Krev a dým
X. Urg’Huul
Sepsal Sergen z Mubarrathu (832-896), na světlo čisté vytáhl z Univerzity Cecil Neviditelný (1009-1043), do obecné řeči přeložil Alwynn Bílá ruka.
Z temnoty věků, z mrazu času
šklebí se síla
Pán času
bůh smrti
nesmrtelný,
věčný
Urg`Huul
temný
Příběh, jenž vám chci, ač s nechutí, vyprávět, se skutečně
stal. Ovšem nelze vše vyložit ve hrůznosti reality. I tak slova, která vám vypovím, jsou pouze obrazem, ba
povrchním popsáním skutečnosti. Strach, strach mě každou chvíli při pomyšlení na tento příběh svírá a tahá mě
po nekonečných, pustých a temných pláních, pláních plných smíchu z temnot.
Psal se rok
889. Byl to špatný rok. V Gwendarronu byla malá úroda, narodilo se málo dětí; byla chudoba. V hlavním městě
Nurnu bylo draho a nevlídno. Bledý podzimní měsíc se na to usmíval nad tichým městem.
Univerzita.
Zde studovali mladí muži s vrozeným nadáním pro magii. Byly to dlouhé uzavřené roky hledání a ztrát. Studenti
cvičili svoji mysl, četli staré (mnohdy i zapovězené) knihy kouzel a magie.
Tu noc, poslední podzimní
den i hodinu, započínal rituál. Rituál změn. Kouzelníci od svých mistrů přebírali poslední zbytky síly. Zítra z nich
budou noví lidé. Čarodějové. Tento titul je velmi uznávaný a ctěný. Zvlášt také proto, že jeho vlastníci si dovedou
svoji čest uchránit velmi často sami.
Ve velké podzemní místnosti osvětlené hnědavou září byl zástup
žáků. Klečeli mezi obrovskými sloupy, hlavy skloněné k zemi. Cítili vůni kadidla. Před nimi stál Velký mág, zvaný
též Mistr. Vedle něho byl učitel těchto kouzelníků. Tento tichý rituál byl rozechvíván temným pomalým zpěvem
mnoha skrytých hrdel. Mistr přiložil prvnímu žákovi ruku na skloněnou hlavu a odříkal tajné mantry a uklonil se.
Při každém úklonu se ozval gong. Pak přešel k dalšímu. Za ním stála socha v životní velikosti zakladatele
Univerzity s holí a knihou v ruce.
Třetí od konce klečel Eleborn, hrdina příběhu. Rituál byl pro něho
vyvrcholením tužeb. Prožíval ho. Cítil, když se ho dotkla ruka Mistra, jak jeho celým tělem proudí energie. Byl
probuzen.
Rituál skončil. Světlo pohaslo. Všichni se mlčky odebrali do svých pokojů. Jejich tváře zářily
úsměvy všech barev. Na pokojích došlo k podzvižení.
Opustila je tichá, klidná nálada. Vytáhli kořalku,
pivo, víno a začali slavit. Zde byla znát zkaženost studentů; tradice umíraly. Za starých časů se slavilo až druhý
večer (pravda, oslavy trvaly celý týden).
Uplynul rok. Eleborn se po opuštění Univerzity stal
osobním strážcem známého lapky a vraha Mughara Bezcitného, který v nejhorší čtvrti v Nurnu, v Šedově, prováděl
své nechutné a zvrhlé činy, o kterých mi není a doufám, že nebude nikdy nic známo (později byl chycen, souzen
a popraven).
Eleborn se musel zajisté naučit strašné věci. Ovšem poté, co mu byl doručen dopis od
bratra, nevinně znějící, odjel z Nurnu. Již nikdy se nevrátil. Třeba toužil po změně nebo byl znechucen městským
životem. To se již nikdy nedozvím.
Nicméně jeho dopis se zachoval v plném znění. Byl nalezen v jeho
rukou. Když... Ne, ještě to nemohu vyslovit. Při pomyšlení na to, co se mu stalo, leze po mně chlad, hrůza...
mrtvice.
