Krev a dým
II. Zubatá dýka
Mistr Alwynn Bílá Ruka


Byl pozdní večer. Město ožilo nočním životem. V oknech domů byly rozsvíceny lucerny. Probudili se noční tvorové. Obrátili své obličeje k uplakanému nebi. Pršelo opravdu hodně. Proudy vody stékaly ze střech a na ulicích se tvořily potůčky, které stékaly do kanalizace a unášely s sebou špínu, smetí, radost a teplo. V ten večer bylo v hospodách plno. Vlhký vzduch smíchaný s kouřem nekvalitních doutníků a špinavého dechu osob doufajících v rychlé opití. I v tomto počasí se po mokrých ulicích s čvachtáním pohybovala spodina, lidé žijící z jiných lidí. Bylo zajímavé, že tato spodina nebyla vidět, protože ostatní lidé ji vidět nechtěli. A dělali dobře...



Prkenná ulice, dům č.p.13, druhé patro, začouzený pokoj:

“Tak naposledy! Zopakuj plán. Jestli se zase spleteš, udělám z tebe korbel piva a ten vypiju!”, temně oděná postava muže se zašklebila a její obličej se zaleskl v mihotavém světle svíce.

“Ano, mistře Korokoši, smilování”, skrčená postavička, celá zrudlá, koktala, a nikdo by si nepomyslel, že tento zkušený nájemný vrah zná strach.

“Psst... Sakra, u všech hadů, moje jméno už nikdy nahlas nevyslovuj. A teď pokračuj!”, z očí pod kápí létaly blesky v rytmu ťukání kapek na parapet.

“Ano... Omlouvám se. No, tak tedy. Pozítří, až skončí Výroční ples čarodějů a všech magických oborů, nebo tak nějak, až se všichni opijou namol... Eh... Doufám, že vše proběhne klidně, přeji vám pěkný zážitek. Pozdravujte paní”.

“K věci! Mám tě nakopnout?”.

“To tedy ne! Mám také nějakou hrdost”.

“Na tu ti kašlu! Už jsi v tom až po uši”.

“Nezapomínejte, mistře, že jsem profesionální zabiják. Zavraždil jsem jednou šest vojáků jedním nožem. Pravda, spali, ale to už je jiná kapitola”.

“Na to ti kašlu! Proti mně jsi úplná nula! Když budu chtít, tak tě rozmáčknu, nechám zmizet, nebo zasadím do květináče”.

“Tak si tu práce udělejte sám! Já se vám do toho plést nebudu”.

“Kdyby to šlo, tak bych se o tebe nezajímal. My čarodějové máme také hrdost, narozdíl od tvojí, falešné. Já bych byl první podezřelý. My čarodějové řešíme tyto problémy pomocí vás, vrahů. Tak a teď už budeš, doufám, pokračovat”.

“Ano, už to rychle sfoukneme, chce se mi spát. Tak tedy až...”.

“Psst, nevyslovuj jména! Zdi mají uši. Pokračuj... a potichu”.

“Tak tedy až on odjede na ples, já se vloupu do jeho domu a počkám, až se vrátí, v ložnici. Když příjde posilněn kořalkou, tak ho zaříznu jako podsvinče. A rychle zmizím. No a pak bude následovat výplata zbytku částky”, malý mužík se zachechtal, sebevědomí mu stouplo.

Viděl peníze, krev, peníze.

Oba dva se zachechtali, plamen svíčky se rozhoupal. Přiťukli si korbelem kořalky.

Korokoš vytáhl zpod pláště měšec a praštil s ním o stůl. Vrahovi se očka zaleskla. “To bude moje! Prachýýý, žluťásky, lesklý plíšky, mojé!”, v duchu se radoval.

“Tady je záloha, celejch pět tisíc, samozřejmě v diamantech. Jestli zjistím, že jsi nesplnil slib, tak...”, přejel si ukazováčkem po krku, ”jsi chodící mrtvola”.

