákladu.

Muž však byl nápadný už svým zjevem. Jeho pleť byla znatelně světlejší než pleť opálených zemědělců. Měl kaštanově hnědé vlasy a krátké vousy, které však svědčily spíš o tom, že se dlouho neholil, než že by si je pěstoval. Jeho oči byly nezvykle úzké a pronikavé, ale nejneobvyklejší na něm bylo rituální tetování na levé tváři až k oku.

Muž seděl dlouho bez hnutí a pozoroval plynoucí vodní hladinu, až se konečně jakási ryba dala zlákat na jeho návnadu. Poté konečně vstal a vytáhl z vody prut, na jehož konci se houpal nevelký úlovek, rozdělal oheň a šupinatce si upekl. To už se i slabý vítr docela utišil a vzduch začínal houstnout. Přes bezvětří se ale rychle blížil velký černý mrak. Muž si ho nevšímal, v klidu si dojedl rybu, a až když obloha zcela ztmavla, vstal, naložil svá zavazadla na koně, sám si vylezl na druhého a rozjel se přes pole neznámým směrem.

Začaly padat první kapky, když před sebou uviděl nějakou vísku. Chvíli se rozhlížel, až spatřil o kousek dál osamělý seník. Neváhal a vyrazil k němu. Pod jeho střechu dojel právě v okamžiku, kdy se Aluthor, bůh počasí, definitivně rozhodl poškádlit lidičky hromovým krupobitím. Seník byl docela útulný, na seník, a skýtal hromady vonícího sena. Muž odsedlal koně, pořádně je vyhřebelcoval, našel si pohodlné místo na seně a klidně usnul.

* * *

Po cestě jeli dva muži. První, na pěkném jezdeckém koni, byl vysoký, krátkých světlých vlasů, z jeho tváře čišelo sebevědomí a pohrával si na ní nenucený úsměv. Na sobě měl velmi pěkné a drahé šaty, a přestože nesly známky dlouhé cesty, vypadaly ještě pořád hezky. U pasu se mu houpal dlouhý meč. Druhý muž seděl na statném mezku a sám nebyl statný o nic méně. Byl oděn v zelenou umaštěnou tuniku, vybledle žluté kalhoty a boty, na nichž podrážky držely jen z pouhého milosrdenství. V jeho obličeji se odrážely četné starosti, i když první dojem z jeho baculatých tváří by mohl být opačný. Měl husté černé vlasy a velké hluboké oči. Kromě něj vezl mezek ještě dvě torny obsahující věci a zásoby obou mužů.

“Bouře se blíží”, prohlásil pojednou tlustší muž.

“Támhle za tím pahorkem by se už měla objevit vesnice”, odpověděl druhý. “Za chvíli tam sme. Doufám, že tam maj dobrou hospodu a neškodila by ani pěkná děvečka”, dodal a zasmál se.

Netrvalo dlouho a skutečně se objevila vesnice, kterou tvořilo několik roztroušených budov. Přibližně uprostřed, hned u cesty, stál patrový dům i se stájí, o jehož účelu nebylo pochyb.

“V polích”, přečetl vyšší z dvojice vývěsní štít. “Jak příznačný název”, prohodil a rozhlédl se kolem. “Postarej se o koně, Lodgene. Mají za sebou dlouhou cestu a stále nejsme u cíle. Já se zatím podívám dovnitř”.

“Samozřejmě, pane”, odpověděl sluha a odvedl koně do stáje, kde je odstrojil a zajistil jim veškeré pohodlí.

Druhý muž zatím vstoupil do hostince. S uspokojením si prohlédl pěkné děvče roznášející pivo, a pak usedl ke stolu. Pohledy všech v lokále byly obráceny k němu, ale jakmile zvedl hlavu, okamžitě se odvrátily. Hospoda byla plná nepříliš majetně vyhlížejících zemědělců, mezi kterými by se muž rozhodně nemohl ztratit.

“Co si pán ráčí přát?”, zeptal se tlustý, lysý hostinský s hlubokou úklonou.

“Jídlo a pití pro mě a mého sluhu, seno pro koně a dva pokoje na noc”.

“Samozřejmě, samozřejmě”, odpovídal hostinský a doprovázel svá slova úklonami. “Budete si přát vepřové nebo slepičí, a k pití pivo nebo víno?”.

“Vepřové a pivo. A to pivo rychle”, poručil muž. Hostinský zmizel v kuchyni, dávaje děvčeti rychlé instrukce.

“Vaše pivo, pane”, řekla děvečka a postavila před muže pěnící korbel. Poté chtěla pokračovat ve své práci, ale muž ji rychle chytil za ruku a zadržel ji. Pak se vyzývavě rozhlédl po lokále, čímž donutil všechny přítomné hledět si pouze svého piva.

“Jak se jmenuješ, děvče?”, obrátil se zpět k děvečce s úsměvem.

“Jara”, špitlo děvče a bylo znát, že se malinko chvěje.

“A už ti, Jaro, někdo řekl, že máš krásné oči a příjemnou hebkou pleť?”, prohlásil muž milým hlasem a pohladil děvče po dlani. Ta celá zrůžověla a sklopila oči. “Šťastný bude muž, který tě dostane za ženu”, pokračoval pak, příjemně se usmíval a neustále laskal dívčinu ruku. “Krása tvého těla a ladnost pohybů musí každého okouzlit. Kéž bych tě potkal dřív, než jsem slíbil službu králi, abych mohl strávit život po tvém boku”. Dívka byla už červená jako malina a její hruď se mocně dmula, hrozíc roztrhnout těsnou košilku. Nakonec do lokálu vstoupil Lodgen, a tak muž povolil lehké sevření. “Nyní skoč pro další pivo, Jaro. Ještě budeme mít možnost pořádně se poznat”, zakončil, alespoň prozatím, rozhovor.

“Pěkná”, prohodil Lodgen a posadil se. “O koně sem se postaral, teď maj plnej žlab a odpočívaj”.

“Brzo si odpočinou dosytosti”, prohlásil jeho pán. “Zítra večer bysme měli být v Atrinu”.

Oba muži se pak začali věnovat přinesené pečeni, zapíjejíce hojně pivem. Když si řádně nacpali svá břicha, otázal se Lodgen: “Co se vlastně stalo v Gathenu, městě to královském, že sme votamtaď zmizeli jak vystřelený prakem? Né, že by sme to nedělali často, ale počítal sem s tim, že se tam chvíli zdržíme”.

“Máš pravdu, ještě jsem ti o tom nestačil vyprávět”, zamyslel se muž, pohodlně se uvelebil na dubové lavici a řádně si přihnul z korbele, načež se pustil do vyprávění: “Důvodem všeho byla ta maličká od Hauberovců, koťátko milé. Annien. Seznámil jsem se s ní na plese, druhý den po našem příjezdu, a udělala na mě dobrý dojem. Vždyť jí teprve nedávno bylo patnáct. Jejím otcem je Drufus z Hauberu, s kterýmžto nemám zrovna nejlepší vztahy, ale nikoho z jeho rodu jsem doposud nezabil, takže zas tak hrozné to nebylo”. Lodgen se vědoucně zašklebil, zatímco jeho pán pokračoval: “Dlouho jsem s ní tančil, ale pak se na mě začali podezřele dívat její bratři, tak jsem toho na chvíli zanechal. Potom jsem si všim, že jí otec cosi říká, a když se na mě pak podívala, měla v očích zvláštní lesk. Dovedu si představit, co jí o mně povídal, a řek bych, že tatínkova slova měla přesně opačný účinek”.

“Myslim, že s člověkem jako vy se nesetkávala každý den”, uchechtl se Lodgen. “Méno Rawinn z Irkienu se pomalu stává pojmem”.

“Spíš nikdy”, odtušil muž. “Bohužel jsem se brzo dozvěděl, že se má za týden vdávat, a to neuhádneš za koho. Za toho vypelichance Horgdena z Ofru, co se líčí jako děvka, aby zakryl vrásky. Pán Drufus se zřejmě zhlédl v ofrském panství, když Horgden nemá dědice, a myslim že doufá, že Annien už žádnýho neudělá. Nicméně já měl teď týden a musel sem ho plně využít. A taky sem ho využil”. Rawinn mrkl na svého sluhu a napil se, aby mu od dlouhého povídání nevyschla ústa. “Podrobnosti si jistě domyslíš. Ale Horgden, když o svatební noci zjistil, že Annien neni panna, řádil jako černá ruka. Ani bych neřek, že v jeho věku bude ještě něčeho schopnej, i když vedle takový krasotinky, kdo by nebyl. Tak si mě našel a já ho zabil”, konstatoval suše Rawinn. “Čestný souboj. Naštěstí si nepřived na pomoc Annieniny bratry. Ty po mě začali jít až potom, když už sem byl na odchodu. Blbý bylo, že nebyl ve městě princ Corard. Kdybych moh vystupovat jako jeho host, nikdo by si nic nedovolil, jenže von byl někde na západnim pobřeží. Ke králi sem se uchylovat nechtěl, protože ten mě vidí v dobrém světle ještě od bitvy na Grinhelldských polích, a nechtěl jsem si to kazit. Tak jsem rači zmizel z města co nejdál”.

“A proč zrovna do Atrinu?”, nechápavě se zeptal Lodgen.

“Poněvadž tady mě těžko budou hledat”, usmál se Rawinn. “Spíš si budou myslet, že jsem jel na západ na své zbylé statky, nebo za princem. Mimoto je tam spoustu měst plných společenských příležitostí. Těžko je napadne, že jsem vodjel do takovýhle díry, za kterou jsou pouze hory a hvozdy”.

“Zdá se mi, že máte před těmi muži neobvyklý respekt”, prohodil Lodgen.

“V Hauberu umí každý malý kluk zacházet s nožem líp než leckterej šlechtic. Navíc nemyslim, že by mi dali možnost zvolit si podmínky souboje. Tak za rok se trochu uklidní, a když se nejdřív spojim s Corardem, nedovolí si mě zabít jen tak, a v souboji mě neporazí, leda by hodně trénovali”, zakončil Rawinn a zasmál se.

Pán Rawinn a jeho sluha si ještě chvíli povídali u korbelů pěnícího moku, ale čas už se navršil, a tak se Lodgen odebral na kutě. Stoupaje do svého pokoje, spatřil ještě, jak jeho pán gestem přivolává děvečku Jaru.

* * *

“Jaká byla noc?”, zeptal se Lodgen u snídaně, když jeho rozespalý pán konečně dorazil k jídlu.

“Únavná, znáš to”, odvětil tázaný a zašklebil se. Dále to nerozvíjel a raději se pustil do chleba se sýrem a slaninou.

“Je čas vyrazit”, prohlásil Rawinn, když řádně posnídal. “Jsou koně připraveni?”.

“Samosebou”, děl na to Lodgen, “stačí nasednout”.

“Dobrá, běž naložit vaky. Hned přijdu za tebou”, přikázal Rawinn, načež pokynul Jaře, aby přišla blíž.

“Přejete si?”, zeptala se, tvářičky roztomile červené.

“Chtěl jsem se s tebou rozloučit, jelikož mne volají jisté povinnosti. Chtěl bych ti alespoň dát na památku malý dárek”, řekl, stáhl si krásný prsten s rubínem a podal ho dívce. Dívala se na dárek neschopna slova, neboť takovou krásu v životě neviděla.

“Přeji ti štěstí. Buď s bohy”, rozloučil se muž a rázným krokem odešel.

“Ten prsten byl dost cennej, ne?”, zeptal se Lodgen, když už jeli vedle sebe a hostinec V polích zanechali za sebou.

“Dost možná”, odvětil Rawinn bezstarostně. “Dala mi ho Annien”.

“Nechci vám do toho mluvit, ale nemám pocit, že bysme měli dost peněz na rozhazování. Dyk už celou cestu do Gathenu sme jeli bez placení”.

