Hrdinové Nurnské družiny
Horác Lipový zvaný Libový
hobit alchymista [*1042]
Roku 1060 se v Liscannoru objevila zajímavá postava hobita Horáce. Tento roztržitý mužík o sobě prohlásil, že je zběhlý v přípravě rozličných lektvarů a nabízí své služby družině. Takových šikovných odborníků byl vždy nedostatek, a tak byl pan Lipový přijat hned na nejbližší výpravu do Mallikornu, kde Nurnští řešili záhadné mizení mladých dívek. Horác toho o své minulosti mnoho neprozradil. Na své první výpravě se uvedl tím, že střelil dva své družiníky do zad, takže mu byla pro jistotu odňata jeho kuše. Slibovaných lektvarů ostatní také mnoho neviděli. Nicméně Horác přežil a po návratu se ubytoval U hrocha. A když byl opět čas šturmovat do dálek, tak stačilo hobita vzbudit, a on šel s ostatními. Velice záhy se ukázalo, že Horác se občas ztrácí v čase i prostoru. Nikdy pořádně nevěděl, kde se zrovna nachází, a jeho věčné naivní otázky vyvolávaly u ostatních jen salvy smíchu. Dosti často se také stalo, že nebyl přizván do bojové akce, ale bylo mu svěřeno hlídání koní. Zlí jazykové ovšem tvrdili, že koně hlídají jeho. Velice záhy se mu také začalo říkat Horác Libový. Ale měl štěstí a opět přežil. V Liscannoru si koupil dům a stal se řádným občanem. Během další výpravy za bratry Kaerstagovými se mu v jednom podzemí povedlo nejprve postřelit svého spolubojovníka, ale jeho další rána pro změnu zase zvrátila boj ve prospěch Nurnských. Takový byl prostě Horác. V roce 1063 se plavil do Karnolu a Bořimska. Po ztroskotání lodi a za situace, kdy se družina několik týdnů plavila v záchranném člunu, přispěl Horác k přežití všech družiníků notnou měrou, neboť vlastnil destilační soupravu. Byť s ní neuměl zacházet a její obsluhu museli zabezpečovat jiní. Ale byla jeho a nikdo to nezpochybňoval. A opět se vrátil. Do družinového dění Horác nikdy mnoho nezasahoval, neboť si své druhy dosti často pletl. Stal se takovým družinovým šaškem, který měl zázračný dar přežít. V roce 1064 se mu v Hymlajských horách přihodila nemilá věc. Popruhy jeho batohu nevydržely obrovskou zátěž všemožného harampádí, které Horác s sebou vždy vláčel, a praskly v tu nejnevhodnější chvíli nad příkrým srázem. Hobit tak přišel o spoustu věcí, potřebných i nepotřebných. Smrt na něj skoro sáhla na Zmořeňském hradu, když na něj zaútočil oživlý rytíř, ale Horác nakonec přežil. Ostatně jako vždy. Pravidelně dostával nejmenší podíly z družinové kořisti, ale vzhledem k tomu, že nikdy nic v dražbě nekupoval a na dražební podíly měl nárok, tak disponoval značnými sumami. O Horácově hromadě zlata začaly kolovat legendy, ale je fakt, že ji nikdo nikdy nespatřil. Takže se možná klidně stalo, že lehce nabyté peníze Horác někde poztrácel. Roku 1067 byl povolán králem do zbraně kvůli válce se sousedním Mallikornem a administrativní chybou byl malý hobit Horác zařazen ke kopiníkům. Když se logicky ukázalo, že je takové služby neschopen, byl jako gramotný přeřazen na kancelářskou práci, než s družinou vyrazil do týla nepřítele. A Horác Lipový měl stále štěstí. Přežil i výpravu na sever do Ollaru, kde se nechvalně proslavil, když svým lemplovstvím při jednom nočním přepadu zabil spoludružiníka, šamana Gorana. Za tento čin byl rozzuřenými dobrodruhy málem pověšen, ale z exekuce nakonec sešlo. Horác tak opět přežil, stejně jako i další výpravu, kdy družina doprovázela vystrašeného dobrodruha Cortu Vouse. Stále zmatený a stále terčem posměchu, vyrazil hobit Horác i do Kardamu roku 1069. A opět mu byly svěřovány spíše podřadné úkoly. Horác hlídal koně, držel hlídku a fungoval jako poslíček. Přišly však i světlé okamžiky a když hobit dokázal udržet pozornost, ukázalo se, že je schopen i dobrého postřehu a rady. Hodně se podílel na rozluštění záhady dlažby v kardamské radnici a vysloužil si tím vůdcovu pochvalu. A někdy v této době již také přestal střílet družiníkům do zad. Sice občas stále nabíjel šipku do své kuše obráceně, ale i tak se jednalo o pokrok. A především opět přežil. Roku 1070 byl vlastně již zkušeným dobrodruhem a šel obě výpravy, které družina v tomto nabitém roce absolvovala. A družinou tak stále znělo Horácovo “Mám takovou otázečku, pánové”. Během rozkrývání tajemného plánu několika zločinných band pod vedením jistého Záborce si Horác vysloužil i novou přezdívku Mužena. A opět se živý a zdravý vrátil do Liscannoru a stále během družinové dražby poklimbával a nakonec vždy shrábl odpovídající podíl. Je však třeba říci, že Horác dovedl být i velice otrlý. To se ukázalo roku 1071, kdy během rellské výpravy bez řečí přijal úkol, se kterým nechtěl mít nic společného nikdo z ostatních. Hobit Horác se stal nosičem uřezaných hlav, které měly posloužit jako důkaz. Ba co víc. Horác tyto hlavy mrtvým nepřátelům sám odřezával, a pak o ně ve svém pytli pečoval. A také občas vykonával funkci družinového kata. Někteří druzi se mu přestali pošklebovat a raději se od zdrsnělého hobita drželi o kus dál. Po návratu do Liscannoru se však Horác opět stal tím veselým popleteným pánem, který je v družině dodnes.