Krev a dým
III. Mýtus o Khrathachově skonu
Podle vyprávění tuláka Izmaila v salienské útulně roku 1046 sepsal Klabzej Myšilov


I. Zpěv Větru

Z pampelišky pozdní bílé chmýří
vzhůru, pak zas dolů vzduchem víří
hned s bravurností odvážného smělce
tančí, metá kotrmelce
tak zdá se snad, že vzduchoplavcův um
je nebezpečný holý nerozum
však já jen vím, že kousky střemhlavé
jsou z mojí vůle, mým jsou rozmarem
a piruety pouhé útěky
před mými políčky a doteky
jsi jen mou hrou, houpy hou
teď dlaně mé tě pohoupou
Jsem Vítr z plání, bílých mraků pán
již před zrozením světa povolán
co strážce příběhů a zkazek starých
do konce věků v úschovu mi daných
jen v mých jsou písních, zpěvech zvonivých
v zelenavých stromů kadeřích
Tak dosti her a bezbřehého vlání
již Slunce rudé ku spánku se sklání
a já tebe, chmýrku bělavý
zas sfouknu zpátky do trávy

Hle, poutníka, jak znaven nohy vláčí
širák, šat i čelo potem smáčí
a krůpěje jak stružky prosolené
mu stékají po tváři neholené
však tulák ten, když v dálce Slunce padá
pod košatým stromem kosti skládá
teď sedl si a opřen o svou hůl
do věchýtku jiskru vykřísnul
a plamínky jak rudý závoj víly
se po dřevěných třískách roztančily
Tu sloupec dýmu z ohně, co se vzňal
mě někde uvnitř chřípí zašimral
a já, Pán Větru, slétl k němu shůry
bych zaženal zlé černé noční můry
když muž ten rázem v půlce konu
usnul, nedivte se tomu
tak utrmácen, kráčel celý den
objal ho, když roztáh křídla sen
A co já, co bude s mojí hrou?
Mám zůstat nebo vát si oblohou?
Houpy hou, houpy hou
dnes budu tvojí peřinou
a pošeptám ti do sna zrcadlení
odlesk střípků dávných dění
kéž příběh ten, co v noci řeknu ti
nezpřetrhá nitku usnutí

II. Zpěv o Berennoru

Byly dny, co tonou hloubce času
a není, kdo by opsal jejich krásu
i smutek, který v dobách těch se skrýval
ani já už nejsem, kým jsem býval
ty časy leží kdesi u dna zapomnění
vadnou, umírají v rozkladu a tlení
a někde shůry sedá na ně popel, prach
Smrt vlastní cítit, vnímat její pach
a přitom žíti v jejím objetí
je nejstrašnější ze všech zajetí
snad proto, když vím, že tam někde jsou
rád sfouknu dechem vrstvu prachovou
a převyprávím aspoň jejich obrazy
když nemohu je znovu odít do krásy
ta slova, pane, pro tvé uši jsou
ať pochopíš, než navždy zahynou
teď přenesme se zpátky do těch dní
než na východě den se rozední

Zas věčný pastýř červánky své shání
po nekonečné tmavomodré pláni
a za obzor své skvostné stádo zahání
někde v dálce zvoní klekání
to na zemi, pod nebeskými pastvinami
kraj zpívá, sladce voní malinami
a ukládá se zvolna k spánku
zahalený do červánků
ten střípek světa, krásný Berennor
konejšený v lůně Grullských hor
je nejmilejší ze všech světa potěšení
zde každý snad by našel zalíbení
Ty širé louky obsypané květy
strmé stráně pod horskými hřbety
a hlahol čiré vody burácivé
řeky, jež tu po staletí plyne
by zanedlouho snoubila se s mořem
Berennor je hrdý, nepokořen
o jeho slávě štěbetají ptáci
když zobáky si v chladné vodě smáčí
křik racků, racků bělavých
je šťastným smíchem dětí tvých
ó Berennore, chtěl bych dlít
navždy ve tvém objetí