“Což už seš teď”, pomyslel si.

Hubená ruka rychlým hmatem ze stolu sklidila měšec. K sobě, do bezpečí.

Budu mordovat, poteče krev, jako tenkrát, když jsem zařízl ty dvě malé děti, co mě viděly při vykrádání domu. Jejich krky byly tak hebké, pokožka bílá, pak červená, nekřičely. Stejně to byli žebráci. Já budu slavný vrah. Budou se mě všichni bát. I tenhle náfuka, bude klečet a prosit.

Přiťukli si znovu: ”Na vítězství”.

“Tak a teď vypadni zadním vchodem, ať tě nikdo nevidí. Peníze tu budou za tři dny v poledne”.

“Sbohem, mistře”, vrah pomalu vyšel ven a odběhl do své skrýše spočítat kořist.

‘Je jako krysa’, pomyslel si Korokoš, ‘nevím, jestli to dokáže. Ne, je to Krysař, král krys, dokáže to. Peníze, peníze to udělají, ale jestli ne, roztrhám jeho tělo po Nurnu a začnu u královského hradu’.

Svoje pochyby zapil kořalkou a zmizel.



Výroční ples se opravdu vyvedl. Zcela zaplněný sál praskal ve švech asi jako větší drak v dětském pyžamu. K poslechu hrál proslulý kvintet bratří Zachariášů s hostem krollem, který svým altem rozechvíval stěny. Na podiu svými kejkly sklízel potlesk a závistivé pohledy kolegů z oboru čaroděj Hřídl Všeuměl. Vytvářel na stěnu dokonalé iluze zalesněných údolí a bájných potvor. Bohužel, Hřídl byl nenapravitelný ochlasta, po každém čísle mocným lokem vyprazdňoval svoji placatku. Ke konci představení již byl tak opilý, že na stěnu vytvářel iluze nahých dívek v různých pozicích.

Byl vypískán. Pískaly především ženy nebo přítelkyně pozvaných pánů, zatímco oni potleskem šíleného Hřídla podporovali. Svoje vystoupení zakončil jak jinak, než proměnou sebe sama ve velmi sličnou dívku, tak spoře oděnou, že na podium se vrhlo hejno přiopilých kouzelníků. Pak následovalo trapné ticho, které přehlušil hlubokým smutným a přirozeně falešným zpěvem kroll, poté se přidali ostatní hudebníci a večírek se vrátil do normálních kolejí.

Korokoš se bavil. V hloučku kolegů se jeho hlas neztrácel. Zářil jako lampion. Kouzelníci jsou známi svou pýchou a vytahováním. Hlasitými projevy dávali najevo svůj názor na alchymisty. Maličtí hobiti i přes svoji výřečnost značně trpěli, někteří přijeli zdaleka, až z Mortalu. Krvavá Struna byla známá škola a ten, kdo jí prošel bez zmrzačení, byl uznáván jako odborník na různé výbušniny a rachejtle.

Sál se rozdělil na dvě poloviny. Na kouzelníky a ostatní, mezi nimiž pobíhaly zmatené ženy. Mezi jednotlivými tábory docházelo k narůstajícím nepokojům. Alchymisté vykřikovali cosi o tom, že všechno vyhodí do povětří, hraničáři (lesní muži) chtěli na všechny poslat své psy a kouzelníci chtěli postavit alchymisty a hraničáře mimo zákon a zakázat, uškvařit jim ruce a nohy. Někteří se pro jistotu zneviditelnili a jiní se zmlžili do svých obrazů.

Naštěstí kdosi, jehož jméno buď pochváleno, zavolal stráže. Ty nechaly i přes značný odpor krále vyklidit sál. K tomu jim hrál kvintet: ”Ej, zabili sme draka... néé toho pravýho”, což přivádělo k šílenství, protože střídání vysokého hlásku a temného bručení krolla bylo odporné jako ranní meditace kouzelníků po opici.