Dopis zněl:
“Drahý Eleborne,
přijmi náš vřelý pozdrav.
Máme se skvěle. Nechybí nám téměř nic. Před týdnem se Dianě narodil chlapeček! Dali jsme mu jméno Eda. Byli
bysme moc rádi, kdybys nás přijel navštívit. Budeš očekáván. Všichni se na tebe moc těšíme. Děti jsou již
nedočkavé. Měj se dobře.
Edimbor, Diana, Ema, Den a Eda
P.S.: Určitě
přijeď!”
Psal mu bratr Edimbor, prvorozený. Jeho písmo bylo roztřesené a dopis byl
potrhán. Byl ze země Mubarrath, která leží na severu týden cesty na koni. Rodina Edimborova bydlela (možná, že
už ne) u velkého hvozdu, zvaného Verrien. Lesa hrůz nemyslitelných. Ve vesnici Keregh, kde lidé na pláních pásli
dobytek, v lese lovili zvěř a přátelili se s elfy. Ale tyto časy skončily.
Nyní již roztřesenou rukou otáčím
první stranu Elebornova deníku a jímá mě šílenství a strach. Běhá mi mráz po zádech.
3.
světen 890
Uff. Vyrážím za bratrem. Přestal jsem pracovat pro Mughara a téměř bez rozloučení
odcházím. Věřím, že to pochopí. Ty svinstva už nechci vidět. Sbalil jsem si věci a koupil na trhu dobrého koně. Byl
drahý. Ten překupník si koledoval o okradení. Nejsem přeci žádný začátečník. Musím si ještě zajít k Mrtvé koze
na oběd, jsem hladový; a také koupit zásoby.
Vyrážím. Je to nádhera, sedět na koni a cválat městem.
Už, už vidím bránu. Cesta z vězení; z prázdnoty. Projel jsem jí. Kdyby se po ní nepletli kramáři s vozy a dobytkem,
tak by to bylo skvělé.
Jsem pryč z toho Města. Je to krása, vidět ho z dálky. Cítil jsem jeho neviditelnou
záři, která mě tak přitahovala. Jsem svobodný! Zrychluji do cvalu. Svěží větřík ve vlasech. Mám skvělou náladu.
Vyrazil jsem na sever do Mubarrathu. Jsem zvědavý na bratra a rodinu. Ještě, že je mám.
Minul jsem
s větrem v zádech Rugornské skály. Jejich kopce se zlověstně tyčily a ptáci kolem nich kroužili. Cesta mě vede
krásnou přírodou. Utábořím se kus od cesty. Stmívá se. Našel jsem pěkné místo. Nikde ani živáčka. Rozdělal jsem
oheň a navečeřel se. Bručoun dostane oves. Pojmenoval jsem ho podle jeho bručení, ale je mi s ním skvěle. Jsem
tak rád sám po dlouhé době. Piju víno a jím maso s chlebem. Je mi skvěle. Ulehám. Je čistá obloha a slabý větřík.
Budu pozorovat nebeskou prázdnotu...
4. světen 890
Ráno. Je zataženo. Možná
bude pršet. Po snídani vyjíždím.
Po chvíli cesty jsem potkal kšeftaře. Půlčíky. Veselí mrňousové;
vyprávěli, že po cestách není bezpečno. Ale když viděli moji hůl, tak se mě začali vyptávat na Nurn. Pořád byli
veselí. Jejich hašteření mi zvedlo náladu v šedém dni. Rozloučil jsem se a byl jsem rád, že na světě jsou takoví
lidičkové.
Začalo pršet. Takhle promočený jsem už hodně dlouho nebyl.
Zde
je několik rozmočených, nečitelných stránek, pravděpodobně popisujících cestu. Nevyzařuje z nich
hrůza.
9. světen 890
Před polednem jsem překročil hranici. Jsem v Mubarrathu!
V neútulném městečku jsem se optal na cestu. Lidi jsou tu úplně jiní, ale na druhou stranu s opilci si rozumím vždy.
