Hrdinové Nurnské družiny
Páin z Nórienu
trpaslík šermíř [1009-1036]
Trpaslík Páin přišel k Nurnským v době, když plenila starou hrobku pod Lurgrapsem. Dorazil
společně s úchylným krollem Rvizem, který se jej snažil obrátit na svoji víru. Malý trpaslík
však
odolal a zůstal normálním. Do řad Nurnských byl přijat s potěšením, neboť družině v té době
válečníci citelně chyběli. Páin se ve společenstvu zpřátelil s chodcem Rolldem a nejednou
dokázal
svoji statečnost v boji. Respekt ostatních si vydobyl především svým soubojem se Sarimovým
Jozlinem, smradlavým skřetem, kterého všichni svorně nesnášeli. Jako mnozí ostatní se
ubytoval
v hostinci U hrocha, kde žil až do roku 1031, kdy si z naglinské oblasti přivedl dceru
hostinského
Pitky a dal si postavit kamenný dům. Při návratu na thindorský hrad byl při absenci krolla
Jacoba
zdaleka nejmocnějším válečníkem v družině, ale přesto nedokázal zabránit zákeřné vraždě
svého
tchána na prahu jeho vlastního hostince. Zamlklý trpaslík tehdy nad jeho mrtvolou přísahal
pomstu
a počal se pídit po vrahovi. Podezření, které padlo na álfheimského elfa Herberta, se díky
přispění
Rollda z Erinu stalo jistotou až během výpravy do Rugornských skal roku 1032. Život
zákeřného
elfa tehdy visel na vlásku a kdyby tehdy Herbert vyrazil s Páinem na výpravu, smrt z Páinova
meče
by jej zřejmě neminula. Herbert se však od té doby stále ukrýval ve svém domě, spoléhaje se
na
to, že bude nórienský trpaslík ctít zákony Gwendarronu a ve vesnici se jej nepokusí zabít.
Jelikož
Páin pro Herbertovu vinu neměl hmatatelné důkazy, nemohl celou věc ani předložit
gwendarronské justici, a tak, jak šel čas, trpaslíkův hněv pomalu vychládal. V Rugornských
skalách uzavřel Páin mocné a pevné spojenectví s chodcem Rolldem z Erinu a čarodějem
Llandaffem Quonsettským. Svou ženu Lúniel měl velmi rád a z jejich svazku vzešli synové
Lúin
a Luncius. Vládl také perem, a to o nic hůře nežli mečem, o čemž svědčí množství spisů
prozaických i básnických. Jeho básně nám napovídají, že byl ve skrytu duše velice citlivou a
hloubavou osobou. Na výpravách se ovšem projevoval spíše silou svých paží. Ač měl na
válečníka
zvláštní schopnost být nenápadným a výřečností nikdy nevynikal, jeho slovo mělo vždy velkou
váhu. S jeho válečnickým uměním rostl i respekt ostatních družiníků a Páin se po smrti krolla
Jacoba v zemi Orridor stal nejmocnějším válečníkem v Liscannoru. Byl velmi statečný, což
dokázal
při nesčetných bojích, kdy nasazoval život. Miloval peníze a obzvláště zlato. Podstoupil by
jakékoli
nebezpečí, kdyby na konci svého snažení viděl kopu zlatých mincí. Měl však také hluboce
zakořeněný smysl pro právo a spravedlnost. Ten byl také podroben těžkým zkouškám při
osudné
cestě po stopách zcizených knih do země olvornské. Zde se jej nejdříve pokusil zabít
psychopatický kroll Ušoun, jenž za svou touhu vraždit dostal z Páinova meče, co si zasluhoval.
Další nepříjemnou záležitostí byla poprava podvodníka Sarima, na které se trpaslík shodl se
svými
přáteli a u níž také asistoval. Konečně v mondragonském hostinci Na provaze byl přítomen
výbuchu nastražené pumy. Tehdy po něm vztáhla drápy smrt a zdálo se, že tentokrát jí
nórienský
šermíř neunikne. Díky magickému předmětu, který kdysi zakoupil, však Páin vstal z mrtvých.
V
plamenném hněvu pak vyhledal původce masakru a přímo v hostinci U Hrocha krvavě pomstil
své
mrtvé přátele. Stal se tak pokračovatelem liscannorských tradic a spolu s krollem Lynhaardem
i
zakladatelem Nurnské družiny nového věku. Po Mondragonském atentátu, kde zahynulo
mnoho
Páinových přátel, trpaslík zčásti zatrpknul. Ještě více se začal věnovat rodině. Ke dvěma
synům
přibyla časem i dcera Pamilla. V manželce Lúniel měl pevnou oporu a jistotu domova. Páin
měl
bezpochyby větší morální nárok na to, aby se stal čtvrtým liscannorským starostou po
zemřelém
Rolldovi Erinském. Los tomu však chtěl jinak a starostou se stal další válečník, kroll
Lynhaard.
Nikdo vlastně neví jak to Páin nesl, je však pravdou, že k novým členům družiny již nikdy
nepřilnul. V jeho mysli zůstala pevně zakořeněná minulá přátelství a o nové přátele příliš
nestál.
Roku 1034 se družina dostala do incidentu s následovníky rugenských kněží. Byl to právě
Páin,
který měl velkou zásluhu na tom, že část tehdy zajatých dobrodruhů byla včas osvobozena.
Přestože neměl v té době mezi ostatními žádného konkurenta, nebyl nikdy zvolen vůdcem.
Ostatní
dobrodruzi totiž začali Páinovi vyčítat přílišnou nafoukanost. Při výpravě na draka v
Almemaru
roku 1034 byl trpaslík těžce nakažen fextem. Někteří druzi mu tehdy s nasazením vlastního
života
zachránili život, ale Páin namísto, aby jim byl vděčen, raději ostatní obvinil, že jej stejně
zachránili
pouze proto, aby měl za ně kdo bojovat. Zdráhal se dokonce vrátit ostatním peníze, které stála
jeho léčba. Tehdejší starosta Lynhaard měl z trpaslíka takový strach, že na vymáhání dluhu
dokonce přivedl několik vojáků. Páin nakonec zaplatil a mnoho lidí si tehdy oddychlo. Roku
1036
se Páinův osud začal naplňovat. Při výpravě do Monghyru se hned v první bitce s tlupou krollů
opět vyznamenal. I nadále kráčel v čele výpravy a kosil nepřátele. Družina tehdy nedostala
řádnou
odměnu za své služby a Páin běsnil. Došlo k zoufalé honičce v horách a Nurnští dostihli část
nepřátel. Následovala krvavá řež s Páinem a Lynhaardem v čele. Z protivníků zbyl poslední
nepřítel, obrovitý kroll. V rozhodující chvíli však Lynhaard nechal Páina samotného a prchl, a
ani
nikdo jiný se nehotovil trpaslíkovi pomoci. Ten nepřítele sice zabil, ale sám podlehl těžkému
zranění. Družina mrtvého reka rychle zpopelnila, popel z jeho těla byl převezen do Liscannoru
a
řádně pohřben. Páin byl bezpochyby jeden z největších válečníků, které kdy Nurnská družina
měla.
Patří mu za to velký dík.