Hrdinové Nurnské družiny

Páin z Nórienu
trpaslík šermíř [1009-1036]

Trpaslík Páin přišel k Nurnským v době, když plenila starou hrobku pod Lurgrapsem. Dorazil společně s úchylným krollem Rvizem, který se jej snažil obrátit na svoji víru. Malý trpaslík však odolal a zůstal normálním. Do řad Nurnských byl přijat s potěšením, neboť družině v té době válečníci citelně chyběli. Páin se ve společenstvu zpřátelil s chodcem Rolldem a nejednou dokázal svoji statečnost v boji. Respekt ostatních si vydobyl především svým soubojem se Sarimovým Jozlinem, smradlavým skřetem, kterého všichni svorně nesnášeli. Jako mnozí ostatní se ubytoval v hostinci U hrocha, kde žil až do roku 1031, kdy si z naglinské oblasti přivedl dceru hostinského Pitky a dal si postavit kamenný dům. Při návratu na thindorský hrad byl při absenci krolla Jacoba zdaleka nejmocnějším válečníkem v družině, ale přesto nedokázal zabránit zákeřné vraždě svého tchána na prahu jeho vlastního hostince. Zamlklý trpaslík tehdy nad jeho mrtvolou přísahal pomstu a počal se pídit po vrahovi. Podezření, které padlo na álfheimského elfa Herberta, se díky přispění Rollda z Erinu stalo jistotou až během výpravy do Rugornských skal roku 1032. Život zákeřného elfa tehdy visel na vlásku a kdyby tehdy Herbert vyrazil s Páinem na výpravu, smrt z Páinova meče by jej zřejmě neminula. Herbert se však od té doby stále ukrýval ve svém domě, spoléhaje se na to, že bude nórienský trpaslík ctít zákony Gwendarronu a ve vesnici se jej nepokusí zabít. Jelikož Páin pro Herbertovu vinu neměl hmatatelné důkazy, nemohl celou věc ani předložit gwendarronské justici, a tak, jak šel čas, trpaslíkův hněv pomalu vychládal. V Rugornských skalách uzavřel Páin mocné a pevné spojenectví s chodcem Rolldem z Erinu a čarodějem Llandaffem Quonsettským. Svou ženu Lúniel měl velmi rád a z jejich svazku vzešli synové Lúin a Luncius. Vládl také perem, a to o nic hůře nežli mečem, o čemž svědčí množství spisů prozaických i básnických. Jeho básně nám napovídají, že byl ve skrytu duše velice citlivou a hloubavou osobou. Na výpravách se ovšem projevoval spíše silou svých paží. Ač měl na válečníka zvláštní schopnost být nenápadným a výřečností nikdy nevynikal, jeho slovo mělo vždy velkou váhu. S jeho válečnickým uměním rostl i respekt ostatních družiníků a Páin se po smrti krolla Jacoba v zemi Orridor stal nejmocnějším válečníkem v Liscannoru. Byl velmi statečný, což dokázal při nesčetných bojích, kdy nasazoval život. Miloval peníze a obzvláště zlato. Podstoupil by jakékoli nebezpečí, kdyby na konci svého snažení viděl kopu zlatých mincí. Měl však také hluboce zakořeněný smysl pro právo a spravedlnost. Ten byl také podroben těžkým zkouškám při osudné cestě po stopách zcizených knih do země olvornské. Zde se jej nejdříve pokusil zabít psychopatický kroll Ušoun, jenž za svou touhu vraždit dostal z Páinova meče, co si zasluhoval. Další nepříjemnou záležitostí byla poprava podvodníka Sarima, na které se trpaslík shodl se svými přáteli a u níž také asistoval. Konečně v mondragonském hostinci Na provaze byl přítomen výbuchu nastražené pumy. Tehdy po něm vztáhla drápy smrt a zdálo se, že tentokrát jí nórienský šermíř neunikne. Díky magickému předmětu, který kdysi zakoupil, však Páin vstal z mrtvých. V plamenném hněvu pak vyhledal původce masakru a přímo v hostinci U Hrocha krvavě pomstil své mrtvé přátele. Stal se tak pokračovatelem liscannorských tradic a spolu s krollem Lynhaardem i zakladatelem Nurnské družiny nového věku. Po Mondragonském atentátu, kde zahynulo mnoho Páinových přátel, trpaslík zčásti zatrpknul. Ještě více se začal věnovat rodině. Ke dvěma synům přibyla časem i dcera Pamilla. V manželce Lúniel měl pevnou oporu a jistotu domova. Páin měl bezpochyby větší morální nárok na to, aby se stal čtvrtým liscannorským starostou po zemřelém Rolldovi Erinském. Los tomu však chtěl jinak a starostou se stal další válečník, kroll Lynhaard. Nikdo vlastně neví jak to Páin nesl, je však pravdou, že k novým členům družiny již nikdy nepřilnul. V jeho mysli zůstala pevně zakořeněná minulá přátelství a o nové přátele příliš nestál. Roku 1034 se družina dostala do incidentu s následovníky rugenských kněží. Byl to právě Páin, který měl velkou zásluhu na tom, že část tehdy zajatých dobrodruhů byla včas osvobozena. Přestože neměl v té době mezi ostatními žádného konkurenta, nebyl nikdy zvolen vůdcem. Ostatní dobrodruzi totiž začali Páinovi vyčítat přílišnou nafoukanost. Při výpravě na draka v Almemaru roku 1034 byl trpaslík těžce nakažen fextem. Někteří druzi mu tehdy s nasazením vlastního života zachránili život, ale Páin namísto, aby jim byl vděčen, raději ostatní obvinil, že jej stejně zachránili pouze proto, aby měl za ně kdo bojovat. Zdráhal se dokonce vrátit ostatním peníze, které stála jeho léčba. Tehdejší starosta Lynhaard měl z trpaslíka takový strach, že na vymáhání dluhu dokonce přivedl několik vojáků. Páin nakonec zaplatil a mnoho lidí si tehdy oddychlo. Roku 1036 se Páinův osud začal naplňovat. Při výpravě do Monghyru se hned v první bitce s tlupou krollů opět vyznamenal. I nadále kráčel v čele výpravy a kosil nepřátele. Družina tehdy nedostala řádnou odměnu za své služby a Páin běsnil. Došlo k zoufalé honičce v horách a Nurnští dostihli část nepřátel. Následovala krvavá řež s Páinem a Lynhaardem v čele. Z protivníků zbyl poslední nepřítel, obrovitý kroll. V rozhodující chvíli však Lynhaard nechal Páina samotného a prchl, a ani nikdo jiný se nehotovil trpaslíkovi pomoci. Ten nepřítele sice zabil, ale sám podlehl těžkému zranění. Družina mrtvého reka rychle zpopelnila, popel z jeho těla byl převezen do Liscannoru a řádně pohřben. Páin byl bezpochyby jeden z největších válečníků, které kdy Nurnská družina měla. Patří mu za to velký dík.