Hrdinové Nurnské družiny
Kryšpín Pěnipírko
hobit zloděj [1022-1052]
Hobit z rodu Pěnipírků se k družině přidal v zimě roku 1048 v Carentanu poté, co se šťastně zachránil zpod laviny, která zavalila
většinu ostatních dobrodruhů, pronásledujících hraběte Soya. Přestože během pobytu v nehostinných horách visel jeho život
několikrát na vlásku, dokázal se vrátit s ostatními do Liscannoru a v následujícím roce se připojil k Nurnským na cestu za kůží
pralesního ještěra. I z této výpravy se šťastně vrátil, třebaže dvakrát stál na pokraji smrti, ale mocná lesní magie ho nenechala zemřít.
Kryšpín zatím nestihl vykonat žádný hrdinský čin a družině nebyl mnoho platný. Všichni naopak byli rádi, když se jim nepletl pod
nohy, a pokud se odhodlal ke střelbě ze své kuše, dobrodruzi se raději drželi stranou, neboť šipky vyslané hobitem létaly na všechny
strany a nerozlišovaly přítele od nepřítele. Také jeho věčné dotazy dokázaly vytočit i ty nejklidnější dobrodruhy a Kryšpín rychle
získal přídomek družinového hlupce. Kryšpín se po návratu z jihu rozhodl zakoupit v Liscannoru domek, aby nemusel nadále spát na
holé mezi. I nadále vyrážel s ostatními na dobrodružné výpravy, zúčastnil se boje s drakem na Javonku z roku 1050 i lovu na
úchylného Bukvoje Drapláka z roku 1051, ale nikdy se nezbavil pověsti zloděje vyučeného v rychlokurzu, a ostatní si neustále dávali
pozor, aby stáli od hobita dostatečně daleko, neboť ten při střelbě zásadně nemířil a střílel padni komu padni. Přes cejch družinového
blba si o sobě Kryšpín začal mnoho myslet a často si utahoval z ostatních dobrodruhů. Přehnal to na oslavě narození Burbbagova
syna Burbuna, když si z novorozence dělal nemístné žerty, a dotčený kroll se ho rozhodl ztrestat. Tehdy mnoho nechybělo a Burbbag
Pěnipírka zardousil, ale nakonec ho jen přitopil v obecním rybníku. Věda, že na krolla si dovolit nemůže, vrhl se Kryšpín na mladého
hobitího kouzelníka Krubroka Krouka, který Burbbagovi na jeho žádost podal provaz. Ale ani tohoto soka nedokázal Kryšpín
přeprat a jeho vážnost opět o něco poklesla, naopak rvačka hobitů vyvolala všeobecné veselí ostatních. Krátce nato se ve
dvaapadesátém roce družiníci vydali ke vsi Trkany hledat tajemné magické květy roustoucí v tamní bažině. Pěnipírko jako obvykle
vůbec netušil, proč se družina na výpravu vydala a co je jejím úkolem, natož aby dával pozor na nebezpečí, které v takových místech
může číhat. Tak postával v bažině, rýpaje se v nose, a nevšiml si, že se za ním vynořil bahenní netvor, který nebohého hobita popadl a
ponořil se s ním do hlubin, pravděpodobně zamýšleje dát si tučného hobita k večeři. Tak skončil Kryšpín Pěnipírko, jehož ostatky
patrně tlejí někde na dně bažiny.