Hrdinové Nurnské družiny
Wulpin Zivrilová
člověkyně hraničářka [*1024]
Divoška Wulpin pocházela z jižních pralesů Elodungveru a její vesnice byla vypálena erkrachtskými žoldnéři. K Nurnským se přidala roku 1046. Od družiny to byla velká odvaha, přijmout mezi sebe členku lidožravého kmene, která ani neovládala obecnou řeč. Ale v družině chyběly ženy, a tak se možná za jejím přijetím skrývaly choutky některých družiníků. Společně s ostatními se vrátila do Liscannoru a dobrovolně se rozhodla, že bude chodit do obecní školy. Školu navštěvovala společně s krollem Burbbagem a po jejím absolvování se dokázala bez problémů domluvit s ostatními. Wulpin nadšeně hltala všechny výdobytky civilizace a brzy zatoužila i po svém vlastním obydlí, které by bylo jistě důstojnějším domovem nežli lidožroutská chýše. Během další výpravy do Hamilkaru se družině velmi hodily její sice primitivní, nicméně velmi účinné léčebné metody. Wulpin také dovedla velmi dobře střílet z dlouhého luku a mezi ostatními si postupně získala pevné místo. Wulpin byla dobrého srdce a na této výpravě dokonce propustila zajatkyni Niaru, za kterou chtěli někteří získat výkupné. V družině ji však začal z jakéhosi podivného důvodu velmi přitahovat věčně vzteklý trpaslík Eodel Zivril. Tento vztah se projevil po jedné pitce v hamilkarském hampejzu, kde si dobrodruzi sjednávali společnice na noc. Wulpin se mazaně nabídla Eodelovi za 300 zlatých. A Eodel byl lapen. Naoko se sice k Wulpin choval dále svým obhroublým způsobem, ale ve skutečnosti již Wulpin dosáhla svého. Dokonce donutila Eodela, aby pro utužení jejich svazku ukradl maličkého trpaslíčka Eonna, kterému Eodel předtím zabil oba rodiče. A Eodel, který chtěl nejprve zabít i to nebohé dítě, opět svolil. Po návratu se konala svatba. Na Eodelovo přání sice tajná, ale byl to řádný sňatek. Wulpin se nastěhovala k hrobníkovi do jeho domu a začala toužit i po svém vlastním dítěti, což ovšem Eodel odmítal. Wulpin tím velmi trpěla, ale dobrodružný život vedla dále. Malého Eonna vždy, když byla na výpravě, svěřila do péče paní Chinské. Na výpravách se v boji dokázala vyrovnat i svým mužským kumpánům, a její léčitelské schopnosti jí zajistily vděk nejednoho dobrodruha. Na jednom dalším dobrodružství ji však postihla tragédie v podobě ztráty manžela Eodela. To se psal rok 1048. Wulpin mu nad hrobem vše odpustila a zůstala dále sama. Hraničářka absolvovala a hlavně přežila i strastiplnou zimní výpravu do Carentanského údolí. Jako žena si jen tak nenechala něco líbit a během výpravy do jižních pralesů v devětačtyřicátém dokonce i zmlátila družiníka, drzého hobita Pěnipírka, za což sklidila obdiv u ostatních. Na této výpravě se dokonce jednou ocitla i mrtvá po strašlivém boji s tajemnými hubkany, ale mocné lesní síly ji dokázaly přivést zpět k životu. Po návratu z jihu Wulpin zakoupila v dražbě podezřelý lektvar a po jeho vypití ji potkala osobní tragédie v podobě ohavného pařátu, který jí narostl místo jedné ruky. Od této chvíle bylo možné Wulpin spatřit pouze s dlouhou koženou rukavicí na ruce. Zřejmě z důvodu, že se Wulpin musela starat o malého Eonna, vydávala se na výpravy už jen občas. Pro to, že na dobrodružný život nezanevřela úplně, hovořily zřejmě dva důvody - kočovná povaha a finanční situace. V létě roku 1055 se hraničářka vydala s Nurnskými do krajů novotehalských, kteréžto tažení se pro ni stalo jistým dalším milníkem v pohnutém životě. Díky druidu Myšilovovi, k němuž však příliš vřelý vztah nechovala, zbavila se ve Slunečním chrámu svého prokletí, které mělo na svědomí její ohavný pařát, a našla si novou lásku, tentokrát lásku na celý zbytek života. Jejím milencem a posléze manželem se stal jistý Lambard, lovec, a již skutečnost, že do jejího života vpadl doslova jako zjevení seslané prozřetelností, dávala tušit osudovost setkání. Lovec Lambard se k Wulpin přistěhoval do Liscannoru a žili spolu v lásce a porozumění. O poradostinách roku 1051 se manželům narodila dcera Lombien. Lambard však mnoho nepracoval, nebyl obyvatelstvem ani starostenským úřadem příliš oblíben, a poté, co vyšla v platnost omezující vyhláška o volném lovu zvěře, bylo třeba opět rodinu finančně zajistit na další období. A tak se stalo, že se Wulpin chtě nechtě musela přihlásit na výpravu do země Khanderwaed na jaře roku 1053. Proslula jako výborná léčitelka, a když bylo třeba, předváděla své mistrné střelecké umění, kde se dalo. Jinak byla mírná a přátelská, avšak k nejapným narážkám na neschopnost svého muže se stavěla vždy rozhodně a nesmlouvavě. Nebezpečnou výpravu přežila ve zdraví a opět se věnovala rodině. Poslední výpravou, než dobrodružné řemeslo pověsila definitivně na hřebík, byla výprava do Gorganu ze zimy roku 1055. Tou dobou už na Wulpin byla znát únava z neuspořádaného života dobrodruhů, ze spaní po krčmách a lesích. Po návratu do Liscannoru se usadila nadobro a nadále se věnuje pouze rodině, tedy svému muži a dětem. Lovec Lambard si našel práci jako výrobce šípů, takže rodina určitě netrpí nouzí a strádáním. Wulpin Zivrilová, jako snad jediná žena, která se takto profesně vypracovala, se zapsala nesmazatelně do historie Nurnské družiny.