Hrdinové Nurnské družiny

Ramar
barbar kouzelník [1046-1071]

Barbara Ramara přivedli do turmegského domu U houslí Menhorian Blathel s Wulfgaardem Koženým jako situací vynucenou dočasnou početní náhražku za mrtvé. Tehdy nikdo z nurnských druhů netušil, že se Ramar v družině rychle etabluje a stane se regulérní součástí družinictva. Nurnští se tenkrát v sedmdesátém roce pohybovali pod falešnou identitou v okolí Turmegu a Ravy a snažili se proniknout do tamního podsvětí. K tomu bylo třeba udržovat určený početní stav skupiny, nahrazující původní tak zvanou Kušbabovu bandu. Všichni nečlenové Nurnské družiny byli považováni za postradatelné. Nikoli však Ramar, jak se záhy ukázalo. Ihned při první příležitosti barbar nabídl své služby v provádění průzkumů. A průzkumné úkoly plnil věru s bravurní jistotou a odvahou, což dávalo tušit, že Ramar si je plně vědom svých schopností. Odkud jeho schopnosti pramenily, to z Ramara Nurnští dostávali pomalu, ale postupně se skládačka barbarova předchozího života začala plnit do ucelenějšího obrazu. Ramar byl totiž veteránem tzv. zimní mallikornsko-gwendarronské války z přelomu let 1067 a 1068, kdy byl jakožto průzkumník znepřátelené strany nasazen do týlu gwendarronských pozic, tedy do samotného srdce království. Jako takový měl splynout s okolím a podávat mallikornské straně zprávy o vývoji situace v Nurnu a přilehlé oblasti. Po uzavření příměří zůstal v královském městě jako spící špeh, v následných převratech a zmatcích na mallikornské straně došlo k zpřetrhání vazeb a Ramar zůstal odkázán sám na sebe. Po částečném rozkrytí rozpadající se sítě mallikornských špehů přesídlil dál na sever země, do Turmegu, a od té doby se protloukal životem, jak se dalo. A právě v Turmegu roku 1070 narazil na nurnské verbíře Menhoriana s Wulfgaardem. Rychle pochopil, že nastal čas chytit příležitost za pačesy. V Kušbabově bandě mu říkali Klemecht. A jako Klemecht se proslavil průzkumem Záborcova sídla a následným poodkrytím základních obrysů Záborcova plánu, čímž Nurnští získali představu nejen o tom, že za lupem se popluje přes moře na malý ostrov s trestaneckou kolonií, ale Ramar přinesl i seznamy zúčastnivších se band a jejich členů. Při prohlídce Záborcova domu také Ramar objevil únikovou cestu z usedlosti vedoucí ven do postranní uličky. Znalost úniku dost pravděpodobně zachránila některým spoludruhům život, když turmegští vojáci obklíčili statek a při následné šťáře došlo ke značnému krveprolití. Podobně se Ramar vyznamenal i v Zámoři, kde nakonec došlo k nalodění na Rujnou oliheň. Díky znalosti reálií, pozic číhajícího gwendarronského vojska a dalších skupin se mohli Nurnští vyvarovat zbytečných střetů a nakonec dosáhli paluby beze ztrát. Na Rujné olihni Ramar pokračoval ve své práci, během turbulentní plavby dokázal mapovat rozložení sil a pomohl vůdci dojednat příměří s Šikmookým Chálidem, čímž Nurnští v zásadě převzali podstatnou část kontroly nad lodí a tedy i nad svými životy. Na ostrově samém potom díky v pravý čas seslaném kouzlu dokázal rozkrýt pohyb opata Kurecha, jeho útěk do skrýše v horách i jeho pravou identitu. Nurnští mohli jít po Kurechovi, vlastně Kurečaji Vrachtovi, najisto a tento závěrečný tah jim vynesl nemalou kořist. Díky Ramarovu animaliu dokonce byli schopni vypátrat úkryt obsazené Rujné olihně, znovu nad ní převzít vládu a se zajatým Záborcem vyplout zpátky k domovině. Za podíl na odhalení Záborcovy skupiny a především za předání Záborce do rukou spravedlnosti bylo Ramarovi spolu s Gerllodem Moskytem v pevnosti Agerr uděleno vyznamenání. Po návratu do Liscannoru se zde Ramar usadil a odkoupil od obce ruinu Ranovy nedostavěné věže. Naplánoval si, že dům následujícího léta nechá dostavět do obyvatelného stavu. Prozatím vzal zavděk ubytováním v hostinci U hrocha. Jenomže počátek léta 1071 přinesl další výpravu - tažení do Rellského panství. Během tohoto tažení, kdy Nurnští pracovali pro jistého Hiona Turguse a potírali řádění zločinných band, Ramar dál plnil průzkumnické úkoly, ale čím dál tím víc se mu přestávalo dařit. Během výpravy, bohům žel, přišel o svou věrnou sojku - magické animalio. Po smrti sojky se stal zamlklým a náladovým. Svého věrného přítele, s nímž byl duševně spjat silným poutem, barbar Ramar nepřežil o mnoho. Padl v boji s přívrženci jistého pana Lý, jehož banda terorizovala oblast Východního lesa. Možná že svou předčasnou smrtí zachránil životy mnohých jiných. Po smrti Ramarově a Myšilovově se totiž družina rozhodla dál už štěstí nepokoušet a vrátit se domů. Ostatky padlých byly pochovány žehem na hranici.