Krev a dým
V. Trénink
Alwynn Bílá Ruka
Den spal. Šedavé mraky zlehka pokryly tmavěmodrou oblohu. Měsíc jako mlhavé kolo prosvitoval skrze vrstvu
mléčné hmoty.
Domy spaly. Kamenná stavení s doškovými střechami a malými okénky hlídaly své
obyvatele před zimou, strachem... ale ne před smrtí.
Z tmavého stínu domu se oddělily dva stíny. Cupitaly
směrem k dalšímu domu, přes kamennou cestu. Druhý stín se uprostřed cesty zakymácel.
“Co blbneš, ty
šašku!”.
“Pšššt! Vzbudíš celý město, vole”.
“Uklouz sem”.
“Tak dělej. Nesmí nás nikdo vidět.
Jinak naše poselství shoří jako... jako... eh... Pamatuješ na starýho Vochmelku?”.
“Cheh... Ten dopad,
neměl chlastat vů...”.
“Psst! Ticho! Někdo de”.
“Dyžtak ho sejmem, jo?”.
“Padej rychle do
stínu, ty hrdlořeze”.
“Tss”.
Stíny zaskočily do stínu nejbližšího domu, právě když k nim dolehla
píseň motající se postavy. Pak přišel dech. Táhl všemi druhy alkoholu a tabáku. Z písně byl pouze slyšet její
refrén (kořala si zjevně šlapal i po jazyku):
Já vás všééchný podřežů
pák vás
všééchný vobérů
na funůsé sé vožérů
Za vášé prááchý
jén žádný strachý
ná to vemté
jed...
Postava utíkající před cestou zakopla a navštívila třetí kamennou kostku zleva (v
pohledu od našich dvou stínů) svým zakyslým obličejem. Stín číslo jedna se zachechtal, druhý se mocně napil z
flašky bleskově vytažené z kapsy. Pak mocně říhl.
Teď stíny udělaly osudnou chybu. Vyběhly na cestu a
začaly kopat (převážně do hlavy) ležícího kořalu. Říká se tomu trénink, nebo tak nějak. Krvavé zvratky
mocným proudem olízly druhou kamennou dlažku (hned vedle té třetí). Stín číslo dva se zvrhlým usměvem,
který byl skryt za maskou prasátka, ještě obral opilce o dva zlaté. Pak ho nakopl do hlavy. Kořala padl do
komatu. Není nad trénink. Dvakrát měř, jednou řež. Staří učitelé měli pravdu.
“Pěkně sme ho seřezali,
hajzla jednoho!”.
“Jo! Dostal co mu patří! Vyvrhel..., podříznem ho?”.
Nad stíny ve výšce okna
druhého patra se ozvalo tiché zašramocení. Pak pohled z okna. Mrtvola a dva vrazi. “Pomooc!”. Okno se
otevřelo a mocný ženský řev a kvílení se rozneslo do ticha jako sněhová bouře na poušť.
“Vraždáááá,
pomooc! Sou tu vrazíí! Mord!! Hoří! Pomooc!”.
“Drž hubu, bábo!”.
“Zdrháme, vole! Dou po nás,
máme poslání”, zúpěl v rozběhu stín číslo dva.
Tvrdit, že ten šílený skřek by nepřilákal nikoho, je chyba.
Ve skutečnosti ochránci pořádku (trošku přiopilí, jako obvykle) byli nablízku. Šli po stínech.
Vběhli jim
do cesty. Začala pravá jatka. Dva stíny proti dvěma strážím.
Tekla krev. Padaly údy, orgány praskaly,
mozek vytékal proudy.
Nakonec z posledních sil zvítězily stíny.
Nic se jim nestalo. Utekly za svým
posláním. Ranní rosa pokryla ostatky stráží. Kořala se probral a odplazil se domů. Ženská řvala dál.
Není
nad TRÉNINK.