Dobrodružství Pepena z Ruindoru
Pepenovi předkové
Samir II. ve svém rodu pocházel z větve dobrodruhů, která začíná u jeho praděda Arima II., lovce medvědů, jenž odmítl pohodlný život v prosperujícím Knorladu a raději se vydal do divočiny za dobrodružstvím. Samir byl stejné povahy a už od mládí se potuloval lesy a vyhledával dobrodružství. Ke svému přízvisku drakobijec přišel, když zcela sám zabil černého draka Camila. Tento drak nebyl nijak zvlášť zlý, ale měl jednu nepěknou vlastnost; k jídlu měl totiž nejraději princezny, a tak nebylo divu, že si mocní i bezvýznamní panovníci najímali různé dobrodruhy na jeho likvidaci. Štěstí se nakonec usmálo na Samira, a tak se panovníkům na celé zeměplacce pořádně ulevilo.

Samir se usadil teprve ve čtyřiceti letech, kdy se mu narodil syn Pergen. Potom se na výpravy vydával už jen sporadicky a raději se věnoval svým synům. Kromě Pergena to byli ještě Lunor a Gilken.

Pergen se již od dětství věnoval studiu lesa a jeho tajemství. Když vyrostl v mladíka, začal se samostatně toulat lesy a osvojil si lesní magii. Přátelil se hodně s lesními elfy, kteří ve značném počtu žijí v Míjónském lese a okolí.

V roce 993, kdy jasnozřiví elfové předvídali nepříjemnosti se vydal s družinou elfů na obhlídku odlehlých částí Míjónského hvozdu. Během cesty lesem družina potkala skřeta a ihned ho zabila. "Jeden skřet chodí zřídka sám", zacitoval Pergen staré elfí přísloví. A skutečně, po chvíli došlo k malé šarvátce, která vešla do dějin jako masakr v Míjónském lese a po které nezbyl v okolí dvaceti mil jediný živý skřet. Další den byly skřetí mrtvoly spáleny a po dalších pěti dnech byl uhašen i následně chytivší les. Družina tedy mohla v klidu pokračovat v cestě. Potkala však uprchlíka z Knorladu a dozvěděla se, že město bylo obleženo skřety a hrozilo mu vyhladovění. Družina se ihned vydala ke Knorladu.

Okamžitě po příjezdu družina zaútočila na skřetí pozice. Pergen sám vyjel v čele, zabil náčelníka skřetů a ještě s jeho rozšklebenou hlavou napíchnutou na meči hnal ostatní skřety pryč od města.

Potom Pergen vyčistil meč a oděv od zbytků skřetích těl a vešel do Knorladu, kde byl vítán jako hrdina. Ve městě začal hodokvas. Víno, pivo a kořalka tekly proudem celých sedm dní, potom došly zásoby a hospodští museli poslat pro alkohol do jiných měst ke svým kolegům. Po dalších čtyřech dnech se Pergen probral a vyrazil v čele všech deseti bojeschopných mužů za skřety. Právě včas, aby stihl poslední bitvu královského vojska se skřety. Ve chvíli, kdy bylo o osudu skřetího vojska rozodnuto, vyhlásil Pergen soutěž, kdo napíchne více skřetů na jeden dřevec. Výsledky se nám bohužel nedochovaly, i když při následující oslavě vítězství se mluvilo až o třiceti skřetech na jednom dřevci. Pozdější výpočty, které braly v úvahu délku používaných dřevců a průměrnou tloušťku dospělého skřeta však vyloučily, že by se na jeden dřevec vešlo více než patnáct skřetů. Pro další vývoj země to však nebylo vůbec důležité a tato hra se nikdy masově neujala.

Jelikož v Knorladu během obléhání skřety padl správce města Knor III. i jeho syn Idan, bylo třeba určit nového správce. Po svém návratu do Knorladu a bouřlivých oslavách, které jej provázeli, jím byl jednomyslně prohlášen Pergen. Jednomyslně to bylo hlavně proto, že se ve sklepeních padlého pána Amonna z Allinu našlo dvacet sudů červeného, ročník 962. Valná většina obyvatel města však s volbou souhlasila i poté, co se město navrátilo do dřívějšího stavu. Pergen váhal, ale jelikož se během pobytu v Knorladu zamiloval do Sidorovy dcery Helwe, přijal úřad a vzal si Helwe za ženu, čímž se ovšem vzdal dobrodružného života.

Potom nastal nadlouho klid. Pergen bez problémů spravoval město, které se klidně rozvíjelo a jehož obyvatelé žili pokojným životem. Roku 998 však došlo ke strašlivé události. Obrovský požár zachvátil rozlehlou plochu země, jejíž součástí byl také Knorlad. Požár trval celé tři měsíce a jeho oběti se daly počítat na stovky. Předpokládalo se, že původcem požáru byl jakýsi theurg, ale místní inkvizici se nikdy nepodařilo vypátrat jeho totožnost, i když podezření padlo na jakéhosi Darona, jenž však velmi rychle zmizel neznámo kam. Pergenovi a Helwe se podařilo z ohnivého pekla uniknout, ale Knorlad lehl popelem. Pergen se tedy i s Helwe vrátil do místa svého dětství a usadil se v Míjónském lese. Elfům v Míjónském lese se podařilo pomocí vyšší magie oheň zastavit a později i uhasit, takže se tu mohlo žít jako dříve, což se o zbytku postižené krajiny, zvané od té doby Ruindor, říci nedalo.

V Míjónském lese se také narodili Pergenovi synové Pepen, Llyr, Illred a Sereg. Již od dětství jim Pergen vštěpoval lásku k přírodě a znalosti živočichů i rostlin, což všichni využívali později v praxi. Když dospěli, vydali se do světa hledat dobrodružství a šířit slávu svého rodu.