Krev a dým
I. Ohnivá síla
Allen Moskyt


Světlo z pochodní se odráželo na kluzkých kamenných dlaždicích. Těch pochodní byly stovky. Kapala z nich rozžhavená smůla, která pleskala se zasyčením na zem. Drobně mžilo. Přesto byly ulice toho podivného města plné postav. Staří i mladí. Kmeti i docela malé děti. Ženy i muži. Všichni měli protáhlé uši, bledé hubené obličeje s ostře řezanými rysy. Tlusťocha by případný pozorovatel hledal těžko. Elfové! Jejich vodově modré oči s rozšířenými zorničkami sledovaly dychtivě blížící se průvod. Širokou ulicí vedoucí k centrálnímu náměstí klopýtal shluk asi stovky trpaslíků. V řetězech a doprovázeni ranami karabáčů se ubožáci sotva potáceli. Doprovázela je eskorta zamračených stráží v rudožlutých pláštích. Přes vysoké otlučené přilbice měly natažené kápě stejné barvy. Jejich ruce svíraly kromě bičů i halapartny s nezvykle tvarovaným ostřím. Stará trpasličí práce v rukou dobyvatelů! Průvod provázela ještě skupina asi tuctu mladých elfů v černých kutnách se symboly rudých plamenů. Frekventanti místní magické školy! Ti nesli v rukou smolné pochodně a monotónně prozpěvovali nezřetelnou melodii. Znělo to asi takhle: “Hmm, hmmm, hm, hmmm, hm, hmmmmmm!!!”. Někteří nesli velké otepi slámy a chrastí. Jejich tváře vyzařovaly kolektivní nadšení. Průvod se pomalu blížil k náměstí. Dav začal hystericky skandovat: “Upálit, upálit. Oheň, ohéééň!!!”. Jakási postarší elfka padla k zemi a s pěnou u úst ječela: ”Plameny, všechny vás spálí plameny! Očistí vaše proradné duše. Ve jménu Ohně vás zaříkám!!!”. Kdosi odtáhl ženu zpět, aby nepřekážela průvodu. Matky zvedaly malé děti do výšky, aby lépe viděly. Hejno elfčat vrhalo na spoutané trpaslíky kameny a hořící prskavky. Asi pětiletý hošík se vztekal a bušil do matky malými pěstmi, že chce lépe vidět. Matka ho konejšila. “Neboj, příště půjdeme dříve, abys na upalování lépe viděl”. “Ale já chci teď, téééď”, ječel dále klučina. “Uvidíš, vezmeme s sebou i sestru a uvidíš nejlépe ze všech dětí. Budeš se potom před nimi moci vytáhnout”, konejšila ho dále matka a natahovala krk, aby lépe viděla. Klučina dále vzlykal a kopal kolem sebe. První zajatci se již ocitli na náměstí...

Náměstí bylo celé ozářené plameny. Uprostřed byla vybudována železná klec z masivních prutů. Celá byla pověšená za řetězy na konstrukci z dubových trámů. Pod klecí bylo připravené palivové dříví, jež další skupina frekventantů hojně skrápěla smůlou, která se tavila v měděných kotlích přímo na náměstí. Všude byl cítit zápach dehtu, kolomazi, smůly a kouře. Náměstí bylo plné přihlížejících, mezi nimiž se proplétali prodavači pečeného masa s pikantní omáčkou, pančovaného vína a chlebových placek. Dnes budou mít dobrou tržbu. Na východní straně náměstí byla postavená dřevěná tribuna pro místní honoraci. Zde tedy seděli místní šlechtici i s rodinami. Ti nejlepší z nejlepších. Když do želez zakovaní trpaslíci vkročili na náměstí, ozval se mohutný řev a jásot. Všichni mohutně skandovali, dupali a atmosféra se zdála naprosto nezvládnutelnou. Na elfích obličejích se objevovaly příšerné grimasy, směsice fanatismu a napjatého očekávání z nastávajícího divadla...