Však co to dím, to nejsou ovcí zvonce
ten divný zvuk spíš věští špatné konce
a zprvu něžné klekánice cinkání
sílí, zní snad jako zbraní kování
hlasy polnic dují jako divé
hrůzy bitvy příští halí zemi stínem
a červánky, jak bláhově se zdály být
jsou odlesk ohňů, ohňů válečných
v nichž kováři už kalí meče
kouř se valí, zvolna teče
do údolí mezi stany
co z nebe zdály se být květinami
a Grullduina, ta stará klidná řeka
pod náporem lodic smutně heká
zlostně dme se pěnivými vlnami
břehy zkrápí hněvu slzami
plaší hejna racků chechtavých
kdo ví, kam se poděl jejich smích
vždyť krákání, to spíše podobá se
krkavcům a orlosupí rase
ti mrchožrouti černí čekají
na hostinu, tučnou snídani
a místo malin sladkých nejraděj
potěší je nebožtíků beznaděj
až sklouznou letem vcelku nevinně
ku zkrvavené tiché bažině
Ó Berennore, pro tvůj vznosný šat
dnes v noci bude se tu umírat!


III. Zpěv o Pavouku

Jak neúnavně pavouk přede síť
vlákno k předešlému vláknu lepí, byť
v osidlech svých lapil by se sám,
tvor tím jen zřídka bývá zadumán
a do úmoru v z pavučiny šat
jenž pilný krejčík rozhodl se tkát
dál snove lesklou nitku za nití
tu letmý dotek luny vysvítí
na stovky tónů barvy stříbrné
až oko sovy bázní ustrne
a v machu křídel nočních ptáků rek
z dna hrdla vydá zajíkavý skřek
a v temné hrůze plaše odletí
to není pavouk, to je Prokletí!
A skutečně, když podíváš se blíž
tak vlastním očím ani nevěříš
Ó, jak hnusný je ten tvor a starý
jak kostnaté má zkázonosné spáry
a oči, oči zvířecí
čpí pohledem tak smrtícím
že nad tou hrůzou tají se až dech
V lepkavých svých řitních rodidlech
hněte další lesklou hroudu slizu
jej vypouští jak strom, když roní mízu
a jimi tmelí v síti nová oka
znát tohle dřív, tak dal bych na proroka
snad by kdos dříve zardousil tu stvůru
však netvor žije, nezná noční můru
Jak mistrně se sítí proplétá
zlý tkalcovského stavu poeta
by dokončil dřív než se rozední
svůj další nový rubáš pohřební

IV. Zpěv o bitvě

Hle, šeří se a noci ztěžklý baldachýn
kraj přikryje a obejme se s ním
já v třmenech odhodlaný musím pevně stát
(ač chtěl bych spíše ženské rety zulíbat)
bych nebyl otrok spoután zrady obručí
a děti mé, jsouc v cizím hnusném područí
se nemusely s nářkem v bídě ptát
proč jejich otec jal se plaše utíkat
Já, Berenhold, tu stojím v spravedlivé zlobě
že mubarrathská lúza touží po porobě
což netuší, že budou praštět kosti
a neupustí od té nebetyčné troufalosti
se angwarrskému lidu krutě vysmívat?
Těch smělců vůdce spíš je jejich kat
a sobě sám pak sprostým sebevrahem
Až ve smrtelné křeči padne na zem
pro milosrdnou ránu bude naříkat
Já budu nad ním s pohrdáním stát
Hej, muži mí, dnes v noci dojde ke krutému boji
na Beriondské pláni šiky nepřátel se rojí
jak moučné červy vyhřezla je hlína potají
teď naposledy temná božstva vzývají
než do útoku zavelí jim polních rohů kvil
pak krve bude vskutku málo uvnitř žil
Už hlavy cizáků se do řad houfují
už bubny, bubny tichem temně bubnují
a já vám, věrní moji, velím Vpřed!
Než obrátit se, raděj zpráchnivět!

