Krev a dým
VIII. O Jokovi
Bibiána Šňupáková
Před dávnými časy byla na úpatí malé hory Gidary jeskyňka, v níž bydlel trpaslík Vidlil se svou ženou Edin a
šestnáctiletým synem. Od rána až do samého večera kutal Vidlil hluboko v jeskyni uhlí, a když měl hodnou
zásobu, tak ho rozvážel po okolních dědinách. Žena zatím doma tkala a vařila, a Jok, tak se jejich syn
jmenoval, pásl celý den několik ovcí a černobílých strakatých koz.
Trpaslice Edin byla Jokovi už
odmalička zlou macechou, pořád ho bila, vyprávěla mu strašidelné příběhy o lesních příšerách a k obědu na
pastvu mu dala vždy jen kousek kůrky chleba s nějakým kořenem, co kde vyhrabala. V přítomnosti otce, který
měl Joka velice rád, se však snažila chovat jako ta nejlepší matka na světě.
Jedenkráte, když podle
obyčeje v pravé poledne se chystal Jok po skromném obědě, který si trochu snažil vylepšit lesními plody, trochu
zdřímnout, objevila se před ním krásná panna. Roucho měla bílé, tenounké jak pavučina, od hlavy až k pasu jí
splývaly vlasy stříbrné barvy a na hlavě měla věneček z lesních květin. Jok strnul a pomyslel na krásné elfky, o
kterých mu vyprávěl jeho otec, které dokážou člověka učarovat svou krásou a zlákat ho do černých slatin
hluboko v lesích svými líbeznými hlasy. Panna se na něj však smutně usmála a povídá tichým lahodným
hlasem: “Joku, pomoz mi, prosím, jsem Malwing, královna lesní říše elfů. Již několik let mne vysoko v horách
vězní zlý čaroděj Vokopich, se kterým jsem odmítla spojit své síly. Má zem od té doby pomalu bledne a ztrácí
sílu a radost, kterou jsem jí dříve dávala. Stromy žloutnou, listy padají, vše přestalo kvést a v jezírkách se
usazuje černý kal. Místo radosti, krásy a lásky v mých lesích začíná vládnout čarodějova zloba a závist.
Začínají sem pronikat čarodějovi spojenci, odporné černé bestie s krvavýma očima prahnoucíma po jakékoliv
krvi. Mocný čaroděj mi vzal prsten vyřezávaný z ebenového dřeva, který mi dával moc a sílu, jíž jsem vládla
lesům, a uvázal jej na krk svého nejoblíbenějšího upíra Vratihlava. Čarodějova síla spočívá nejspíš v jeho
krvavě rudě zabarveném skleněném oku, které odkládá pouze na jednu dvanáctinu dne k odpočinku, v době,
kdy slunce zapadá, do posilujícího zeleného slizovatého roztoku. Pouze v této chvíli je
zranitelný”.
Poté Jok procitl z krátkého snu a vedle sebe spatřil věneček z lesních květin, ve kterých
byl zapleten stříbrný vlas. Tak to přeci jen nebyl sen, pomyslel si Jok, stále očarovaný krásou lesní elfky
Malwing, a vzpomněl si na její smutné oči. Schoval věneček za košili a spěchal to vše povyprávět do dolu
svému otci, který byl jedinou osobou, které mohl důvěřovat, a se kterým se musel rozloučit.
Vše mu
povyprávěl a otec, u kterého poprvé spatřil slzy v očích, mu podal krásnou kovanou, ne však příliš zdobenou
dýku, jejíž čepel se leskla i zde, tak hluboko pod zemí. “Vezmi si ji na těžkou dlouhou cestu, je tomu už skoro
sedmnáct let, kdy jsem tě našel spolu s touto krásnou zbraní uprostřed kvetoucího lesa, kam mne zavedly
líbezné elfí zpěvy. Věděl jsem, že jednou přijde chvíle, kdy ti to budu muset říct, ale stále jsem to oddaloval,
protože jsem tě nechtěl ztratit. Nyní přišla ta chvíle, kdy jsem ti to už musel říci. Ať tě tato dýka ochraňuje
před lesními příšerami čaroděje Vokopicha a pečlivě střež věneček od královny Malwing, možná že ti pomůže
najít cestu nevypočitatelnými horami. Dej na sebe pozor, jsi jediný syn, kterého mám. Šťastnou cestu”. Jok
nemohl ze sebe vydat ani slůvko, se slzami v očích objal otce a vydal se na cestu.
