Hrdinové Nurnské družiny
Menhorian Halabus Nocturno Blathel z Cairn
elf mág [*1028]
Je to s podivem, ale ačkoli po Menhorianu Blathelovi nezůstává v družině zřetelná stopa, jde o stopu nesporně rozvleklou. Ve své době byl tento zvláštní muž z hlediska presence družiníkem velice aktivním. Kouzelník Menhorian, celým jménem Menhorian Nocturno Blathel z Cairn, se narodil v malé vesnici na území dřívějšího Gergelu a původně se zabýval a živil architekturou staveb. Pro Nurnské jej ve třiceti letech objevil kouzelník Rien Gwardit, který jej přemluvil a dohodl mu ubytování v domě hobita Kutouše Králíka, kde sám také přežíval. Bylo to v době, kdy Liscannor postihla první vlna pohrom spojených se zrozením a mstou takzvané Klogy, jež nakonec byla završena drtivým útokem, který obrátil Liscannor v trosky. Teď se však psal rok 1059, léto sotva začínalo a v domě Kutouše Králíka se zjevili nemrtví a po vsi záhadná znamení. Menhorian Blathel se zabýval nejen architekturou, ale i tajemnými a magickými obrazci, a byl obyvatelům obce hotoven radou a pomocí. A tehdy, jakožto znalec těchto věcí, se nechal přemluvit k výpravě do Hamilkaru, jež jej přivedla k dobrodružnému životu. Hamilkarská výprava nebyla úspěšná, ale spustila něco, co na podzim téhož roku přivedlo hordy nemrtvých do Liscannorského údolí. Nemrtví byli vedeni Klogou, zrůdným monstrem z nitra země, a jejich síla byla ukrutná. Liscannor tehdy, ačkoli utrpěl značné škody na životech a majetku, spasila pouze narychlo vytvořená vlastní domobrana, jejíž součástí se stal i kouzelník Menhorian. A on to byl, který dokázal aktivovat Klogin prsten, tajemný a nesporně i velice temný předmět, jenž jediný mohl Klogu zapudit. A dílo se takřka v hodině dvanácté podařilo. Tehdy cairnského elfa opěvovaly davy a za zásluhy po právu kromě obdivu získal liscannorské občanství. Po smrti svého nájemce se ubytoval v obecním hostinci a po dlouhá léta žil právě tam. Zmíněný úspěch při obraně Liscannoru a ryzí přátelství s oborovým kolegou Gwarditem jej vynesly na výsluní, ale od toho okamžiku jeho sláva spíše počínala pomalu blednout a rozmělňovat se. Ale nic naplat, Menhorian Blathel se stal družiníkem. Roku 1060 se s novými přáteli vydal hned na dvě výpravy, při nichž se ukázal jako přátelský, obětavý a tichý společník, ale na druhou stranu též jako velice spořivý muž, škudlící nejen na penězích, ale i na magii, s nepříliš obdivovaným sklonem radit každému a ve všem. V tomto umění dokázal zajít až tak daleko, že rozmluvil liscannorskému starostovi svatbu. Na podzim roku 1062 byl Menhorian Blathel zvolen vůdcem družiny na výpravu po stopách Hubrchovy tlupy, jež zavedla Nurnské na severovýchodní výspu Gwendarronu. Vůdce Blathel svým mužům nechával svobodu a volnost jednání, což ale mělo za následek jistou samospádnost. Výprava pod Menhorianovým vedením víceméně skončila úspěchem, ale od těch dob se kouzelník už na dlouhou dobu družinovým vůdcem nestal. V té době byl nedílným článkem družiny, zúčastňoval se důsledně všech výprav. Na jaře roku 1063 zavítal do dalekého Bořimska a okusil trýzně mořeplavby, o rok později do Kasulu, Maghrebu a Andeluru. Maghreb znal dobře, právě tam se vyučil stavitelství a architektuře. A právě v roce 1064 Menhorian přemohl svou pověstnou spořivost a výtky sousedů, že dosud nemá vlastní bydlení, a počal plánovat stavbu vlastního domu. A do zimy dům opravdu stál, a to ne dům ledajaký. Kouzelník si jej navrhl sám a rozpracoval ke stavbě podrobné plány. Dům připomínal malý zámek, či spíše takovou jeho zmenšeninu, měl spoustu vežiček, místnůstek a oken. Dům to byl tak úchvatný, že se lidé začali ptát, kdy si do něj přivede ženu. Menhorian Blathel si ale žádnou ženu nepřivedl, naopak, plně se věnoval Nurnským a v mezidobí studiu magie a architektury, či dlouhým odborným debatám s přítelem Rienem Gwarditem. A právě díky studijní píli se stal mágem. V pětašedesátém roce jej cesty s Nurnskými zavedly na elfí ostrov Álfheim, kde si plně uvědomil, jak by jeho národ dopadl, kdyby se mu nedostalo vzdělání, a o to více se snažil prohlubovat své vědění. Roku 1066 se také vzdal všech družinových výprav a možná, že dobře udělal. V témže roce totiž padl jeho blízký přítel Rien. Mehoriana Blathela ztráta přítele velice ranila, avšak z letargie a smutku jej tentokrát vytáhly neodkladné okolnosti. V zimě roku 1067 za mallikornsko-gwendarronské války byl totiž mobilizován a odveden do armády. Přidělili jej ke kopiníkům, kde prodělal i základní výcvik a následně byl, stejně jako mnoho Nurnských, převelen ke zvláštní jednotce, jež měla operovat na nepřátelské straně hranic. Byly to krušné a nebezpečné časy, ale Menhorian se štěstím ze všech potíží vyvázl živý a zdravý. A válečné strasti částečně zaplašily