“Klid”, odpověděl s úsměvem Rawinn. “Když mě přepad Horgden, měl u sebe docela slušnou hotovost. Půlku sem u něj nechal, aby se nezdálo, že jsem ho okrad. Jsme na tom dobře”.

Lodgen zúčastněně pokýval hlavou a usmál se, neboť měl zase o starost méně. Pak jeli oba muži mlčky až do večera.

Začalo se stmívat, když oba muži spatřili městské hradby. “Tak to je Atrin”, prohlásil Rawinn.

“Myslel sem, že je menší. Todle vypadá jako velkoměsto”, zíral Lodgen směrem k seskupení nejrůznějších staveb.

“Neřek bych, že na místních společenských událostech by ses často setkával s novými tvářemi. Doufám, že tu bude aspoň tolik zábavy, aby mi tak na rok vydržela”, zasmál se Rawinn. Pak pobídl koně a rozjel se k městské bráně. Lodgen za ním.

* * *

Pán Rawinn a jeho sluha se právě procházeli po rušných atrinských ulicích. Rawinn se rozhodl, že se zatím nebude zúčastňovat společenských akcí vyšší společnosti a stráví nějaký čas zábavou v nižších vrstvách inkognito. Nehodlal guvernéra zpravit hned o své přítomnosti ve městě, neboť pak by měl mnohem méně šancí na zábavu a rvačky v zaplivaných putykách. Každá společenská třída se baví jinak a Rawinn měl rád veškerou zábavu, kterou mohl mít.

Tak se procházel s Lodgenem, sem tam se zastavil u nějakého krámku, bez zájmu si prohlížel zboží a poslouchal kupčíkovo vychvalování toho či onoho. Lodgen si dobře vycvičenou rukou ukradl šťavnaté jablko a začal si pochutnávat. Náhle dav zhoustl, až se téměř nedalo projít, poněvadž se přiblížili k náměstí, kde se právě chystala poprava jakéhosi zloděje. Rawinn se o podobné věci moc nezajímal, a tak se chystal k odchodu, když se ulicí přiblížil kočár. Kvůli hustému davu byl nucen zastavit a dále se prodírat jen pomalu, čímž se Rawinnovi naskytla příležitost podívat se dovnitř. Náhle zůstal jako opařen a němě zíral na dívku sedící uvnitř, uchvácen jejími černými vlasy, velkýma hnědýma očima a dokonalostí jejího obličeje. Naneštěstí pod cestovním pláštěm nebylo vidět magické křivky jejího těla, ale to, co Rawinn zahlédl, mu dokonale stačilo.

Brzo se ale kočár prodral davem a rychle se dostal z dohledu. Poté se Rawinn konečně vzpamatoval.

“Komu patřil ten kočár, co tu právě projel?”, pevně chytil za rameno jakéhosi náhodného chodce.

“Ech. Guvernérovi, pane”, vykoktal ten a stále si nebyl jistý, nejde-li o lupiče. “Esli si ráčili všimnout erbu, to jako rudý růže na zlatě, tak to je jako jeho”.

“Díky”, zabručel Rawinn na půl úst a zamířil ke svému sluhovi, jenž právě pozoroval mrskajícího se oběšence. “Jdeme domu”, přikázal, “zítra se pudem ukázat guvernérovi do paláce, tak se připravíme”.

Lodgen jen pokrčil rameny, neboť byl na podobné náhlé změny za své dlouhé služby u pána z Irkienu zvyklý. Ze stánku zelináře, který byl příliš zaujatý popravou, sebral další dvě jablka, jedno podal pánovi a do druhého se s chutí pustil sám.

Ani jeden z nich si nevšiml postavy zahalené do pláště, která dosud bez hnutí sledovala místo, kde zmizel kočár.

V hostinci si Rawinn nechal vyprat a vyžehlit šaty a vyleštit boty a nařídil připravit horkou koupel. Ani večer pak nešel někam si povyrazit, ale zůstal v hostinci U zlatého hroznu, kde bydlel, a popíjel pivo se svým sluhou, přemýšleje, že vědět o takové kráse, dávno by zdejší kraje navštívil.

* * *

Hned po ránu zamířil Rawinn k lazebníkovi, kde se nechal oholit a ostříhat. Oblečen byl v krásných šatech, ale ne v nejlepších, nechtěl budit dojem, že by se na návštěvu u guvernéra nějak zvlášť připravoval. Měl v plánu předstírat, že právě dorazil. Guvernérův palác se rozkládal až na kraji města. Vzhledem k obrovským zahradám, které byly podstatně větší, než centrum Atrinu, to bylo rozumné. Bylo krátce po poledni, když se svým sluhou projeli hlavní branou paláce Drimura z Akellu, guvernéra atrinského, neboť Rawinn předpokládal, že v tuto dobu by mohl být guvernér najedený a tudíž v dobrém rozmaru. To mohlo být důležité, poněvadž Rawinn nevěděl, kolik toho o něm pan Drimur ví.

Guvernér Rawinna přijal ve své pracovně. “Vítejte v Atrinu”, přivítal hosta vcelku srdečně. “Prosím, posaďte se”.

Rawinn poděkoval, usadil se do pohodlného křesla a rozhlédl se po místnosti. Byla nevelká, poměrně útulná s výhledem do zahrady. Na zemi ležel hustý vysoký koberec se složitým vzorem, kolem stěn byly umístěny skříně, vesměs plné knih, a zeď zdobilo několik obrazů. Uprostřed všeho byl pracovní stůl, na němž leželo několik pergamenů, lahvička s inkoustem a zlatá soška jednorožce sloužící jako těžítko. Guvernér byl muž ve věku kolem padesáti let. Měl černé, místy prošedivělé vlasy, krátkou bradku a jasné oči, ze kterých čišela moudrost nastřádaná léty.

“Jsem rád”, pokračoval guvernér, “že poznávám muže, o kterém jsem tolik slyšel v souvislosti s válkou v jižních provinciích”. Rawinn se lehce uklonil a přemýšlel, co o něm Drimur ještě slyšel. “Co vás přivádí do těchto končin?”.

“Rád cestuji a poznávám nové kraje, lidi a zvyky. Doufám, že zde najdu něco, co probudí můj zájem”, odpověděl Rawinn, aniž by dával najevo, že jeho zájem byl dávno probuzen.

“No, nevím”, opáčil guvernér. “Zdejší kraj není příliš vyhledávaný a zábavy si také moc neužijeme, tak daleko od hlavního města. Žijeme tu v dost úzkém kruhu lidí. Záleží také na tom, jak dlouho se hodláte zdržet?”.

“Nějaký ten měsíc, pokud se nezačnu nudit, a pevně doufám, že nezačnu”, usmál se Rawinn.

“Pak jistě nepohrdnete mým pohostinstvím, pakliže samozřejmě nemáte ubytování již zajištěno. Zdá se, že jste se před návštěvou zde byl upravit”.

“Samozřejmě mi bude ctí”, uklonil se Rawinn lehce. “Cestou jsem se stavil pouze u lazebníka, protože pokládám za slušné přijít na návštěvu upraven a dlouhá cesta na kráse nepřidá. Pak jsem pospíchal sem, abych se setkal s mužem, který tak dobře spravuje zdejší kraj a který je známý svým uctíváním tradic”.

“Děkuji. Teď si jistě chcete odpočinout, sluha vás dovede do vašich komnat”, řekl Drimur a zazvonil na malý, ale dobře znějící zvonek. “Večeře bude v pět hodin, pošlu pro vás”, zakončil rozhovor a dal několik pokynů sluhovi, který Rawinna vyprovodil.

Rawinn se ve svých komnatách dlouho neohřál, jelikož po cestě si už dávno odpočinul, a vyrazil na průzkum paláce. Zatím se nechtěl příliš ukazovat, ale měl ve zvyku seznámit se řádně s prostředím a zmapovat si všechny chodby a cesty, v minulosti se mu to nejednou vyplatilo. Lodgen byl zatím pověřen znovu přečistit boty a připravit šaty. Pak se měl jít seznámit se služebnictvem a zvědět od nich všechny zajímavé informace, neboť od sluhy se dá nejvíc zjistit o jeho pánovi, v tomto případě měly přednost informace o paní.

Před pátou hodinou se pro Rawinna zastavil sloužící a dovedl ho do jídelny. Když tam vstoupil, byla tam už většina lidí. Drimur se bavil se dvěma staršími muži a další tři mladíci spolu diskutovali opodál. Guvernér si však hned zjednal ticho a představil ostatním pána z Irkienu. Tak se Rawinn seznámil s Larredem z Vallu a Finghenem z Borozu, guvernérovými poradci, a s mladíky Jewellem z Arkonu, Dergem z Vallu a Runnem z Polgotu. O důvodu jejich přítomnosti nevěděl Rawinn vůbec nic. Muži si stačili vyměnit je několik zdvořilostních frází, když vstoupily dvě dívky. Když je Rawinn uviděl, padl na něj pocit, že se pod ním propadla podlaha. Tedy, když uviděl tu první, druhá sloužila pouze jako dekorace. Znovu ho uchvátily černé kadeře, velké oči, jemnost tváře a navíc teď viděl dokonalost jejího těla. Byl však dostatečně zkušený v podobných situacích, že se rychle ovládl, poklekl na jedno koleno a políbil dívce ruku. “Allene z Akellu”, zaslechl odněkud zdálky guvernérův hlas, zatímco vychutnával dotek její hebké ruky. Dívka ho obdařila milým úsměvem, ale hned sklopila oči a lehounce zrůžověla. Pak zamířil ke druhé dívce a rovněž jí políbil ruku, jen aby se neřeklo, a zaslechl guvernérův hlas, který oznamoval, že se jedná o Gabriellu z Moggolu. Rawinna drobet vyvedlo z rovnováhy, že se na něj dívka široce usmála a koketně mrkla. Za normálních okolností by ho to potěšilo, ba co víc, hned by se pustil do obléhání, které by pravděpodobně skončilo úspěchem, ale nyní se cítil v úplně cizí kůži. Měl pocit, že dívka, kterou ani pořádně neznal, pro něj znamená víc, než všechny ostatní, které kdy poznal, a neměl chuť začínat si teď něco s jinou. Myšlenky mu na chvíli přerušil Drimur, který pokynul přítomným, aby se usadili ke stolu.

Při jídle Rawinn lehce konverzoval s pánem Larredem, ale většinu své pozornosti, nepočítaje bažantí stehna, věnoval pozorování Allene. Ta se bavila s Gabriellou, i když by se spíš dalo říct, že Gabriella vedla monolog s Allene. Jejich pohledy občas zamířily k němu, z čehož Rawinn usoudil, že je tématem rozhovoru. Také to ovšem způsobilo, že se jeho a Alleniny pohledy několikrát setkaly, přičemž mu vždy celým tělem proběhlo lehké mravenčení. Jeho pozornosti však neuniklo, že dívky nejsou jedinými přítomnými, v jejichž konverzaci figuruje on. Také tři mladíci ho občas obdařili pohledy, z nichž usoudil, že se asi nestanou jeho přáteli.

Po večeři absolvoval Rawinn kurz společenské konverzace, ale protože obě dívky brzo odešly, vymluvil se na únavu a zmizel také. Vyhledal však Lodgena a nechal se podrobně informovat o situaci v paláci. Sloužící se totiž může přeptat na všechno, o čem se předpokládá, že jeho pán ví. Lodgen tedy začal vyprávět, že Allene je Drimurovým prvorozeným a jediným dítětem. Její matka zemřela při porodu. Gabriella je její přítelkyně, která tu žije, aby jí dělala společnost. Jewell je Drimurovým schovancem od té doby, co mu zemřeli rodiče, což je asi pět let, a všeobecně se předpokládá, že se s Allene ožení. Příští týden bude prý nějaká hostina, při níž má požádat o její ruku. Také ten tu má dva přátele, z nichž jeden je synem guvernérova pobočníka. O Allene Lodgen zjistil, že se ráda prochází po velkých zahradách patřících k paláci, případně jezdí na koni ve volné přírodě. Ráda také vyšívá, kreslí a čte.

