Hrdinové Nurnské družiny
Ramidor z rodu strážců Temného hvozdu
člověk hraničář [1021-1043]
Obtloustlý hraničář Ramidor, strážce jakéhosi Temného hvozdu (věřme, že ne gorůdyjského),
se na svých cestách roku 1043 přidal ke skupině mladých dobrodruhů, vedených hobitkou
Christlou Lískovou. V olvornském hvozdu Khandúrm padla tato nepříliš zkušená družina do
rukou nurnského společenstva a jen díky hobitčině staré známosti s liscannorskými nebyli tito
zelenáči pomordováni. I uvítali nabídku pro začlenění k Nurnským, kteří táhli kamsi na sever
do Království velvennorského, kde se následně Ramidor stal přímou a aktivní součástí
rozplétání záhady kolem skonu krále Perrima IV. a úkladů spolku zvaného Stín Valinnu.
Hraničář Ramidor, ač sám svého oboru nedouk, okamžitě chytil životní šanci za pačesy a
pochopil, že slavným a uznávaným se může stát jedině tehdy, když ty slavnější z nurnských
dobrodruhů přesvědčí o své nepostradatelnosti. Pomohla mu v tom snad náhoda, jistě ale také
zdravá úvaha spolčená s jistou dávkou odvahy. Ač v bojích příliš nevynikal ani jako střelec ze
zálohy, byl to právě on, kdo odhalil úkryt Klemešovy bandy a zpravil o něm druhy ve zbrani.
Hraničářovy zásluhy byly rozhodně nesporné, nicméně jako člověk nebyl příliš oblíben. Jelikož
se chtěl odlišit od ostatních nováčků, často je urážel štiplavými slovy. Zejména elfa Thielase
ztrapňoval při každé příležitosti. Na tom by nebylo nic tak sebevražedného. Ramidorovi však
brzy narostl hřebínek a začal být drzý i na ostřílené dobrodruhy. Přisazoval si vždy na toho,
kdo se ocitl v menšině. Snad proto mu v kanálech pod hlavním městem, kdy stanul tváří v tvář
rozezlené haterii, nikdo nepomohl. Jelikož byl tlustý a neobratný, nestačil utéci a slizká obluda
jej zašlápla do země.