chmury z Gwarditovy smrti a Menhorian opět stanul tam, kde krátce předtím zelo osiřelé místo. Stanul na svém místě v řadách Nurnských. A v jejich řadách byl svou magií či radou vždy hotoven během neslavných výprav z let 1068 a 1069. První výprava roku 1069 byla možná krátká a nezajímavá, ale ještě téhož roku na sklonku léta družina přijala pozvání svého bývalého člena Dyniho Longodona do kraje Domovina. Z tohoto pozvání se stal začátek další pozoruhodné výpravy v oblasti kardamských hor. Menhorian oprášil svoji slávu a byl po dlouhé době opět zvolen vůdcem. Pod jeho vedením družina začala rozplétat spletité záhady odehrávající se na kardamské vrchovině. Události to byly záhadné a zprvu nejasné a bylo potřeba velké trpělivosti a pozornosti, aby družině neunikl žádný detail. Hloubavý a přemýšlivý Menhorian se tak jevil jako ideální vůdce. Jeho majstrštykem se stal individuální průzkum jednoho z místních vartovišť, kde byl pohřben jeden z místních Patronů. Při této události, kterou bylo nutné provést v utajení, musel elf vynaložit své veškeré magické umění i notnou dávku důvtipu. A událost dopadla výtečně a Menhorian sklidil zasloužené uznání. Ale pak se opět začala projevovat jistá eflova nerozhodnost. Příliš často se družina trhala na samostatné skupinky a scházely jasné rozkazy. Menhorianova povaha byla příliš komplikovaná a elfovi ke zvládání horkých hlav dobrodruhů rozdílných ras i povah chyběla i jistá sociální inteligence. Mág někdy pro detail neviděl celek. Po jednom střetnutí se skřety, během něhož padl hobit Gon, byl Menhorian z postu vůdce nespokojenou většinou odvolán a nahrazen Klabzejem Myšilovem. Je však třeba říct, že své odvolání přijal důstojně a snad se mu i ulevilo. Nezahořkl a nadále svojí magií podporoval družinu a aktivně se podílel na družinovém dění. V elfově nitru však dřímalo i něco temného. Menhorian rád zkoumal záhady humanoidních myslí a nezastavil se ani před používáním temné nekromantské magie. A to se mu stalo málem osudným. Elf oživil mrtvého skřeta jako ghúla a jal se pohrávat s jeho myslí. Pokus se mu však vymkl z rukou a Menhorin padl mrtev k zemi. Protože elf prováděl své temné pokusy stranou ostatních v utajení, nestihl mu nikdo přijít na pomoc. Ovšem při vší smůle měl nakonec i pořádný kus štěstí. Stalo se tak v době, kdy se družina zmocnila pradávného artefaktu, který za pomoci krve umožňoval nové vlití životní energie do zemřelého. A Menhorian se tak stal jedním ze tří dobrodruhů, kteří byli tímto způsobem oživeni. Nebylo to však zadarmo. Mágova mysl byla na dlouhou dobu utlumená a zbytek kardamské výpravy Menhorian sotva došel. Do Liscannoru se navrátil jako zlomený muž. Trvalo téměř rok odpočinku, než se dal elfí mág znovu dohromady a byl schopen opět s družinou vyrazit. Na sklonku roku 1070 se tak společně s ostatními dostal znovu do víru událostí. Družina se tehdy ocitla mezi zločineckým podsvětím, které se snažila infiltrovat. A k tomu bylo nutné, aby si členové družiny zvolili nová jména. Menhorian si zvolil přízvisko Halabus. Na rozdíl od ostatních, kteří na ta jména po výpravě rychle zapomněli, se elf rozhodl, že nově nabyté přízvisko začlení do svého celého jména. Od té doby si říkal Menhorian Halabus Nocturno Blathel z Cairn. Během této výpravy, pro kterou se později ujal název Záborcův plán, se však opět projevila elfova obliba v hledání tzv. třetích cest. Společně s barbarem Tjurem se, za zády vůdce Moskyta i ostatních družiníků, snažil najít nějaké jiné řešení ošemetné situace, ve které se družina, vklíněná mezi několik zločineckých tlup, ocitla. Menhorian, který neznal celé pozadí vůdcova plánu, se tak společně s Tjurem na palubě lodi Rujná oliheň pustil do nebezpečného podniku. Individuálně ti dva rozehráli svůj vlastní plán, když oslovili jednoho ze zločineckých vůdců, Vladacha Krvavého. Následně se oba stali z jeho strany terčem potupného vydírání a vystavili se tak nebezpečí smrti. Nakonec se vše provalilo a Menhorian se tak stal terčem vůdcova hněvu. Po zbytek plavby se mág stáhl do pozadí, ale po vylodění na Tichém ostrově, který se nacházel v Kodgickém souostroví, se již opět aktivně účastnil výpravy. A elfova magie byla věru často zapotřebí. Výprava nakonec dopadla úspěšně a Menhorian Halabus se vrátil do svého honosného obydlí v Liscannoru. Neměl v té době v družině nějakou příliš spřízněnou duši, ale povahově si nejvíce sedl asi se Zoltarem Zemikosou. Po nehodě v Kardamu byl však již duševně zcela zdráv, a tak i dalšího roku, roku 1071, opět s družinou vyrazil na cesty. Výpravu do Rellského panství, kde se družina opět pohybovala na hraně a někdy i za hranou zákona, zkušený Menhorian Blathel přežil, a tak hloubavého mága můžeme v družině vídat i v dnešních časech.