Den zčernal jako hrozná předtucha
co hlasem zlým teď šeptá do ucha
že všechno, co se této noci stane
ne zdaleka je předem předvídané
a v obraz hrůzy, hrůzy války příští
už první rány seker lebky tříští
udatnost se vzdouvá v každém muži
co zásah, jizva šklebící se v kůži
jak květy plané růže v rychlém rozpuku
a spršky střel jak vpichy lačných obzuků
ty všechny sají rudé kapky rosy
po stovkách se ženci mezi sebou kosí
a v řevu mas na Beriondské pláni
není čas pro tiché umírání

Však kde je hnízdo červa nenávisti
jenž na všech stranách krvavě se vymstí
by na obětech mohl hodovat
a bubřet, sílit, rychle vyrůstat?
V kých děrách vznikla černá pijavice
co kalí rozum, hněvem barví líce
v těle jitří bolestivé rány
a síří čisté vody zdechlinami?
Jen v člověku spí od samého zrodu
je v každém z nás a čeká na náhodu
kdy převáží se horší z misek vah
a vřelost lásky ztone v hlubinách
Zlý rádce potom tyje z hloupých sporů
když plení šiky v půtkách do úmoru
a pouze on je příčinou, jež zničí
trůny lidí, slávu trpasličí
Já, Berenhold, váš vůdce, špatný král
jsem hlasu jeho vroucně naslouchal
však o nic víc bych nebyl dobrým králem
když na kolena padl bych tu na zem
A tak jsem smířen, soud je vynesen
co má se státi, ať jen stane se

V. Zpěv o vzývání Marraiah

Ó, paní naše, paní vznešená
z přání vroucích tichou skálou vzkříšená
co ochránkyně věrných prosebníků
Zde zbylý zástup chvalců tvého vzniku
ti zpívá píseň krví zbrocenou
ty poslední jsi jejich vlídnou štěstěnou
a zpěvy rmutné pro tebe tu pějí
když propadají strašné beznaději
by dočkali se přízně tvého sluchu
a zaplašili zvůli mocných duchů
jež cizáci tu v kruté pýše vzývají
Ó, bílá vílo, vílo v závojích
procitni a vystup z lůna pod horou
slyš, modlitba se tříští ozvěnou
Dej sílu pažím, chladnou ocel těla
by kost zde v prachu snadno nezbělela
a unavená ztěžklá ramena
ať nepovolí hrubé tíze břemena
co drtí je a valem tlačí k zemi
Ó, Marraiah, jsme na smrt poražení!
Jak mouchy jaté do pavoučích sítí
když spatří obzor konce svého bytí
a z posledních sil kopou nohama
Ta bitva, paní, už je dávno prohraná!

Al-Mairros, vznosná mezi okolními horami
vyslyš smutné odsouzenců volání
hned probuď, probuď sličnou Marraiah
jež dříme ve tvých tajných prostorách
už pukni, skálo, otevři svých útrob chřtán
nejtemnější sluje odhal dokořán
a vydej tu, co držíš v zajetí
sic obtěžká tě strašné viny prokletí
žes netečná zde v stála v boje ryku
a vpíjela krev skvostných bojovníků
Pak navždy budeš přes svou nelibost
ne bílá, ale rudá Al-Mairros
Až bezvěrci tě provrtají štolami
až spatří stříbro bublající žilami
pak marno bude těch, co zahynuli
než tvoji rudu raděj jinou kuli
a tobě, horo, pěli v úctě chválu
Věz, budeš želet trpasličích králů!
Tak nedopusť svých věrných umírání
vzbuď Marraiah, vzbuď naši vzácnou paní!

