Hrdinové Nurnské družiny
Rabiňák Švácnul
barbar válečník [1026-1053]
Barbar Švácnul se setkal s Nurnskými začátkem předradostin roku 1052 v malé gwendarronské vesničce jménem Trkany, která se
nalézá východně od Naglinu. Živil se v obci jako nájemný pasák krav a podruh. Vlastnil zde malý sroubek a ještě menší jahodové
políčko. K práci se však příliš neměl a raději se pral a zevloval po okolí. Proto se mu rozzářily oči radostí, když se dozvěděl, že se v
kraji potuluje banda žoldáků, kteří po okolních bažinách hledají nějaké kytky. A ještě více radosti se mu uhnízdilo v srdci, když se
zdecimovaní Nurnští, neboť oni to byli, vrátili do Trkan trochu si odpočinout. Setkal se s nimi a nabídl jim ubytování ve skromném
staromládeneckém srubu. Tam se s Nurnskými sblížil, slovo dalo slovo a srub se stal hlavním stanem Nurnských. Rabiňák Švácnul
vstoupil do řad společenstva a tahal se s družinou při jejích výjezdech po okolí. Mladý vesničan bojoval starými vidlemi a jevil se být
poměrně prostoduchým. Snad proto jej druzi přijali rychle za vlastního, že v krušných chvílích byl objektem neutuchající zábavy a
šprýmů. Brzy si Nurnští všimli, že Rabiňák má zvláštní povahový rys. Byl až chorobným schraňovatelem všelijaké veteše, na niž
druzi narazili, zejména železného původu. A tuto veteš neodkládal, ale nosil ji s sebou. Tak bylo velmi záhy možno lze vídati
Rabiňáka Švácnula, supícího v potu pod nákladem rzivých zbrojí a rozličných zbraní mrtvých nepřátel. Nutno ale dodat, že takovým
odvážným posilováním formoval si postavu a svaly na jeho těle jen hrály. Během potulek po kraji však utrpěl vážná zranění, která jej
ve vybydleném již srubu upoutala na lůžko. Nurnští, zatímco jej Darlen Moorhed ošetřoval, dopili poslední zásoby vína ze
Švácnulova sklepa a odešli na poslední výpravu do trkanského okolí. Při návratu domů Rabiňáka Nurnští vzali s sebou. Už k nim
neodmyslitelně patřil a opustil Trkany natrvalo. V Liscannoru se ubytoval v hostinci U hrocha a na další výpravu se s nimi vydal do
země Khanderwaed hned na jaře následujícího roku. Rabiňák Švácnul brzy zastal své místo. Byl využíván jako vozka a družinový
kat. Obou úkolů se chápal vždy s plným nasazením. Válečnickému řemeslu se po malých krůčcích přiučoval od trpaslíka Třaskatula
Drtinosy a hlavně barbara Hareze. Harezova jednoduchost a přímost uvažování mu byla velmi blízká. Sám byl také takový. A také to
byl barbar. Dalo by se říci, že se v Harezovi zhlédl. Co se nepodařilo některým jiným, Rabiňákovi se podařilo. Výpravu přežil,
šťastně se vrátil do Liscannoru a požádal o občanství liscannorské, jež mu bylo starostou Moorhedem obratem uděleno. A také dostal
první pořádné podíly z kořisti. Kořist však nenechával doma, jako jiní. Vláčel ji poctivě s sebou. Po boku Hareze cítil se být
neohroženým a podlehl pocitu, že se mu nemůže nic stát. Tato nezkušenost stala se vesničanovi osudnou na podzim roku 1053 v
Nabatelu během výpravy do starého hradu jménem Norgyd. Tam podlehl temné stvůře jménem Urg’huul, ostatně jako mnozí jiní.
Narozdíl od nich jej však Urg’huul pozřel včetně veškerého pozemského majetku.