Starý bělovlasý a bělovousý trpaslík vklopýtal na náměstí jako jeden z prvních. Byl spojen řetězem s trpasličí stařenou a dvěma trpaslaty. Pohled jeho očí odrážel všechno zoufalství a beznaděj, která postihla trpaslíky v této zemi. Trpaslík se rozhlížel okolo sebe. Ano, to bylo kdysi jejich město. Město jeho národa. Město proslavené svými kovárnami, kde trpasličí mistři zhotovovali ty nejlepší zbraně a nástroje. Jejich tovar byl proslulý ve všech okolních zemích, ba i obchodníci z dalekého jihu kdysi přijížděli a platili drahým kamením a zlatem. Celé město bylo vystaveno z žuly a mramoru. I ten nejchudší dům měl bohatě zdobené římsy a chrliče, a četné sochy trpasličích velikánů krášlily zdejší ulice. Celá země i s hlavním městem byla šťastná a spokojená. Ale to bylo dávno. Ani starý trpaslík si to nepamatoval. Znal to z vyprávění svého děda. On sám zažil již pouze zoufalý boj o přežití. Útěky starými chodbami, bloudění hlubokými lesy a neustálý strach z elfích hrdlořezů. Jeho děd mu vyprávěl o tom, kterak jednoho roku přitáhly od východu tlupy divokých elfů. Bylo jich jako kobylek. Elfové zaplavili celou zemi a nakonec dobyli i hlavní město, po třech letech zoufalých bojů. Kdo se nezachránil, toho mučili a obětovali. Trpaslíci nechápali, co je to za elfy, dříve s mnohými obchodovali, ale tihle obchod neznali. Znali jen plenění, boj a oheň. Ano, oheň. Uctívali tento živel a on jim byl pomahačem. Pomahačem a průvodcem. Oheň!

Elfové se zařídili v trpasličím městě. Všechnu krásu zohavili a přizpůsobili k obrazu svému. Všude vlály jejich červenožluté prapory a fábory. Neuměli stavět nebo budovat něco nového. Jen parazitovali na tom, co kdysi trpaslíci postavili. Když se někde něco rozbilo, neuměli to spravit. Pouze improvizovali. Z kdysi hrdého města se stalo podivné šedé nocležiště elfích hord. Rozbitými okny se proháněl vítr a pohrával si s rudožlutými praporci. V celém městě páchla zanešená kanalizace a smečky krys se proháněly zcela veřejně a plenily, na co přišly. Největší domy obsadili elfí předáci, kteří se hrdě nazývali šlechtou. Ti nepracovali a jejich největší zábavou bylo pořádání honů na zbylé trpaslíky. Lovili je po lesích a pláních za pomoci psů a dravých ptáků. Nejvýše postaveným elfem byl Velmistr. Velmistr Ohně a Plamenů. Od nepaměti těmto elfům vládl Velmistr. Jeho titul byl dědičný a všichni mu byli fanaticky oddaní. Velmistr nikdy neměl konkrétní jméno. Snad i proto se zdálo, že je nesmrtelný, neboť tito elfové měli vždy svého Velmistra. Hned po obsazení trpasličího města kázal tedy Velmistr, aby se z bývalé trpasličí radnice, hrdé budovy na hlavním náměstí, zřídila magická škola. Škola Ohně! Neboť tito elfové nejenže oheň uctívali, ale zároveň do jeho podoby transformovali podobu své magie. Magie to byla primitivní a syrová. Vycházela z doby ohnivých obřadů, provozovaných na širých stepích východu, když ještě žili tito elfové ve stanech z kozí kůže a jedli syrové maso. Oheň zahříval jejich těla a svítil jim v časech, kdy vládla noc. Od těch dob se mnohé změnilo. Elfové se dali na pochod směrem na západ. Plenili a loupili, zapalovali a upalovali. Z dávné tradice se stalo náboženství. Náboženství absolutní a ničím a nikým nezpochybnitelné...