Když Lodgen skončil, odebral se Rawinn do svého pokoje. Hlavu měl plnou plánů na získání Allene, ale nevěděl, který by byl nejvhodnější. Přemýšlel a přemýšlel, až nakonec usnul.

* * *

Ráno vstal Rawinn poměrně časně, aspoň pro něj, a vydal se něco posnídat. Že si nevybral nejvhodnější dobu, poznal ve chvíli, kdy se k němu přidala Gabriella. Netrvalo dlouho a bylo mu jasné, že v tomto rozhovoru nebude dominantním řečníkem on. Gabriella toho moc neposnídala, neboť měla pusu otevřenou z jiného důvodu, zatímco si Rawinn hleděl raději vajíček a slaniny. Bylo mu jasné, že se dívky do oběda nezbaví, a tak se od ní nechal alespoň provést palácem, prohlédl si důkladně místní obrazárnu a projevil přání zavítat do knihovny.

“Já příliš nečtu, ale Allene je tu každou chvíli”, prohlásila Gabriella, čímž dala Rawinnovi možnost přenést rozhovor do pro něj zajímavé dimenze. Nedržel se tam však příliš dlouhou dobu, aby nevyvolal dívčino podezření zvýšeným zájmem o Allene, takže konverzace se po chvíli opět změnila ve společenskou, a tudíž nezajímavou, a takto setrvala až do oběda.

Rawinn pak celé odpoledne želel toho, že když si nacpal břich, pustil na chvíli všechno z hlavy, a zpátky do reality ho uvedla až věta: “Nyní bychom mohli pokračovat v zajímavém rozhovoru”, kterou pronesla příjemně se usmívající Gabriella, zatímco Allene právě mizela ve dveřích.

Tentokrát dvojice zamířila do parku, kde se procházeli za stálého tlachání Gabrielly. Rawinn se téměř zděsil, když se do něj dívka zavěsila. Byl si jist, že je to poprvé, co se v podobné situaci nepřiblížil k dívce ještě víc, ale naopak se jemně odtáhl, a to Gabriella nebyla žádná šereda, naopak. Nějaký čas se procházeli, když Rawinn spatřil Allene, jíž právě Jewell učil používat loveckého sokola. Rawinnovi se nezdálo, že by tím byla nějak zvlášť nadšena, a od chvíle, kdy sama spatřila procházející se pár, věnovala mu zjevně víc pozornosti než sokolovi. Rawinn to ihned zpozoroval, a tak pod záminkou úpravy obuvi pustil Gabriellu. Pak nedovolil, aby se k němu přiblížila až do doby, než zmizeli Allene z dohledu, a kdy mu už jiná možnost vyhnutí, kromě násilí, nezbývala.

Rawinn měl toto odpoledne možnost poznat rozlehlost guvernérových zahrad a k večeru už byl trochu utahaný. Zahrady byly opravdu krásné a našlo by se v nich opravdu hodně útulných míst, která by se dala využít i k jiným činnostem, než je procházení. Když se s Gabriellou vrátil na večeři, zjistili, že tento den bude poněkud slavnostnější, neboť přijeli komedianti. Díky tomu se tu sešlo více lidí, vesměs šlechta, která sídlila v blízkosti paláce. Večeře byla tentokrát doprovázena zvukem loutny, klapotem střevíčků tanečnic, funěním artistů a hučením plamenů na pochodních polykačů ohně. Rawinn se zběžně seznámil s několika novými lidmi a chvíli s každým konverzoval, aby získal větší přehled o místních poměrech. Nakonec však jeho pozornost upoutalo něco jiného.

Mladíci Derg a Runn totiž spolu začali šermovat. Hned bylo jasné, že se chtějí pouze předvést, tak jim nebylo nijak bráněno a Rawinn si tak mohl prohlédnou jejich styl. Už dříve si všiml, že všichni, včetně Jewella, nosí rapír, což bylo v poslední době moderní. U většiny mladíků však zbraň sloužila převážně jako dekorace a tak také vypadala, nehledě k tomu, že tak s ní uměli taky zacházet. Rawinn znal muže, kteří měli i několik zbraní, jež se podle zdobení pochvy a rukověti hodily každá k jiným šatům. On sám rapíry neuznával, stejně jako většina lidí, kteří souboj na život a na smrt neznají jen z vyprávění předků. V soubojích se rapíry navíc nepoužívaly, pokud se ovšem nebila dvě princátka, která jakoukoli zbraň držela jako vidličku. Rawinn sám nosil dlouhý úzký meč s oboustranným ostřím, který se mu v soubojích osvědčil. Po kratším pozorování bojujících mladíků věděl o jejich stylu prakticky všechno. Patřili sice k lepšímu průměru, ale byl si jistý, že by je porazil, i kdyby proti němu stáli oba. Rád by si však prohlédl zejména Jewella, a ten mu k tomu dal záhy příležitost, když se k šermířům přidal. Jak Rawinn předpokládal, používal stejnou techniku jako jeho dva kolegové, danou tím, že všichni chodili do stejné školy.

Nakonec, když se chlapci dostatečně unavili, ukončili souboj, a poté zmizeli v obležení několika dívek. Rawinn v té době už pozoroval Allene, kterou souboj očividně nezajímal.

“Nepříliš dobrá zábava, neníliž pravda”, prohodil, když se mu podařilo nenápadně se k ní přiblížit.

“Že to říkáte zrovna vy, o kterém se říká, že již absolvoval mnoho soubojů”, prohlásila s vážnou tváří, dívajíc se Rawinnovi přímo do očí.

“To ovšem neznamená, že mi to činí kdovíjaké potěšení”, odvětil Rawinn a s úklonou zmizel, neboť si všiml blížícího se Jewella s jasným úmyslem vzít Allene k tanci po příkladu svých přátel, kteří už za zvuku loutny hopsali v kole.

Rawinn si chtěl ještě promluvit s Lodgenem, kterého předtím zahlédl, když sledoval komedianty, ale nemohl ho najít, až ho spatřil, kterak mizí směrem k parku s děvečkou, jíž objímal v místech, kde záda už dávno nejsou zády, a tak si řekl, že to stejně nespěchá.

* * *

Ráno Rawinn, hned jak vstal, odchytil Lodgena a nakázal mu sledovat Gabriellu a varovat ho, kdyby se blížila. U snídaně se dozvěděl, že Jewell s přáteli si odjeli zalovit a Allene je v knihovně. V porovnání s včerejším dnem nestála dnešní Rawinnova snídaně za mnoho. Hned, jak se u Lodgena ujistil, že knihovna je prosta přítomnosti Gabrielly, neprodleně se do ní vydal.

Pomalu otevřel dveře. Ani nezavrzaly, a tak opatrně nahlédl dovnitř a spatřil ji. Seděla zády k němu a pro něj se na chvíli zastavil čas, jak pozoroval její vlnící se vlasy a jemná ramena, která se hýbala v rytmu jejího dechu, ostatní bylo bohužel skryto za opěradlem židle. Nakonec trochu zatřásl klikou, aby si myslela, že právě vchází, a vstoupil dovnitř.

“Dobré ráno”, pozdravil a uklonil se. Dívka mu odpověděla kývnutím hlavy. “Vidím, že se věnujete zušlechťování ducha. Mohu se optat, co to čtete?”, zeptal se a pohodlně se usadil v další židli.

“Studuji dějepravu, toto je podrobný přehled důležitých událostí z doby těsně před válkou”, ukázala Rawinnovi knihu. Ta ho však příliš nezajímala.

“Zajímavé. Většina dívek ve vašem věku raději vzdychá nad dílky těch mladých básníků či romanopisců a neváží si klasického umění, tím méně historie. Těší mě, že to neplatí všeobecně”.

“Překvapujete mě”, podívala se dívka Rawinnovi do očí. “Něco jsem o vás slyšela, ale netušila jsem, že se zajímate také o četbu”.

Rawinn pokrčil rameny: “Je málo zdrojů, ve kterých se dozvíte skutečně pravdivé informace”. Raději nedodával, že při svém způsobu života potřeboval všeobecné vzdělání, jinak by ze sebe udělal absolutního blbce.

“Myslíte, že by mi lhali? Vždyť Jew...”, dívka se zarazila a zakryla si ústa, přičemž zčervenala. Rawin to však přešel.

“Nemusel to být úmysl”, prohlásil, aniž by tomu věřil. “Může tomu sám věřit. Nevzpomínám si, že bych ho kdy viděl, a tak asi nemluvil z vlastní zkušenosti”. Zdálo se, že se nad tím dívka zamýšlí.

Za dveřmi kdosi prošel, pískaje si jakousi písničku. Rawinn tu písničku znal a věděl hned, kdo si ji hvízdá. Ta písnička pojednávala o muži, ženě a kupce sena, podle čehož se dalo soudit, že nikdo jiný v okolí ji znát nebude.

“Mohl byste mi toho o sobě povědět víc?”, usmála se na něj dívka. “Doufám, že je pravdou aspoň to, že jste prožil mnoho zajímavého, a já bych si to ráda poslechla”.

“Samozřejmě, bude mi potěšením vás pobavit, a pokud vás zaujme můj život, jsem připraven vám o něm povídat. Přesto bych navrhl jednu změnu. Jelikož je dnes krásný den, bylo by škoda nestrávit ho pod širým nebem, proto bychom si mohli vyjet na koních. Stejně jsem měl v úmyslu se dřív nebo později podívat do okolí města, a v tak příjemné společnosti bych to provedl mnohem raději”.

“Souhlasím”, zvolala dívka dost rychle na to, aby se Rawinnovo tělo naplnilo prudkým žárem.

“Dobrá, sejdeme se za půl hodiny u koní. Vzkážu ještě, že dnes nebudeme obědvat tady, a vezmu v kuchyni nějaké jídlo”. Allene přikývla na souhlas a potom se rozešli každý do svých komnat.

Rawinn nařídil Lodgenovi, aby připravil koně, rychle se převlékl do jezdeckého a vypravil se do kuchyně, kde získal nějaký chléb, sýr, šunku a pár dalších drobností, stavil se ve sklepě pro láhev vína a nechal jednomu ze sloužících vzkaz, že odjel se slečnou na projížďku. Ve stáji našel Allene ve slušivém jezdeckém oblečku, vlasy sepnuté zlatou sponkou. Pomohl jí na Lodgenem přivedeného koně, vyšvihl se na svého a bok po boku vyrazili ven z paláce a Atrinu.

To odpoledne si Rawinn připadal jako v kraji bohů. Projížděli se s Allene po lukách a ona mu ukazovala svá oblíbená místa. Pak se na jednom z nich zastavili, najedli se a začali si povídat. Rawinn jí povídal o sobě, i když, pravda, zamlčel značnou část vesměs nejzajímavějších historek. Pak si nechal vyprávět o ní a mluvili tam dlouho, až skoro zapomněli na čas. Ale Rawinn se nakonec vzpamatoval z příjemného poblouznění a odebral se s dívkou zpět do paláce, kam dojeli těsně před soumrakem. Měli štěstí, že tři mladíci se z lovu vrátili krátce po nich a guvernér byl celý den zaneprázdněn, takže nepřítomnosti své dcery si ani nepovšiml a jestli, tak jí nevěnoval pozornost.

Večer proběhl bez zvláštních příhod, pouze Gabriella se tvářila poněkud zasmušile. Rawinn si šel brzo lehnout a dlouho ležel a pozoroval hvězdy, přičemž přemítal o událostech dnešního dne. Rozebíral každý okamžik, který dnes prožil, všechno, co mu Allene řekla, myslel na to, jak mu pohladily obličej její hebké vlasy, když jí pomáhal na koně, jak se dotkl jejích měkkých boků, pomáhaje jí z koně, a jak se setkaly jejich prsty, když jí podával jídlo. 'Skutečně krásný den', pomyslel si, a pak ho napadlo, jak je mu s Allene dobře, aniž by s ní musel sdílet lože, což byl doposud vždy jeho hlavní cíl při setkání s ženou. Rád by strávil nekonečnou dobu pouhým namlouváním a rozprávěním s dívkou, ale čas byl, bohům žel, jiného názoru. Nakonec Rawinn přece jen usnul s tváří Allene před sebou a s jejím jménem na rtech.

