Krev a dým
IV. Ledový sen
Arkuss Dettor
Ztuhlý měsíc ozářil údolí tečkované světélky.
Mortal.
Město hobitů, bezedných nor, podzemních
chodeb, hospod, nevěstinců, kanálů.
Zrak měsíce se zaměřil na jedno světélko.
Právě
zhaslo.
Měsíc nic neviděl.
A byl rád.
Cítil pouze smrad.
“Ták pánové, vítám vás na
našem shromáždění”, malý hobit v černém plášti s velkými tvářemi rozsvítil lucernu a zašklebil se.
“Jak
jistě víte, jmenuji se Thevenin Bleskoň a budu vás provázet po celé naše setkání”.
Místnost se
zatemněnými okny byla jednoduchá a prostorná.
Pokukovalo na něho pět párů očí.
“Ještě jednou vás
srdečně vítám v Noře snů”, a příšerně se zachechtal.
Postavy se přikrčily.
“V dnešní moderní době
naši alchymističtí mistři vynalezli dlouhým vývojem jisté esence. Jak jistě tušíte, tyto složité, drahé esence
umožňují výlety do neznáma. Pod odborným dohledem je vše naprosto bezpečné”, zakýval lucernou, až se žluté
stíny kolébaly po stěnách.
“Žádné otázky? Výborně. Dáme se do výletu. Upozorňuji předem, vše, co
uvidíte, je jen sen...”.
Jen sen...
Nervózní hobiti na sebe pohlédli.
Bleskoň otevřel truhličku, na
které stál, a poručil hobitům, aby zaujali místa na černém koberci.
Každému podal lahvičku s tmavou
tekutinou; jednu si nechal pro sebe.
Hobiti nejistými ručkami otevřeli každý svou lahvičku a vypili ji do
dna.
Bylo ticho.
V dálce zaštěkal pes.
Bleskoň se otočil zády k hobitům a vypil lahvinku také,
poté ihned sfoukl lampu.
Nic se nedělo.
Všichni byli nervózní.
Pak to začlo.
Uprostřed
místnosti bylo světlo.
Malý tajemný lesklý bod.
Zvětšoval se.
Ozval se šum.
Koule velká
jako hlava člověka se dále zvětšovala.
Vybuchla.
Bílý záblesk jako tisíc sluncí spaloval
oči.
Tak jako začal, tak skončil.
Rozhlédli se kolem sebe.
Byli na pláži.
Žlutý písek jim
hřál chlupaté nožky.
Tyrkysové moře svými vlnami mlaskalo.
Začali se
smát.
Extáze.
Svlékli se do naha.
Jako malí kluci skočili do vody a dováděli
Stříkali po
sobě, potápěli se, lovili mušle, plavali.
Pak se na pláži objevily hobití dívky.
Byly jich
spousty.
Všech barev, nahé jako voňavé květy.
Hobiti si toho všimli.
Vyběhli z
vody.
Šílenství nebralo konce.
Jejich pohlaví byla přeplněna.
Každý si vybral tu
svoji.
Nebeský chtíč.
Ostatní zmizely.
Začínaly orgie.
Dívky dělaly vše.
Každý měl
tu svoji.
Milující se páry ovíval teplý vítr.
A jako vztek se blížil orgasmus.
Nakonec to
nejlepší.
Těsně před vrcholem zčernalo nebe.
Písek zhnědnul a moře zežloutlo.
Dívky otevřely
oči.
Byly plné krve.
Narostly jim tesáky ostré jako břitva.
Po celém těle chlupy.
Zvěř z
pekel.
Drápy.
Trhaly na kusy své milence.
Extáze smrti.
Orgasmus snu.
Řevu obětí
spílal ledový vítr.
Roztrhaná těla s vyžranými vnitřnosti.
Hejno šelem.
Řev a jeho
ozvěna.
Po hostině příšery odběhly do temnot.
Ledový vítr vál.
Když se ráno hobiti
probudili ze sna.
Skutečného sna.
S řevem utekli do ranních ulic.
Můj bratr zůstal.
Věděl,
že večer už nikdo nepřijde.
Spal...
Mortal se probouzel...