Hrdinové Nurnské družiny
Wulfgaard zvaný Koženej
člověk kouzelník [*1045]
Wulfgaardovo jméno evokuje příslušnost ke krutým nájezdníkům z ostrova Álfheimu, ale zdání klame. Snad bylo jméno, které mu dali do vínku, nějakou záhadnou památkou na výpravy, kterými kdysi sužovali álfheimští elfové západní pobřeží, snad se dokonce některý z nich zapomněl v kraji Kardamském a jeho jméno přetrvalo, aby se jej chopil jeho nový majitel. Wulfgaard se narodil v odlehlé, řídce osídlené oblasti hor lemujících jihozápadní hranici Gwendarronu. Ač byl založením hloubavý a zvídavý, osud tomu chtěl, že v pustých kopcích nemohl svůj talent kloudně rozvinout a zůstal ve vzdělání odkázán jen na ústně předávaná moudra horských kořenářek a starých bačů. Konkrétně měli na něj největší vliv dědek a bába Kožení, podle nichž měl Wulfgaard též jméno. Jestli měl i nějaké rodiče nebo jej vychovávali v salaši jako nalezence, je dnes těžké říci. Dospívající Wulfgaard převzal pastýřskou hůl a hnával početné stádo tu ke svahům gwendarronským, tu až na samé hranice říše, k Černým vrchům. A to po několik let až do dne, kdy mu zkřížila cestu Nurnská družina. Jak už víme, Wulfgaard měl větší ambice, než celý život pást ovce, a proto se tento černobradý junák s radostí rozloučil se salaší Kožených a absolvoval s Nurnskými i boje se skřety v horách, i tísnivou cestu tunelem, kterým z města Kardamu prchali zdejší lidé. Byl povahy veselé a rychle zapadl do družiny, vedené zprvu Menhorinem Blathelem, záhy pak Klabzejem Myšilovem. Dobrodruhům dokázal, že jeho kouzla mohou být platná v boji i mimo něj. V Demuisově oudu, skalním to výčnělku, kde měli sídlo skřeti, se spolu s Blathelem dostal do úzkých, ale se ctí vyvázl. V závěru výpravy se velmi vyznamenal, když především jeho znalostmi, ale i jeho vlastní obětí krve, byli navráceni k životu nejprve Gerllod Moskyt, později pak také Menhorian Blathel a kroll Ran. Po návratu z výpravy zůstal v Liscannoru a roce 1070 s družinou prolezl i kanály pod královským městem. Výprava byla úspěšná, ale začal se během ní projevovat neblahý vliv velkoměsta na Wulfgaardovu osobnost. Začal pít přes míru a býval potom buď přehnaně rázným, nebo naopak nevrle trudomyslným. Z toho pak plynula jeho absence v některých důležitých momentech výpravy, kdy trávil čas buď sveřepým pitím, nebo vyspáváním na pryčně hostince. Nicméně čas šel dál a kouzelník se na začátku zimy 1070 s družinou podle Záborcova plánu vydal nejprve na sever Gwendarronu, a poté i přes moře do souostroví Kodgick. Čekalo se, že svěží vítr dalekých krajů znovu nastolí mír v duši tohoto kouzelníka, ale tato naděje nebyla zcela naplněna. Ovšem i přes to, že i na téhle výpravě měl Wulfgaard svoje stinné momenty, měl jich i spoustu zářných. Jeho přičiněním byla družina varována před přepadem Hamousovy bandy v hospodě U Plavců, měl lví podíl na tom, že se po zločinech, které se udály ve městě Turmegu, Nurnští dostali do bezpečí za pomoci převleku za městskou stráž. Byl, ač se to někomu může zdát málo, spolehlivým hlídačem koní. Při infiltraci Nurnských do zločineckých struktur se stal naoko účetním jedné z band a přijal krycí jméno Prášil. Ve druhé polovině téhle výpravy ale začal být zastiňován jiným kouzelníkem – barbarem Ramarem. Wulfgaarda mrzelo, že Ramar má kouzelnické animalio, pomocníka v nouzi. Jemu samému se animalio nikdy nepodařilo přivolat, což byl snad následek improvizovaného vzdělání v začátcích jeho dráhy. Přesto byl družině nadále platným. Jeho formule neviditelnosti ušetřily Nurnským mnoho starostí. Přežil ve zdraví i mnohé boje na Tichém ostrově, byť některé se značným štěstím. Snad pocit, že už štěstí pokoušel dost, snad i jeho pokračující návaly melancholie způsobily, že se po skončení výpravy rozloučil s hostincem U hrocha a odešel neznámo kam. Snad bohové dají, že peníze z podílu z kořisti dobře užije a snad se jednoho dne ještě objeví a řekne: tak tady mě máte.