Stoupal dlouho
severním úbočím údolí stále výš do hor. Postupoval pomalu, neboť tak vysoko v horách už žádné pěšiny
nevedly. Začalo se stmívat, ale Jok se rozhodl, že půjde za svitu měsíce dál. Nakonec už ale bez přestávky dál
jíti nemohl, proto se zastavil a posadil na kámen. Náhle uslyšel ptačí sténání. Přiblížil se k místu, odkud
vycházelo, a spatřil zapletené v křovinách soví mládě, které vypadlo nejspíš z hnízda, ke kterému se dobývala
ohromná myš s velkýma rudýma očima, blyštícími se špičatými zuby a odporně chlupatým ocasem. Ještě nikdy
neviděl takové příšerné zvíře. Jok popadl svou dýku, jejíž čepel se rozzářila po okolí, a hrdinně se pustil do
boje s odporným páchnoucím zvířetem. Byl to boj dlouhý a pro Joka, nemajícího žádné bojové zkušenosti,
velmi náročný. Na Joka už padala smrtící únava, ale nakonec se mu podařilo hroznému hlodavci utnout hlavu.
Poté, nevěděl co ho to popadlo, vyřízl zvířeti krvavě rudé oči a strčil si je do váčku, který nosil na krku. Vypletl
soví mládě z křovin a vyšplhal s ním na strom, kde mělo hnízdo, a tam jej uložil. Když slezl dolů a chtěl se
vydat na cestu, uslyšel za sebou nahoře ve větvích: “Děkuji ti, Joku, že jsi zachránil mé mládě, až budeš něco
potřebovat, zahoukej a já ti přiletím potřikráte na pomoc”. Jok se usmál a vydal se dále na
cestu.
Asi po hodině vylezl na vrchol velikého hrbu skály. Před sebou měl v úbočí po pravici
pouhou římsu s propastí, plazila se vzhůru po jižním srázu hory, až zmizela v temnotě nahoře. Protože byl Jok
již po dlouhé cestě a urputném boji velmi unaven, rozhodl se, že už dál nepůjde, a našel si ve skále štěrbinu
zavátou listím, kde si odpočine. Po pár hodinách spánku se však pod ním skála zachvěla, náhle se rudě
zablesklo a z nízkých černých mraků se začalo sypat mnoho sněhu. Pak mocně práskl hrom a zdvihl se prudký
vítr. Joka polil mrazivý chlad.
Najednou si povšiml, že stříbrný vlas, zapletený do věnečku z květin,
začal světélkovat a ukazovat směrem do nitra skalní štěrbiny. Jok si všiml, že štěrbina se rozšiřuje a před ním
se otevřelo kamenné schodiště. Začal pomalu a obezřetně stoupat po schodech. Byl to dlouhý a únavný výstup.
Jok byl schopen pouze matně rozeznávat obrysy stěn, neboť zde byla úplná tma. V hloubi skal pouze slyšel
tiché netopýří pískání a šustění křídly. Netušil však, že nejde o netopýry, ale o netopýrům podobné upíry, kteří
přímo prahnou po sladké krvi.
Jok náhle pocítil na svém hrdle mrazivý chlad a uslyšel tiché
třepetání křídel kolem svých uší. Snažil se to od svého hrdla odtrhnout, ale nešlo to. Pocítil sladký zápach krve.
Najednou si vzpomněl, jak ho zlá macecha strašila, když byl malý, svými příběhy o krvelačných upírech, kteří
akorát nesnášejí světlo a zápach podivného cibulovitého kořene, který mu macecha také občas dávala ke
kousku chleba k obědu. Napadlo ho zkusit, zda se i zde rozzáří jeho dýka jako v jeskyni, kde mu ji předával
jeho otec. Vytáhl ji a skutečně, v chodbě se náhle rozjasnilo a zvíře na jeho hrdle povolilo svůj stisk. Jok upíra
probodl a ten úplně odpadl od jeho hrdla. S hrůzou však zjistil, že nad ním visí stovky dalších upírů a jas z
jeho dýky se pomalu začal vytrácet. Upíři začali pomalu kroužit kolem jeho hlavy. Jok si vzpomněl, že má v
kapse ještě od oběda odpornou cibuli, kterou nikdy nejedl a zahraboval ji někde v lese. Napadlo ho cibuli
rozetřít a potřít si jí kůži. Trvalo to dlouho, protože byla velká zima a cibule byla úplně zmrzlá, ale nakonec se
mu to podařilo.
Dál a výš se plazilo schodiště, až nakonec vystoupilo na plošinu a dál vedla už jen
mírně stoupající chodba. Ustalo i upíří pískání, ale Jokovi se už pěkně motala hlava z odporného zápachu z
rostliny, kterou se natřel. Zdálky začalo chodbou prosvítat slabé rudé světlo, které se zdálo stále silnější.
