Hrdinové Nurnské družiny
Nebuč Kanimůra
hobit válečník [1032-1056]
Nebuč Kanimůra se přidal k Nurnským na podzim roku 1053 jako nový verbovanec v Nabatelu pod zpustlým hradem Norgyd, který
družina dobývala. Byl to zběh z nabatelské armády, kde sloužil pod týrským jenerálem Nahomůrou, a jako takový toužil dostat se z
dosahu hrozby polního soudu a nezvratné exekuce. To se mu šťastně podařilo a poté, co se zdecimovaná výprava vrátila do
Liscannoru, zde nalezl útočiště v hostinci U hrocha a léčil si šrámy na těle, ale zejména na duši. A to jak z hrůz před temným
Urg’huulem, tak i po něm. Starosta Darlen Moorhed mu hned zkraje roku 1054 nabídl funkci obecního hrobníka, což velice rád
přijal a ubytoval se na krchově v márnici. Potíž byla v tom, že starosta neinformoval liscannorské obyvatele, což mělo za následek, že
nebohý Nebuč byl jistou dobu považován za bezdomovce a vykradače hrobů, ne-li za něco horšího. Nebyla to však jeho vina. To jen
v Liscannoru v té době vládly značné zmatky. Hobit Kanimůra se ukázal být hrobníkem velmi důstojným a platným, svému řemeslu
rozuměl a vykonával jej poctivě a svědomitě. Skromné kořistné a zbytky týrského žoldu mu došly až na podzim roku 1054 a byl
nucen se přihlásit jako dobrovolník při placeném tažení do elfské země jménem Wilf. Zde se začal učit válečnému řemeslu
dobrodruha, jež je od řemesla vojáckého velmi odlišné. Nebuč Kanimůra byl vcelku bodrý a přátelský hobit, měl rád děvčata a pivo.
Nelekal se žádných pranic ani šarvátek, což vzhledem k jeho vojenské minulosti nebylo nikterak s podivem. Snad i pro bezkonfliktní
a přímou povahu mu starosta Moorhed udělil po šťastném návratu z Wilfu občanství a Nebuč začal snít sen o vlastním domě. Přeci
jenom, márnice byla nezateplená, vlhká a stranou dění. Na jaře roku 1055 se Nebuč Kanimůra stal už nedílným článkem Nurnské
družiny a jeho šťastná hvězda počala stoupat. Výprava, která jest označována jako výprava po stopách Čmelichových, ukázala, že
Nebuč je nejen schopný válečník, ale i obětavec neváhající přiskočit na pomoc, kdy je třeba, ale také výtečný kreslič map. To se
ukázalo být důležitým především v útrobách starého dolu Štangr na západě Gorganu, kde si Nurnští sáhli doslova na dno sil. Po smrti
barbara Hareze během zmíněné výpravy nurnské anály zmiňují, že hobit Nebuč přirozeně převzal místo prvního válečníka družiny,
což je za tak krátký čas jeho působení jistě obdivuhodné. Nebuč si z tučného kořistného vystavěl v obci dům, respektive hobití noru,
a vystěhoval se z márnice. Své bijecké schopnosti Kanimůra obhájil hned v zimě téhož roku, kdy Nurnští pátrali v Gorganu a jeho
okolí po zmizelé Arnúthien Gorganské. Rozhodně se dá říci, že statečnost tomu bodrému hobitovi nechyběla. Po návratu se na
nurnském tržišti seznámil s jistou Malinou Březinkovou, a ačkoli byli nesezdáni, přivedl si ji domů. Hned zkraje roku 1056 se po vsi
roznesla novina, že Malina Březinková je v požehnaném stavu, a obyvatelé začali tu a tam Nebuče Kanimůru nabádat, aby si hobitku
z nurnské tržnice vzal za právoplatnou ženu. To však již Nebuč Kanimůra nestihl. V první půli roku 1056 odjel s Nurnskými do
Kasulu a již se nikdy nevrátil. Padl v boji s nepřáteli v rozvalinách dávnověkého města v hlubokých kasulských lesích. Nebuč
Kanimůra žil rychle a hltal život plnými doušky. Jeho světlý odkaz bude žít i v jeho dítěti, pohrobku, kterého nikdy nemohl pochovat
v náručí. Ten chlapec se jmenuje Bzučan Kanimůra a spolu s matkou žije v obci dodnes.