Krev a dým
VI. Periferie - Zrůdný horror pro silné povahy
Na motivy rasově orientovaných textů Alwynna, takzvaného Velkého, a jako odpor proti jeho ubohým snahám napsal Eowen Zivril


vhodné pro
- umělé vyvolání zvracení (např. při otravě houbami, špatně vyuzeným masem apod.)
- povzbuzení padlé morálky ideových blíženců cechu Bílé ruky, včetně samotných členů této zakázané organizace
- tzv. léčbu šokem při psychických poruchách organismu (jen na radu lékaře)

nevhodné pro
- děti a dospívající mládež do 11 let věku
- ženy v těhotenství a osoby v rekonvalescenci

Děj tohoto horroru je smyšlený, avšak jakákoli spojitost s žijícími osobami se zakládá čistě na pravdě.

Mraky táhly nízko. Valily se jako burácející chuchvalce zvratků a chrchlů černého kašle. Hehé. Městská periferie byla přikryta stínem mraků, stínem zvratků a černých chrchlů. Ulice byly plné bahna. Bahno páchlo. Vzduch čpěl potem, krví a kvasem. Město hnilo. Spodina se válela po ulicích. Špína, bordel, hnus. Těžký dech opilců zářil. Ve světle tančily bacily černého kašle. Byly malé a černé. Spodina ten otravný vzduch dýchala. Lidské trosky. Krysa vyběhla z kanálu a zahryzla se do nějaké nohy. Byla to noha mutanta. Odumřelá a smrdutá. Ležela tu už několik dní. Byla vyzrálá. Červi, co s ní hýbali, se rozprchli do všech stran. Necítili se poražení. Najdou si novou potravu. V tomhle městě ještě nikdo hlady nechcípl. Opilec pustil láhev a drapl kolemjdoucího červa. Byl slizký a tučný. Jeho masité tělo bylo prosáklé hnilobou nohy mutanta. Dobré jídlo. Opilec měl lepru a kurděje. Byli to jeho nejlepší kámoši. Nikdy ho neopustí. Přes dláždění přeběhl muž. Bosý. Kostnatý. Vrhl se na nějakou ženu a zatáhl ji do průjezdu. Ženská řvala. Chlap sípal. V průjezdu byla černá tma. Nikdo si jich nevšímal. Ženská řvala dál. Starý žebrák se vymočil do kanálu. Netrefil se. Byl slepý. Oči vypálené žhavým železem. Za šmírování. Žlutý čůrek skotačil po dláždění někam dolů. V bystřině rudě svítily sraženiny krve. Žebrák krvácel do ledvin. Krysa vyjekla a vyráchala si kožíšek. Čistota. Láska. Na této periferii vládly zákony Bílé ruky.
Zchátralý barák stál uprostřed periferie. Periferie stála uprostřed světa. Barák tonul ve stínu. Pod stínem uschlého stromu. Na domovním znamení zářila bílá ruka. Krásná a čistá. Na bílé prsty sedal popel z nedaleké spalovny mrtvol. Od stínu křivého baráku se odlouply dva stíny. Potácely se mezi výmoly rozbitého dláždění. Do suchého stromu uhodil blesk. Strom se vzňal. Bledé tváře stínů ozářily plameny. Dusivý kouř.
“Hoří! Prásklo to do višně”, zaječel modrooký blondýn.
“Drž hubu, vole. Hlavně že to neprásklo do nás”, křikl mistr Alwynn a napil se z láhve.
Modrooký blondýn se přitočil k Alwynnovi a objal ho kolem ramen.
“Sem šťastnej, že můžu uklízet pro takovýho statečnýho chlapa, jako ste vy, Mistře”.
“Sem silnej, protože mě živí víra. Haikhtlá!”, zařval Alwynn.
Ruka se mu zlomila v mocném gestu. Řídký knír se zavlnil vzrušením. V periferii je zakořeněna Bílá ruka. Těmi kořeny by neotřáslo ani sto takových blesků!
“Mám vás rád, Mistře”.
Prvotní opojení opadlo. V Alwynnově krvavém oku ze zaleskla slza. Dojetí. Shrnul si rousy do tváře.
“Taky tě mám rád, protože mě všichni nesnášej”.
Blondýn pohladil mistra po rousech.
“Mám tě rád, protože seš tak dobrej kalič”.
“Kalíme až do rána, Mistře”.
“Dopijem a nejdem, hehé”.
Alwynn se vzmužil. Je nositelem Čistoty. Vede svatou válku. Nesmí plakat. Protřel si oči rukávem a napil se na kuráž.
“Sem trochu nakalenej a čmoud mi dráždí voči”, dodal.
“Čmoud je hajzl, Mistře”.
“Hajzlové sou mutanti, Blonďo”.
“Já vim, čistota je jen jedna. Víru a lásku každýmu podle rasy. Mohli bysme třeba někomu rozbít držku, Mistře”.
“Jo, to by nám spravilo náladu. Máš eště loka?”.
Blondýn odkousl špunt z nové láhve. Měl vyvinuté hlodáky. Věrný žák. Opilé postavy bělorukých se dopotácely k prvnímu bezbrannému chudákovi. Dementní dítě. Oběť periferie. Slintalo si na kazajku a volalo: “Máma...”.
Blondýn se přitočil a kopl.
“Tumáš, smrade!”.
Mutant dopadl na dlažky a rozbil si nos. Dlažky pokropila krev. Pěnila a bublala. Krysí očka zářila z kanálů. Čekala na hostinu. Hlad. Krvavé stružky vytvořily zajímavou fresku. I to je umění. Podporuje divákovu fantazii. Fantazie vede věrné k čistotě ducha. Bělorucí jsou malíři krve. Dítě se snažilo odplazit z dosahu blondýnových kopanců.
“Zdrhaj jen zbabělý krysy, hovado!”, houkl Alwynn.
Prudce máchl a rozdrtil mutantovi břicho ostrou dlažkou. Vyhřezla střeva, kosti praskaly. Mutant se svíjel v křečích. Z posledních sil začal zvracet. Tělo páchlo. Oči žebraly o slitování. V Alwynnově ruce se zaleskl nůž. Poslední výkřik. Hlava se zvrátila. Krk se rozšklebil. Hleny se vyřinuly. Krev se vařila a hlava odlétla opodál. Bělorucí se shýbli a napili se dětské krve. Byla teplá. Blondýn vyhřezl játra a nabídl svému mistru. Sám také ochutnal. V játrech je síla. Síla je prostředek k vítězství. Ať žije svatá válka!
Oba si padli do náručí a začali tančit. Tančili nad mrtvým tělem. Na jeho hrobě. Hrobem byla periferie. Z té byl také zplozen. Špinavý mutant. Hajzl bez jména.
“Deme chlastat na cimru”, zašeptal Alwynn do blondýnova ucha.
“Zkalíme se a prochrápeme celej den”.
“A až vstanem, uděláme další dobrej skutek”.
“A potom se zase vožerem, Mistře”.
“Prokalíme celou noc”.
“Svatá válka! Ať žije Bílá ruka”.
“Haikhtlá!”.
Tančící pár zapadl do prvního opuštěného domu. Periferie jich byla plná. A byla plná zvratků, špíny, krve a laciného alkoholu.
Není nad PERIFERII!