Krev a dým - O Jokovi

Krev a dým

VIII. O Jokovi

Bibiána Šňupáková

Před dávnými časy byla na úpatí malé hory Gidary jeskyňka, v níž bydlel trpaslík Vidlil se svou ženou Edin a šestnáctiletým synem. Od rána až do samého večera kutal Vidlil hluboko v jeskyni uhlí, a když měl hodnou zásobu, tak ho rozvážel po okolních dědinách. Žena zatím doma tkala a vařila, a Jok, tak se jejich syn jmenoval, pásl celý den několik ovcí a černobílých strakatých koz.

Trpaslice Edin byla Jokovi už odmalička zlou macechou, pořád ho bila, vyprávěla mu strašidelné příběhy o lesních příšerách a k obědu na pastvu mu dala vždy jen kousek kůrky chleba s nějakým kořenem, co kde vyhrabala. V přítomnosti otce, který měl Joka velice rád, se však snažila chovat jako ta nejlepší matka na světě.

Jedenkráte, když podle obyčeje v pravé poledne se chystal Jok po skromném obědě, který si trochu snažil vylepšit lesními plody, trochu zdřímnout, objevila se před ním krásná panna. Roucho měla bílé, tenounké jak pavučina, od hlavy až k pasu jí splývaly vlasy stříbrné barvy a na hlavě měla věneček z lesních květin. Jok strnul a pomyslel na krásné elfky, o kterých mu vyprávěl jeho otec, které dokážou člověka učarovat svou krásou a zlákat ho do černých slatin hluboko v lesích svými líbeznými hlasy. Panna se na něj však smutně usmála a povídá tichým lahodným hlasem: “Joku, pomoz mi, prosím, jsem Malwing, královna lesní říše elfů. Již několik let mne vysoko v horách vězní zlý čaroděj Vokopich, se kterým jsem odmítla spojit své síly. Má zem od té doby pomalu bledne a ztrácí sílu a radost, kterou jsem jí dříve dávala. Stromy žloutnou, listy padají, vše přestalo kvést a v jezírkách se usazuje černý kal. Místo radosti, krásy a lásky v mých lesích začíná vládnout čarodějova zloba a závist. Začínají sem pronikat čarodějovi spojenci, odporné černé bestie s krvavýma očima prahnoucíma po jakékoliv krvi. Mocný čaroděj mi vzal prsten vyřezávaný z ebenového dřeva, který mi dával moc a sílu, jíž jsem vládla lesům, a uvázal jej na krk svého nejoblíbenějšího upíra Vratihlava. Čarodějova síla spočívá nejspíš v jeho krvavě rudě zabarveném skleněném oku, které odkládá pouze na jednu dvanáctinu dne k odpočinku, v době, kdy slunce zapadá, do posilujícího zeleného slizovatého roztoku. Pouze v této chvíli je zranitelný”.

Poté Jok procitl z krátkého snu a vedle sebe spatřil věneček z lesních květin, ve kterých byl zapleten stříbrný vlas. Tak to přeci jen nebyl sen, pomyslel si Jok, stále očarovaný krásou lesní elfky Malwing, a vzpomněl si na její smutné oči. Schoval věneček za košili a spěchal to vše povyprávět do dolu svému otci, který byl jedinou osobou, které mohl důvěřovat, a se kterým se musel rozloučit.

Vše mu povyprávěl a otec, u kterého poprvé spatřil slzy v očích, mu podal krásnou kovanou, ne však příliš zdobenou dýku, jejíž čepel se leskla i zde, tak hluboko pod zemí. “Vezmi si ji na těžkou dlouhou cestu, je tomu už skoro sedmnáct let, kdy jsem tě našel spolu s touto krásnou zbraní uprostřed kvetoucího lesa, kam mne zavedly líbezné elfí zpěvy. Věděl jsem, že jednou přijde chvíle, kdy ti to budu muset říct, ale stále jsem to oddaloval, protože jsem tě nechtěl ztratit. Nyní přišla ta chvíle, kdy jsem ti to už musel říci. Ať tě tato dýka ochraňuje před lesními příšerami čaroděje Vokopicha a pečlivě střež věneček od královny Malwing, možná že ti pomůže najít cestu nevypočitatelnými horami. Dej na sebe pozor, jsi jediný syn, kterého mám. Šťastnou cestu”. Jok nemohl ze sebe vydat ani slůvko, se slzami v očích objal otce a vydal se na cestu.

