Dobrodružství Pepena z Ruindoru

Dobrodružství na Bílém vrchu

Pepen se narodil 1.3.1000 v Míjónském lese. Pergen ho již od dětství učil znát lesní moudrost, vyznat se v lese a rozpoznat stopy různých živočichů. Nezapomněl ani na výcvik v boji, a tak se Pepen naučil zacházet s mečem a štítem i střílet z luku. Jak Pepen rostl, naučil ho Pergen také obstarávat si potravu lovem a ulovenou zvěř zpracovávat. Když si Pepen všechny tyto vlastnosti osvojil, vydával se do lesů ve snaze využít je v praxi.

'V roce 1017, kdy jsem dovršil sedmnáctý rok života, jsem se setkal s trpaslíkem Kostivalem Drahorádem, synem Kostimlatovým. Dohodli jsme se, že se vypravíme na nedaleký Bílý vrch do trosek starého hradu, kde spřádal své temné plány čaroděj Igenorr, který znečišťoval okolí svými odpornými nestvůrami. Před nedávnem se vydal na Bílý vrch válečník barbarské rasy Gecon, ale bylo zřejmé, že pokud nezahynul, padl Igenorrovi do rukou. Spolu s námi se na Bílý vrch vypravili ještě elf kouzelník Mcajs a kudůk zloděj Chmaták. Bylo nám jasné, že na samotného čaroděje stačíme jen těžko, ale chtěli jsme se pokusit získat informace o Geconovi a v případě, že je naživu, ho osvobodit. Tehdy jsem začal psát svůj deník.

Při východu slunce přicházíme k Bílému vrchu a vydáváme se na jeho vrcholek, kde se zvedá silueta trosek starého hradu. Po hodině cesty temným hvozdem, který pokrývá úbočí Bílého vrchu, dosahujeme částečně rozvalenou vnější hradbu. Vstupujeme na nádvoří, jež je celé pokryto suchou travou. "Podívejte. Co to na nás běží?", volá bystrooký Mcajs. Naše pohledy zděšeně pozorují odporné, snad kdysi lidské postavy, které se rychle blíží a hrozivě mávají pařáty. "Běžte stranou", volá Kostival, bere křesadlo a snaží se zapálit suchou trávu na nádvoří. To se mu celkem snadno daří a celé nádvoří se ocitá v jednom plameni. Nezbývá než pochválit trpaslíkův ostrovtip, kterým ušetřil družinu prvního boje pouze za cenu mírně ohořelých vousů.

Vydáváme se tedy prohledávat trosky hradu. Nalézáme však pouze doupě orků, kteří jsou po chvíli vyhlazeni. V temném koutě místnosti se náhle ozývá temné zívnutí. Mcajs rychle svítí lucernou a nám se naskýtá pohled na probouzejícího se obra. Rychle vytahuji luk a střílím, stejně jako Chmaták ze své kuše, Mcajs vysílá blesk a Kostival vrhá oštěp. Obr je zjevně zraněn, ale tím zuřivěji se chápe svého kyje. Ještě jednou stačíme s Chmatákem vystřelit, zatímco Kostival vytahuje z boty dýku, obr se však již napřahuje k smrtonosnému úderu. Trpaslík ještě v poslední chvíli stačí hodit dýku a ... Buch! Těžké tělo se svalilo na zem. Trpaslíkova dýka se obrovi zapíchla přímo do levého oka. Všichni jsme si oddechli a po chvíli odpočinku se vydáváme do podzemních prostor hradu. Spolu s Kostivalem pročesáváme podzemí, ale nenarážíme na vážnější odpor. V jedné místnosti se setkáváme s odporným ještěrem, avšak bez problémů jej likvidujeme. "Vždyť je to bazilišek. Obávaný ještěr", pronáší při pohledu na mršinu sečtělý Mcajs. "Jestli byl tenhle ještěr obávaný, tak se moc obávat nemusíme", odvětil mu Kostival a rozhlíží se po další oběti pro svou sekeru. V tom však vykřikuje bolestí. "Proboha. Co to je?", volá trpaslík. "Nějaké velké zlo", opovídá Mcajs a posílá někam do vzduchu blesky. Na všechny padl tísnivý pocit. S Kostivalem kolem sebe máváme mečem a sekerou a Chmaták střílí nazdařbůh ze své kuše. Po chvíli tísnivý pocit opadl. "Tfuj", odplivuje si trpaslík, "Co to bylo?". "Slyšel jsem, že v sídlech zlých čarodějů se občas zhmotňuje zlo a zákeřně pak napadá vetřelce", odpovídá Mcajs. "Radši pojďte dál, než se zase něco zhmotní", radí Chmaták, a tak pokračujeme v cestě. Vcházíme do prostorného sálu plného sudů s olejem. "Vida, aspoň si doplním lucernu", raduje se Mcajs a nabírá si olej do lahve. "Na co je asi tady ta díra v podlaze?", medituje Kostival nad asi sáh širokým otvorem, "Co kdybychom tam ten olej vylili a pak zapálili?". "Můžeme to zkusit, ale raději jen jeden sud, aby nám to nebouchlo pod nohama", uvažuji já. Spolu s Kostivalem pak vyléváme sud do otvoru a Chmaták hází pochodeň. Ozve se výbuch a vzápětí bolestný řev, až nám tuhne krev v žilách. "Asi tam něco je", usuzuji bystře. "A zřejmě to ještě žije", doplňuje mě Mcajs, "Vylejte tam i ostatní sudy". Činíme tak a Chmaták vrhá druhou pochodeň. Tentokrát je výbuch mnohem silnější, až se nám chvěje podlaha pod nohama. Ozve se ještě jeden nervydrásající výkřik a pak nastává mrtvolné ticho.