VI. Zpěv Marraiahiny lásky

Khrathachu, můj jediný, můj milý
jsem v rozpacích, zda vroucí láska víly
a smrtelníka není pouhé snění
zda pro ten cit jsme vůbec předurčeni
Mé zmatení však o to větší zdá se
když pomyslím, že byli bychom zase
jen přáteli, a to mě v srdci bolí
já pro tebe bych přišla o cokoli
Když opouštím tě, v časech odloučení
jsi jediným mým sluncem, světlem denním
a pro chvíli s tebou, pouhou jedinou
já stala bych se šedou horninou
bych u tvých nohou mohla tiše dlít
a samou něhou v prach se rozdrolit
Pro pouhopouhý jeden den
v tvém náručí bych návdavkem
se bytí svého klidně vzdala
a s láskou v srdci spokojeně umírala
Však, Khrathachu, můj muži milovaný
čas je pro nás zrádcem hořkoslaným
a nad ním moje vláda nestačí
i kdyby snad kdos sebevíce chytračil
jej neobloudí žádnou písní medovou
a marná snaha stala by se záhubou
smělci, jeho bláhovému snažení
čas nikdy nikde nikdo nezmění
A tak dál ti budu čechrat vlasy
a sčítat stříbro, jehož jistě asi
bude požehnaně čím dál víc
má tvář je stejná, tvoji líc
však postupně jak léta jdou
brázdí vráska za vráskou
Až zestárneš, v té nejkrušnější chvíli
já budu s tebou, Khrathachu, můj milý
a dlaní svou, až ztitěrní ti dech
tě něžně budu vískat ve vlasech
až smrti lože, byvše kolébkou
tě ukolébá, drahý, před cestou
zlou nekonečnou duchů pustinou
pak provázej tě píseň o nás dvou

Však, Khrathachu, není proč rozjímat
a v předtuše zlé příliš časně lkát
dnes silný jsi a plný života
krev v žilách tepe, rychle klokotá
Dnes chvátám k tobě v jiné podobě
jsem dvojí dívkou v jedné osobě
toť osud můj, že jeden den tě laská
tvá Marraiah, tvá nehynoucí láska
den druhý coby al-mairroská víla
k angwarrskému lidu bývám milá
Hleď, nad kotlinou rudý obzor vřelý
to záblesky jsou jisker od čepelí
tam vzplála bitva, bitva syrová
a údy věrných jsou jak z olova
teď mě nářkem, zaříkáním vzývají
každou chvílí v tuctech muži zmírají
Proč bláhově si hlupci myslí snad
že v moci mé je učiniti zvrat?
Však jaký by byl člověk bez naděje
a bez víry, vždyť jediné, co v těžkých dobách hřeje
je vědomí, že někdo srdci blízký
dlí při tobě a není jenom slizký
úskočný a šupinatý had
a já je nesmím nechat snadno umírat!

Hej, Khrathachu, tys jediný té moci
být rozumem a silou ku pomoci
angwarrskému králi, jeho voji
ať mubarrathští žoldáci se bojí
a jmou se vojska zpátky stahovat
Kde vzali vášeň kraj můj plundrovat
a zbídačovat jeho hrdé syny?
Už nesňala bych z ramen břímě viny
bych nečinně zlé zvůli přihlížela
a místo skutku teskné písně pěla
Tys, milý můj, dnes jediný té síly
ten výběr vskutku není nahodilý
vstaň, oblékni své tělo do šupin
jež zrozeny kdys v žáru kovadlin
pod kladivy dávných mistrů oceli
se zkalily a vodou zmatněly
Zde přilbici a štít ti k nohám skládám
a čepel stříbrem popelavá
je nejcennějším z přinášených darů
má ostrý břit co nejjemnějších tvarů
a v srdci meče kouzlem spoutaná
spí síla zakletého démona
Až uzraje a přijde vhodný čas
z lůžka pochvy skvostnou čepel tas
ať roztančí se Beriondskou plání
ten meč je vskutku strašnou zbraní
Jdi, Khrathachu, jen pospěš do té vřavy
a rubej, stínej mubarrathské hlavy
já kroužit budu v těle havrana
a roztáhnu svá křídla ochranná
až krvavá ti půjde od úst pěna
Navždy budu naší lásce věrná
navždy budu při tobě jen stát
a pot ti z čela něžně utírat!