Venku stráže oddělily pokřikující strany do různých ulic. Za dvě hodiny bude svítat. Lidé se postupně začali rozcházet, podpíráni ženami či učedníky, do svých domovů, někteří zapadli do hospod v chudých čtvrtích. K tomu jim na nebi svítily hvězdy. On, oběť, šel domů sám. Bydlel u moře v bohaté čtvrti. Na křižovatce, kde byla cítit ranní vůně moře, se rozloučil s posledními kolegy. Pak šel sám. Město spalo.

Nyní se přesuneme zpátky v čase. Do doby, kdy začínal Výroční ples. Slunce již pomalu odcházelo na své pouti do věčných lovišť.



Krvavé náměstí, dům č.p.2, zvaný Krysí doupě:

Krysař se připravoval na akci. Oblékl si nový černozelený dlouhý plášť s kapucí. Připravil si také černou masku se třemi otvory pro oči a nos. K jeho uším dolehl dětský pláč, který táhle vyzváněl v jeho uších. Zamrazilo ho v zádech. Vzpomínky. Pak se ledově pousmál a pokračoval.

Natáhl si vysoké kožené boty z jemné kůže. Do každé strčil vrhací nůž menších rozměrů se zpětnými zoubky. Pak poklekl před velkou truhlou. Pod koleny se zavlnil tlustý koberec.

Rituál.

Otevřel ji. Byla vykládaná červeným sametem.

Na dně byl položen náhrdelník. Byl z krysích ocasů. Uprostřed nejdelší, růžový.

Náhrdelník zvedl a dal si ho na krk.

“Dej mi sílu, dej mi rychlost, dej mi štěstí...”, tiše zamumlal a políbil nejdelší ocas. Pak zavřel na chvilku oči. Soustředil se.

“Děkuji ti... jsem tvůj. Ty jsi já. Já jsem ty. Jsem Krysař. Pán krys”, pomalu otevřel oči a zamrkal.

Pak sáhl podruhé do truhly. Vyndal nějaký předmět zamotaný do kusu látky.

Zubatá dýka. Krásná, dlouhá, celá černá až na mléčně bílé ostří.

Zkusil ostří na svém prstu. Jemně přejel dýkou po palci. Nic necítil. Pak se objevil čistý řez a krev. Usmál se. Zkontroloval ostří zubů, které se tyčily proti ostří. Vzpomněl si na jednoho muže, kterému tyto zuby otiskl do obličeje. Není na něj hezký pohled ani v noci. Dýku jemně uložil do pouzdra u pasu mezi ostatní, menší.

Pomalu zavřel truhlu a vstal.

Došel na druhou stranu zatuchlého pokoje. Něco tam v dřevěné bedně pobíhalo a škrábalo. “Tak pojď, maličká”, vytáhl z bedny za vysokého pištění obrovskou krysu. “No tak. Buď hodná, Šlapko. Psst, Šlapičko...”, jemně ji k sobě přivinul a pohladil za ušima. V hubě měla ještě kus večeře, nějakou prohnilou flaksu. Vylezla mu na rameno a jako na rozkaz zapištěla k odchodu. Po cestě ke dveřím vzal ještě malou kuši s šípy a batoh s nářadím a pomůckami, které přijdou vždy vhod, jako například seznam nurnských nevěstinců a hřbitovů.

Mladá noc ho přivítala a sevřela do svého náručí. Ulice byly spoře osvětlené. Po ulicích se pohybovalo čím dál tím méně chodců, sem tam přešla noční hlídka. V dálce se leskl královský hrad. Šel při stěnách domů, vyhledával stín. Procházel ulicemi, náměstími, tmou i světlem, až došel do Karafiátové ulice. Byl ve čtvrti boháčů. Všude by zářila čistota a pořádek, ale nyní byla tma.

Pomalu došel k domu číslo 29, byl temný, neosvětlený. Krysař vyloudil na tváři úsměv. Dům měl dvě patra, plno velkých oken s výhledem na moře. Zahrada plná okrasných stromů a záhonů se zeleninou a květinami.