Postupoval obezřetněji stále dále, až dorazil k těžkým kovaným dveřím, ze kterých se šířila rudá záře malým
okýnkem uprostřed dveří. Opatrně nahlédl dovnitř a uprostřed místnosti spatřil poměrně vysokého člověka v
černém plášti, který byl otočen zády a něco vařil v obrovském černém kotli, ze kterého se linulo mnoho husté
páry. Podivný člověk náhle zpozorněl, prudce se otočil a pomalu se přibližoval směrem k němu, ke dveřím. Jok
strnul. Uzřel hrůzostrašnou vrásčitou tvář šedavožluté barvy. Směrem ke dveřím se upřely její oči. Jok si všiml
mužova prázdného dokrvava zabarveného pravého oka a ihned pomyslel na zlého čaroděje Vokopicha a jeho
skleněné oko. Jok pocítil strnulost po celém těle a jeho nohy nebyly schopny pohybu. Vzpomněl si na prasklinu
ve skále, kterou prosvítalo měsíční světlo, pár sáhů po cestě zpět. Věděl, že má teď poslední šanci uniknout
oku čaroděje Vokopicha. Dal se na útěk. Když doběhl k prasklině, snažil se vyhoupnout na malou římsu nad
sebou, ale protože nebyl příliš vysokého vzrůstu, jak už to u trpaslíků bývá, a neustále ho od skály odráželo
jeho boubelaté bříško, nemohl se svýma na kost zmrzlýma rukama vyhoupnout na zledovatělou římsičku nad
sebou. Ve chvíli, když už slyšel skřípění zrezivělého klíče v zámku u dveří, vzpomněl si na poslední svou
naději a tiše zahoukal. Za okamžik uslyšel nad sebou šustění křídly a tichý hlas. “Co potřebuješ, Joku?”, ozvalo
se tiché zahoukání. Jok rychle povídá moudré sově: “Vezmi tady ten konec provazu a upevni ho rychle někde
nahoře, abych se odtud co nejrychleji dostal”. Sova tak učinila a Jok v poslední chvíli, když už se dveře
začínaly otvírat, vyhoupl pomocí lana na římsičku a vyšplhal nahoru. Polilo ho horko, když spatřil pod svýma
nohama žhavé problesknutí. “Mockráte ti děkuji, sovičko, zachránila jsi mne před žhavým bleskem zlého
kouzelníka. A jak ti mám vůbec říkat?”. Sova povídá: “To nestálo za řeč, až budeš něco zase potřebovat, můžeš
ještě podvakráte zahoukat a já ti přiletím na pomoc. Můžeš mi říkat Bubula. Jó, abych nezapomněla, když jsem
sem bleskurychle letěla, srazila jsem se se smradlavým upírem, kterému se z toho udělaly pěkné mžitky před
očima, protože má hlava je pořádně tvrdá, a z hlavy mu spadl tento dřevěný kroužek. Vezmi si jej, jestli se ti
bude hodit”.
Jokovi úplně zajiskřily oči a z radosti zahoukal: “Tím jsi mi, Bubulo, splnila mé druhé
přání, víš, co jsi mi přinesla? Kouzelný prsten z ebenového dřeva, který patří elfí královně Malwing, která je
někde zde uvězněna”. Poděkoval a sova Bubula odletěla.
Pomalu začínalo svítat a Jok se pěkně třásl
zimou. Opodál uviděl černou věž. Přiblížil se nenápadně kousek od věže k vysokému stromu, jehož větve
sahaly skoro až k zemi, a chvíli věž pozoroval. V temné věži byla ze západní strany malá bytelná dvířka a dvě
nad sebou malá okénka. Joka napadlo vyšplhat po větvích stromu, za kterým se ukrýval, jehož větve se víc a
víc přibližovaly k temné věži, aby mohl nahlédnout do okna věže. V níže umístěném okně spatřil místnost, ve
které bylo pouze jedno myškami prolezlé lůžko a v rohu na stolečku stála skleněná koule s odporným zeleným
roztokem. To bude asi pokoj, kde Vokopich odpočívá a odkládá oko při západu slunce do roztoku, pomyslel si.
Okno však bylo tak úzké a místnost tak hluboká, že se jím tam svým kulatým tělem v životě nemohl dostat.