V jedné z dalších místností spatřujeme nádherný meč. Je však strážen nebezpečně vyhlížející kamennou sochou, a tak se raději stahujeme. Vzápětí potkáváme velkého tvora, který pojídá všude se válející kemení. Vypadá jako dobrák, a tak je Mcajs vyslán, aby s ním vyjednával. Tvor se ukazuje jako dosti hloupý, a tak ho Mcajs posílá do místnosti, kde sídlí kamenná socha s tím, že je tam výtečný kámen. Chvíli je slyšet z místnosti hluk boje, ale brzo utichá. Opatrně nahlížíme. Socha i kamenožrout jsou mrtvi, a tak si můžeme klidně vyzvednout meč. Vyzařuje z něj jakási magická síla, a tak ho raději strkám do torny.

V nižším patře přicházíme do obrovské místnosti, která má podezřele opálené stěny. Zvlášť nás upoutala díra ve stropě a zbytky ohořelých kostí, jež identifikuji jako kosti draka, nejspíš bílého. "Ten by nám asi pořádně zavařil", hodnotím situaci, "Ještě, že byl nahoře ten olej".

Zdá se, že se blížíme na konec své cesty. Za dveřmi, stráženými dvěma tygry, nalézáme spoutaného barbara. Ten nám děkuje za osvobození a představuje se jako Gecon. Dávám mu nalezený meč a on v něm zjevně poznává svoji zbraň. "A teď na Igenorra", volá barbar a řítí se pryč, my opatrně za ním. V zápětí vidíme Gecona ve strašlivém souboji s mužem v temném plášti. Blesky létají a země se začíná chvět, a tak se raději vydáváme směrem ke dveřím, odkud je cítit přicházet čerstvý vzduch. A opravdu, dveře jsou z druhé strany maskovány a ústí v hvozdu, pokrývajícím Bílý vrch. Začínáme sestupovat, když tu krajinou zazní výbuch. Tam, kde byl před chvílí vrcholek kopce, stoupá k obloze dým a prach. Zdá se, že v těchto místech už nikdo nebude trávit vzduch nečistými kouzly.

Cestou z Bílého vrchu narážíme na výzvu, připíchnutou ke stromu. Dozvídáme se z ní, že pastevec, žijící nedaleko, dá tučnou odměnu tomu, kdo zabije medvědy, hubící jeho stáda. Vydáváme se tedy k ovčínu zjistit podrobnosti. Pastevec nás informuje o tom, že se jedná o tři černé medvědy, z nichž jeden je ještě mládě. Vydávám se po medvědích stopách a objevuji jeskyni, kde se huňáči skrývají. Boj trvá krátce, avšak spolu s medvědy umírá zloděj Chmaták. Zbylí tři se vydáváme do města zdokonalit se ve svých oborech a vychutnat pocit ze svého prvního vítězství.