V hospodě U nohy měli hnusné jídlo a pivo. Tfuj! Alespoň že vím, kam jedu. Zítra budu již u bratra. Začíná
přituhovat. Mrznou mi ruce.
10. světen 890
Noc byla hrozná! Nenašel jsem
nocleh. Tma mě překvapila v pláních. Skoro jsem zmrznul. Bručoun přestal bručet; nedělalo mu to také dobře. Žít
na severu není žádná slast. Vzpomněl jsem si na svůj teplý pokoj.
Poledne. Snad jsem nezabloudil.
Míjím širé travnaté pláně a plaším hejna ptáků. Jsem jistě blízko. Cítím to!
Večer. Vidím v dálce hvozd!
To je určitě Verrien! Sláva. Ve světle zapadajícího slunce a vichru od moře zrychluji. Ztratil jsem
únavu.
No konečně. Keregh! Jsem doma. Projíždím vesnicí. Nikde ani živáčka. Co se děje? Zavřené
okenice, ticho. Pravda, je tma, ale to ticho. Jen hvozd šumí. Konečně jsem poznal Edimborovu chalupu. Byla tichá;
předzvěst smrti, strachu. Brrr. Dojel jsem k ní. Ve tmě jsem viděl pouze obrysy z pevných dřevěných trámů; okenice
zavřeny. Je mi dusno. S lucernou v ruce jsem došel ke dveřím. Bručouna jsem uvázal ke stromu, který vytvářel
předzvěstí hvozdu. Všude ticho. Mám strach.
Buším na dveře. Nic. Ticho. Znovu buším. Přejel mi mráz
po zádech. Zavolal jsem bratra. Něco se pohnulo. Tiché šoupavé zvuky se přiblížily ke mně.
Se
zavrzáním se otevřely dveře. Sevřel jsem pevně hůl v ruce. Ve dveřích stála postava. Její ustrašený výraz mě
vyděsil. Byl to bratr; v ruce držel sekyru. Odychl jsem si. Objali jsme se. Uff. Téměř nemluvil. Cítil jsem z něj
strach.
Něco se stalo. Pozval mě dál. Uviděl jsem zbytek rodiny. Ustaraný obličej Diany, malou hlavu
třesoucí se Emy a z druhé strany pokoje pláč malého Eda. Otřásl jsem se.
Potichu jsem se zeptal: “Co
je nového?”. Diana se rozplakala a třesoucí se malá Ema ji objala kolem boků. Edimbor tiše a smutně promluvil:
”Začlo to před dvěma týdny. Něco je v lese. Začal se ztrácet dobytek. Starý Cing říkal, že viděl po setmění černé
stíny obcházet vesnici. Začali jsme se bát. Nikdo nevycházel po setmění”.
“Ale vždyť v hvozdu žijí
elfové a ti jsou přátelští”, oponoval jsem, ale odpověď mnou otřásla:”Ona...”, ukázal na Emu, ”to
viděla...”.
“Na pasece míli odtud. U dubu. Byli pověšeni za nohy ve větvích. Byli čerstvě vykucháni,
krev jim tekla po zelených šatech a jejich vnitřnosti byly pod nimi. Děsný pohled. Je tu něco Zlého. Máme
strach”.
Tato děsná slova mnou doslova projela jako dýka zády.
Viděl jsem už něco, ale
pomyšlení na tuhle nechutnou, zvrhlou a zvířecí scénu mi zacloumalo vnitřnostmi. Ale to nebylo
vše.
“Pojďme se posadit”, pronesl bratr a naše chvějící se těla si ulevila. “To ještě není to nejhorší.
Mezi mrtvými... nebyly ženy a děti”. Matka s dcerou se rozplakaly. Nebylo mi dobře.
“Jistě sis všiml,
že tu není Den”, jeho skelný pohled říkal něco, co bych nechtěl slyšet ani v nejhorších snech. “Včera, jsem ho
poslal v poledne na kraj hvozdu pro otep dřeva a...”, zajíkl se bolestí a já už tušil, “...a už se ne... nevrátil”,
vybuchl v hrozný nářek a i já cítil, jak se mi zalévají oči.
U všech bohů, co se tu
děje?
