Hrdinové Nurnské družiny

Ran
kroll válečník [1048-1070]

Kroll Ran, poměrně bezduché a negramotné stvoření, se na konci léta roku 1068 objevil v ollarském městě Sig, kde se náhodou potkal s Nugem, v té době již stabilním členem Nurnské družiny. Oba hromotluci si padli do oka a Ran už se od Nuga nehnul. Tehdejší vůdce družiny Bolbuch proti tomu nic nenamítal, neboť každá silná paže se hodila. Svou sílu mohl Ran využít hned záhy, když se družina dostala do boje s přisluhovači temných sil. V tomto boji nešťastně zahynul Ranův přítel Nug, ale přesto kroll již stačil k Nurnským přilnout, považuje je za svou novou smečku, a vrátil se s nimi do Liscannoru. Kroll, neznalý pojetí peněz, rychle rozházel svůj podíl z kořisti a ocitl se na mizině. Hostinskému Jeremiáši Čiperovi se jej zželelo a nabídl mu práci za pití a stravu. Od těch dob bylo lze viděti krollího kolohnáta, kterak v hostinci U hrocha vypomáhá se štípáním dříví, přikulováním pivních sudů a taháním dodávek proviantu do sklepa. Kroll to byl však vcelku přátelský, pokud rozuměl, čeho se po něm žádá, a lidé si na jeho přítomnost vbrzku zvykli. Pokud však nerozuměl, často hulákával, že dá dotyčnému ránu. Tak daleko ale nikdy nezašel a obyvatelé obce brzy pochopili, že tímto způsobem pouze kroll žádá o doplňující vysvětlení složitého požadavku. Zima byla toho roku tuhá, takže i starostovi obce se jej zželelo a s jeho požehnáním se Ran mohl ubytovat v nedokončených torzech zdí Gwarditova domu, jemuž se neřeklo jinak, než ruiny. Ran si v ruinách rozbalil kožešiny a místo chybějícího stropu napnul plachtu. S obydlím byl spokojen, připomínalo mu rodnou jeskyni. Jak šel čas, Ran se postupně svěřil, že odešel od svého krollího kmene do světa na zkušenou, sešel z hor a cestu zpátky už nikdy nenašel. Předpoklad, že Ran pochází z Rugornských skal a kde tyto skály leží, mu však nikdo, pokud je známo, nesdělil. Lidé si totiž na krollovu přítomnost i náturu brzy zvykli, měli jej rádi a nechtěli, aby zase odešel. V chladnu roku 1069 hobit jménem Corta Vous se dvěma kumpány požádal Nurnské, zda by se mu za úplatu nepostarali o doprovod do Antrinu, a Nurnští požádali siláka Rana, aby znovu posílil jejich řady. Tak se Ran dostal do Nurnské družiny a ukázal, že je posilou velmi platnou. Od těch dob nevynechal jedinou výpravu, Nurnská družina se mu stala rodinou a kmenem zároveň, a Liscannor domovem. Torzo Gwarditova domu ve své oplachtěné podobě rychle chátralo, ale Ran jej považoval za bezpečný a pohodlný brloh. Roku 1069 se přidal k procesí do Domoviny na oslavu padesátých narozenin Dyniho Longodona, a když se tento výlet zvrhl v tažení po pustých a rozeklaných Kozlích vrších, Ran byl doslova nadšen. V oblasti divokých hor se cítil jako ryba ve vodě a až na druhém místě stálo, o co se družina snaží. Ranovou vášní byl boj a toho se mu zde dostávalo požehnaně. Málo si lámal hlavu s tím, když se mu rozpadly boty, bosé nohy měl zrohovatělé chůzí po skalách už od mládí. Když druzi nemohli, vždy se ochotně přihlásil jako nosič kteréhokoli z těch z nejzoufalejších. Nebýt krollovy síly, kdo ví, jak by se tenkrát s přechodem nehostinné krajiny družina vypořádala. Dost možná, že by vůdce zavelel k předčasnému návratu.Z bojů Ran zásadně neutíkal, útěk považoval za projev zbabělosti, avšak pud sebezáchovy v něm přeci jen dřímal a byl schopen se v pravý čas ozvat. Tenkrát vysoko v horách Ran málem přišel o život v boji s haterií a spasil si holý život právě útěkem. V takových sporých chvílích beznaděje, kdy promluvil zmíněný pud, se stával zvířetem hledajícím úkryt. A proto přežil, jednalo se o letité zkušenosti tvrdého života v divočině, kde platí víc než kde jinde zákon silnějšího. Zákon silnějšího byl nejvyšším ze zákonů krollova života, tomuto zákonu podřizoval veškeré svoje konání. V závěru výpravy u Demuisova oudu se přesto Ranův pud sebezáchovy ozval příliš pozdě a Ran v boji padl. Kroll prodělal zmrtvýchvstání a byl stižen těžkou amnézií. To ale krollovi příliš nevadilo. Vzpomínky na časy strávené v krollím kmeni se mu vypařily z hlavy už dávno předtím a z novodobého života v kmeni Nurnských ho zajímal stejně jenom boj. A to ne nějaký boj konkrétní, ale boj jako takový. Co bylo horší, že Ran se cítil být zesláblý jako dítě. Výprava se však nacházela v samém závěru a vůdce ji brzy ukončil. Ran se tak šťastně vrátil do Liscannoru. Načerpal pozbytých sil, aby se roku 1070 v řadách Nurnských vypravil do vlhké temnoty nurnského podzemí. Čas strávený ve smrdutých kanálech Ranovi částečně vrátil některé dávné vzpomínky na život v jeskyních a kroll se cítil být pod zemí jako ve svém živlu, kde největším nepřítelem byla paradoxně jeho kolohnátí výška. A potom ovšem iluzorní podstata projevů některých ochranných kouzel kolem hrobky Mardibura Trugmuda, s tou se nemohl krollův mozek popasovat, ale v tu chvíli tu byl zbytek družiny, který Rana skrze tenata proň nepochopitelných jevů provedl. Ran v takových chvílích Nurnským věřil, byli přeci jeho kmenem, a oplácel jim to všude tam, kde přemýšlet nebylo třeba. S Bolbuchem, Gerllodem a Tjurem tehdy Ran tvořil silnou skupinu bijců a v těch dobách byla Nurnská družina co do úderné síly asi nejprůraznější. V tomtéž roce se Ran zúčastnil ještě jedné výpravy, a to výpravy do nedalekého Turmegu, kam družina odjela se zásilkou pro jistého Kušbabu. Zásilka byla ve skutečnosti vábnicí na bandu jistého Hamouse. Nurnští se se zásilkou ubytovali v hostinci U Plavců a noc v krčmě se stala Ranovou nocí poslední. V kruté řeži, když se hostinské patro stalo dějištěm přepadení a krutého střetu, položil kroll proti přesile život. Pověstný pud sebezáchovy se ozval, když už nebylo východiska. Tělo krolla Rana zmizelo při následné explozi a požáru, jež srovnaly hostinec U Plavců se zemí. Hrdinné činy neohroženého muže se však zapsaly do povědomí Nurnských na dlouhá léta, i dnes, po tak dlouhé době, Ranovo jméno občas někdo vzpomene. I to, co nikdy nedokázal. Kroll Ran se nikdy nenaučil číst ani psát a počítat uměl jen tolik, kolik měl na rukou prstů. S bídou. Na nějaké věci prostě neměl hlavu a ani se nesnažil. Na co ale hlavu měl, to bylo věrně krvácet na čele šiku.