“Nesnáším boháče. Ale doufám, že ze mě někdy bude”, pomyslel si, když lehce přeskakoval nízký plot, který byl spíše na okrasu.

Přesně podle plánku, který měl vypálen do mozku lacinou kořalkou, našel zadní vchod do domu. Přitiskl ucho ke dveřím a naslouchal.

Ticho. Vítr se prohnal korunami stromů. Ticho. V dálce zaštěkal pes. Ticho.

Opatrně zahrabal v batohu. Po chvíli s oddechnutím projel poslepu svazkem paklíčů. Vybral jeden a strčil ho do zámku. Nic se nestalo. Zaklel a zkusil další. Ozvalo se cvaknutí. Odechl si. Naslouchal. Ticho. Otevřel dveře a vpadl dovnitř. Tma. Vyndal Šlapku z kapuce a položil ji na zem. Věděla, co má dělat. Rozběhla se po místnosti a celý svět se muži zúžil na chaotické pobíhání malých nožiček a tiché pískání. Vydal se za pískáním. Po pár krocích stanul přede dveřmi. Ty tiše otevřel. Šlapka na něj nečekala, rychle proklouzla a tiše cupitala po domě. Po chvíli přiběhla a jemně zaškrábala na dveře. Otevřel je, vzal ji do ruky a odměnil podrbáním. Jemně ho kousla, pak mu vylezla na rameno.

Vyšel. Vnímal kolem sebe tmu. Jemné stíny mu hrály před očima, z velkých oken sem přicházelo světlo města a bizarně protínalo tmu. Viděl obrazy, vázy, dveře a schody. Po nich se vydal, vše probíhalo podle plánu. Stoupal po mramorových schodech potažených kobercem, jehož barvu neviděl. V dálce už v obrysech viděl dvoje dveře. Jedny vedou do obývacího pokoje a druhé do ložnice.

Náhle se zastavil. Zezdola se ozvalo cvaknutí, pak ještě jedno.

“U všech hluchejch krys... už se vrátil, bastard”, tato zpráva projela mozkem jako ohnivý šíp. Soustředil se. Ozval se ženský smích, někdo zapálil u dveří svíci. Její světlo se přibližovalo a rozráželo tmu.

Krysaři se zvedl tep a začal jednat. Rychle se přikrčil k zábradlí a tiše se rozběhl ke dveřím. “Sakra, do kterejch? Já nevim... kurva, jo, vlevo, vlevo”, doběhl ke dveřím, světlo se zastavilo v hale a ozářilo schody. Dva stíny prošly po schodech. Držely se v objetí.

Zavřel za sebou potichu dveře a soustředil se. Ložnice. Trefil se. Oddechl si. Musí jednat. Letmo prověřil interiér. Jednoduchý. Rychle vykročil a zastavil se u okna. Tiše poděkoval bohům za štěstí. Schoval se za závěs, který byl roztažený.

Vytáhl dýku a položil batoh, začal se soustředit.

Otevřely se dveře. Ozval se smích. Pak klopýtavý pohyb. Pak pád do měkkého, žena vzdychla.

“Je to on, mistr Nasrenin, chcípne, svině, rozpitvám ho a tu děvku taky”, v duchu se zachechtal a pohladil dýku.

Z postele se ozývaly zvuky trhané sukně a vzdechy, milenec zasypával svou přítelkyni žhavými polibky a nikam nespěchal. Má dost času. Jemně ji zbavil šatů a šeptal jí do ucha žhavá slůvka, která ji přiváděla k šílenství. Ne tak docela, byla to profesionálka.

Když Krysař vykoukl, uviděl dvě bílá těla do sebe zapletená. Teď přijde jeho chvíle. Jemně odtáhl závěs. Milenci se topili v polibcích. Přikročil blíž, blíž. Jeho srdce prudce vyzvánělo, nesmí nic zkazit. Byl u nich. Ruka se mu třásla.

