Dobrodružství Pepena z Ruindoru
Návštěva u Blativcových
O radostinách 1022 se koná v Gorganu turnaj o ruku princezny Manwing. Někteří gwendarronští hrdinové se do turnaje hlásí a zvláště chodec Halk Erinský by rád princeznu získal za manželku. Já osobně znám průběh turnaje pouze z vyprávění, něboť mne více zaujaly lepé postavy zdejších dívek a ročník 998, ale nakonec zvítězil kroll Jacob, když ve finále porazil právě Halka. Jelikož se kroll z pochopitelných důvodů o ruku Manwing ucházet nemohl, získal princeznu přeci jenom Halk, jelikož král přihlédl ke skutečnosti, že jí před rokem zachránil život a Manwing si ho už tehdy zjevně oblíbila. Konala se tedy slavná svatba, jejíž oslava se protáhla na několik týdnů. Během této doby se mi začalo zdát, že tu něco chybí. Po několika dnech jsem ve světlé chvíli zjistil, že chybí Jacob, kterému se prý stýskalo po Boženě, a Manwing, jíž Halk poslal raději s ním, s ohledem na její čest, nebo něco takového.

Asi po měsíci oslav jsme se i my ostatní vydali na cestu do Nurnu. Spolu s Halkem a mnou jel ještě trpaslík Farin, kudůk Leon, hobitka Gwanda, elf Atheas a dva noví kouzelníci elf Grundyg z Quonsettu a hobit Sokki Louskáček. Cestou je nesnesitelné dusno, a tak vítáme večer, kdy se konečně trochu ochladí. V tu chvíli se ozývá zvuk zvonců a my vidíme blížící se stádo ovcí. "Mohli bychom si nějaké ovce koupit a urožnit", navrhuje mlsný hobit Sokki. S tím souhlasíme, a tak Halk dojedná s pastevcem koupi dvou ovcí. Ovčák ještě říká, že bude nejspíš brzo pěkná bouřka, což by bylo nemilé, neboť cestou se není kam schovat. Zatím ale v klidu rožníme a po chutné krmi se ukládáme ke spánku. Ráno se probouzíme do šedivého dne. Oblohou plují černé mraky, fučí vítr a je slyšet burácení hromu. Rychle sedáme na koně a jedeme k jihu. Už padají první kapky, když dojíždíme k rozcestníku, jenž ukazuje třemi směry, na sever, kde leží Gorgan, na jih, kde leží Nurn a na východ do Naglinu, kterýmžto směrem ukezuje ještě jedna malá cedulka. "Hostinec U mrtvé naděje", čte Halk, "Jsme spaseni". Pod tím je však ještě něco vyryto. Seskakuji z koně a luštím téměř nečitelný nápis: "Blativcův les. Tam strašá". Vtom kudůk Leon snímá z ramene kuši a sestřeluje krkavce, který až dosud nehybně seděl na rozcestníku. "A teď rychle, ať nezmokneme", volá malý alchymista a pobízí koně.

Když projíždíme lesem, bouře už zuří naplno, občas zahlédneme poblíž padat nějaký strom a slyšíme pouze hukot stromů a svištění větru ve větvích. Z ničeho nic konečně zahlédneme světlo a po chvíli se ze tmy vynořuje silueta kamenného stavení.

Stavení je obehnáno živým, či spíše mrtvým plotem, a nade dveřmi visí vývěsní štít s nápisem "U mrtvé naděje". Před domem stojí mohutný holohlavý muž s velkýma ušima a v tomto strašlivém počasí štípe dřevo. Halk se s ním pokouší vyjednávat, ale mlčení je mu odpovědí, proto raději míříme dovnitř.