Stoupal dlouho severním úbočím údolí stále výš do hor. Postupoval pomalu, neboť tak vysoko v horách už žádné pěšiny nevedly. Začalo se stmívat, ale Jok se rozhodl, že půjde za svitu měsíce dál. Nakonec už ale bez přestávky dál jíti nemohl, proto se zastavil a posadil na kámen. Náhle uslyšel ptačí sténání. Přiblížil se k místu, odkud vycházelo, a spatřil zapletené v křovinách soví mládě, které vypadlo nejspíš z hnízda, ke kterému se dobývala ohromná myš s velkýma rudýma očima, blyštícími se špičatými zuby a odporně chlupatým ocasem. Ještě nikdy neviděl takové příšerné zvíře. Jok popadl svou dýku, jejíž čepel se rozzářila po okolí, a hrdinně se pustil do boje s odporným páchnoucím zvířetem. Byl to boj dlouhý a pro Joka, nemajícího žádné bojové zkušenosti, velmi náročný. Na Joka už padala smrtící únava, ale nakonec se mu podařilo hroznému hlodavci utnout hlavu. Poté, nevěděl co ho to popadlo, vyřízl zvířeti krvavě rudé oči a strčil si je do váčku, který nosil na krku. Vypletl soví mládě z křovin a vyšplhal s ním na strom, kde mělo hnízdo, a tam jej uložil. Když slezl dolů a chtěl se vydat na cestu, uslyšel za sebou nahoře ve větvích: “Děkuji ti, Joku, že jsi zachránil mé mládě, až budeš něco potřebovat, zahoukej a já ti přiletím potřikráte na pomoc”. Jok se usmál a vydal se dále na cestu.

Asi po hodině vylezl na vrchol velikého hrbu skály. Před sebou měl v úbočí po pravici pouhou římsu s propastí, plazila se vzhůru po jižním srázu hory, až zmizela v temnotě nahoře. Protože byl Jok již po dlouhé cestě a urputném boji velmi unaven, rozhodl se, že už dál nepůjde, a našel si ve skále štěrbinu zavátou listím, kde si odpočine. Po pár hodinách spánku se však pod ním skála zachvěla, náhle se rudě zablesklo a z nízkých černých mraků se začalo sypat mnoho sněhu. Pak mocně práskl hrom a zdvihl se prudký vítr. Joka polil mrazivý chlad.

Najednou si povšiml, že stříbrný vlas, zapletený do věnečku z květin, začal světélkovat a ukazovat směrem do nitra skalní štěrbiny. Jok si všiml, že štěrbina se rozšiřuje a před ním se otevřelo kamenné schodiště. Začal pomalu a obezřetně stoupat po schodech. Byl to dlouhý a únavný výstup. Jok byl schopen pouze matně rozeznávat obrysy stěn, neboť zde byla úplná tma. V hloubi skal pouze slyšel tiché netopýří pískání a šustění křídly. Netušil však, že nejde o netopýry, ale o netopýrům podobné upíry, kteří přímo prahnou po sladké krvi.

Jok náhle pocítil na svém hrdle mrazivý chlad a uslyšel tiché třepetání křídel kolem svých uší. Snažil se to od svého hrdla odtrhnout, ale nešlo to. Pocítil sladký zápach krve. Najednou si vzpomněl, jak ho zlá macecha strašila, když byl malý, svými příběhy o krvelačných upírech, kteří akorát nesnášejí světlo a zápach podivného cibulovitého kořene, který mu macecha také občas dávala ke kousku chleba k obědu. Napadlo ho zkusit, zda se i zde rozzáří jeho dýka jako v jeskyni, kde mu ji předával jeho otec. Vytáhl ji a skutečně, v chodbě se náhle rozjasnilo a zvíře na jeho hrdle povolilo svůj stisk. Jok upíra probodl a ten úplně odpadl od jeho hrdla. S hrůzou však zjistil, že nad ním visí stovky dalších upírů a jas z jeho dýky se pomalu začal vytrácet. Upíři začali pomalu kroužit kolem jeho hlavy. Jok si vzpomněl, že má v kapse ještě od oběda odpornou cibuli, kterou nikdy nejedl a zahraboval ji někde v lese. Napadlo ho cibuli rozetřít a potřít si jí kůži. Trvalo to dlouho, protože byla velká zima a cibule byla úplně zmrzlá, ale nakonec se mu to podařilo.

