Hrdinové Nurnské družiny
Harez
barbar šermíř [1029-1047]
Barbar Harez se se svým mečem a pověstným pytlem přes rameno objevil Liscannoru na počátku roku 1047, aby vstoupil do řad Nurnské družiny. Ve společenstvu byla vždy po válečnících velká poptávka, a tak byl ihned u žejdlíku piva přijat. Harez pocházel z východních plání, kde se dodnes kočovní barbaři sdružují v pospolité kmeny a vládnou v nich zákony kyje a tesáku. Také zákon silnějšího kladl nad ostatní zákony království Gwendarronského, a tento náhled byl patrně důvodem, že Harez byl vždy hotoven k boji. Již záhy Nurnští shledali, že barbarova přítomnost v družině má na úspěšnost jejich akcí nemalý vliv. Harez se od počátku ukázal jako málomluvný, leč velmi statečný muž, jehož názorem bylo, že z bojů utíkají pouze slaboši, a proto se stal pilířem úderné síly Nurnských. Byl velmi otužilý, i v obdobích zimy raději přespával na stráních nad Liscannorem, místo aby přijal pohodlí hostince nebo třeba teplo vlastního domu. Tak tomu byl zvyklý a věděl, že protivit se starým kmenovým obyčejům je stejné, jako protivit se barbařímu bohu Harr Ghnedovi, což vede pouze ke zkáze. Na první výpravu se s Nurnskými vydal do země Hamilkar, během níž se velmi spřátelil s válečníkem Yallem Reblledem, který byl uhlazenějšího, leč podobného ražení. Zato příliš neuznával krolla Burbbaga a trpaslíka Eodela, které považoval za zbabělce. Někteří družiníci tvrdili, že Harez nemá pud sebezáchovy, ale spíš šlo o odlišný náhled na smrt jako takovou. Roku 1048 se barbar zúčastnil dvou výprav, přičemž během té druhé málem položil život. Měl ale tuhý kořínek, vždyť v té době byl schopen vrhat se do bojů i osamoceně, čímž nejednou připravil zbytek Nurnských o práci i případné potíže. V létě zřejmě na barbara dolehl stesk po domově a jeho lidu a odjel zpátky do plání kdesi na východě. Vrátil se až na jaře následujícího roku, aby se s Nurnskými vydal na strastiplnou výpravu do jižních pralesů. Při této výpravě na barbara poprvé sáhla smrt. Nicméně čas šel dál a Harez jakožto válečník v družině profesně rostl, až se jeho místo stalo takřka nenahraditelným. Následovala pro barbara úspěšná výprava do krajů novotehalských z léta roku 1050 a o rok později úspěšná honba za mužem, který kdysi očernil čest Nurnských, Bukvojem Draplákem. A barbar Harez se stal jedním z těch, díky nimž byla tato historická kapitola definitivně uzavřena, a jeho jméno se tak vetklo zlatým písmem do kronik společenstva. Tato výprava Hareze stála spoustu sil, a tak se rozhodl na čas vrátit mezi své blízké, do dalekých východních plání ke svému rodnému kmeni. Harez se vrátil až na jaře roku 1053 a vydal se s Nurnskými na výpravu do země jménem Khanderwaed, jež vyústila v traumatizující zážitky v nitru Hlavy Eliel. Na samém počátku uzavřel s alchymistou Longodonem a válečníkem Reblledem tzv. Úmluvu ohně o vzájemné bezvýhradné podpoře a během této výpravy podlehl krátkodobým citům k důvěrnici heikornatské panny Eiener, Irize, s níž počal dítě. O Irigině požehnaném stavu neměl tušení. Také na něj během výpravy již podruhé vztáhla ruce smrt, a tak se stalo, že po strastiplných peripetiích se navrátil do Liscannoru až po provedené dražbě, v níž si jeho spoludruzi přerozdělili Harezův majetek, jelikož jej považovali za součást kořisti. Harez byl však velmi důležitý muž společenstva a svou sílu si zcela zřetelně uvědomoval. Dal pardům zcela jasně najevo, jak důležité je jeho postavení a že se nebrání k získání svého majetku zpět použít hrubé síly. Majetek mu byl vrácen, ale nevratně bylo zaseto semínko pochybností, že Harez je nestoudně domýšlivý. Irigino dítě se obejvilo na zápraží hostince U hrocha nedlouho po narození, a dle vysvětlujícího listu nebylo pochyb, že otcem je Harez. O dítě se za pomoci druhů postaral, a poté je odvezl ke svému barbařímu kmeni na výchovu. Jméno dítěti nedal, neboť u divokých barbarských kmenů je prý zvykem, že dítě získá jméno až poté, co projde bojem či jinou důstojnou zkouškou. Na podzim roku 1053 se Harez účastnil výpravy do krajů nabatelských, kdy při dobývání hradu Norgyd podlehl temné stvůře, označované jako Urg’huul. To bylo potřetí, kdy na něj sáhla smrt. Tenkrát to málem bylo definitivní objetí, neboť druzi, kteří měli tu moc, hodně váhali, zda Hareze vytrhnout z jejích spárů, či nikoli. Nakonec se tak stalo, ale dá se s jistotou tvrdit, že byl oživen pouze díky platnosti Úmluvy ohně. Harez tedy povstal, ale dal zřetelně najevo, že bez něj by Nurnští nebyli nic. V té době už z hlediska profesního neměl barbar vůbec žádnou konkurenci, obzvláště po tragickém skonu Yalla Reblleda. V letech 1054 a 1055 následovala trojice výprav, které se z hlediska Harezova působení v družině ničím nevymykaly. Harez žil bojem a pro boj. Liscannorského života se v zásadě neúčastnil a nevlastnil ani dům. Žil v hnízdě na louce nad Liscannorem, kde přespával jen přikrytý starou vozovou plachtou. Vždy říkal, že pravý muž, pokud si chce uchovat čilého ducha a sílu, musí čelit přírodě a povětrnostním vlivům bez veškerých vymožeností civilizace. Tedy zocelovat se odpíráním si takových věcí. Osudnou se barbaru Harezovi stala poslední ze zmíněných výprav, označovaná za výpravu po stopách Čmelichových. Padl na území Gorganu, stalo se tak o poradostinách roku 1055 v bitce s lapky. Jeho tělo bylo zpopelněno a vítr odnesl Harezův dým k Harr Ghnedovi, jeho patronu. Harezův duch, ač časem vyčpelý, je mezi Nurnskými cítit pořád. Ani skutečnost, že nikdy nebyl vyvolen za vůdce, nemůže zmatnět aureolu jeho slávy.