VII. Zpěv vítězné bitvy

Hej, vojvodo, náš ctěný pane
ač vojsko k smrti utahané
přesto žádný nešel spát
chcem veselit se, radovat
dnes všechny krásné markytány
jsou svým rekům odevzdány
kde chtěl bys hledat lásky víc
než u angwarrských krasavic?
Zasedni, náš mocný pane
oheň slávy jasně plane
je čas jásat, hlaholit
a do rozbřesku víno pít!
A opěvovat krásnou zemi
již nedávno, jsa odsouzeni
jsme v krvi mohli pochovat
Buď sláva tobě tisíckrát!

Jsem šťasten, chrabrý žoldnéři
vždyť, bohové, já nevěřil
a propad marné beznaději
že nepřátelé to, co chtějí
si na mém lidu budou brát
a pálit, ničit, drancovat
vše, co je mojí duši milé
Však marně tápu provinile
po chvíli, kdy přišel zvrat
a dochází mi akorát
že z poražení náhle v šoku
my přešli zpátky do útoku
ač předtím v jasné pohaně
nás zázrak vrátil do zbraně!

Tam jeden muž stál mezi všemi
v mubarrathském obležení
odkud se vzal nevím sám
a nezdál se být oka klam
já toho reka, jak se zdá
jsem nikdy předtím nepotkal
však vidno bylo od pohledu
když oddělil se z voje středu
že muž ten není jedním z nás
Pak z dálky zazněl rohu hlas
on tasil, mečem zlobně mách
a tvář mu polil vášně nach
hned do mých mužů jak když střelí
sápali se po čepelích
po příkladu bojovníka
a já si tehdy v duchu říkal
to člověk byl, vždyť vůbec ničím
se nezdál rasy trpasličí

Pak vřavou v řežích vražedných
když meč můj proťal sokův břich
a těžkou botou trup jsem střásal
já místo abych řevem jásal
jsem pátral vůkol po tvářích
bych spatřil pohyb, pouhý mih
stín přítomnosti Neznámého
Tu tam se blýskla čepel jeho
vždy hrdobec jen jednou mách
ne jedna, ale tucty hlav
se z čepů hrdel svalily
hned ztmavlé krve gejzíry
pak stříkaly jak zřídla nenávisti
a cáry útrob, rudí hlísti
se rozlétaly do všech stran
Nic nedbal vlastních jizev, ran
či sebehubné udatnosti
která mohla spíše dosti
hraničit až, ve vší úctě
s bláhovostí mysli pusté
Ta myšlenka mne tuze souží
jak křídlo švába hlavou krouží
a jistě mi dnes nedá spát
byl vážně blázen nebo snad
co oběť skály, bílé hory
Marraiahin posel sporý
jenž měl zbylé vzburcovat?
Ať tak či onak, byl bych had
když nevděčně bych za pár chvil
těch slavných činů zapudil

Hej, vojvodo, tys naším pánem
a co je po tom Nepozvaném
který beztak, když tvé šiky
rozháněly útočníky
nejspíš zalekl se vlastní pýchy
nebo čin mu náhle přišel lichý
v náhlém břesku poznání
tam pod Al-Mairros, na pláni
pak vytratil se otřesen
jako pára nad hrncem
Co komu po tom Cizákovi
jenž líný tak, že zbraň svou složil
dávno předtím, než se, králi,
poměry sil vyrovnaly?
A kdo ho vlastně vůbec zřel
v tom burácivém roji těl?
Chceš vážně truchlit, milý pane,
je těžko hlídat tváře známé
když sám sobě si vládne stěží
každý, kdo chce v boji přežít
a přitom čest svou uhlídat?
Pojď, Berenholde, nech už spát
ten přelud, co ti duši trýzní
přijmi hold, co dnes tu v písních
tví mužové ti chtějí vzdát
Teď čas je pít a tancovat!