* * *

Následující den dopoledne strávil Rawinn v guvernérově kanceláři, protože ten dychtil zvědět nové informace z hlavního města a ze západu vůbec, z jiného zdroje, než byli královští poslové. Rawinn by sice raději byl v jiné společnosti, ale rozhovor probíhal v poměrně přátelském duchu a on potřeboval v Drimurovi vzbudit dojem, že je čestný a důvěryhodný a navíc přítel prince. Když byla jejich rozmluva ukončena s příchodem oběda, nabyl Rawinn dojem, že se mu to podařilo. Věděl, že by bylo taktičtější v rozmluvě pokračovat a nadchnout Drimura svými znalostmi vnitrostátní politiky, ale jeho touha sejít se s Allene byla silnější, proto se hned po obědě nenápadně vytratil a posléze dívku vyhledal.

Odpoledne strávené po boku Allene procházením v palácových zahradách bylo krásné. Její příjemný hlas se jevil na pozadí zpěvu ptáků a šumění větru v korunách stromů jako úchvatný zpěv sirén, kterému nikdo nemůže odolat. Rawinn žehnal guvernérově zálibě v zahradničení, díky které vystavěl tak obrovský park, že bylo snadné zmizet v něm před zraky nevítaných pozorovatelů.

Rovněž druhý den strávil Rawinn po boku Allene v guvernérových zahradách a při menší projížďce. Věděl, že by měl ještě promluvit s guvernérem a zajistit si důvěru tohoto muže, na jehož tváři bylo těžké přečíst, co si myslí. Měl by si také zajistit pár dalších lidí z blízkého okolí, aby se všichni nepostavili proti němu, až provede to, co zamýšlel. Přesto byl raději v přítomnosti dívky, kde rázem zapomněl na všechno ostatní a jeho mysl se soustředila jen na ni. Ale myslel na ni, i když byl sám, a přiměl-li se přemýšlet o něčem jiném, zakrátko mu stejně vytanul na mysli její obraz.

Další den však došlo ke změně. Allene se hned po snídani ztratila s Jewellem a byla s ním celý den. Rawinn se sice snažil přilákat ji k sobě, ale vždy, když se jejich pohledy setkaly, dívka rychle pohlédla jinam. Po večeři pak hned odešla spát doprovázená Gabriellou, takže opět nebyla šance osamoceně si s ní promluvit. Rovněž druhý den si Allene dávala dobrý pozor, aby nezůstala ani chvilku sama, a když Rawinn jevil přílišný zájem o její sledování, zmizela někam, kam ji nemohl bezdůvodně následovat.

Rawinn začínal být zoufalý. Netušil, co se stalo, že se chování dívky k němu tak náhle změnilo. Vždyť ještě nedávno měl pocit, že se v jeho přítomnosti cítí dobře. Ani si nebyl vědom něčeho, co by udělal špatně. Rozhodl se, že s ní musí za každou cenu promluvit a zjistit, co za tím stojí.

Příští den Allene vyšla do parku s Gabriellou a dlouho se procházely, sledovány Rawinnem, o němž však neměly ani tušení. Rawinn dlouho sledoval dívky, jak mezi sebou rozmlouvají, sedíce na lavičce. Gabriella pojednou vstala a opustila Allene, dávajíc tak nevědomky příležitost Rawinnovi. Ten, jakmile dívka zmizela z dohledu, vyrazil.

Když Allene spatřila blížícího se Rawinna, sklopila oči a on zaslechl, jako by tlumeně vykřikla.

“Buď zdráva”, pozdravil Rawinn, načež dívka v odpověď cosi zamručela.

“Nemohl jsem si nevšimnout, že se cosi stalo”, prohlásil. “Jakoby moje přítomnost byla nepříjemná”.

Dívka mu na to pohlédla do očí a on spatřil, že ty její jsou mírně navlhlé. “Za dva dny požádá Jewell o moji ruku, která mu byla dávno slíbena”, odvětila. “Nemohu trávit dny ve vaší přítomnosti, pokud chci, aby ten den dopadl tak, jak jsem si představovala”.

“Chcete si Jewella vzít?”, zeptal se Rawinn.

“Dala jsem slovo”.

“Na tom nesejde. Já se ptal, jestli si ho chcete vzít”, naléhal Rawinn.

“Dala jsem slovo a to stačí. Když požádá o mou ruku, dostane ji”, odpověděla dívka šeptem se sklopenou hlavou a Rawinn spatřil lesknoucí se kapičky na jejích tvářích. Z ničeho nic uchopil její ruku do svých a přitiskl na její dlaň své rty. Snažila se sice vytrhnout, ale nijak zvlášť silně.

“Miluji vás, Allene”, zvolal. “Miluji vás a chci si vás vzít”.

“Ne!”, vykřikla dívka zoufale.

“Nemohu už bez vás žít, Allene, miluji vás a vy milujete mne”, cítil, jak se dívka zachvěla. “Řekněte, že je to tak, Allene”.

“Nee!”, zašeptala nepříliš přesvědčivě.

“Řekněte, že mě milujete, prosím”, promlouval Rawinn a zahrnoval její ruku polibky.

“Ano, miluji vás”, vysoukala ze sebe nakonec dívka přeskakujícím hlasem, přičemž se třásla jako v horečce. Rawinn ji k sobě prudce přitáhl a objal. Položila mu ruce na ramena, jako by ho chtěla odstrčit, ale nevydala na to žádnou sílu.

“To ale na věci nic nemění”, prohlásila po chvíli, rezolutně se od Rawinna odtáhla a běžela pryč.

Rawinn se za ní ještě chvíli díval a v očích se mu lesklo. Podobných scén absolvoval spoustu, pročež věděl, co na dívky platí. Tentokrát ale poprvé cítil, že ani příliš nelhal. Teď věděl, že Allene za ním bude stát, ať udělá cokoli. Začal tedy přemýšlet o svém plánu. Věděl, že dokud ho nedokončí, nebudou se šťastné chvíle po boku Allene opakovat, proto ještě chvíli seděl a promýšlel postup, a nakonec vyrazil popovídat si s guvernérem.

* * *

Rawinn seděl zhruba uprostřed stolu. Rozhlížel se kolem a pozoroval ostatní šlechtice. Některé znal, s některými si už příjemně popovídal, s některými si popovídal, a o některých nevěděl vůbec nic. Všichni věděli, čím je tato hostina výjimečná, ale nikdo o tom oficiálně nemluvil. Drimur seděl v čele stolu, Allene po jeho pravici a Jewell po jeho levici. Allene byla oblečena v krásných zelených šatech bez přílišných ozdob. Na krku měla stříbrný náhrdelník s medailónkem a černé vlasy sepnuté zlatou sponou. Netvářila se však příliš šťastně, ale zdálo se, že to nikdo v okolí nevnímá. Hlavu měla skloněnou a pohled upřen do prázdného talíře. Gabriella, sedící vedle ní, naopak rozdávala úsměvy na všechny strany a sem tam něco prohodila s několika nejbližšími mladíky, kterých se tu pár sešlo. Nakonec dal Drimur pokyn sloužícím, aby začali nosit na stůl, ale Jewell je gestem zadržel a povstal. Celý sál se ztišil, aby všichni slyšeli jeho slova.

“Můj pane”, promluvil mladík, “chtěl bych vám tady přede všemi poděkovat za všechno, co jste pro mne udělal. Když mi zemřeli oba rodiče, přijal jste mě k sobě a choval jste se ke mně jako ke vlastnímu. Díky vám jsem vyrostl v muže, kterým jsem teď”. Rawinn při jeho slovech nevyprskl, i když by to rád udělal. Pod pojmem muž si představoval něco trochu jiného, a přestože slabými pohrdal, těch, kteří něco dokázali, si vážil. “Navíc”, pokračoval Jewell, “Jsem se u vás setkal vaší dcerou Allene. Vyrůstali jsme spolu a jsme si blízcí. Teď, když jsme dorostli v muže a ženu, bych chtěl, abych mohl sdílet život po jejím boku. Žádám vás proto o ruku vaší dcery Allene”.

Když skončil, začalo to v sále bzučet jako ve včelím úle. Rawinn si všiml, že se Drimur lehce usmívá, ale nebylo mu líto, že mu úsměv za chvíli zmizí. Vstal. Sál se opět ztišil a oči všech se s překvapením upíraly na Rawinna.

“Když dovolíte”, začal, “rád bych také něco řekl. Jsem tady jen krátce a hluboce lituji, že jsem tento kraj nenavštívil dříve. Byl jsem už na hodně zajímavých místech a prožil jsem leccos”. Po těchto slovech se ozvalo mírné zašumění, zřejmě o Rawinnovi leccos slyšeli. “Tady jsem však našel něco, o čem jsem myslel, že to nikdy nenaleznu. Našel jsem to nejkrásnější, co na celém širém světě je, lásku. Poznal jsem, co je to milovat a je to skutečně povznášející pocit. Je to pocit neskutečného štěstí”. Rawinn viděl, jak se mnozí lidé u stolu dostávají myšlenkami do svého mládí, kdy nabírali podobné zkušenosti. “A proto žádám o ruku vaší dcery Allene”.

V sále náhle nastalo hrobové ticho, kdy by byl slyšet spadnout špendlík na hustý assuaenský koberec. Všichni si uvědomili rozsah těchto slov. Podle prastarého zvyku totiž, pokud se o dívku zajímá více mužů, musí mezi nimi rozhodnout souboj a jen vítěz se o ni smí ucházet. Rawinn se ani tentokrát neusmál. Cítil na sobě zděšené pohledy všech, včetně vyjeveně, s otevřenou pusou zírajícího Jewella.

“To myslíte vážně?”, zeptal se nakonec zděšeným hlasem Drimur.

“Smrtelně”, prohlásil s kamennou tváří Rawinn.

“Ale ten chlapec byl přece první”, ozval se kdosi a několik dalších souhlasně zamručelo.

“Zákon mluví jasně”, odvětil Rawinn.

“Ale ten zákon už nikdo nepoužil, kam až sahá paměť”, vykřikl Derg z Vallu.

“To ale neznamená, že by přestal platit, nebo ano?”, obrátil se Rawinn na Drimura.

“Ne”, zašeptal guvernér zdrceně, “neznamená”. Následovalo dlouhé ticho, které nakonec přerušil Drimur, téměř šeptaje: “Pokud nikdo svou žádost neodvolá, utkají se oba sokové pozítří za úsvitu”.

* * *

Následující den strávil Rawinn ve svém pokoji, kde ho občas navštívil Lodgen, aby mu přinesl jídlo nebo informace, co se děje v paláci. Rawinn raději pokoj neopustil, poněvadž přestože věřil, že Drimur je čestný muž, který by proti němu nic nepodnikl, domníval se, že pokud by ho potkala nehoda, nevedl by nijak tvrdé vyšetřování. Od Lodgena se Rawinn dozvěděl, že Jewell a jeho kumpáni trénují šerm doprovázeni Gabriellou. Drimur ani Allene se od rána neukázali a zůstávají o samotě ve svých pokojích. Rawinn si večer ještě naolejoval meč, aby na něm nebyla ani stopa po rzi, zkontroloval, zda je dostatečně nabroušen, a šel si brzo lehnout, neboť musel ráno časně vstávat.

* * *

Ráno Rawinn vstal velmi brzo, ještě za tmy, kdy většina lidí ještě spí, i když v paláci spících asi moc nebylo, a menší rozcvičkou si protáhl ztuhlé kosti. Ještě před úsvitem kdosi zaklepal na dveře a na Rawinnovu výzvu vstoupil Drimur.