Nevšímali si ho. Počkal na příhodnou chvíli, když dívka zvedla hlavu od svého milence. Chytl ji za vlasy. Silou jí zvedl od něj hlavu. Pak se zaleskla dýka. Zasvištěla. Vystříkla krev. Milencovy nové rty v krku se rošklebily. Vypadalo to, jako by dýchal krev, všude byla, teplá krev, chropot.

Cítil, jak mu krev zkropila tvář, nenasadil si masku.

Dívka otevřela ústa k výkřiku. Dýka se zaleskla podruhé, už byla teplá. Krysař chladnokrevně sekl. Do dívčiných rtů. Cítil, jak dýka projela masem, kostí, krví. Zastavila se až u ucha. Krev zabublala.

Dívka se naposledy vzepnula a padla.

V místnosti bylo vymalováno. Červeně.

Rozsvítil svíčku, aby prohlédl oběti. Po prvním pohledu se téměř zhroutil. Muž s dvojími ústy, žena s obrovským červeným úsměvem.

Prohlížel si těla. Krysa v kapuci to nevydržela a skočila do krve pro odměnu.

Krysař znejistěl. Tělo Nasrenina se začalo měnit.

“Proboha, to ne, nééé... To není pravda, kurva!”, Krysař se chytil za hlavu.

Z Nasrenina se stal chlapec. “To je ten jeho učedník, néé, sakra!”, vykřikl a uviděl to. Měl na ruce masivní prsten.

Zešílel.

Klepal se. Pak si otřel krev z tváře. Bylo mu špatně.

S klením mu stáhl prsten z ruky a strčil si ho do kapsy. Začal mrtvoly balit do povlečení. Krev se mu lepila mezi prsty. Těla byla po chvíli zabalena. Vypadala jako dvě kukly, jedna velká, druhá menší.

Rozklepal se znovu. Všiml si barvy pokoje v plné kráse. Místnost by mohla soutěžit s ranní směnou v nurnských jatkách.

“Tak a teď jsem chodící mrtvola, mám mezi sebou dva čaroděje, kurva, sejmou mě. Mám strach! Ne! Ne! Vylížu se z toho! Mám prsten, he. Teď je mi k ničemu, kurva! Tak ho sejmu v předsíni. Jo! Jo! Sejmu ho taky!”, jeho mozek nyní pracoval v nejvyšších obrátkách.

“Vydlabám mu z hlavy bahno! Jeho střeva budou žrát ptáci. He, hé!”, pomalu vyšel z místnosti a pečlivě zavřel, jenom Šlapka pískala, chtěla krev. Zavřel za sebou peklo. Odechl si. Má plán.

Zhasl svíčku, která ozařovala halu. Vše pohltila tma. Oddechl si. Před očima viděl krev. Krev. Zase krev. Proč?

Došel k vstupním dveřím. Zamkl je a vyndal klíč ze zámku.

Sedl si na podlahu, proti dveřím. Byla studená, tak si pod sebe dal rohožku, byly na ní zbytky bláta dvou lidí. Mrtvých lidí.

Čekal. Krysa běhala po domě, nejčastěji běhala k ložnici, ale to nevěděl.

Po hodině čekání se mu začaly zavírat oči, opřel se o stěnu a pomalu usínal.

Tma.

Nic.

Světlo!

Rychle otevřel oči a švihl dopředu dýkou. Šlapka ho kousla do nohy.

“Sakra, tohle mi už nedělej. Teda díky, mrško”, nahmátl ji a pohladil po tmavém kožíšku, dotkl se ocasu, se vzrušením ho pohladil. Pak vstal, protáhl se.

“Sakra, kde tu mají záchod. Hlídej! Za chvíli přijdu”, odbelhal se potichu hledat záchod. V kuchyni našel vědro. Ulevil si a vrátil se.