V sále sedí ještě jeden host, který však za chvíli odchází, a u výčepu stojí malý hobit v noční košili. Představuje se jako Karborund Blativec, majitel hostince. Halk objednává jídlo, pití a nocleh pro nás a ustájení pro koně. "Hugo. Hugo", volá hobit a po chvíli přichází zavalitý podomek. Teď si ho teprve můžeme pořádně prohlédnout. Pohled na něj je nevábný, takový Jacob je proti němu krasavec, a zdá se, že to nemá v hlavě zcela v pořádku, jako ostatně každý kroll. Karborund mu nařizuje odvést koně do kolny a už nám představuje nově příchozí hobitku jako svou ženu Harmanu. "Co si budete přát k jídlu?", ptá se Harmana zatímco Karborund přeje dobrou noc. Během čekání na jídlo se seznamujeme s jednookým pomocníkem v kuchyni Hamrusem Blativcem a příšerně ožralým jednorukým sklepmistrem Vitribusem Blativcem, přezdívaným strýc Pijavec. Ten je však za pomoci Huga odveden a poslán spát. "Tady je to maso", huhlá Harmana a staví před nás talíře s libě vonícím masem. Hobit Sokki se sice bojí, aby se mu neudělalo špatně a i ostatní chvíli diskutují o původu masa, ale brzy utichají a vychutnávají dobré jídlo. Po jídle jdeme všichni spát.

Noc proběhla klidně, ale ráno jsme probuzeni nelidským řevem a dupáním až se stěny chvějí. Rychle balíme věci, vytahujeme zbraně a začínáme prohledávat hostinec. V přízemí jsou pouze pokoje pro hosty a kuchyň, kde se nám staví do cesty Harmana. "Co tu děláte? Táhněte pryč", křičí jako smyslů zbavená. "Co to bylo za řev?", táže se Halk, ale stařena neodpovídá, a tak běžíme nahoru na půdu. Tam potkáváme Karborunda, který slibuje objasnění záhad, ale v nestřežené chvíli sundavá ze stěny krátký meč a vyhrožuje nám zabitím, načež ho Halk omračuje ranou svého Morgristu. Náhle se objevuje Hugo s palicí v ruce. Palice sviští vzduchem a dopadá přesně, až se Farinovi podlamují kolena. "Ty zrůdo. Já tě zabiju", řve trpaslík a vzápětí se do krollova těla zasekává Farinova sekera až po topůrko a Hugo se kácí k zemi.

Před námi je poslední neprobádaný pokoj a z něj se ozývá šramot. Vtrháváme dovnitř a ocitáme se v pokoji, jenž je rozdělen mříží, za kterou je malý otylý hobit s bílou pletí a na zemi leží svázaný kostlivec vedle bezvládné mrtvoly. "Nezabíjejte mého Norika. Nechte ho běžet. Povím vám všechno, co chcete", volá Harmana, stojící u klece a držící dveře. Souhlasíme, a tak se podivná hobití kreatura vytrácí z pokoje. Harmana vypráví o Karborundově otci Brunobarovi, který tu založil hostinec, ale pak se prý zamiloval do víly a nakonec se oběsil v lese. Podnik pak převzal Karborund a oženil se s ní, Harmanou. Spolu měli synky Norika, ale ten byl jednou v lese pokousán upírem. Před smrtí ho zachránil rodinný přítel Vrrblat. Norik se však začal měnit z chlapce, milujícího zvířátka, na krvežíznivého kluka. Když zardousil jednoho hosta, nechal Karborund kováře vystavět na půdě klec a Norika do ní zavřel. Norik však potřeboval krev, a tak mu občas museli předhodit některého z hostů, protože kdyby nedostal najíst, vedlo by se špatně všem, včetně jeho rodičů.

Chvíli nebyl nikdo z nás schopen slova, ale pak promlouvá zlatomilný trpaslík Farin: "A kam dáváte peníze? Žádné jsme nenašli". "Peníze ukrýváme do Vrrblatových komnat", odpovídá Harmana, "V kraji se pohybuje plno pobudů". Přemýšlím, jestli to není urážka, ale to už vchází probudivší se Karborund. "Vy jste ještě tady, bando zlodějská? Však vám to Vrrblat vytmaví". To už se na něj Halk vrhá a svazuje ho. "A teď mluv. Kde žije Vrrblat?". "Vstup k Vrrblatovi je ve sklepě", odpovídá Karborund po ráně do břicha. "Tak nás veď", strká hobita ze schodů Farin. Ze sklepa se však line opilecký zpěv. "Co to zase je?", ptá se Grundyg a odpovědí mu je pohled na Vitribuse, kymácejícího se mezi sudy a přihýbajícího si ze svého džbánu. "Pijavče, zachraň mě", volá Karborund, ale Vitribus pouze vrhá necudné pohledy na Gwandu a vzápětí jí vyznává lásku v milé písni. Gwanda chvíli starého hobita nechápavě pozoruje, a když se jí vrhá k nohám, uskakuje a volá: "Pomóc. Ať na mě nešahá". "Zacpěte mu hubu", ozývá se muzikální Grundyg a to už přiskakuje Farin, strká Pijavce pod sud a pouští mu do úst proud lihoviny. Vitribus po chvíli upadá do bezvědomí.