“Už je čas”, prohlásil a Rawinn kývl na souhlas. “Nechcete svou žádost ještě odvolat?”, otázal se guvernér, i když velkou naději v hlase znát nebylo.

Rawinn se usmál. “Nikoli. Ale mohl by to udělat pán z Arkonu”.

“To nikdy neudělá. Má svou hrdost”.

“To já taky”, odvětil suše Rawinn, načež vyrazili chodbou ven, k zahradám.

“Jestli zvítězíte”, přerušil ticho Drimur, “budete mě muset zabít, abyste dostal mou dceru”. Rawinn kývl na důkaz, že s něčím podobným počítal.

Na dvoře už čekali všichni, kdož se rozhodli souboji přihlížet, včetně Rawinnova soka. Allene tu nebyla. Jelikož všichni znali pravidla souboje, zůstala skupina v ponurém mlčení. Rawinn si připravil zbraň a stejně učinil i Jewell. Tentokrát neměl svůj ozdobný rapír, ale klasický meč s širokým ostřím. Rawinn usoudil, že je to patrně dědictví, neboť rukověť byla úplně obyčejná a ne zdobená, jako většina mečů používaných k dekoračním účelům. Oba soupeři si stoupli proti sobě a na guvernérův pokyn zkřížili zbraně.

Od začátku byl souboj jednoznačnou záležitostí. Rawinn bojoval s přehledem a bylo na něm vidět, že podobných soubojů už absolvoval mnoho. Naopak Jewell byl klasickým příkladem mladých mužů své generace, kteří si žili naprosto bezstarostně a šermovat se učili jen proto, aby se neřeklo. Rawinn tlačil svého soupeře, ale stále se nemohl odhodlat k rozhodujícímu úderu. Chtěl mít jistotu. Chtěl, aby jeho rána byla skutečně rozhodující. Nechtěl svého soupeře jen zranit a vyřadit. Chtěl ho zabít. S jistotou. Proto na chvíli povolil a přešel do defenzívy, načež Jewellovi náhle stouplo sebevědomí. Začal útočit a útočil odhodlaně a prudce. Příliš prudce. Rawinn souboj úmyslně protahoval. Chtěl způsobit zdání vyrovnanosti, ne jednoznačné vraždy. Poznal už, že ho soupeř nemůže ohrozit. Neznal žádné finty, které by neuměl pohodlně odvrátit, nic s čím by nepočítal. Příliš mnoho šlechticů dnes neumí šermovat.

Nakonec souboj dospěl do stádia, kdy se Rawinn rozhodl dále ho neprotahovat. Několikrát si odkryl pravou stranu a připraven očekával útok. A ten přišel. Přesně, jak Rawinn předpokládal. Opět byl příliš prudký. A přesto příliš pomalý. Rawinn uhnul až v poslední chvíli a okamžitě sekl.

Jewell uviděl nekrytou část v obraně soupeře. Napravo. 'Není tam sice srdce, ale když bude úder dost silný, může být smrtelný. Hlavně rychle, než se stačí krýt. Ještě kus... uhnul. To není možné'. To bylo poslední, co mu prolétlo hlavou.

Ostří meče sice prolétlo těsně vedle Rawinnovy hrudi, ale ne blíž, než mu sám dovolil. Útočník to nečekal, ztratil rovnováhu a převážil se dopředu. Za normálních okolností by ho Rawinn nechal naběhnout na meč, ale naběhnutí na meč nemuselo být smrtelné. Rawinn proto zvolil těžší a riskantnější manévr. Uhnul a sekl. Viděl Jewellův překvapený výraz, který v jeho obličeji zůstal, ještě když tělo dopadlo na zem s hlavou kývající se na zbytku krku. Rawinn trochu zalitoval, že si nemohl dopřát větší nápřah, pak by možná hlavu oddělil od těla úplně. Mezi přihlížejícími to zděšeně zašumělo. Dobojováno.

* * *

Než ale někdo stačil protrhnout tísnivé ticho, ozval se od paláce srdcervoucí výkřik. Všichni pohlédli k paláci, kde právě z několika oken vyšlehly plameny.

“To jsou pokoje Allene”, vykřikl Drimur. V tu chvíli by se v Rawinnovi krve nedořezal, a v Drimurovi zrovna tak. Celá skupina se rozběhla k paláci, ale Rawinn, ač byl znaven soubojem, byl jednoznačně první.

Když vrazil do Alleniných komnat, našel je značně zničené ohněm, který ještě na několika místech hořel. Uprostřed toho všeho ležela na podlaze jedna z Alleniných osobních služebných, hystericky vzlykajíc. Rawinn k ní přiskočil a pohlédl jí do plačící tváře, v níž se zračil zděšený výraz.

“Co se stalo?”, vykřikl Drimur, který se právě objevil ve dveřích. Dívka však ze sebe nevypravila ani slovo, přestože k ní hned přiskočilo několik lidí a snažili se jí k tomu přimět nejrůznějšími způsoby. Rawinn viděl, že nic z toho nikam nevede, a tak prohodil cosi k Lodgenovi, načež sluha odběhl a za chvíli se vrátil, podávaje pánovi lahev. Ten přistoupil k služebné a nalil jí část obsahu do krku. Poté se dívka trochu vzpamatovala a chvíli se kolem sebe zděšeně rozhlížela, ignorujíc zmatené dotazy. Nakonec z ní však nedávné události vypadly.

Z ničeho nic se v místnosti zjevil muž a okolo něj vyšlehly plameny. Muž se slušně uklonil a představil se jako čaroděj Krank. Poté prohlásil, že si Allene pro její krásu vybral za ženu a hodlá si ji odvést. Panna Allene vykřikla, ale muž na ni ukázal, cosi šeptaje, a ona padla na postel, jakoby usnula. Pak zmizel, načež vyšlehly mohutné plameny. Jak vypadal, si dívka nepamatuje, poněvadž byla příliš vystrašená. Uvědomila si pouze, že byl vysoký, hubený a celý v černém a měl hrozné oči, kterými se na ni díval.

Rawinn pohlédl na Drimura, který seděl v křesle, hlavu v dlaních. Ten, jako by vycítil jeho pohled, vzhlédl.

“Zabils mi syna”, pronesl šeptem, “a teď jsem přišel i o dceru. Nejdřív se musím vypořádat s tebou, který jsi zradil mou pohostinnost a přinesl smutek do mého domu”.

“Nepřijímám vaši výzvu”, odvětil Rawinn. “Ne dřív, než přivedu zpátky Allene”. Pak se uklonil a odešel. Zanedlouho už na svém koni opouštěl brány paláce, zatímco Lodgen, dle jeho příkazů, balil věci.

* * *

Lazebník Bartej byl mírně vyděšený. Takového zákazníka ještě nikdy neměl, ba co víc, nikdy podobného člověka neviděl. Jeho tělo zdobila řada jizev. Tolik jich skutečně ještě neviděl, a že toho za dobu, co se věnuje své práci, viděl dost. Ale především to tetování na obličeji, to tady nenosil nikdo, a Bartej nikdy o ničem podobném ani neslyšel. Muž měl v tváři lhostejný výraz, jakoby ani nevnímal břitvu na svém krku, ale Bartej si dal dobrý pozor, aby ho ani trochu neřízl. A ten meč, který ležel vedle kádě, právě tak daleko, aby na něj necákala voda, ale přesto po ruce. Mnoho lidí sem chodilo se zbraněmi, i šlechtici s moderními rapíry či strážní s halapartnami, ale podobnou zbraň tu neměl nikdo.

Když byl muž oholen, nechal si ještě zastřihnout vlasy, které si dělaly co chtěly, neboť se už o ně dlouho nikdo nestaral. Pak se oblékl a štědře Bartejovi zaplatil za jeho služby v cizích mincích. Bartej ho ještě chvíli pozoroval, jak kráčí směrem ke guvernérskému paláci, a přestože ulice byla plná lidí, zálo se, že se nemusí pracně prodírat, poněvadž většina z nich raději uhýbala, jen co ho spatřila. Nakonec zmizel z dohledu a Bartej se vrátil ke své práci.

Muž vešel do paláce. Tam panoval neobvyklý shon, jako ostatně několik posledních dní. Nakonec se muž doptal na cestu do guvernérovy pracovny a vstoupil. Guvernér právě stál u stolu a studoval mapu krajiny. Chvíli trvalo, než si příchozího všiml.

“A vy jste kdo?”, zeptal se, když se tak stalo, pozorně si nezvykle vypadajícího muže prohlížeje.

“Wyrred Anryff”, představil se tázaný. “Slyšel jsem, že vás postihlo menší neštěstí, tak jsem se přišel zeptat, zda je vypsaná nějaká odměna”.

Drimur se na muže pozorně podíval. Jemu krvácelo srdce a on se tady ptá, zda je nějaká odměna způsobem, jako by se handlíře ptal, jestli má na prodej dobrého koně. Samozřejmě ihned poznal, že ten muž není místní, ale pochází nejspíš z barbarského severu. Tím menší měl k němu důvěru.

“Odměna činí sto zlatých za jakoukoli informaci o panně Allene či jejím únosci”, odvětil.

“To mě zas tak moc nezajímá”, děl na to muž. “Zajímá mě, kolik je za přivedení slečny zpět?”.

Drimur nadzdvihl obočí. “Pátrací akce organizuji já. Jestli se chcete přidat, budeme vám zavázáni”.

“Takže, když někdo najde slečnu, tak nic nedostane?”, naznačil Wyrred, že se pátrací akce zúčastnit nehodlá.

“Bude mít samozřejmě naši nehynoucí vděčnost”.

“Vaše vděčnost je jistě hezká věc, ale mě spíš zajímá nějaké hmotnější vyjádření”, pousmál se Wyrred.

“A kolik byste jako chtěl?”, zeptal se guvernér už trochu popuzeně.

“Deset tisíc zlatých”, odpověděl Wyrred s ledovým klidem.

Drimur bezmála vytřeštil oči, a jen letitá zkušenost s udržováním kamenné tváře mu v tom zabránila. “Za takovou drzost bych vás měl nechat vsadit do žaláře”.

“Kolik tady máte vojáků?”, zeptal se na to Wyrred.

“Asi dvě stě”, odvětil nechápavě guvernér.

“Tak to zkuste, jestli jich můžete polovinu postrádat”, řekl klidně Wyrred, a když viděl udivený pohled guvernérův, pokračoval: “Jsem bojovník z Laurigennu, z družiny krále Theodera, která dokáže čelit mnohonásobné přesile. Naše tetování pozná téměř každý v zemích na sever odtud. Vy ovšem považujete tyto země za barbarské a nestaráte se o ně, ale válka v horách po padesáti letech skončila a nepotrvá dlouho a na starých cestách se opět objeví kupecké vozy a bude jich víc a víc a nakonec se vaše země bude muset starat, co se děje na severu. Zatím bohové s vámi”, uklonil se a měl se k odchodu.

“Počkat”, přikázal Drimur. Napadlo ho, že muž nevypadá jako někdo, kdo by mluvil do větru, ale i kdyby, pokud se mu podaří najít jeho dceru, tak mu ty peníze klidně dá, a pokud ne, jeho to nic stát nebude. “Dobrá, když pannu Allene přivedete, dostanete ty peníze. Jinak se tady neukazujte”.

Wyrred se uklonil a vyšel ze dveří.

* * *

Večer Wyrred seděl v hospodě U vyraženýho zubu a popíjel pivo, zakusuje slanečky. Hospoda byla plná, ale u jeho stolu neseděl nikdo. Podnik byl hoden svého jména, neboť se sem tam strhla nějaká šarvátka, která posléze zase utichla. Jedenapůlruční meč na stole před Wyrredem byl však dostatečným varováním, aby se kdokoli přiblížil. Nakonec se však našel člověk, který si přisedl. Byl pomenší, ale statné postavy, vlasy, které pokrývaly tu část hlavy, kde ještě nedominovala pleš, byly velmi krátké. Oči měl malé a úzké, tvář mu zdobila jizva a ústa měl neustále roztažená do nehezkého úsměvu. Na sobě měl drátěnou košili a u pasu dlouhý jednoruční meč.