Dál a výš se plazilo schodiště, až nakonec vystoupilo na plošinu a dál vedla už jen mírně stoupající chodba. Ustalo i upíří pískání, ale Jokovi se už pěkně motala hlava z odporného zápachu z rostliny, kterou se natřel. Zdálky začalo chodbou prosvítat slabé rudé světlo, které se zdálo stále silnější. Postupoval obezřetněji stále dále, až dorazil k těžkým kovaným dveřím, ze kterých se šířila rudá záře malým okýnkem uprostřed dveří. Opatrně nahlédl dovnitř a uprostřed místnosti spatřil poměrně vysokého člověka v černém plášti, který byl otočen zády a něco vařil v obrovském černém kotli, ze kterého se linulo mnoho husté páry. Podivný člověk náhle zpozorněl, prudce se otočil a pomalu se přibližoval směrem k němu, ke dveřím. Jok strnul. Uzřel hrůzostrašnou vrásčitou tvář šedavožluté barvy. Směrem ke dveřím se upřely její oči. Jok si všiml mužova prázdného dokrvava zabarveného pravého oka a ihned pomyslel na zlého čaroděje Vokopicha a jeho skleněné oko. Jok pocítil strnulost po celém těle a jeho nohy nebyly schopny pohybu. Vzpomněl si na prasklinu ve skále, kterou prosvítalo měsíční světlo, pár sáhů po cestě zpět. Věděl, že má teď poslední šanci uniknout oku čaroděje Vokopicha. Dal se na útěk. Když doběhl k prasklině, snažil se vyhoupnout na malou římsu nad sebou, ale protože nebyl příliš vysokého vzrůstu, jak už to u trpaslíků bývá, a neustále ho od skály odráželo jeho boubelaté bříško, nemohl se svýma na kost zmrzlýma rukama vyhoupnout na zledovatělou římsičku nad sebou. Ve chvíli, když už slyšel skřípění zrezivělého klíče v zámku u dveří, vzpomněl si na poslední svou naději a tiše zahoukal. Za okamžik uslyšel nad sebou šustění křídly a tichý hlas. “Co potřebuješ, Joku?”, ozvalo se tiché zahoukání. Jok rychle povídá moudré sově: “Vezmi tady ten konec provazu a upevni ho rychle někde nahoře, abych se odtud co nejrychleji dostal”. Sova tak učinila a Jok v poslední chvíli, když už se dveře začínaly otvírat, vyhoupl pomocí lana na římsičku a vyšplhal nahoru. Polilo ho horko, když spatřil pod svýma nohama žhavé problesknutí. “Mockráte ti děkuji, sovičko, zachránila jsi mne před žhavým bleskem zlého kouzelníka. A jak ti mám vůbec říkat?”. Sova povídá: “To nestálo za řeč, až budeš něco zase potřebovat, můžeš ještě podvakráte zahoukat a já ti přiletím na pomoc. Můžeš mi říkat Bubula. Jó, abych nezapomněla, když jsem sem bleskurychle letěla, srazila jsem se se smradlavým upírem, kterému se z toho udělaly pěkné mžitky před očima, protože má hlava je pořádně tvrdá, a z hlavy mu spadl tento dřevěný kroužek. Vezmi si jej, jestli se ti bude hodit”.

Jokovi úplně zajiskřily oči a z radosti zahoukal: “Tím jsi mi, Bubulo, splnila mé druhé přání, víš, co jsi mi přinesla? Kouzelný prsten z ebenového dřeva, který patří elfí královně Malwing, která je někde zde uvězněna”. Poděkoval a sova Bubula odletěla.

Pomalu začínalo svítat a Jok se pěkně třásl zimou. Opodál uviděl černou věž. Přiblížil se nenápadně kousek od věže k vysokému stromu, jehož větve sahaly skoro až k zemi, a chvíli věž pozoroval. V temné věži byla ze západní strany malá bytelná dvířka a dvě nad sebou malá okénka. Joka napadlo vyšplhat po větvích stromu, za kterým se ukrýval, jehož větve se víc a víc přibližovaly k temné věži, aby mohl nahlédnout do okna věže. V níže umístěném okně spatřil místnost, ve které bylo pouze jedno myškami prolezlé lůžko a v rohu na stolečku stála skleněná koule s odporným zeleným roztokem. To bude asi pokoj, kde Vokopich odpočívá a odkládá oko při západu slunce do roztoku, pomyslel si. Okno však bylo tak úzké a místnost tak hluboká, že se jím tam svým kulatým tělem v životě nemohl dostat. Vyšplhal ještě trochu výš, ale musel být stále opatrnější, protože větvičky pod jeho nohama byly stále tenčí. V dalším okně uviděl v rohu místnosti velmi strhanou ženu v kdysi možná bílých šatech, které teď byly špinavé a potrhané. Když uslyšela zvenku křupání větviček, pohlédla vzhůru do okna. Pouze podle krásných očí poznal, že je to Malwing. Potichu na ni zavolal: “To jsem já, Jok, Malwing, a přišel jsem ti pomoci. Podařilo se mi získat tvůj prsten, vhodím ti ho, pečlivě si jej před čarodějem ukryj a vyčkávej západu slunce”. A vhodil ho do okénka. Malwing prsten sebrala a povídá Jokovi: “Musím ti říct ještě jednu důležitou věc. Čaroděje zničíš pouze tak, když vypustíš krvavý roztok z jeho skleněného oka a donutíš Vokopicha, aby si do svého oka vsadil omylem jiný předmět”. Náhle však větev pod Jokem praskla a on začal padat dolů ze slušné výšky. Naštěstí už zde bylo velké množství sněhu a Jok dopadl poměrně do měkka, sníh měl ale všude.