"Tak, a ty hledej dveře", povzbuzuje Karborunda kopancem Halk. Hobit chvíli tápe po stěně, až nachází tajné dveře a otvírá je. Vcházíme do temných chodeb, které obývají nejrůznější nestvůry. Všichni jsme v bojích těžce pochroumáni a zdá se, že Karborund ke všemu dostal krysí nemoc. Nakonec musíme spát, a tak si ustýláme v jedné z místností. Náhle se hobit Sokki chápe nože a se slovy: "Mám hrozný hlad" začíná pojídat námi předtím zabité všežrouty. Jsme znechuceni hobitím jídelníčkem a uléháme. V noci nás probouzí štěkot hlídajících psů, a tak necháváme hlídat Leona a spíme dál.

Ráno ve vedlejší místnosti, kde je studna a lano vzhůru, nalézáme nápis:

"Poslední spánek,
Vrrblat"


"Ale tvůj, Vrrblate", směje se Grundyg a vyrývá do zdi posměšný nápis:

"Vrrblate, konec spánku,
Grundyg"


Za chvíli nacházíme Vrrblatovo doupě plné vlčích chlupů. Už není pochyb, je to vlkodlak. Halk ještě leje na lůžko odvar z vlčího moru a jdeme dál. Nalézáme dveře na dvojtý zámek a ve chvíli, kdy je nalezen první klíč, přiskakuje Karborund a snaží se ho spolknout. "Na to máš moc malou hubu, Karby", směje se Halk a vyzývá hobita k navrácení klíče, ten si ho však strká do kalhot. Teď už toho máme dost a spolu s Halkem ho bereme za nohy a klíč z něj vytřepáváme. Když klíč cinkne o podlahu, pouštíme Karborunda, ale on dopadá nešikovně na hlavu a umírá. Raději odcházíme a po nalezení druhého klíče otvíráme dveře a nalézáme truhlu plnou zlaťáků. Bereme ji s sebou a vracíme se do hostince.

Ve sklepě opět popíjí Vitribus, a když spatří Gwandu, začíná opět zpívat. Nevšímáme si ho a jdeme nahoru. V kuchyni leží rozsápaný Hamrus. "To jistě udělal Norik", uvažuje Atheas a tu si všímáme staré Harmany jak sedí v koutě s kuchyňským nožem a nenávistně planoucíma očima. Halk kývá na Farina a ten beze slova ukončuje život stařeny sekerou.

Z venku se ozývá vití vlků, a tak s Halkem a Farinem vybíháme. "Tady máte světlo", volá Leon a zapaluje pochodní mrtvý plot. Po chvilce jsou vlci vybiti a Farin ještě zběžně rube sekerou posledního. Jaké je překvapení, když se vlčí mrtvola začne měnit v člověka. "Tak to byl Vrrblat. To se teda moc nepředved", hihňá se pod vousy Farin, když tu se z hostince ozývá smrtelný výkřik. Vbíháme dovnitř a vidíme Norika nad Leonovou mrtvolou, zatímco Atheas, Gwanda, Grundyg a Sokki se krčí v druhém koutě místnosti. Vrháme se na Norika a ten nemá šanci pod údery našich zbraní.

Ještě přendaváme peníze z truhly do sedlových brašen, naložíme mrtvého Leona, abychom ho mohli pohřbít v Liscannoru a vyjíždíme domů. Vtom ze dveří vychází čerstvý dědic hostince, Vitribus Blativec, a s písní na rtech mává své lásce Gwandě.