Hrdinové Nurnské družiny
Rien Gwardit
elf mág [1022-1066]
Potulný elf Rien Gwardit se potkal s Nurnskými na jaře roku 1052 v Gwendarronu v kraji poblíž Trkan v době, kdy tady Nurnská družina působila. Vydával se za felčara a nabídl vůdci Nurnských své údajné léčitelské služby. O léčení však neměl valných potuch, ale byl to muž bodrý a přátelský, a tak už ve společenstvu zůstal. Navíc se prokázalo, že má jiné ocenitelné schopnosti, zejména na poli magických praktik. Byl vysídlencem z rodného Trindindolu a neměl kam jít. A právě Gwardit to byl, od koho Nurnští poprvé ten tajemný místopisný název slyšeli. Trindindol. Jako kouzelník se zabýval především magií ohnivou, jejíž silové přednosti neváhal vychvalovat, ačkoli zlí jazykové tvrdili, že elf kouzlí přerušovaně, tudíž z pohledu zamýšleného efektu nevyzpytatelně. Oheň byl prý jeho životem. Co však Rienu Gwarditovi rozhodně nelze upřít je skutečnost, že se stal velmi brzy kmenovým družiníkem, neboť nebylo výpravy, na které by se nepodílel. Po zakončení trkanské výpravy se usadil v Liscannoru v pronajatém pokoji místního hostince. Na jaře roku 1053 se neúspěšně pokusil o návrat do vlasti a připojil se k Nurnským v kraji khanderwaedském, kde družina rozkrývala záhadu ellielského kamene. Pro své nesporné řečnické schopnosti byl brzy elf Rien využíván jako vyjednavač a navazovač kontaktů. Díky své výřečnosti elf postupně prozrazoval některé detaily o své tajemné domovině, a tak bylo možné dozvědět se, proč elfí rasu považuje za nadřazenou a proč jest ohnivá magie jedním z nejmocnějších magických směrů. Také se elf nechal slyšet, že je šlechtického původu. Rien Gwardit svůj život zasvětil studiu, stal se až chorobným schraňovatelem písemností a spisků, pojednávajících o všemožných formách magie, a tyto spisky schraňoval ve valem rozrůstající se knihovně. Téhož roku se spolupodílel na dobývání hradu Norgydu v malém Království nabatelském, kde vinou zákeřnosti temného Urg’huula a jeho nohsledů položila život nezanedbatelná část Nurnských. I dílem těchto tragických událostí Gwarditova hvězda prudce stoupla a trindindolský elf se stal velmi významným družinovým kouzelníkem. Gwardit byl otevřeným zastáncem elfské družnosti a pospolitosti a kolem roku 1054 uzavřel pevné přátelství a spojenectví s elfem Darlenem Moorhedem. Ve stejném roce se již jako odborník pevného postavení v družinové hierarchii účastnil výprav na ostrov Lybbster a do elfského království jménem Wilf. Zejména ve Wilfu zúročil svůj bezpříkladný vyjednavačský um a příslušnost k elfí rase. Roku 1054 byl Rien pro dlouhodobé neplacení nájemného vystěhován z liscannorského hostince a přestěhoval se do obce Vranigost, kde se ubytoval v místní nálevně. Liscannorského dění se však účastnil dále, a to jako poradce nerozhodného starosty Darlena Moorheda. V roce 1055 zjara se vydal s Nurnskými na putování po stopách Čmelichových a v zimě potom v jejich řadách vstoupil do služeb princezny Arnúthien Gorganské. Jeho pozice v družině již byla tou dobou neotřesitelná a Rien si této skutečnosti byl plně vědom. Ačkoli byl velmi významným a platným dobrodruhem, nebyl dosud Nurnskými vyvolen za vůdce. Snad proto, že byl vnímán jako špatný počtář, v což hovořily jeho neustálé potíže se soukromými financemi. Rien Gwardit byl ale velmi spořivý. Střádal na splnění svého snu, tedy postavit si na pobřeží nad mořem věž, a nemálo prostředků jej stály pokusy proniknout zpátky do své domoviny. Trindindol jej přijal až v roce 1056. Tehdy Nurnské řádově na několik měsíců opustil. Navrátil se až v létě roku 1056 a věnoval se spřádání plánů na stavbu věže. Složité plány dokončil na jaře roku 1057 v domě liscannorského rybníkáře Kutouše Králíka, přítele, u kterého občas pobýval, a na začátku léta zadal stavitelům z Nurnu započít stavební práce na vranigostském pobřeží. Věž ještě nebyla vystavěna, když zcela finančně vyčerpaný přijal účast na výpravě do Mukuru. Během této výpravy se ukázal jako velmi odvážný a strategický plánovač, ale také se naplno projevil elfův