Krev a dým
IX. Psi
Alwynn Bílá Ruka


Muž s mečem otočil hlavu. Prudký závan větru mu pročísl dlouhé černé vlasy. Přivřel oči a zašklebil se. Natáhl do plic svěží vůni usínajícího lesa. Cítil ve vzduchu i něco jiného. Strach. Pronásledovatele. Vzepjal síly a rozběhl se vstříc zelenému hvozdu. Uvítal ho remízek mladých javorů. Našel stezku a pokračoval do hloubi lesa. Nad ním v dálce zašvitořil ptáček. Sevřel meč pevněji. Pokračoval. Zastavit se znamená smrt. To věděl. Doklopýtal se mezi obrovské staré duby. Vše mnohem ztmavlo.
Šero. Kořeny. Vůně masa. Výkřik.
Procitl a zahnal podivné myšlenky. V dálce zaštěkal slabě pes. To ho, jako bodnutí koně do slabin, povzbudilo. Zvýšil obratnost. V hlavě mu, jako rytmus nějaké rychlé písně, bušilo srdce. Větve se k němu skláněly. Chtěly ho polapit. Cítil melodii srdce.
Červánky pomalu odplouvaly. Stmívalo se. Musí do tmy. Do hloubi, do lůna lesa. K bráně.
Kožený oděv byl potrhaný. Obličej rozšlehaný od břitkých šlahounů.
Dál. Viděl před sebou prchající zvěř.
Obrovské duby vystřídala rozvrásněná krajina plná smrků a neprostupné kleče. Začínal hornatý terén.
Zatnul zuby. Přeskakoval polomy. Kožené boty dusaly jehličí.
Nahoru.
Dolů.
Nahoru.
Nahoru.
Skály!
Stromy začaly ustupovat. Šedavé nebe se odkrylo a vítr zakvílel. Z bolesti stromů stvořeny v jehličí se tyčily křídově bílé komíny skal.
Doběhl k první skále; nejbližší.
Padl.
Srdce mu málem vyskočilo z krku. Nemohl popadnout dech.
Psi. Pronásledovatelé. Vše se mu v hlavě mlelo. Zpocené tělo přilákalo hejna malých mušek.
Jejich bzučení přivádělo k šílenství.
Psi! Slyším je.
Sílu! Dej mi sílu! Oskhurum!
Malátně se zvedl. Měl ztěžklé nohy. Pomohl si mečem. Rozhlédl se. Uviděl stezku mezi skalami vedoucí nahoru. Rozběhl se.
Meč zastrčil v běhu za opasek a začal se drápat jehličím do svahu. Funěl.
Stromy pod ním ustupovaly a stahovaly se k zemi. Mezi nimi cítil smrt.
Smrt ho hnala kupředu.
Štěkání se přibližovalo.
Byl v půli svahu.
Z lesa vyběhl první pes. Černé huňaté monstrum. V šeru se leskly obrovské bílé tesáky.
Ještě kousek! Prosím.
Konec stezky se přibližoval. Přibližovala se záchrana. Kamenná plošina kamsi pokračující.
Od plošiny ho dělilo sotva pár kroků. Už se dotýkal kamene. Chybělo poslední přitažení.
Lesem zaněl strašlivý skřek. Do nohy se mu zasekly tesáky.
Ztratil rovnováhu a padal pod skály.
Právě přibíhala další černá monstra.
Řítil se do jejich chřtánu. Štěkala.
V mžiku u něj byli. Trhali mu maso. Zaživa. Lesem zněl řev.
Cítil svoji horkou krev. Omdlel.
ÁÁÁÁCH!