“Hledali jsme ho až do večera. Nic. Nic. Ani stopa”.
“Byl silný. Uměl se o sebe
postarat. Nevěřím tomu...”.
Slušně jsem vyjádřil lítost, klepal jsem se již při každém slově. Pohled na
zuboženou rodinu ve mně vyvolával skličující pocit. Bál jsem se.
To jsem si tedy našel dobu na příjezd;
čekal jsem veselí, radost, a teď? Teď co? Smutek, strach, tušení.
Doufám, že po mně nebudou chtít,
abych ho šel hledat. Je mi ho skutečně líto, ale mám taky strach. A kromě toho jsem ho do lesa neposlal. Brrr.
Vykuchaní elfové. Tfuj!
Konečně úvodní scéna skončila. Odychl jsem si. Dostal jsem smutnou večeři
a podíval se na Edu. Je pěkný, nevinňoučký. Těším se do pořádné postele. Dostal jsem samostatný jednoduše
zařízený pokoj vedle kuchyně. Nářky už téměř utichly a já si potřebuju odpočinout. Ted ležím v posteli a chce se
mi spát, jsem utahaný a není mi dobře.
Noc. Něco mě probudilo. Něco nezvyklého, něco,
co tiše obchází chalupu. Tiše to šustí. Sevřel se mi žaludek. Po chvíli bylo ticho. Ticho.
Pak z dálky
zazněl dlouhý, táhlý, vysoký skřek. Nemohl být lidský. Bylo to něco šíleného, přejel mi mráz po zádech. Nemohl
jsem se samou hrůzou pohnout. U všech bohů a mrtvejch krys, mám strach.
11. světen
890
Probudil jsem se až před polednem. Najedl jsem se; ostatní tiše zírali. Nemluvili. Bratr odešel k
sousedovi na poradu. Po obědě se vrátil a začal mě, jak jsem již očekával, přemlouvat k záchranné výpravě. Otřásl
jsem se. Byl jsem zásadně proti, ale bohužel mě dostaly ty jeho špinavé argumenty. Prý, že když jsem čaroděj, tak
neznám přeci strach, a že bych jim přeci nepomohl a tak dále... Tfuj! Klasická špína.
Mně je ten spratek
vlastně ukradenej. Prolezu les a rychle se vrátím.
Tak už skončily přípravy na moji sebevražednou
výpravu. Dostal jsem alespoň čerstvé zásoby; taky lano. Meč jsem si nevzal, mám raději hůl a magii. Do měchu
mi dali nějaké dryáky na nemoci a zranění. Každý mě objal a s klením jsem odešel do
lesa.
Odpoledne. Jsem v lese. Tyčí se proti mně svými hrozivými pařáty. Spolknul mě. Za
prvním stromem jsem se zastavil a pronesl tu nádhernou formuli. Zmizel jsem! Jak jsem se na to
těšil.
Mé tělo je nyní průsvitné. Získal jsem volnost; zlepšilo mi to náladu. Vzhůru do
hvozdu.
Půjdu se podívat na zdechliny elfů; jestli tam trefím.
Postupoval jsem po věky
vyšlapané stezce. Šumění lesa a občasný pohyb v houštinách kolem stezky, nad kterou stromy vzpínaly své větve,
říkal, že les žije (a já zatím také). Mé oči si začínaly zvykat na zeleň všech barev, mé smysly vnímaly tu živoucí
bytost.
Mýtina. Aby to vzal ďas, to co teď vidím, je vrchol všecho... hnusu. Na mýtině obrostlé hustým
porostem stál velký dub. Asi svatý dub. V jeho větvích se pohupují... ty mrtvoly. Těla elfů uvázaných za nohy,
oblečených v zelených, lesních šatech. Když jsem k nim po mýtině zarostlé travou došel, vyplašil jsem hejno ptáků.
Vylétli z jejich prázdných těl. Můj žaludek se otočil. Brrr... Všichni mají neskutečně zohavená těla, pořezané
ušlechtilé obličeje, uřezané uši, vydloubané oči a... a hlavně rozpáraná břicha s visícími vnitřnostmi. Při pohledu
zblízka se mi roztřásly nohy a projela mnou nová vlna hnusu a ponížení; v těch tělech se něco
hýbalo!