Vyšplhal ještě trochu výš, ale musel být stále opatrnější, protože větvičky pod jeho nohama byly stále tenčí. V
dalším okně uviděl v rohu místnosti velmi strhanou ženu v kdysi možná bílých šatech, které teď byly špinavé a
potrhané. Když uslyšela zvenku křupání větviček, pohlédla vzhůru do okna. Pouze podle krásných očí poznal,
že je to Malwing. Potichu na ni zavolal: “To jsem já, Jok, Malwing, a přišel jsem ti pomoci. Podařilo se mi
získat tvůj prsten, vhodím ti ho, pečlivě si jej před čarodějem ukryj a vyčkávej západu slunce”. A vhodil ho do
okénka. Malwing prsten sebrala a povídá Jokovi: “Musím ti říct ještě jednu důležitou věc. Čaroděje zničíš
pouze tak, když vypustíš krvavý roztok z jeho skleněného oka a donutíš Vokopicha, aby si do svého oka vsadil
omylem jiný předmět”. Náhle však větev pod Jokem praskla a on začal padat dolů ze slušné výšky. Naštěstí už
zde bylo velké množství sněhu a Jok dopadl poměrně do měkka, sníh měl ale všude.
Byla už hrozná
zima a Jok musel vyčkat západu slunce a vymyslet, jak přelstít čaroděje. Sestoupil proto několik set sáhů níž a
našel malou jeskyňku, kde si rozkřesal oheň a přemýšlel, jak se dostat k oku čaroděje. Náhle si vzpomněl na
sovu Bubulu, která mu slíbila ještě jednu pomoc, a která by se určitě do okna vešla a mohla by mu oko přinést.
Bylo už odpoledne a Jok tiše zahoukal. Po delší chvíli, než tomu bylo naposled, přiletěla sova a hudrovala, že
je celá pomlácená. “To tě nenapadlo, že sovy se ve dne špatně orientují?”. Pak se ale uklidnila. “Co potřebuješ,
Joku? Slíbila jsem ti, že ti naposledy pomohu”. Jok jí vysvětlil svůj plán. “Dokázala bys vniknout po západu
slunce do okénka ve věži, ze zeleného roztoku vylovit čarodějovo rudé oko a na místo něj vhodit toto oko?”, a
vytáhl ze svého váčku na krku jedno z odporně již zapáchajících očí, které vyřízl ohromné
kryse.
Sova vzala do zobáku hnusné oko a když slunce zapadalo, přiblížili se Jok s Bubulou k věži a
Jok opět vylezl na strom. V místnosti, kterou ráno sledoval, uviděl již čaroděje, jak přistoupil k zelenému
roztoku, uchopil své pravé oko a vložil jej do skleněné koule. V jeho hlavě se náhle objevila černá prohlubeň
s červenými žilkami, ze které kapal zelený sliz. Potom čaroděj ulehl na své lože k odpočinku.
Jok
zavolal na Bubulu, že může letět. Sova přilétla až ke skleněné kouli, ale hlavu se jí do zeleného roztoku
namáčet nechtělo, proto oko rychle vylovila svým pařátkem a vhodila do roztoku oko druhé. Vylétla z věže
přímo k Jokovi a podala mu oko. Jok se raději na oko vůbec nedíval, vytáhl si sponu ze svého klobouku a snažil
se oko propíchnout. Oko bylo tvrdé a spona se do něj ani trochu nemohla zapíchnout. Objevil ale v oku
malinký dolíček, kde se zdálo být oko měkčí. Jok přitlačil a spona náhle zajela dovnitř. Najednou se ozval
strašlivý řev čaroděje, který prudce vstal a šel rychle ke kouli s okem. Jok mezitím jehlici vytáhl a nechal
krvavý roztok z oka vytéci. Čaroděj nahmatal rychle oko v roztoku, oddychl si, vytáhl jej a rychle nasadil do
očního důlku. Jok pozoroval, co se bude dít. Viděl, jak se čaroděj začal proměňovat v malou myšku s
červenýma očima. Jak ji sova uviděla, ihned se po ní vrhla a slupla ji. Jok slezl ze stromu a šel ke dveřím.
Zkoušel je otevřít, ale nešlo to. Zamířil proto k trhlině ve skále, odkud vylezl z podzemí, sešplhal po laně a šel
ke dveřím, kde předtím viděl Vokopicha vařit něco v kotli. Dveře byly stále otevřené. Vešel dovnitř a rychle se
rozhlížel po schodech nebo žebříku, schodiště bylo až v zadním rohu. Rychle po něm stoupal až do posledního
patra, kde se domníval, že nalezne elfí královnu Malwing. Dveře byly pootevřené. Vstoupil dovnitř a rozpoznal
místnost, kde předtím vílu viděl, ale Malwing nikde nebyla. Jok posmutněl, ale věděl, že lesní královna je už
určitě tam, kam patří a kde je jí nejvíc potřeba.
Začal sestupovat jižním úbočím hory a vzpomínal
na vše, co se mu tak náhle přihodilo, a v kapse přitom žmoulal průsvitnou skleněnou kuličku.