Bude svítat, upozornil ho pohled velkým oknem do dálky.

Došel před vstupní dveře a čekal, cvakl si kořalky. Zaklel.

Začínal mít strach z budoucnosti.

Zpozorněl. Zaslechl kroky. Šlapka tiše zapištěla a odběhla za něj.

“Už jde. Nebude ho to bolet”, usmál se, a pak se rozklepal.

“Klid, hlavně klid. Nebude to bolet, rychlovka”, strčil si dýku před obličej a prohlédl si její hrozivý obrys. Tmavě zářila.

Někdo potácivě zakopl a zaklel.

Nasrenin poté, co rozpoznal svůj dům (čísla mu po ránu dělala problém, viděl je nejméně čtyřikrát), rozrazil tělem vrátka, zasmál se, zvrátil hlavu a pohlédl na hvězdy, zasmál se znovu. Krok po kroku se potácivým pohybem přibližoval ke dveřím. Na posledním schodu zakopl a upadl na zem. Začal se smát. Vstal a vrazil do dveří. Byly zavřené.

Prohledal kapsy a vytáhl svazek klíčů. Zachechtal se.

Klíče zarachotily a roztřesenou rukou odemkl dveře.

Vešel. Pohltila ho temnota.



Krysař byl ve střehu. Zalezl za nejbližší roh a pozoroval. Viděl opilou postavu, jak vchází. Teď se k němu otočila zády, zavírala dveře.

Jeho chvíle!

Vyskočil zpoza rohu a sekl.

Dveře se zavřely.

Výbuch.

Hlava se lehce oddělila od trupu a s úsměvem narazila do zdi.

Stříkala krev.

Vše bylo od krve. Krysařovi krev zalepila oči, stříkla do úst, ucítil její sladkou chuť.

Tělo ještě stálo, opíralo se o dveře. Pak jako opilé spadlo na zem. Přestalo se hýbat, pouze z krku vytékaly různé tekutiny, které se mísily a páchly.

Šlapka se rychle rozeběhla s pískáním do kaluže krve, její mlaskání znělo ozvěnou.

Vrah si protřel oči a vyplivl krev z úst. Pak se mu zatočila hlava, žaludek se obrátil.

“Dostal jsem ho, hajzla! Jo!”, pak procitl.

Uviděl to.

Ne.

Zvedl s pištěním krysu z mrtvoly, odtáhl ji tak, aby mohl otevřít.

Pohlédl do tmy a uviděl obrys hlavy. Cítil, že se usmívá.

Rychle vypadl ze dveří a zamkl je.

Prudce vydechl a sklonil se. Zvracel. Protřel si oči a vykročil na ulici. V dálce již začínalo svítat.

Nemohl tomu uvěřit.

Proč?

Proč? Uvědomil si, co udělal.

Proč?

Po tváři mu tekly slzy. Rozpouštěly krev, lehce odkapávaly z brady.

Hlava se mu točila.

Šel k moři.

Uviděl se z výšky, malého, nicotného člověka. Zničil život třem lidem. Proč?

Můžou za to ženský.

Proč?

“Já nechtěl. Chci vrátit čas”, vykřikl do moře, které bylo temné a šumělo, od přístavu se odpojovaly blikající body plující na moře, rybáři.

Vytáhl zubatou dýku. Byla na ní zaschlá krev. Prohlédl si ji v ranním vánku a prvních paprscích slunce.

Teď pochopil. Viděl světlo. Dýka se temně zaleskla a jeho to zamrazilo v zádech. Krysa se mezitím uvelebila na rameni.

Napřáhl se a zahodil dýku. Do moře. Krysa se neudržela a spadla na zem. Rozzlobeně zapištěla. Usmál se, s láskou ji zvedl a pohladil po mokré srsti.

Otočil se. Do tváře mu vlétly první paprsky slunce.

Vykročil do města.

Po tváři mu tekly slzy. Oči se mu leskly.

Město ho vítalo.