Utekl jsem. Nevím kam. Stmívá se. Les temně hučí. Mám prázdný žaludek a před očima pořád
vidím ty elfy. Klepu se. Takovou odpornou práci muselo udělat něco nečistého, temného. Dnes přespím v lese. Ty
vysoké stromy na mě působí skličujícím dojmem, svírá mě temnota v náručích. Musím zjistit, co se stalo. Kdo za
to může. Ulehám na zem. Pokusím se usnout.
12. světen 890
Celou noc jsem
nezamhouřil oči. Kolem mne se vše hýbalo, snad i stromy. Jsem promrzlý. Jestli dnes něco nezjistím, tak jdu domů.
Už nikdy, nikdy nechci snídat to proklaté jídlo. Suchary a sušené maso. Tfuj! Nejsem přeci žádný
chudák.
Všude jsou samé stromy, jejich nažloutlé listy tiše ševelí ve vzduchu. Slunce je skryto pod šedou
polevou z mraků. Půjdu se podívat k moři, doufám, že najdu Šedé skály; tam by mohlo něco být (ale nedoufám, že
najdu to dítě, tedy živé).
Vzpomínám na Univerzitu. Na hodiny Přírodních věd a Přežití. Směr severní
jsem určil podle staré poučky, podle lišejníku na stromech. Šlo mi to dobře. Vyrazil jsem tedy směrem na
západ.
Jdu hlouběji do lesa. Prodírám se nízkými remízky a proplétám mezi kořeny staletých dubů.
Chodím velmi opatrně, aby někdo neprokoukl mou neviditelnost. Je to můj jediný trumf. Před chvílí jsem narazil
na vyšlapanou stezku. Terén se začíná vlnit. Překročil jsem vesele bublající potůček, jeho čistá voda mě nasytila.
Můj pohled do stráně mě ujistil, že budu za chvíli ve skalách.
Uff. To jsem se zadýchal při výstupu do
prudké stráně. Nebyl jsem moc tichý, ale snad si mě nikdo nevšiml.
Přede mnou se rozšířila nádherná,
panenská scenérie: skály vysoké kolem padesáti sáhů a mezi nimi a v nich stromy. Kámen opředený zelení;
nádhera. Prošel jsem mezi prvími skalami. Pečlivě jsem se rozhlížel po okolí a zkoumal skalnaté výstupky a
prolákliny. Nelíbí se mi tu. Je to tu takové křečovité, šedé, ošklivé.
Zalapal jsem po dechu. Něco
přeběhlo asi deset sáhů ode mne. Zahlédl jsem to na okamžik, a to mi stačilo. Bylo to černé. Mohla to být postava
nebo také vysoká zvěř; nevím. Uff. Mé srdce bije jako zvon. Otáčím se kolem sebe. Padl na mě skličující pocit z
velikosti a strmosti skal. Jsem tu jako ve vězení. Bojím se, že už dál nevydržím.
Večer. Celý strnulý jsem
zůstal stát před vysoko se tyčící skálou. Našel jsem lidské stopy! Otřásl jsem se, když jsem zjistil, že končí před
skalou. Vycházely z ní a vcházely do ní. Co je to za prasárnu? Čekám. Nade mnou se tyčily skály posázené zajímavě
vzrostlou klečí. Skály měly šedavou, až temnou barvu. Pohled mezi ně mi svazuje ruce a nohy. Ještě že mám víno.
Bolí mě hlava, když jsem nervózní. Připadal jsem si jako v rozoraném poli posázeném obrovskými balvany,
uzavřeném stromy zakrývajícími navždy slunce.