Zpocené tělo se vzpřímilo a vykřiklo. Sen skončil.
Vyskočil, chňapl po meči a přeběhl zrakem po místnosti.
Uff. To byl teda sen. Kurva!
Byla tma. Viděl matné zařízení místnosti. Na oknech byly zavěšeny závěsy. Alchymistická laboratoř. Roztáhl závěsy a ranní slunce proběhlo místností.
Rychle přivřel oči a zašklebil se. V laboratoři vládl nepořádek.
Prohlédl se. Byl oblečen v koženém oděvu, u pasu měl meč. Lekl se.
Oblečení bylo rozdrásáno, na lýtku, hrudi, bocích a na přirození.
A sakra! Co to je za podivnou věc?
Rukou nahmátl na hrudi masivní stříbrný nahrdelník. Byl na něm vyobrazen obrovský, huňatý pádící pes s obrovskými tesáky.
Ale jak to, že se mi nic nestalo. Měl bych to vyhodit. Ale... ale co když je to opravdu ono? Musím vydržet... musím... Třeba projdu branou SNU. Ale jak to, že se mi nic nestalo. Ten pes. Dokážu to!
Muž si podrbal neoholenou osmahlou tvář. Dlouhé tmavé vlasy odstrčil z obličeje a protáhl se. Vyšel z království baněk a podivných přísad do kuchyně. Vzal tvrdý chleba a vykoukl z domu. Viděl zaprášenou ulici, plno pobíhajících lidí a také vchod do svého příbytku s houpající se cedulí nade dveřmi. Hlásala: “Igwin Altemar - alchymie, astrologie a jiné služby”. Cedule se houpala. Zdálo se mu, že se směje.
Jedl.
Ještě jednu noc. Ještě jeden SEN. Dostanu se tam na vrchol. K BRÁNĚ. Naplním svůj smysl.
Nikdo mi tě nevezme. Věnoval jsem ti celý život. Oskhurume!
Rukou přejel po hrudi a pohladil náhrdelník. Usmál se. Dojedl a odešel do pracovny.
Na stole v prachu a špíně ležela malá kniha: Abdub Nemar - Oskhurum, tajemství snu. Otevřel ji a prolistoval.
Tady to je. Dosáhnout vrcholu. Projít branou. Dostat se do Oskhurumu. Do města snů. Vidět bohy. Do města neskutečných rozkoší. Ztratit čas. Musím tam být. Budu první. Já tu knihu první pochopil. Já přišel na to, že musím spát na psí kůži. Před spaním sníst teplé psí srdce. Já to byl. Sny jsou moje. Musím všem utéct. Dokážu to!
V dálce zaštěkal pes. Muž se zasmál. Převlékl roztrhané šaty. Vyšel z domu. Zamkl. Šel na trh. Koupit psa.

V poledne se vrátil. Z jeho náruče se ozýval veselý a nesmělý štěkot. Malý hnědý voříšek hravě kousal do koženého rukávu.
No jo, maličkej. Večer to už budeš mít za sebou. Já díky tobě proniknu na druhou stranu.
Podrbal psa za ušima a nechal si ruku něžně okusovat.

Večer pečlivě upravil lože ze psích kůží. Prolistoval Knihu snů. Prošel všemi stranami. Byla psána jako deník. Pak autor pravděpodobně zešílel a po padesáti stranách text skončil. Poté na každém listu té malé kožené knihy byl barevný obrázek. Výjevy mužů. Postavy měly úsměv na tváři. Pozadí bylo rozmanité. Města, hrady, lesy, skály, pláně... a poslední, sedmnáctý obrázek měl na pozadí obrovskou bránu; zářící všemi barvami a tyčící se do nebes. Muž na ní běžel. Pak kniha skončila. Pokračovaly jen prázdné listy. Bylo jich devadesát pět.
Zavřel knihu a položil ji na postel.
V rohu pobíhal voříšek a štastně štěkal a kňoural.
Muž ho chytl pod krkem. Vytáhl dýku. Pes ztichl.
Rychlým hmatem ho podřízl. Pod jeho rozšklebený krk přistavil již použitý dřevěný škopek.
Krev stříkala. Začal ho kuchat. Ve změti horkých vnitřností našel srdce.
Usmál se. Bylo malé a teplé. Krev mu tekla mezi prsty.
Vyřízl srdce z krvavého těla.
Zakousl se do něj. Cítil teplo a jeho zvláštní chuť. Byla sladká.
U všech bohů! Dej mi sílu. Oskhurum! Prosím. Dokážu to!
Po chvíli dožvýkal. Otřel krvavý obličej. Oblékl si bojovou zbroj. Vzal meč, výbušniny, dýku, malou kuši s toulcem, různé lektvary a jídlo. Důkladně se připravil a lehl si na postel. Napil se ještě svého výtvoru: uspávadla. Pohladil náhrdelník se psem.
Zavřel oči. Chlupatá psí kůže ho šimrala za krkem. Zavrtěl se.
Oskhurum.
Oskhurum.