“Ahoj”, pozdravil. Wyrred se na něj nezúčastněně podíval a kývl na pozdrav. “Já sem Greg. Viděl sem tě v paláci. Znamená to, že pojedeš s náma hledat tu holku?”, pokračoval příchozí.

“Ne”, odpověděl Wyrred.

“Ale. Myslel sem, že všichni v okolí schopný zacházet s mečem jedou hledat guvernérovu cerku”. Wyrred pokrčil rameny. “Ty si určitě ze severu, co? Válka skončila, tak ses jel podívat, jak to tady vypadá”.

“Může být”, řekl Wyrred a napil se.

“Já sem přijel jenom vyřídit nějaký věci vod krále, ale když už sem tady, tak pomůžu. Normálně žiju na jihu a trávim čas bojem v provinciích. Sou tam docela pěkný holky. Věčinou člověku nechtěj dát, ale pak je aspoň věčí legrace. To by se ti určitě líbilo”.

“Ani ne. Neberu si od žen, co mi nechtěj dát. Jeden má pak nehtama rozedřený záda, a když mi někdo přitom metá do tváře exorcismy, tak mi to nedělá dobře”, promluvil konečně Wyrred.

“Ale zabíjíš rád, co?”, usmál se Greg.

“A kdo ne?”, ušklíbl se Wyrred.

“No jo. Když se někdo baví, tak za to musí jinej platit”.

Greg si ještě dlouho vedl rozhovor, ale Wyrred mu příliš pozornosti nevěnoval. Aspoň se dozvěděl, co guvernér plánuje v nejbližších dnech provést. Když měl pocit, že mu několik litrů piva, jež vypil, stouplo příliš do hlavy, odebral se na kutě. Ráno přece hodlal vyrazit zasloužit si nějaké peníze.

* * *

Večer Wyrred seděl u ohně a přemýšlel. Věděl, že guvernérovi zvědové nezjistili ve městě absolutně nic o čaroději, jehož chabý popis měli. Menší vojenské oddíly se pak rozjely do všech stran, aby se pokusily něco zjistit v atrinském okolí. On sám se domníval, že únosce se bude chtít ukrýt buď v horách na severu, nebo ve hvozdech na východě, popřípadě jimi bude chtít přejít dál do jiných zemí. Věděl, že hory jsou tady prakticky neprostupné, ale únosce prý byl čaroděj, a ten by mohl dokázat leccos. Lesy jsou husté a delší, ale cesta jimi pohodlnější, pomine-li místní báchorky, že tam straší. Na západ nebo na jih patrně nejel, poněvadž tam byl hustě osídlený kraj, kterým by těžko pronikl nepozorovaně. Naopak tady mnoho obyvatel nežije, a kdo by chtěl neviděn proklouznout z Atrinu do hvozdů, neměl by s tím mít vážnější potíže, aniž by přitom byl čarodějem. Při hledání se musel rovněž spoléhat na štěstí, ale to při jeho způsobu obživy musel vždycky.

Byla hluboká noc a on stále seděl u dýmajícího ohniště, když uslyšel zafrkat své koně, neklamné znamení, že se v okolí někdo pohybuje. Protože jeho oheň vydával dost světla na to, aby byl zdálky vidět, přihodil ještě pár větví, aby lépe viděl sám. Za chvíli vběhl do světla čmuchající pes a vzápětí za ním pěší muž. Byl středně vysoký, hnědých vlasů zastřižených nad ušima a stejně zbarvených očí. Na sobě kroužkovou košili, u pasu široký meč, přes záda luk, toulec se šípy a vak.

“Zdravím laurigennského bojovníka”, pozdravil příchozí, když přišel blíž a pohlédl Wyrredovi do tváře, a usmál se.

Wyrred byl poněkud překvapen, neboť v těchto krajích nečekal nikoho, kdo by jeho tetování poznal, ale rovněž se usmál a lehce se uklonil na pozdrav.

“Jsem Rallwig z Walkenu. Mohu přisednout?”.

Wyrred se rovněž představil a lehce mu pokynul vedle sebe. Muž se usadil.

“Co tě přivádí do těchto končin?”, otázal se příchozí.

“Zvědavost. Kvůli válce byly padesát let prakticky přerušeny všechny styky, tak jsem se jel podívat, jak to tady vypadá. Nedá se to srovnat s žádnou zemí, v nichž jsem kdy byl. Lidi si tu žijou strašně bezstarostně, jako by se jich ostatní svět netýkal. Od té doby, co otec dnešního krále sjednotil zemi a tvrdě se vypořádal se všemi protivníky, to znamená, že je dal popravit, prakticky se tu neválčí, vyjma zabírání nových území na jihu. Válka v horách pouze odřízla spojení se severem, ale sem zavlečena nebyla. Myslim, že kvůli tomu považují všechny cizí národy za barbary. Ten život má něco do sebe, zvlášť pro normální obyvatelstvo, který je zbavený strachu ze změn, ale žít bych tu nechtěl. Je to takový... nezajímavý”.

“Z toho bych soudil, že tu nemáš moc naději sehnat práci”, promluvil Rallwig.

“Máš pravdu”, odpověděl Wyrred, “ale momentálně jednu mám. Nějaký čaroděj unesl dcerku místního guvernéra, tak jsem se vypravil jí hledat. Guvernér původně ani nevypsal odměnu za její přivedení, pokládal to za věc rytířské cti, či co, ale slíbil mi, že když jí přivedu, tak peníze dostanu”.

“A co potom?”.

“Potom? Pojedu zase zpátky na sever. Mám chuť zapojit se zase do nějaký války. A co sem přivádí tebe?”, optal se Wyrred.

“Utíkám”, odpověděl Rallwig a viditelně posmutněl.

“Je snad něco za tvoji hlavu?”, usmál se Wyrred.

“Ale ne. Utíkám před láskou”. Wyrred se na něj tázavě podíval a Rallwig, vida to, pokračoval: “Miluji, aniž bych byl milován, a tak prchám, abych nebyl blízko té, jejíž přítomnost mi činí největší potěšení”.

“Myslim, že to dost dobře nechápu”.

“Ani já”, pousmál se Rallwig. “Nevím, proč pořád musím myslet na ni. Strávil jsem s ní dlouhý čas, a přece ne dost dlouho. Příliš jsem se věnoval svým věcem a pozdě jsem poznal, že žádná z nich pro mě neměla žádný význam. Často jsem dával přednost vlastnímu pohodlí před ní a teď nemám ani pohodlí, ani ji. Měl jsem zrovna nějakou práci u krále, která mě dost unavovala, ale dnes bych raději několik dní nespal, abych mohl být po jejím boku”.

“A ona tě milovala?”, zeptal se Wyrred, který byl podobných starostí prozatím ušetřen.

“Ano. Snad. Jenže jednou řekla, že nechce strávit zbytek života se mnou. Nic horšího mě nikdy v životě nepotkalo a snad ani potkat nemůže. Teprv tehdy jsem pochopil, že všechno, co jsem udělal, byla jedna chyba na druhou. Měl jsem zapomenout, jenže to nešlo, a já si uvědomil, že rozum a cit jsou odlišné věci. Rozum mi říkal, že už nikdy nebudeme spolu a že musím jít dál, ale cit tvrdil, že ona je jediná, s níž chci opravdu žít”.

“Myslim, že cit by neměl zamlžit rozum”, zamyslel se Wyrred.

“Taky jsem si to myslel”, děl na to Rallwig.

“Asi ti nezbývá nic jinýho, než zapomenout”.

“To vím, ale nemůžu. Nemůžu zapomenout na někoho, jehož obraz mám stále před sebou, a na další cestu mě žene jen to, že se k ní jednou vrátím, a ona mezitím pozná, že já jsem ten nejlepší pro ní”.

“Myslíš si, že to pozná?”, optal se Wyrred pochybovačně.

“Kdybych tomu nevěřil, tak bych moh rovnou jet do Kriegwartennu bojovat se skřety”.

“Sebevražda není moc dobrý řešení”.

“Někdo tam musí umírat, aby se invaze nerozšířila”.

“Ale i Kriegwartenn lze přežít”.

“To máš pravdu. Znal jsem asi padesát lidí, kteří tam šli bojovat. Podle posledních zpráv žijou tři, z toho dva můžou chodit a jeden ještě udrží meč”.

Oba muži hodnou chvíli mlčeli. Nakonec ticho protrhl Wyrred: “Stejně to nechápu. Svět je plný žen a všechny ti můžou dát chvíle společného štěstí, zrovna jako ty jim, tak proč někteří lidé chtějí jenom jednu. Vždyť to už musí bejt nuda”.

“Taky nevim proč, ale nechci nic jinýho. Dlouho jsem přemýšlel, jak by bylo hezký mít několik žen a promilovat s nima celý dny. Jenže ještě hezčí by bylo jí jednou za rok pohladit po vlasech a políbit na tvář”. Podle Rallwigova výrazu Wyrred usoudil, že to, o čem mluví, vidí před sebou.

“To by ti snad mohla splnit, kdybys jí o to požádal”.

Rallwig se ušklíbl. “Ne, tak to nechci. Chci její lásku a ne lítost. Se svou bolestí se dokážu vyrovnat sám. Když mě dovolí hladit jí, musí to udělat, protože chce, ne proto, že je to jediná věc, co chci já”.

“A co hodláš dělat teď?”, zeptal se Wyrred, poněvadž ani v nejmenším netušil, co by v takovém případě udělal on.

“Nic. Budu cestovat a jednoho dne možná najdu odvahu vrátit se a setkat se opět s ní”.

“Na to nepotřebuješ moc odvahy, zajet za ní a zeptat se jí, když stejně víš, co ti odpoví”.

Rallwig se smutně pousmál. “Vím. Jenže nechci slyšet tu odpověď. Už jednou jsem se rozhodl zeptat se na realitu a neutápět se ve vlastních nadějích, a tehdy jsem poznal, že je lepší se utápět”.

Wyrred o tom chvíli přemýšlel. “Já radši vždycky vim, na čem jsem”, prohlásil nakonec. “Měl jsem spoustu žen a s žádnou jsem se nikdy nerozešel. Je pravda, že s mnohýma jsem se ani nerozloučil. Když mě holka nechtěla, šel jsem hledat jinou, nebo jsem se aspoň opil, popřípadě někoho zabil, ale že bych si z toho něco dělal...”, Wyrred mávl rukou.

“Krásný život”, děl Rallwig, zíraje do ohně. “Taky jsem tak chtěl žít a posléze si najít ženu podobného ražení a mít s ní pár dětí, jenže ona je úplně jiná, a právě to na ní miluji”.

Pak bylo dlouho ticho. Rallwig upadl do svých myšlenek, které ho posledních několik měsíců neopouštěly. Wyrred zase přemýšlel o svém životě. Žil tak, aby si co nejvíc užil. Nikdy se moc nestaral o své okolí. Když měl zodpovědnost, tak se choval zodpovědně, ale nikdy víc, než musel. Měl mnoho žen, ale nestaral se o to, co budou dělat, až on bude pryč. Napadlo ho, že ač si vždycky myslel, že láska by mu mohla přinést víc štěstí, mohlo by tomu být i naopak. Někdy myslel na to, že by bylo hezké se vracet k někomu, kdo by na něj čekal, ale nepociťoval zármutek nad tím, že tomu tak není. Vcelku se cítil dost šťastný, a rozhodně byl šťastnější než jeho společník, který lásku poznal. Možná je bojovat lepší než milovat. Krev sice člověka uspokojí jinak než žena, ale příjemné je to taky. Aspoň dokud je ta krev cizí.