Tyto řádky píšu pod pochodní zlatě
osvětlující tmavou chodbu. Třese se mi ruka. Mé myšlenky se v hlavě kroutí a rozrývají ve mně nejistotu. Viděl jsem
je! Ty temné, černě zahalené postavy s kápí na hlavě. V obličeji musely mít masku. Přišly po soumraku, bylo jich
osm. První měla v ruce pochodeň, ostatní nesly mrtvolu kance a u skály zamumlaly ta nečistá slova. Při vzpomínce
na ně mě mrazí v zádech; zněly asi takhle: ”Ur`G-H`Jek-Dí-Mí-Ečk`Tek”. Tfuj. Pročítal jsem nejrůznější knihy
kouzel, ale něco takového jsem nikdy neslyšel. Jako by ten zvuk nebyl ani lidský. Část skály zmizela, objevila se
díra; temná jako jejich pláště. Tato kouzla nejsou dosti dobře posána. Někdo říká, že zmizelá část je vržena do
jiného prostoru, jiní melou něco o čtvrtém rozměru. Časoprostorová závislost magie a prostoru. Ať jdou kecalové
k čertu! Prostě to zmizelo.
Postavy rychle vešly; tak jsem nečekal a vkročil za nimi do temnoty. Asi jsem
to neměl dělat, stejně mi bylo hned jasné, že toho spratka už nenajdu. Dlouhá chodba pokračovala pár sáhů a
potom prudce zabočila dolů... ve světle pochodní jsem se přesvědčil, že štola není ražená žádným známým
prostředkem. Cítil jsem magii. Všechno je tu magické. Jaká síla to vyrobila? Kdo to udržuje? Musím se to dozvědět,
ale bojím se toho.
Ty postavy mluví takovým divným jazykem, zní to jako mručení. Bludiště je asi
obrovské; musí obsahovat spoustu chodeb a pater. Pochodně, co je osvětlují, nejspíš nikdy nezhasnou. Prostě
nemohu pochopit tu sílu.
Uslyšel jsem temné dunění. Chodby zejí prázdnotou. Jdu za zvukem. Dostal
jsem se po změti odboček, které jsem si zakreslil, na nějakou hlavní chodbu; je dvojnásobně široká a vysoká. Ucítil
jsem vůni štiplavého kadidla; zvuk se přibližuje. Po tmavých stěnách plápolá světlo pochodní a vytváří strašidelné
odrazy.
Je zajímavé, že jsem zatím nezahlédl nějakou obytnou místnost. Asi jsou v nižších podlažích,
i když jsem už dvě zdolal.
Naskytl se mi šílený pohled na rudě osvětlený obrovský kruhový sál. Byl plný
klečících černě oděných přízraků. Uprostřed na plochém stropě, ve výšce pěti sáhů, byl nakreslen bílý obrys kruhu
o průměru sedmi sáhů. Pod ním stál asi velmistr (protože jako jediný měl na sobě zlatý náhrdelník ve tvaru kruhu
a knihu v ruce). Okolo něho v kruhu klečelo asi dvacet těch černých ďáblů a kol dokola jich bylo
nepočítaně.
Moje tělo rozkmital silný, pomalý, dunivý vokál, který se opakoval:
”Urg`Huul”.
Mrazí mě v zádech. Čeho jsem to svědkem? Náhle mistr s knihou pokleká a otvírá knihu.
Ostatní se dotkli čelem země. Chorál neustal, pořád se monotónně opakuje a rozechvívá mi tělo. Leze na mne
podivný pocit; tušení. Tohle nebude nic čistého. Mistr, vůdce té prohnilé smečky, pomalu rozpažil ruce k
obrovskému kruhu a z otevřené knihy za znění chorálu nahlas vyslovil ta nečistá slova, jež si stěží
pamatuji:
“Urg`Huul Yr`Hew A`Wel I`Smu Dr`R`G Hel`We”.
“Urg`Huul - Ith`Her -
Urg`Huul!”.
Po vyslovení této špíny se chvíli nic nedělo, ale za okamžik celým sálem projel ledový
mráz nekonečných dálek. V kruhu na stropě se něco stalo. Z původní tmavě šedé barvy se vytvořila nicota,
prázdnota. Viděl jsem nekonečno! Pak se v kruhu objevily zářící body, vypadalo to jako pohled na nebeskou
oblohu. Zářící body se náhle protáhly do nepřirozených zakřivených čar. Zněl chorál, ve stejném rytmu. Čáry se
střetly v jednom bodu; uprostřed a začaly měnit barvu. Neskutečné odstíny a směsi barev mě naprosto ohromily
tak, že nejsem schopný je popsat roztřesenou rukou.