Chladný vítr pročesával nízkou trávu. Mraky dýmaly svoji šeď po obloze. Vycházející rudý kotouč se válel po nekonečné rovině. V trávě zmítané větrem ležel muž.
Ách. Kde to sakra jsem?
Náhle se zachvěl. Jeho zrak se zaměřil a on nevěřícně sevřel svůj meč.
U všech bohů... To není možné. Já to dokázal.
Rychle se zvedl, jeho zrak to pořád sledoval.
To je krása. Božská krása. Oskhurum.
Slunce se zvedlo a prozářilo svými rudými paprsky mohutný oblouk.
Oskhurum. Brána snů. Vytesána z bílého mramoru, tyčící se do nekonečných výšek. Mohutné dva bílé, zářivé sloupy; symbolizující božskou čistotu. Neobjalo by je ani tisíc mužů. Na jejich konec by nedohlédl ani nejbystřejší. Mezi sloupy vzdálenými několik sáhů se zářilo bílé světlo. Vše bylo čísté. Nekonečná rovina. Nekonečné sloupy. Nekonečné světlo.
Dílo Bohů. Za ní je Město. Počkat...
Vítr ševelil.
Psi. Bože! Psi! Psi! Néééééé...
Rozhlédl se. Až k obzoru se táhla rovina zarostlá kypře zelenou trávou. Zbystřil. K bráně mu odhadem zbývala míle.
Náhle je v dálce uviděl. Ne, nebyli vidět. Cítil je.
Sakra.
Zkontroloval zbraně. Připravil si výbušniny; malé kovové koule s doutnákem. Měl tři. Nabil kuši.
Kolik jich tak může být? Dnes mě zabijí. Vím to.
Na obzoru rozeznal černý bod. Zvětšoval se. Vítr přinesl první štěkot.
Rozběhl se.
Musím to dokázat.
Bod se již změnil ve smečku psů, zběsile pádící a štěkající.
Skákali, za sebou rudě zářící slunce, jako poslové čistoty.
Doháněli ho.
K bráně mu zbývala třetina cesty. Když se ohlédl, uviděl jejich černá těla na místě, kde procitl. Jejich štěkot byl kvílivě monotónní. Bylo jich pět.
Nedokážu to. Dostanou mě.
Vítr skučel. Viděl světlo v bráně. Zářilo a dodávalo mu síly.
Sevřel výbušninu v ruce a otočil se. Byl již blízko. Psi také.
První byl od něho necelých dvacet sáhů. Zapálil krátký doutnák, rychle zaměřil a hodil. Ozval se ohlušující výbuch. Dým. Skučení. Pach spáleného masa.
Dostal jsem ho!
Psi zpomalili.
Zapálil další. Přitom pomalu ustupoval k bráně. Hodil.
Výbuch. Psa ošklivě poranil, ale ten z posledních sil se ploužil. Strašlivě štěkal.
Vytáhl kuši.
Zbylí tři byli tak blízko, že viděl jejich lesklé tmavé oči.
Vystřelil. Jeden z nich padl a kňučel.
Zbylí dva po něm skočili.
Po jednom hodil kuši a uhnul. Zasáhla ho a zkrátila jeho skok.
Druhý na něho dopadl plnou vahou a zahryzl se mu do ruky.
Ááááááá!
Tekla mu krev. Pes ho srazil k zemi.
Vytáhl dýku. Bodal jak šílený. Do hrudi, hlavy, nohou. Stříkala krev.
Druhý pes skočil do zmítajícího se klubka.
První černé monstrum ochablo a pustilo rozdrásanou ruku.
Nezraněný pes se mu strašlivě zahryzl do ruky s dýkou.
Strašlivý řev a štěkot zněl plání.
Muž pustil dýku. Dopadla do trávy zbrocené krví.
Druhou, rozdrásanou rukou ho mlátil do hlavy, na oči.
Pes ho pustil a skočil po krku.
Rychle si zakryl zkříženýma rukama krk. Pes se zahryzl do krvavé rány na ruce.
Vší silou psa nakopl okovanou špičkou boty do slabin.
Pes zakňučel a pustil ruku.
Muž se překulil. Třásly se mu ruce; byly celé rozdrásané a od krve.
Jednu ruku nastavil šílenému zvířeti. To se mu do ní zahryzlo a trhalo mu ji.
Druhou rychle sáhl do kapsy u opasku a vytáhl se strašnými bolestmi lahvinku se žlutou tekutinou. Lahvinka byla obtažena několikrát drátem.
Pes hryzal; trhal maso.
Chladnokrevně mu lahvinku rozmlátil o hlavu. Do všech stran vystříkla žlutá tekutina.
Pes trhaně zavyl. Měl politou celou hlavu. Kouřilo se zní. Žlutá tekutina mu ji začala rozežírat. Muž řval. Tekutina mu postříkala zkrvavenou ruku. Pes ho pustil. Strašlivý smrad byl smíchán s neskutečnou bolestí. Tekutina muži rozežrala celou ruku až k zápěstí.
Pes měl rozežranou celou hlavu.
Muž se namáhavě zvedl.
Potácivě se rozběhl. Necítil bolest. Z ruky mu stříkala krev.
Musím to dokázat. Za chvíli skončí bolest.
Běžel, klopýtal.
Po chvíli doběhl k bráně.
Za ním se váleli psi. Několik se jich hýbalo a slabě kňučelo.
Usmál se a polkl krev. Byla sladká.
Vykřikl. Oskhurum! Oskhurum. Poklekl na kolena a začal plakat. Slzy mu omývaly obličej a vracely bolest.
Vstoupím.
Otočil se k slunci a podíval na prázdnou pláň.
Pohlédl do výše, na šedivé mraky. Cítil bolest.
Otočil se a vkročil.
Bílé světlo ho pohltilo.
Pokračoval.
Bolest již necítil.

Když o týden později vyrazili dveře alchymistické laboratoře, tak je překvapilo rozkládající se vykuchané štěně, prolezlé červy. Na posteli ze psích kůží ležela kniha. Byla plná obrázků.
Na posledním byl muž, který ztratil ruku. V pozadí bylo nádherné náměstí neznámého mramorového města.
Muž se usmíval.
Vedle knihy ležel stříbrný náhrdelník.