Hrdinové Nurnské družiny
Solwin z Ausgrurdu
člověk hraničář [*1013]
Hraničář Solwin byl jedním z těch, kteří ze zvědavosti o zimosmeti roku 1043 zavítali na
pohřeb krále Perrima do sídelního města Velvennoru. Jelikož měl prázdné kapsy a nemohl si
dovolit přenocovat v hostinci, rozhodl se strávit noc v blízkém lesíku. A právě tam narazil na
Alwynna Bělorukého, který zde Nurnským hlídal koně. Dřepěli u ohně a brzy se zpřátelili. Byl
to muž stejného zrna, brzy přijal za své Alwynnovy myšlenky o čistotě rasy a rozhodl se, že
tohoto zvěstovatele víry bude následovat a případně vstoupí i do Bílé ruky. Po návratu zbylé
části Nurnských z neúspěšného pokusu o dobytí útočiště Stínu Valinnu projevil zájem o
členství v družině. První zatěžkávací zkouškou prošel hned při dalším, tentokrát úspěšném
útoku na Klemešovu bandu. Ukázal se jako obětavý střelec, i když z přemíry horlivosti ne
vždy jeho šípy skončily v těle nepřítele. Při této nepříjemné půtce se Solwin, nebýt Řimbatula
Drtinosy, málem utopil v kalných vodách kanálu. Do povědomí Nurnských se zapsal jako
lačný mučitel a násilný vymahatel informací, obzvláště tzv. Solwinovy kožní řezy byly
nechutné svou brutálností. Byl to ve své podstatě zvrácený člověk, snad i bývalý trestanec, a
obliba v družině tomu nasvědčovala. Nějaké pouto snad našel jedině k malému Dynimu
Longodonovi, který jej přemluvil, aby se s Nurnskými vrátil do Gwendarronu a nastěhoval se
k Aeddovi na samotu. A ausgrurdský hraničář po nešťastném konci výpravy tak skutečně
učinil a zapojil se do rozvoje samoty, která si činila nároky v brzké době získat statut vesnice.
S Nurnskými se vydal na poslední výpravu roku 1044, která směřovala do Kasulu. Při ní
vynikl zejména jako průzkumník. Ačkoli obyvatelé rozvíjející se Aeddovy osady drželi pospolu
a vzájemně si obětavě pomáhali, hraničář Solwin nebyl v družině příliš oblíben. Po návratu
domů se však dlouho nezdržel. Jednoho dne beze slova rozloučení zmizel neznámo kam a už
se nikdy neobjevil.