Ustrnul jsem; z hry barev náhle vylétl svítivý bod,
který měnil barvu a přibližoval se obrovskou rychlostí, jakoby padal z ohromné výšky. Následoval bílý záblesk,
který polil celou místnost špinavým světlem nekonečných tvarů.
“Urg`Huul - Ith`Her - Urg`Huul!”,
mistr pronesl temnou mantru, křečovitě vztyčil ruce ke kruhu a prudce obrátil hlavu vzůru.
Vykřikl
jsem! Děs mi podlomil nohy a zmačkal orgány. Tam... tam v tom kruhu na stropě. Bylo to tam! Obličej se mi musel
zkřivit do hrozné grimasy. Zešílel jsem! To. To slizké, šedavě průsvitné. Co to bylo? Vypadalo to jako vrchol všeho
nečistého a zkaženého, přitaženého z temnot věků a časů. Nevím, jak to popsat. Vypadá to jako obrovská chobotnice
s desítkami dlouhých chapadel. Obrovská tlama cenící paseku ostrých tesáků, očka pokukující po sále a rozdávající
hrůzu a děs. Je to něco nepojmenovatelného, zavěšeného v bílém obrysu kruhu a vztahujícího své chapadlovité
spáry do... našeho prostoru.
Mistr s knihou se odklidil stranou a já jen tiše sleduji, jak čtyři černé
postavy táhnou dvě živé spanilé elfky. Tfuj. Bude hostina! Jejich sličná těla sebou házela; vypadaly velmi mladě.
Když byly dotaženy pod kruh, pod to monstrum, jejich nářek přešel v démonicky hrůzný skřek. Chapadla té
bezbožné příšery, té bezduché prázdnoty vtělené do strachu, je omotala a pomalu za zvuku chorálu vyzvedla k
obrovské slizké tlamě. Těla jedno po druhém byla pohlcena tou strašlivou, svinskou tlamou, za kvílivého a přece
tichého mlaskání. Po hostině ta potvora, ta slizká chobotnice udělala něco, co mne znovu roztřáslo, její jedovatá
tlama se zašklebila v nechutném úsměvu; úsměvu z temnot. Uvědomil jsem si, že malého bratrova synka už nikdy
nespatřím, protože je s největší pravděpodobností pohlcen tím hnusem do nedozírné prázdnoty zašlých
věků.
Už jsem se uklidnil, ale při pohledu na tu obrovitou, prošedlou hrůzu se mi třesou nohy a běhá
mráz po zádech. Obřad pokračuje. Mistr, temný jako nicota, si stoupl nebezpečně pod monstrum a nechal si ovinout
tělo těmi slizkými pařáty. Zmítali se tam jako milenci vychutnávající poslední chvilku. Brrr. Pak vykřikl: ”Urg`Huul
- Ith`Her - Urg`Huul!”, a monstrum ho pustilo. Malá očka netrpělivě okukovala sál, jako by vychutnávala tu
nádhernou moc a sílu.
Ztratil jsem představu o čase. Ani se nedivím, protože pohled na věci, které
vidím, mnou zmítá v strašlivém příboji hnusu. Přišlo vyvrcholení. Tušil jsem to. Asi dvacet černě oděných zrůd
klečících pod obrysem kruhu sklonilo hlavu k zemi. Bože! Ta... Ta stvůra jim za zvuku chorálu postupně přikládala
největší chapadlo na temnou hlavu. Cítil jsem sílu, magii. Ten rituál, ten... jsem zažil. Né! Tím se předávala síla
z mistra na žáka! Nikdy jsem netušil, že tento rituál bude mít takové strašné, temné počátky. Z jaké temnoty a času
to pocházelo? Ne, to není možné. Moje tělo se rozklepalo, takže sotva mohu psát. Když to skončilo zadíval jsem
se do očí té prohnilé stvůry. Naše pohledy se setkaly! Viděl jsem prázdnotu nebeských dálek, mrazivý chlad času.