To vše starý trpaslík pochopitelně nevěděl, co však věděl bezpečně, bylo to, že za několik okamžiků bude on i ostatní pochytaní nešťastníci obětován v očouzené kleci. Obětován ohni vítězů. Okovy jej dřely do kotníků a zápěstí a kůže pod nimi byla krvavá a mokvající. Trpaslík necítil žádnou bolest, jen strašlivou hrůzu, která mu svírala útroby. Celý život se bál a věděl, že k tomu jednou dojde. Elfové postupně odhalili většinu trpasličích úkrytů. Mnoho trpaslíků již v jejich původní domovině nezbývalo. Starý trpaslík byl spolu s ostatními zajatci jeden z posledních. Přesto jej jeho zajetí překvapilo a náhle zjistil, že není vůbec připraven na krutou smrt. Chtěl volat, ale místo křiku se mu z hrdla ozvalo jen sípání. Podlomila se mu kolena, čímž strhnul i ostatní, kteří s ním byli připoutáni na jednom řetězu. Před očima se mu míhalo rozmazané světlo pochodní. Viděl jen žlutou, rudou a černou. Ucítil rány bičem na zádech, ale stále se nemohl zvednout. Náhle jej probrala ostrá bolest, tak ostrá a pronikavá, že zavyl tak hlasitě, až na malý okamžik přehlušil i fanaticky ječící dav. To mu jeden z frekventantů přeťal ostrou čepelí šlachu těsně nad kotníkem. Snažil se postavit, ale zraněná noha mu to nedovolila. Trpaslík prosil a křičel, zmítal se na zemi, ostatní přes něj padali, vznikl nepopsatelný chaos. Strážci a frekventanti mlátili biči a halapartnami, přičemž se k nim přidávali i do té doby přihlížející elfové z davu. Nakonec se podařilo obnovit pořádek. Starý trpaslík však ležel na zemi a z rozbité lebky mu pomalu vyprchával život. Umíral šťasten, neboť věděl, že ušel upálení...

Ostatní takové štěstí neměli. Byli nahnáni do železné klece. Všichni. Ústa jim sevřel strach. Dav elfů skandoval a mnozí měli pěnu u úst. A pak vše zmlklo. Uprostřed tribuny se objevilo několik postav. Přicházel Velmistr. Velmistr Ohně a Plamenů. Byl celý zahalen v rudé sutaně. Na hlavě měl červenou špičatou kápi, která mu zakrývala celý obličej. Pouze dva otvory pro oči dávaly tušit, že se za kápí skrývá živá bytost. V rukou držel hůl a knihu. Okolo něj stály podobné bytosti, pouze místo rudé byli oděni v černou. Velmistr pomalu vystoupal do popředí tribuny, kde měl připravené křeslo. Velmistr si však nesedl. Pravicí pokynul davu. Dav mu odpověděl také zdviženýma rukama a skandováním.

“Ve jménu Víry, ve jménu Ohně budou tito drzí nájezdníci a lupiči upáleni. Neboť Oheň je mocný a chrání naši rodnou zem. Jemu obětujeme a v něj věříme. A tak jako my v něj věříme, tak i tito bezvěrci v něj nakonec uvěří a stanou se novými a lepšími. Tak jako my jej uctíváme, tak i tito jej budou ctít a ani stín pochyby neulpí na jejich zkažených duších. Budou noví a lepší. I my budeme noví a lepší. A budeme stále mocnější a náš Průvodce nám ukáže cestu. Cestu z Plamenů, cestu Naděje a cestu Víry, neboť Oheň je nejmocnější, a tak jako nám dal teplo a světlo, nám dal i Magii. Magii ohně! Nejmocnější magii, která najde a spálí všechny nehodné, neposlušné a pochybující. Proto i my se řídíme zákony Ohně a jeho Magie. Tak pravím já, Velmistr Ohně a Plamenů, nejvyšší ochránce Magie a váš učitel a rádce!”. Velmistr praštil holí o zem a okolo něj se roztančily stovky plamínků, které postupně rostly a vytvářely děsivé obrazce. A všichni elfové začali skandovat a řvát. Pochopové postupně začali zapalovat nachystané dříví a klec se postupně halila do oblaků ohně a kouře. Ozval se jekot a nářek. A ozvalo se ještě něco. Píseň! Stará trpasličí píseň, která však postupně odeznívala, jak z mučených těl vyprchával život...

Ještě dlouho vydrželi elfové na náměstí a dychtivě sledovali upalování. Vydrželi na místě až do rána, do východu slunce, kdy z klece trčela jen ohořelá těla zkroucená žárem a poslední bolestí. A pak se rozešli posílení vírou a divokou radostí.

Začal další den v zakázaném městě. V městě T...