Byla už hrozná zima a Jok musel vyčkat západu slunce a vymyslet, jak přelstít čaroděje. Sestoupil proto několik set sáhů níž a našel malou jeskyňku, kde si rozkřesal oheň a přemýšlel, jak se dostat k oku čaroděje. Náhle si vzpomněl na sovu Bubulu, která mu slíbila ještě jednu pomoc, a která by se určitě do okna vešla a mohla by mu oko přinést. Bylo už odpoledne a Jok tiše zahoukal. Po delší chvíli, než tomu bylo naposled, přiletěla sova a hudrovala, že je celá pomlácená. “To tě nenapadlo, že sovy se ve dne špatně orientují?”. Pak se ale uklidnila. “Co potřebuješ, Joku? Slíbila jsem ti, že ti naposledy pomohu”. Jok jí vysvětlil svůj plán. “Dokázala bys vniknout po západu slunce do okénka ve věži, ze zeleného roztoku vylovit čarodějovo rudé oko a na místo něj vhodit toto oko?”, a vytáhl ze svého váčku na krku jedno z odporně již zapáchajících očí, které vyřízl ohromné kryse.

Sova vzala do zobáku hnusné oko a když slunce zapadalo, přiblížili se Jok s Bubulou k věži a Jok opět vylezl na strom. V místnosti, kterou ráno sledoval, uviděl již čaroděje, jak přistoupil k zelenému roztoku, uchopil své pravé oko a vložil jej do skleněné koule. V jeho hlavě se náhle objevila černá prohlubeň s červenými žilkami, ze které kapal zelený sliz. Potom čaroděj ulehl na své lože k odpočinku.

Jok zavolal na Bubulu, že může letět. Sova přilétla až ke skleněné kouli, ale hlavu se jí do zeleného roztoku namáčet nechtělo, proto oko rychle vylovila svým pařátkem a vhodila do roztoku oko druhé. Vylétla z věže přímo k Jokovi a podala mu oko. Jok se raději na oko vůbec nedíval, vytáhl si sponu ze svého klobouku a snažil se oko propíchnout. Oko bylo tvrdé a spona se do něj ani trochu nemohla zapíchnout. Objevil ale v oku malinký dolíček, kde se zdálo být oko měkčí. Jok přitlačil a spona náhle zajela dovnitř. Najednou se ozval strašlivý řev čaroděje, který prudce vstal a šel rychle ke kouli s okem. Jok mezitím jehlici vytáhl a nechal krvavý roztok z oka vytéci. Čaroděj nahmatal rychle oko v roztoku, oddychl si, vytáhl jej a rychle nasadil do očního důlku. Jok pozoroval, co se bude dít. Viděl, jak se čaroděj začal proměňovat v malou myšku s červenýma očima. Jak ji sova uviděla, ihned se po ní vrhla a slupla ji. Jok slezl ze stromu a šel ke dveřím. Zkoušel je otevřít, ale nešlo to. Zamířil proto k trhlině ve skále, odkud vylezl z podzemí, sešplhal po laně a šel ke dveřím, kde předtím viděl Vokopicha vařit něco v kotli. Dveře byly stále otevřené. Vešel dovnitř a rychle se rozhlížel po schodech nebo žebříku, schodiště bylo až v zadním rohu. Rychle po něm stoupal až do posledního patra, kde se domníval, že nalezne elfí královnu Malwing. Dveře byly pootevřené. Vstoupil dovnitř a rozpoznal místnost, kde předtím vílu viděl, ale Malwing nikde nebyla. Jok posmutněl, ale věděl, že lesní královna je už určitě tam, kam patří a kde je jí nejvíc potřeba.

Začal sestupovat jižním úbočím hory a vzpomínal na vše, co se mu tak náhle přihodilo, a v kapse přitom žmoulal průsvitnou skleněnou kuličku.