Dívaly se mi ty... ty kulaté šedé bulvy velké jako pěst přímo... přímo do očí. Ono mě to vidělo! Ví to o
mně!
Skřek ďábelský, kvílivý, ječivý skřek to vydalo. Poznalo mě to! Musím
prchnout.
Utíkám.
Nahoru! Podle mapky.
Něco mi leze do
hlavy.
Néé! Vypaluje mi mozek...
Urg`Huul.
Né!
Konec...
Urg`Hu...
Zde deník končí. Eleborn byl nalezen
15. světna 890 poblíž moře několika rybáři. Byl celý potrhaný, od krve a v ruce držel deník. Ležel na zemi
v nepřirozené poloze a házel sebou. Pořád vykřikoval ta podivná slova: ”Urg`Huul”. Nic jiného. Byl šílený. Rybáři
jej vzali s sebou, pořád sebou házel a strašlivě kvílel. Druhého dne za strašlivých bolestí zemřel. Řval pořád jedno
a to samé, kašlal krev, tekly mu slzy. Na konci zvracel vnitřnosti...
17. světen
890
Jeho tělo i s deníkem bylo převezeno do Merrithu v jižním Mubarrathu, kde jsem provedl pitvu. Jeho
vnitřnosti byly pochroumány a jaksi scvrklé a nejstrašnější byl mozek, byl z neznámého důvodu celý černý, prolezlý
podivnou plísní. Můj asistent se z toho pozvracel. Po pitvě byl spálen.
Deník jsem pečlivě pročetl a
uvědomil jsem si strašnost vyprávění, tedy jestli je pravdivé, a já věřím, že je. Ihned jsem zašel do knihovny v Cechu
magických oborů. Vyhledal jsem nejstarší knihu. Knihu knih. Knihu zvanou po staletí Diminia Cosma, sepsanou
šíleným krysařem Abzaškem asi roku 25. Prolistoval jsem její opis a skutečně nalezl jakýsi strašný
náznak:
Urg`Huul
Je pánem smrti, to On vše stvořil.
Před nekonečnem
Času. Odešel, ale vrátí se.
Přijde a bude vládnout.
Ih Cosma Ethew nutred oskam
Urg`Huul.
Nastolí nový řád, až povstane Čas!
Urg`Huul - Ith`Her - Urg`Huul !
Moc a síla v něm
hřímá.
Po přečtení této nechutné poznámky mě zamrazilo v
zádech.
13. hodovan 891
Na vlastní pěst jsem zorganizoval výpravu do Kereghu.
Vzal jsem s sebou deset žoldáků. Ve vesnici bylo vše v pořádku. Vyhledali jsme Edimbora a seznámili jej s osudem
bratra. Plakal; raději jsem neříkal nic o deníku. Prý už měsíc je vše v pořádku a ve vesnici je normální
život.
Vešli jsme tedy do hvozdu a hledali. Ve skalách nic nebylo. Čekali jsme přes noc. Nikde nic.
Třeba je to vše skutečně strašlivý výmysl opilého čaroděje. Třeba se upil k smrti. Nevím. Vrátili jsme se domů. Je
to vše podivné.
Jarn 891
Dlouhé noci jsem hloubal nad deníkem a teď již pevně
věřím, že Eleborn si nic nevymyslel. Podle všeho je možné, aby se ten komplex mohl přemisťovat, nedejte bohové,
že v čase. Mohl zmizet a objevit se jinde. Kdo ví, kde.
Nejstrašnější je souvislost s rituálním předáváním
síly.
Nechť je toto varování všem.
Ta špína, ten prašivý Urg`Huul nesmí nikdy
povstat!
Musíme za to bojovat ve svých srdcích!
Nebo jinak nás pohltí temnota a všichni
umřeme v strašlivých křečích.
Nesmí padnout všehomír a čas!
18. dešten
891
Sergen