VIII. Zpěv o Marraiahině nářku

Moře
jak vzniklo moře
snad z mého slzí hoře?
Snad z mého srdce žalu
co hoden je víc, nežli králů?
Ta rozbouřená vodní hladina
je mojí mysli holá pustina
a beznaději spíše podobá se
brázdí tvář stružkami vrásek
v nichž každá krůpěj štěstí vysychá
Hle, osudu ta krutá pleticha
jak příslovečně černé zrcadlení
tvář mou k nepoznání mění
a uvnitř duši břitem půlměsíce
krájí jako pecen na krajíce
Jsem smutná, širá, hořce bezedná
proč předtuchy má kolmá rozhledna
tak pozdní dala varování
když pod horskými štíty v stráni
já uzřela jsem svojí lásky stín
byl schoulený a hlasem prosebným
mé jméno volal, volal Marraiah
a z jeho očí čišel prostý strach

Ó, milovaný statný Khrathachu
proč oblékáš své tělo do nachu
a proč se kabátec tvůj blyští
není to snad krev, co prýští?
Proč ve tvé hrudi zeje roklina?
Ta rudá skvrna nejspíš není od vína
a třpyt ten zračí cosi zlověstného
stín osudu, já hloupá služka jeho
jsem netušíc se stala vlastní lásky vrahem
když cudnost sama v těle nahém
vstříc záhubě tě posílala
a pro jiné se tebe vzdala
Hej, pověz, nač tvá vlídná líc
žloutne barvou voskovic
a v krůpějích, jež žárem kanou
slábne dech, mne, růži planou
na troud pálí žhavé slzy
milý můj, mne tolik mrzí
že pro jiné štěstí sice
já zradila tě, nevěrnice
Odpusť, odpusť, lásko moje
trápím se a mám ten dojem
že jen já bych měla zemřít snad
a ty mé tělo něžně pochovat

Milá má, je příliš pozdě lkát
a nerozum se žalem utýrat
kdo uhlídá, co všechno kdy se stane
když sudbou už je dávno předem dané
co má se státi, drahá Marraiah
Ač mozek můj se koupe v mrákotách
já nemám vůbec ze své smrti obavy
let proměnil se na pád střemhlavý
a pod náhle ochablými perutěmi
vzduch prolíná, já váben těmi
z nejsmutnějších přízraků
teď zvolna kráčím k soumraku
své duše, duše bolavé
Však na svůj skon jsem připraven
a tobě lásko šeptám ve vší upřímnosti
že nevinen je člověk, co se zhostí
v dobré víře jiným pomáhat
v tom není třeba nic si namlouvat
A to je pravda vyřčená jen způli
vždyť já vstal k boji o své vlastní vůli
a v kruté řeži šílel nenávistí
co napekl jsem, musím do dna snísti
a v tom je pouze moje hořké prokletí
Tak vyprosti se z plytkých bludů zajetí
pohoupej mou hlavu v náručí
dívej se mi zpříma do očí
už moji mysl obestírá mrak
jenž neúprosně zakaluje zrak
Hle, slábnu, vadnu, umírám
já nechci být v té chvíli sám