“Co hodláš podniknout ráno?”, zeptal se pojednou Rallwig.

“Pojedu se podívat na východ do hvozdů. Ten čaroděj musel někam zmizet a připadá mi pravděpodobnější, že šel tam, než do hor. Na východ odsud už nikdo nežije, tak je možné, že se tam ukryl. Ty jsi náhodou neviděl cestou sem nic podezřelého?”.

“Říkáš, že na východě už nikdo nežije?”, zamyslel se Rallwig. “V tom případě bych možná o něčem věděl”.

Wyrred se na něj tázavě podíval a Rallwig pokračoval: “Včera ráno jsem narazil na louce na stopy vozu vedoucí na východ. Podle hloubky stop mi přišel dost lehký a táhli ho čtyři koně. Vůbec jsem nechápal, jak se tam moh dostat, protože cesta byla dobrá tak na to, aby tam zapad nebo si zlomil kola. Ty jsi ale mluvil o čaroději, tak je docela možné, že to byl on. Myslim, že tím by se to vysvětlilo”.

Wyrredovi se rozzářily oči: “Kde to je?”.

Rallwig mu tedy popsal cestu.

“Hned ráno to půjdu prozkoumat”, prohlásil Wyrred.

“Potom ti popřeji mnoho štěstí”, vstal Rallwig. “Já vyrazím na další cestu. Už jsem si odpočinul dost”.

“Buď s bohy. A díky. Doufám, že se ještě setkáme”, rozloučil se Wyrred.

“I já”, pokynul mu Rallwig a odkráčel do tmy, následován svým psem.

* * *

Ráno se Wyrred vypravil na místo, které mu jeho noční společník popsal. Našel ho celkem snadno, a ač nebyl nijak zlášť dobrý stopař, podařilo se mu objevit i dobře zřetelné stopy povozu. Ty se daly snadno sledovat, a tak se po nich vydal. Ještě ten den dojel na okraj hvozdu a vjel do stínu staletých stromů. Ani ho nepřekvapilo, že lesem vede cesta, právě tak široká, aby po ní mohl projet vůz, jehož stopa tu vedla. Tu Wyrred sledoval až do večera, kdy se utábořil.

V noci les ožil mnohými zvuky, ale Wyrred si z nich příliš nedělal. Nevyznal se sice příliš v lesním životě a tvorech, měl raději města, ale přesto se za svůj život naučil rozpoznat přirozené přírodní zvuky od nepřirozeného vytí či chrčení nestvůr, a proto klidně usnul.

Nespal dlouho, za východu slunce už vyrážel na další cestu. K večeru Wyrred spatřil záři ohně. Přivázal tedy koně ke stromu a potichu se přiblížil blíž. Spatřil dva muže, kterak mlčky sedí kolem malého plamene. Nevypadali jako lupiči, tím méně jako čaroděj s unesenou dívkou, ale jeden si nemůže být nikdy jistý. Wyrred se rozhodl ukázat se jim a připraven vyčkat jejich reakce.

Když vešel do světla, sáhl vyšší z mužů po meči, ale vida, že se Wyrred nechystá zaútočit, nevytasil ho. Ruku na jílci však nechal. Druhý muž se jen přikrčil a rozhlížel se po něčem ke své obraně.

“Kdo jsi?”, zeptal se Rawinn.

Wyrred se představil.

“A co tu hledáš?”.

“Mám tu práci”.

“Jakou?”.

“Kdo jste vy, že vás to zajímá?”.

“Jsem Rawinn z Irkienu a hledám tu svou snoubenku”.

“Tak to máme stejnou cestu”, usmál se Wyrred.

“Ty jsi od guvernéra?”, zeptal se Rawinn nedůvěřivě.

“Dá se to tak říct. Slíbil mi odměnu, když ji přivedu”.

“Drimur vypsal odměnu na přivedení Allene?”.

“Ne. Řekl jsem si o ní”, pokrčil Wyrred rameny.

“Takže ty to děláš pro peníze?”, odfrkl si Rawinn.

“Jistě, pro co jiného?”, ušklíbl se Wyrred.

“Zřejmě jsi neslyšel o rytířské cti”.

“Slyšel, ale není to nic pro mě”.

“Nechcete se radši místo zbytečnejch dohadů spojit?”, nadhodil Lodgen.

Rawinn se na něj otočil. “Jak můžu vědět, že mu můžu věřit. Změní stranu, jen co mu někdo nabídne víc”.

“Tak to zas né”, prohlásil Wyrred trochu dotčeně. “Taky mám svou čest. Když mi někdo nabídne práci, tak jí udělám a až po jejím konci beru další. Uplácet se nenechám”.

“Jen aby”, zavrčel Rawinn.

“Nemusíš mi věřit, ani jít se mnou, ale já jdu ráno touhle cestou”, Wyrred ukázal hlouběji do lesa směrem, jímž se ubírala cesta, z jejíhož opačného konce dorazil sem.

“To se tedy mýlíš. Tou cestou jdu ráno já”, opáčil Rawinn.

“Chceš mi v tom zabránit?”, usmál se nehezky Wyrred.

“Pokud to bude nutné”, Rawinn pokrčil rameny.

“Tato cesta je tady buď náhodou nebo je na jejím konci to, co hledáme”, prohlásil Wyrred. “A jestli ano, já se svých peněz nevzdám”.

“Svou snoubenku si osvobodím sám. Nepotřebuji k tomu nájemné žoldáky”, na to Rawinn.

“Ale pánové”, vložil se do hovoru Lodgen. “Ten člověk je přece čaroděj. Co když na něj nestačíte každý sám? Ale když ho porazíte společně, dostanete vy svou nevěstu a vy svou odměnu”.

Rawinn a Wyrred se na sebe podívali. Oba věděli, že Lodgen má pravdu, ale neměli chuť strávit zbytek putování bok po boku.

“Dobře”, prohlásil nakonec Rawinn. “Podíváme se, co leží na konci této cesty. Pak se rozejdeme”.

Wyrred přikývl. Každá pomoc se může hodit, zvlášť, když pomáhá z jiných pohnutek, než je tučná odměna, a on se nebude muset dělit. Došel tedy pro své koně, a pak ulehl vedle ohniště.

* * *

Ráno bylo nevlídné a občas pršelo. Tři muži jeli tiše, ani spolu nepromluvili. Každý se zabýval svými myšlenkami, jež nepatřily k nejveselejším. Les byl stále hustší, ale cesta, kterou sledovali, byla stále dobře viditelná. Občas se ozvalo vytí vlků nebo řev nějakých jiných šelem, jež nikdo z nich neznal, ale vše se zdálo dostatečně daleko.

Z ničeho nic se stromy obklopující skupinku rozestoupily, a ta se octla na mýtině. Už to by bývalo stačilo, aby se všichni zaraženě zastavili, ale to, co uviděli před sebou... Asi sto sáhů od nich stál palác. Nádherná stavba, celá bílá, jakoby z mramoru se spoustou oken, a z ní vybíhaly k nebesům tři vysoké, špičaté, bílé věže, jako labutí krky. Ani na bližší pohled nebyly vidět žádné dveře.

“Jak tohle mohl někdo postavit?”, kroutil hlavou Rawinn.

“Je to přece čaroděj”, připoměl Lodgen.

“Pak musí být hodně mocný”.

“Je to všechno jenom iluze”, prohlásil Wyrred a přitom přemýšlel, jak dlouho čaroději asi trvalo palác vytvořit. Měl určité zkušenosti, aby věděl, že i málo zkušený iluzionista by něco takového dokázal, pokud by dílo každý den zvětšoval a zvětšoval. Jestli však tento palác postavil jedním mrknutím oka, pak toto není nejbezpečnější místo na zeměplacce.

“Iluze?”, podivil se Rawinn.

“Tak jest”, potvrdil Wyrred. “Vypadá to ovšem na kvalitní práci. Dobře využil té skály jako podkladu”.

Všichni se pozorněji zadívali na asi třicet sáhů vysokou skálu, na níž stálo úpatí palácových zdí.

“Musíme to prozkoumat blíž, abysme zjistili, jak se tam dostat”, řekl Wyrred. “Počkal bych s tím ale, až se setmí”.

* * *

Večer, pod rouškou tmy, se Rawinn a Wyrred vypravili blíž k paláci. Lodgen raději zůstal, aby hlídal koně. Dva odvážlivci se potichu přiblížili až ke skále a začali ji obcházet. Na opačné straně, než z které přišli, objevili vchod. Díra do skály byla pravděpodobně přírodní, ale byla zahrazena padací mříží.

“Pokusíme se to vytáhnout”, zašeptal Wyrred a Rawinn přikývl.

Oba muži uchopili chladnou mříž a ze všech sil se ji snažili zdvihnout. Nakonec se jim podařilo ji trochu nadzdvihnout a udržet ve vzduchu tak dlouho, aby se pod ní mohli protáhnout. Pak dopadli na tvrdou zem a dlouho odpočívali.

Když se Wyrred trochu vzpamatoval, rozhlédl se kolem. Jeho oči už si zvykly na okolní temnotu a on rozeznal obrys kočáru. Nedaleko zaslechl odfrknutí koně.

Šťouchl loktem do Rawinna: “Je čas jít”.

“Mhm”, zamumlal Rawinn, jenž stále těžce dýchal, ale zvedl se a společně se jali prozkoumávat místnost. Na stěnách bylo připevněno několik pochodní a Wyrred jednu z nich rozsvítil. Místnost byla pouze trochu upravená přírodní jeskyně. Kočár, který tu byl ukryt, byl prostý, nenápadný. Majitel nechtěl zřejmě budit pozornost. Uvnitř byl však zařízen luxusně, sedadla byla měkká potažená nejjemnější látkou. Z místnosti vedly dva východy. Jeden byl přirozený a vedl do další jeskyně, kde byli ustájeni koně. Druhý zakrývaly masivní dveře.

“Budeme je muset vyrazit”, prohlásil Wyrred poté, co zjistil, že jsou zamčené.

“Tím ale naděláme dost hluku”, oponoval Rawinn. “Nevíme, jak daleko je někdo, kdo nás může slyšet. Podíváme se raději po nějakym páčidlu”.

Po chvíli hledání se jim podařilo najít cejchovadlo koní a dvoje vidle. Tyto nástroje byly spolu s Rawinnovou dýkou o dveře zlomeny, popřípadě ohnuty, ale i dveře byly značně povoleny a Wyrredovi se je nakonec podařilo bez velkého hluku vyvrátit. Před oběma hrdiny se teď otvírala temná chodba. První do ní vstoupil Wyrred s pochodní v jedné a s připraveným mečem v druhé ruce. Rawinn s taseným mečem kráčel těsně za ním. Chodba byla vysekaná ve skále, nepříliš upravená a plná pavučin.

Wyrred našlapoval opatrně, potichu, když tu ucítil, jak mu pod nohou povolila dlaždice, přičemž zaslechl cvaknutí. Vzápětí uslyšel zvuk železa třícího se o skálu - otvírají se mříže. Pak bylo slyšet zvuk běžících nohou, načež do světla pochodně vběhlo několik odporných, rozkládajících se těl.

“Co to je?”, vykřikl zděšeně Rawinn. Absolvoval již sice mnoho soubojů, ale vesměs s lidmi, popřípadě s lovnou zvěří.

“Nemrtví”, konstatoval Wyrred a vyrazil vpřed. Zasazoval netvorům tvrdé rány mečem nebo je zaháněl hořící pochodní. Naštěstí se boj odehrával v úzké chodbě, a tak nestvůry nemohly uplatnit svou početní převahu, pročež proti Wyrredovi stál vždy jen jeden. Ten měl příliš velké zkušenosti, aby z takového souboje nevyšel vítězně, a tak po chvíli došla mrtvá těla konečně pokoje.

“Uf”, vydechl Wyrred.