až nebezpečný zájem o knihy a spisy. V Černé knihovně mukurské podlehl šílenství a z hořící knihovny vynesl, co mohl unést. Snad by tam tenkrát uhořel, nebýt druhů, kteří si jeho zanícenosti včas stačili všimnout. Rien Gwardit se po šťastném návratu usadil ve vranigostské věži, které se začalo říkat Křivá, a dál se věnoval studiu a aktivnímu životu dobrodruha, kteréžto povolání mu skýtalo příležitost rozšiřovat sbírky. Jeho knihovna se stala pověstnou. Na jaře roku 1058 Rien Gwardit znovu nebývale rozšířil knihovnu o cenné svazky, to když se vítězoslavně vrátil s batohem plným knih z kraje Kree, kam Nurnští zavítali na objednávku alchymistického laboratoria, jež si žádalo informací, co se přihodilo s jednou z jejich výprav. Tuto pouť Nurnské družiny nelze považovat za příliš šťastnou a úspěšnou, nikoli však pro Riena Gwardita, který dosáhl svého. Zvěsti o jeho knihovně běžely krajem a přivábily Menhoriana Blathela, taktéž kouzelníka, elfa prahnoucího po vzdělání a knihomola. S ním se Rien velice blízce spřátelil a dohodl mu ubytování v Liscannoru u místního vinohradníka Kutouše Králíka. Jelikož Gwarditova věž začínala být velmi vlhká a neútulná, následoval svého přítele a přistěhoval se do Králíkova domu také. A tito dva učení pánové to byli, kteří poprvé zaregistrovali podivné úkazy, jež souvisely se zjevením Klogy, oni to byli, kdo odrazili první nápor nemrtvých. Stalo se tak v létě devětapadesátého roku a zjevení Klogy dalo popud k uspořádání odvetné výpravy do dalekého Hamilkaru, kde Rien Gwardit zúročil své magické vědění naplno. Obzvláště pak v závěru, kdy Kloga s hordami nemrtvých zaútočila drtivou silou na Liscannor. Kdyby nebylo Riena Gwardita, jenž přivedl mezi Nurnské pana Blathela, bohové vědí, jak by to tenkrát s Liscannorem dopadlo. V šedesátém roce elfí mág, tehdy už kouzelník bez konkurence, přijal účast na obou uskutečněných výpravách a naplno spolupracoval při vyřízení žádosti princezny Arnúthien Gorganské a při rozplétání nekalého spolčení kolem obchodu se ženami. Ačkoli obě tyto výpravy se týkaly žen a pomáhaly ženám od zlého osudu, elf Rien se žen spíše stranil. Tvrdil, že svazek se ženou, ať již manželský či mimomanželský, škodí magii, respektive hlubokému vztahu k ní. Snad proto se nikdy neoženil ani nepodlehl milostnému vzplanutí. Věda, knihy a ryzí přátelství s Menhorianem Blathelem mu bylo vším. Že požíval ve společenstvu nesporné autority, o tom hovoří fakt, že poslední výpravě udílel takt jako vůdce, a to u kouzelníků nebývá časté. V celé řádce výprav, jež následovaly, lze jmenovat dvě výpravy po krajích gwendarronských z roku 1062 a výpravu do zámoří, do dalekého Bořimska, již Nurnští uskutečnili na jaře ve třiašedesátém. Tato výprava, jež byla velice náročná, však Nurnské velice vyčerpala a Rien Gwardit se vrátil s částečně podlomeným zdravím. Následující období mág prožil ve věži na pobřeží a snažil se navázat kontakt se svou trindindolskou domovinou. V řadách Nurnských se objevil až na jaře roku 1065, kdy stanul v čele jako vůdce a vedl kumpanii na divoký ostrov Álfheim zasáhnout do volby tamějšího elfského krula. Družinu vedl k úspěchu, avšak byl některými kritizován za nerozhodnost a vůdcovská pochybení. Po návratu seznal, že jeho neudržovaná vranigostská věž zpustla již natolik, že už přestávala být místem k žití a především místem k bezpečnému uchovávání cenných svazků a písemností. Zažádal o povolení ke stavbě nového domu na území obce Liscannor a ve spolupráci se stavitelem a přítelem Menhorianem Blathelem začal pracovat na stavebních plánech. Na jaře roku 1066 najatí dělníci položili základní kámen, avšak elf Gwardit se již dokončení stavby nedočkal. Vyrazil na výpravu do dalekého Smallandu, během níž v závěru položil život. Jeho život vyprchal s výbuchem ohnivé koule magické podstaty. Rien Gwardit tak zemřel účinky ohnivé magie, jíž zasvětil život a kterou považoval za jeden z nejmocnějších magických směrů. V historii Nurnské družiny však po tomto výtečném muži zůstává nadále nesmazatelná stopa.