Vyhasls jak světla jelena
či laně, která šípem skolena
mdlá ukryla se v chladném stínu stromu
Jak strašně těžké uvěřit je tomu
že mrtev jsi a bez vlády
v mém srdci černé mokřady
se rozlily a tvorové z těch slatí
jsou výčitky, jež neúprosně hatí
mou radost z války vyhrané
Dnes sama jsem svým tyranem
a v opaku i žebrák odsouzený
Už bytí pro mě nemá žádné ceny
přesto je mým trestem živořit
a hořký kalich pravdy do dna pít
To nejhorší je ortel mezi všemi
můj Khrathach, Khrathach milý už tu není
a já, ta bídná troska slavných dní
jsem nechtíc pletla rubáš pohřební
Mám oči pavouka a sílu spárů
a tělo hrůzně neforemných tvarů
jež porostlé je strupy bradavic
Kde kdysi zela krásná dívčí líc
je krvelačná morda plná jedu
a boláků a hnisajících vředů
Ó, Khrathachu, když sama sebe vidím
tak stvůru tu až k smrti nenávidím

IX. Zpěv Poutníka

Vítej, vítej první paprsku
slunce, které bránu rozbřesku
tvým zlatým klíčem něžně odemyká
Jsi neskonalým štěstím pro poutníka
jenž probděl jednu z nejstrašnějších nocí
cos svírá mne, ten prapodivný pocit
má v sobě pachuť tuchy dění zlého
sálá z těla stromu, z kůry jeho
snad z útrob země skrz kořeny vzlíná
a divnou píseň vrzá meluzína
co v koruně se listím proplétá
Ta obří rostlina je nejspíš zakletá
snad skrývá jakés prapodivné taje
a se mnou jako s loutkou si tu hraje
s mými nervy, vlákny života
cuchá je a jitří, skoro ta
potměšilá ovětvená dřevina
mi připomíná tvora s očima
co v nepěkném to žertu ze všech sil
mě dnešní noci řádně vystrašil

Když padl soumrak, perutě své rozpažil
já unaven se pod tím stromem zastavil
byv úmornou a dlouhou poutí zvláčen
a v trávě jako v hnízdě divých kačen
jsem ulehl a oddával se spánku
Jak kradmý zloděj obut do topánků
se vloudil do mé hlavy divný sen
hrál barvami a rmutné děje v něm
mne naplnily úzkostí a zoufalstvím
ten sen byl živý a já jistě vím
že nebyl dán jen mými vzpomínkami
byl cizí, jako horečka když mámí
neskutečně hrůzné představy
Já byl jsem v tváři všecek bělavý
když zimnicí jat, potem zbrocený
jsem procitl a k neuvěření
tam vysoko z koruny velikána
linula se hudba, píseň známá
a tření listí, mluva šustivá
pojila nápěv ve slova!

Strom syčel, kýval se a žadonil
a kdyby někdo řízl do mých žil
tak krve by se nejspíš nedobral
já šílenstvím a samou hrůzou řval
a sípal, když mi vypověděl hlas
Pak rozfoukal jsem oheň, jeho jas
ozářil to místo plné smutku
a on nejspíš poznal, vskutku
že je mi tady na obtíž
že vyplašil mě, lidskou myš
Hned ztichl strom, zlá píseň ponurá
i vítr, který s listovím si hrál
já třásl se tu místo potlesku
až do samého jitra rozbřesku

Hej tvore, staré příběhy nech spát
hleď zpátky jejich kosti zahrabat
ať hříčky náhod z říše přeludů
jen tlejí podle vůle osudu
Ty vykradači hrobů zborcených
nech lidem, ať si píšou do svých knih
co nutno uchovat je příštím pokolením
tvá pošetilost sotva něco změní
ač přál by sis to třeba tisíckrát
Když píseň jako rzivý kolovrat
do mého nitra spáry zatínala
a hudlala a krev mi sála
já proklel jsem ji, včetně tebe
Marně vraštíš kůru šklebem
marně klátíš větvemi
Jsem neodpočat, zhnusený
a ty, strome, buď si jist
že spěchat budu z těchto míst
Vítej, vítej první paprsku
kraj rozehřály reje odlesků
jsi neskonalým štěstím pro tuláka
jehož poznat nové země láká
a v klidu pojíst koláč medový
Jsem nevyspán a hladový