“To byli oživení mrtví?”, zeptal se, nevěřícně zíraje na ležící těla, Rawinn.

“Jo”, odvětil Wyrred. “Dalo se čekat, že ten kouzelník asi nebude nějakej velkej dobrák, a tohle jsou nejvěrnější a nejspolehlivější služebníci”.

“Takovýhle služebníky...”, Rawinn nedopověděl a vydal se za Wyrredem na další cestu. Po stranách hlavní cesty bylo několik zamřížovaných kobek, ovšem mříže byly momentálně otevřené.

Po chvíli došli oba muži do větší místnosti, jejíž velikost nebylo možné odhadnout. Nebyl však vidět žádný pohyb, a tak vstoupili dovnitř. Když se octli asi uprostřed místnosti, zaslechli podezřelý šramot, který přešel v přibližující se dupot.

“Do prdele”, vykřikl Wyrred a zaujal obranné postavení, Rawinn zrovna tak. Objevil se asi tucet nemrtvých stvůr, který se bez váhání vrhl na dva odvážlivce. Wyrred však hned srazil dvě stvůry a výpad jim oplatil. Rawinn se ocitl v podstatně horší situaci, poněvadž nevěděl přesně, jak s netvory bojovat. Nakonec byl nucen zavolat o pomoc ve chvíli, kdy mu odporný pařát vyrval z paže kus masa. Wyrred zatím poznal, že jejich nepřátelé jsou sice nelítostní a odhodlaní, nicméně nepříliš nebezpeční a poměrně slabí. Rawinn byl sice jiného názoru, ale když Wyrred eliminoval nepřátelskou přesilu, podařilo se i jemu zlikvidovat několik stvůr.

Boj nakonec skončil jasným vítězstvím, i když oba hrdinové byli notně pošramoceni, a nějakou chvíli trvalo, než si ošetřili své rány. Nakonec však byli schopni pokračovat v cestě. Když obešli místnost dokola, zjistili, že z ní vede několik cest, a tak nakonec namátkou jednu vybrali. Šli poměrně dlouho cestou plnou odboček, až nakonec došli zpět do velké místnosti.

“Nikdy bych neřek, že je ta skála tak velká”, prohlásil Rawinn.

“Je dost možný, že to bylo vytvořený iluzorně”, děl na to Wyrred. “Už jsem se s podobnejma podivnostma setkal”.

“Co teda budem dělat?”.

“Musíme všechno prozkoumat, vchod někde být musí”.

Jelikož jiná šance tu nebyla, nebo aspoň nikoho nenapadla, dali se oba hrdinové do podrobného prozkoumávání chodeb, a jejich snaha byla nakonec korunována úspěchem. Kolik hodin uplynulo od jejich vstupu do jeskyně, nevěděli, nicméně byli uspokojeni objevením masivních, umělecky kovaných dveří, a plní nové síly nabyté pocitem blízkého ukončení výpravy, pustili se do jejich otvírání, respektive vylamování.

* * *

Dveře po nějaké době námahy obou mužů s křusnutím povolily, a oni se octli v chodbě obložené bílým mramorem s podlahou pokrytou měkkým kobercem, hodícím se spíš do ložnice. Na stěnách byly zavěšeny jasné světlo vydávající pochodně a několik ozdobných koberečků. Dva hrdinové se vydali dovnitř. Díky koberci nebyly slyšet kroky jejich vojenských bot a jen sem tam se ozvalo zachřestění Wyrredovy silnými pařáty mírně pokroucené zbroje.

Po chvíli došli do míst, kde nebylo třeba svítit pochodněmi, neboť světlo sem proudilo velkými okny vyplněnými barevným sklem sestaveným do pestrých mozajek. Na stěnách tu visely krásné obrazy a vzduch byl naplněn vůní květin, vystavených tu v četných vázách. Muži minuli několik dveří, ale nikde nezaslechli nic podzřelého. Nakonec stanuli před velkými dvoukřídlými dveřmi.

Když je otevřeli, stanuli na prahu velké jídelní místnosti. Uprostřed stál ohromný stůl, k němuž by se vešlo dobrých čtyřicet lidí. Stěny zdobilo množství obrazů a strop tvořila mozaika s mytologickými motivy. Dále stálo v místnosti množství ozdobných brnění a soch. A kromě toho všeho seděl na vzdálenějším konci jakýsi člověk a překvapeně na dva, od zaschlé krve a pavučin špinavé muže, zíral od snídaně. Muž byl oblečen v temně fialové roucho a černé stříbrem prošívané kalhoty. Jeho krátké havraní vlasy byly pečlivě učesány a zdobila je zlatá korunka. Jeho ruce zdobilo několik prstenů a na krku se mu houpal zlatý náhrdelník.

“To je on”, zvolal Rawinn a vrhl se kupředu.

Muž za stolem zvedl ruku a chtěl cosi dodat, ale zaskočila mu kůstka z bažantího stehýnka, které právě pojídal, a zakuckal se. Zpod stolu však vyrazila černá kočka a v jejích očích se zlověstně zablesklo. Rawinn byl neznámou silou vržen na zeď, přičemž srazil jedno brnění a roztrhl veliký obraz, představující lesní mýtinu s potůčkem a jelenem.

Wyrred rovněž vyrazil, ale když viděl jak vzpamatovaný čaroděj mumlá zaříkadlo, vrhl se za stolek s květinami. Nestihl to dost rychle, ale krvavě rudý blesk se odrazil od amuletu, který nosil na krku, a sežehl obraz zlatého draka letícího nad krajinou. Wyrred získal amulet kdysi na Skalnatém pahorku, kam se ještě ve službách krále Theodera vydal se svými kolegy zničit lupičskou bandu. Královský kouzelník tehdy skoro všechny lupiče zabil mocným kouzlem, přežil jen jeden, jemuž Wyrred usekl hlavu ručně. Nebožtík měl u sebe amulet, který bojovník ihned zabavil, a časem objevil jeho schopnost odvracet působení magie. Nefungoval sice stoprocentně, ale dokázal Wyrreda v mnoha případech ochránit.

Druhý blesk zničil několik květin nad Wyrredovou hlavou a naplnil jeho vlasy hlínou a vodou. Navíc mu nohu přiskřípla spadlá socha smějícího se satyra. Wyrred zpoza stolku spatřil blížící se tlakovou vlnu přicházející od kouzelníka, odkopl sochu a snažil se uniknout. Nestačil se však krýt před dalším bleskem, jenž přilétl od kočky a šeredně ho spálil na stehně. Wyrred se hbitě odrazil druhou nohou a ťal po kočce mečem. Ta nečekala tak rychlou reakci a vzápětí dvě části jejího těla protínal jen úzký pruh krve.

Jenže Wyrred upadl a nestačil se krýt před dalším čarodějovým útokem. Cítil, jak se medailon na jeho hrudi rozpaluje, snaže se čelit magické moci kouzelníkově. Po chvíli přestal sálat a Wyrred zaslechl žuchnutí na druhé straně sálu. Opatrně se zvedl, s uspokojením zaznamenal, že Rawinn, ležící pod kusy brnění, pravidelně oddechuje, a opíraje se o židli, přemístil se ke kouzelníkovi. Ten ležel bez hnutí na zemi pevně spoután vlastním kouzlem. Wyrred se mu zadíval do očí, které žhnuly nenávistí a strachem.

“Tak mě zab”, vypravil ze sebe s námahou čaroděj, ale bylo znát, že touží po opaku.

“Proč?”, pronesl Wyrred po dramatické pauze. “Peníze dostanu za unesenou, ne za únsoce”.

“Že by šlechetnost?”, zabručel čaroděj s nadějí v hlase.

“Opatrnost. Pokud máš ten palác zajištěný ochranným kouzlem, rozplyne se ve chvíli, kdy zemřeš, a to by se mi zatím nehodilo. Teď tě svážu. Časem se z toho dostaneš, ale ne dřív, než tady budu hotov. A pak si můžeš žít jak chceš, pokud se nevrátíš do Atrinu. A ty se tam přece nevrátíš?”.

Čaroděj mírně pokýval hlavou, jak mu to kouzlo dovolovalo, a odvrátil zrak.

“Ty sis vážně myslel, že guvernér nechá únos své dcery bez povšimnutí?”, prohodil pobaveně Wyrred. “Asi nejsi moc realista. No nic, konec řečí. Je čas naše setkání ukončit”.

* * *

Wyrred seděl, popíjel pivo a cpal se vším, co mu přišlo pod ruku. Příliš nekonverzoval, nebylo ostatně s kým. Na chvíli se objevil Greg, ale brzo se ožral a byl odtažen. Se stoupající hladinou alkoholu v krvi přítomných se atmosféra stala přátelštější, než byla ráno. Mnozí Atrinští se nepříliš úspěšně snažili zakrýt nedostatek sympatií k Rawinnovi, ale nedovolili si cokoli otevřeně říct, vzhledem k tomu, že Drimur mu odpustil a akceptoval jeho požadavky. Svatební obřad nicméně neproběhl v bouři veselí, ale byli i tací, kteří Rawinnovo jednání chápali a především díky nim se následující hostina vydařila a stala se skutečně svatební.

Wyrred byl vzhledem ke svým zásluhám na záchraně Allene zván rovněž. Počáteční antipatie mezi ním a Rawinnem se stala minulostí a rovněž Drimur projevil svou vděčnost a propůjčil mu pokoj v paláci, mimo jiné.

Teď seděl a pozoroval dění v sále. Na parketu se nejistým krokem potácelo několik tanečníků, část přítomných obléhala stoly s jídlem, zatímco jiní s povolenými kalhotami diskutovali u korbelů, a Rawinn s Allene netrpělivě očekávali, až se nálada dostane do stadia, kdy se budou moci nenápadně vytratit. Sledování koloběhu vření v sále připadalo Wyrredovi poměrně zábavné, ale on sám se do něj zapojoval jen sporadicky, když k sobě lákal lokaje s čerstvým jídlem, dalším pitím nebo obtěžoval obsluhující služky.

Časem se Rawinn s Allene skutečně vytratili, což bylo signálem pro ty, kteří dosud nepadli pod stůl pouze ze slušnosti k novomanželům. Intenzita pití se zvýšila způsobem, že služebnictvo nestačilo totálně indisponované osoby odnášet. Netrvalo dlouho a celková nálada v sále značně poklesla a duchem přítomno bylo pouze několik lidí. Drimur s kýmsi diskutoval o politice a princ Corard několika zájemcům simuloval na zemi pomocí zbytků jídla jakousi bitvu. Wyrred si všiml, že hlavní sílu Corardova vojska tvoří mísa zelného salátu a účelem bitvy je zničit statnou tykev. Rozlitá polévka pak představuje blata. Do toho všeho hrál tklivou melodii poslední střízlivý muzikant na velký buben.

Wyrreda výsledek bitvy ani ničeho jiného nezajímal, a tak se zvedl, sebral ze stojanu svíčku a zamířil pryč ze sálu.

“Dobrou noc”, pozdravila ho služebná, kterou míjel u východu. Už ji dneska párkrát viděl. Chystala se jít si po své práci, ale Wyrred ji chytil za ruku, zadíval se jí do očí a pak vykročil ke svému pokoji.

“Ale pane”, špitla nesměle, “už je pozdě... Je čas spát”, snažila se mu, nepříliš přesvědčivě, naznačit nesprávnost jeho počínání, ale nekladla žádný odpor a poslušně ho následovala. Vstoupili do pokoje a Wyrred zabouchl dveře.

“Ale tohle...”, chtěla dívka ještě něco říct, avšak Wyrred ji pohledem umlčel, přistoupil k ní a lehce ji chytil kolem ramen. Pak ji políbil. Měla příjemné, teplé rty. Jejich jazyky se setkaly, a pak se vzájemně hledaly v jejich ústech. Cítil, jak se jí dme hruď, a pak nahmatal uzlík, na němž držela její blůzka. Zatáhl za něj... A sfoukl svíčku.

---